Prostitutas, fútbol y autobuses

31. července 2018 v 5:44 | Tuleň |  mi Colombia
Šla jsem na hodinu salsy. Mělo to být na rohu nějaké ulice. Hned jak jsem přicházela na křižovatku, viděla jsem to taneční studio. Akorát že to bylo jiné tančení studio, ze kterého mě poslali naproti. Přešla jsem křižovatku, vylezla do druhého patra a chodila tam kolem hrozně moc dveří, které se někdy otevřely a vykoukla z nich hlava a pak se zase zavřely. "To vypadá jako kasino", řekla jsem si a obešla to celý, abych si byla jistá, že to tam opravdu někde není. Když jsem přicházela na konec toho balkónu s dveřmi, zase se otevíraly a v posledních dveřích se mě zeptaly, co hledám. Rozhlédla jsem se a zjistila, že koukám do takové extrémně malé chodbičky, ve které sedělo 6 slečen na lavičce. Docela pěkných a hodně málo oblečených. Zmateně jsem vykoktala, že hledám taneční studio. Moc milá slečna nejvíc na kraji mi řekla, že teda neví, ale že možná naproti. Takhle vypadala moje historicky první konverzace s prostitutkou. Bylo jich tam opravdu strašně moc. Neumím si představit, jak bych si měla jednu vybrat. Vůbec nechápu, jak to funguje.

Salsu jsem nakonec našla. Jak jsem tady vysoká (165 cm), tak jsem si vedle ostatních Kolumbijců a Kolumbijek na hodině přišla v zrcadle jako velký pavouk sekáč. Na stropě byla výzdoba reklamních vlaječek států, které se účastnily právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbalu.

Pro celou Latinskou Americku je to obrovský svátek a všichni to strašně moc prožívají. V můj druhý den v Bogotě zrovna hrála Kolumbie s Anglií. Celý den byli na ulici lidi v trikách kolumbijské reprezentace, někdy měli vuvuzely. Na zápasy se koukalo všude v restauracích i v kancelářích. Na náměstích byly plátna, kde zápasy pouštěli. A po finále se mě cizí lidi ptali, jestli je Česko blízko Chorvatska.

Pár dní na to jsem zkusila jet autobusem. Pěšky by mi cesta domů trvala 20 minut, ale chtěla jsem zjistit, jak funguje MHD. Našla jsem si na googlu, jak mám jet, a vydala se hledat zastávku. To začalo trochu pršet. Všichni vytáhli deštníky a já si říkala, že jsou snad z cukru, že moc neprší, pfff. V tom začalo pršet příšerně a já byla celá mokrá. A nevěděla jsem, jakým směrem jet. Žádné jízdní řády na zastávkách neexistují, takže jsem se zeptala pána, který nevěděl, a pak jiného, který mi řekl, že musím na druhou stranu. Přešla jsem rušnou ulici a už pršelo jen trochu. Čekala jsem asi 15 min na ten můj bus. Řidič mi řekl, že tam nejede. Tak jsem naštvaně přešla silnici, ale naštěstí jelo to samé číslo ve druhém směru. Pán mi ale nezastavil.

To už jsem začala brečet a byla velmi nešťastná. Za 15 minut přijel další, tak jsem se zeptala, jestli jede tam, kam chci, a on řekl, že ne. To už jsem se chtěla zabít. Zase jsem přešla ulici a stopla jsem si to samé číslo autobusu a jela plus mínus tam, kde bydlím. Mezi tím se udělala docela slušná zácpa. Jeli jsme krokem. A bus mě dovezl jen do půlky cesty, pak jsem musela pěšky. To byla první zkušenost s autobusem.

Druhá byla o trochu úspěšnější. Jela jsem do historického centra. Nejdřív jsem se na cestě ztratila, protože mě něco strašně mate na Bogotských ulicích a nechci na nich moc vytahovat mobil. Moje strategie je ptát se jiných lidí a nutit je vytáhnout vlastní mobil.

Bogota nemá metro. Má jen autobusy, které jsou "provizorní" už asi milion let a já je považuju za nejvýznamnější příčinu smogu. Vchází se předními dveřmi, kde je turniket, ke kterému se musí přiložit Bogotská opencard. Tím se projde dál do vozu. Ve špičce se dál do vozu neprojde, protože je autobus naprosto plný a nevejde se tam absolutně nikdo. Jednou jsem stála hned za turniketem několik stanic a lidi, co šli po mně, stáli před turniketem na schodech. Nikdo jiný se nevešel, takže lidi na zastávce naštvaně čekali na další. Když jsem u turniketu, musím se pak včas prodrat lidma, kteří mi neuhnou, k nějakým dveřím a doufat, že se otevřou. Samozřejmě nelze počítat s tím, že by mě někdo nechal vystoupit. Všechno je na bázi prodírání.

Jednou jsem stála celou cestu u dveří a asi na druhé zastávce nějaký rebel trhnutím otevřel prostřední dveře a vlezl do autobusu bez placení spolu s dalšími několika lidmi, kteří ho následovali. Nějaká slečna ohradila a říkala "Eso no está bien" (tohle není správné) a že musí čekat jako ostatní, nebo ať teda aspoň zaplatí. K ní se přidalo ještě pár lidí, ale žádný efekt to nemělo. Já jsem buď nečekala žádnou reakci ostatních nebo nějakou více dramatickou. Ale byla to taková klidná diskuze vlastně.

Já se v autobusu snažím nevytahovat mobil, ale všichni ostatní tam na mobilu jsou. Je hodně historek, kdy lidi stojí u dveří s mobilem v ruce, a vcházející člověk mu ho vytrhne z ruky a uteče.

V autobuse si samozřejmě někdo pouštěl hudbu, ostatní telefonovali, někteří spali ve stoje a někteří si pouštěli videa. No… člověk se tam tedy opravdu nenudí!
 


Anketa

Máte rádi Tuleně?

Ano!

Komentáře

1 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 15. srpna 2018 v 22:09 | Reagovat

A u těchto popisů také ne! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama