Cartagena: 30°C, 0 AMSL (1/2)

19. července 2018 v 4:08 | Tuleň |  mi Colombia
Po deseti dnech v Bogotě jsem se rozhodla, že je čas odjet pryč. Nejlépe do tepla. A nejlépe někam, kde potkám jednu ze svých nejlepších českých kamarádek. Ta byla právě v Cartageně [Kartachena], které se nachází u moře, je tam strašné teplo a je hodně turistické. Letadlem je to hodina a čtvrt, autobusem někdo kolem dne jízdy.

Řidič mě dovezl na letiště, kde jsem zaplatila 33 000 COP (250 CZK) za pokutu za neudělání check-inu, pak jsem prolezla ke kontrolám u národních letů (ty v ČR snad ani nemáme) a hned jsem chtěla z batohu vyndávat evropsky zabalené tekutiny v průhledném igelitovém sáčku a větší elektroniku, ale příjemná paní mi řekla, že nemusím. Tohle mi zlepšilo den asi tak o 33 000 %! Hala byla velmi malá s pár vchody, pár předraženými obchody a pánem, co dělal porcorn.

Když se začalo volat do letadla, volalo se podle zadních řad: Nejdříve ti, co sedí v posledních deseti, pak ti v předposledních deseti etc. Tohle je extrémně chytrý nápad a absolutně nechápu, proč se tohle nedělá vždycky. Pak nemusí celé letadlo čekat 10 minut za někým, kdo si ve 4 A musí zrovna dát kufr nahoru. Z toho bychom si rozhodně měli vzít příklad!

V letadle bylo k mému překvapení všechno ve španělštině. Celou cestu bylo vidět, jak se v dálce blízká.

V Cartageně jsme sestoupili z letadla na zem a jako stádo pelášili do takové ohrádky kolem letiště, kterou jsme došli až dovnitř.

Když jsem přijela na kamarádčin hostel (doporučuju: www.pachamamahostel.co), všichni na mě divně koukali, protože jsem měla svetr, šálu a punčocháče a všichni ostatní byli skoro nazí, a i tak jim bylo vedro. Šla jsem se teda převléct a pak jsme se šly projít do historického centra. Já jako novopečená Bogoťanka jsem se absolutně nemohla smířit s tím, že je tam takové vedro, že tam mají ty malé barevné domečky a že všichni domorodci jsou černí. V minulém článku jsem psala, že docela vypadám jako Kolumbijka. Tak vypadám jako Bogoťanka, rozhodně ne jako Cartageňanka. Můj mozek vůbec nemohl pochopit, že jsem furt ve stejné zemi a že jsem nepřijela třeba na Kubu.

Další podobně velký šok přišel, když jsme ve 2 ráno přišly na Plaza del Reloj. Vešly jsme tam a najednou jsem si všimla, že je tam strašně moc holek. A že jsou oblečený jako na party. Wow, ale ty toho teda ukazují… a ty obří podpatky. No, slečny/paní tam byly pracovně. Já s kamarádkou jsme tam asi 15 minut stály s otevřenou pusou a jenom je pozorovaly. To nebylo úplně příjemné kamarádovi z Venezuely, který prohodil, že hodně z nich je určitě Venezuelanek. My jsme se z toho vůbec nemohly vzpamatovat, protože jich tam mohlo být třeba kolem 100. Některé si v pohodě povídaly s ostatními, pár jich nevypadalo vůbec šťastně. Kolem byly kluby, z nichž některé byly také plné prostitutek.

Na druhý den jsme vyjely autobusem na Ostrov Barú (i když to není ostrov, ale poloostrov). V autobuse nám tam pořád něco prodávali nebo nám zpívali. Autobusák nás měl vyhodit v městě Pasacaballos, kde jsme si měli vzít taxi na tu pláž. Ten nás ale vyhodil už dřív někde neznámo kde, ale byly 2 auta, které nás na pláž dovezly. Že by s nimi byl autobusák domluvený? Opravdu nevím, ale fungovalo to.

Hned, jak jsme vylezli z auta, Kolumbijci se na nás slétli jako mouchy na mango a hrozně nám chtěli pomoct a něco nám prodat.

Všude byl les a bordel, jen přesně kolem pláže byl dlouhatánský pruh plný nádherně bílého písku, malých domečků, restaurací a stánkařů. My se ubytovaly v jednom z malých domečků s tím, že budeme spát na hamace (houpací síti). Elektriku 24/7 měli jen ti, kteří používali solární panely. Jiní (my) mohli elektriku využívat jen v noci. Záchod jsme splachovali flaškou, která se válela v lavoru plném vody. Sprchovali jsme se jedním barelem vody, který jsme si nalili na sprchový barel (byl vysoko a měl kohoutek). Většina restaurací si vařila na ohni. Většina nábytku nebo doplňků byla z plastových flašek, od lavůrku na očistění chodidel od písku po lucerničku na svíčku. Ah… a v našem boxu na věci se nám uhnízdila rodina švábů, které jsme pravidelně budily a lekali se navzájem.

Večer jsme se jeli kouknout na svítící plankton. Nasedli jsme do lodě. Já s kamarádkou jsme chtěly nejlepší místa, tak jsme seděly hned vepředu. Celou dobu nám voda strašně cákala do obličeje, takže jsme vůbec nic neviděly. Najednou Argentinka za námi říká "Hele" a cáká vodu do lodě. Myslím si něco o mentálním postižení, ale najednou si všimnu, že ty kapičky vody vždycky na chvilku zasvítí, tak jsem začala sahat do vody. No, jako zajímavý to bylo, ale za ty peníze mi to taková sranda nepřišla… Až najednou někdo skočil do vody!!! A to bylo teprve úžasný. Vždycky s každým pohybem se voda rozsvítila a pak zase zhasla. Úplně magický a krásný. I když jsem se furt bála, že mě sní krokodýl nebo že na mě zaútočí plastový pytlík. Pokud někdy budete mít šanci tohle vidět, nepropásněte ji!

Nejde to úpně vysvětlit a fotky ani videa nemám, ale našla jsem tohle video, co to trochu vystihuje. Ale samozřejmě to není takové, jako když jste tam <3

Snažila jsem se být stručná, ale i tak vás musím už nudit. Tak zbytek článku někdy jindy. Doufejme, že i někde jinde ;)
 


Anketa

Byli jste tu?

Ano 69.6% (289)
Ne 30.4% (126)

Komentáře

1 Kristýna Kristýna | E-mail | 19. července 2018 v 10:53 | Reagovat

Svítící plankton vypadá nejlíp <3

2 matička matička | E-mail | 20. července 2018 v 6:49 | Reagovat

Prdelinko, v příští kapitole několik odstavců o zvracení?
Pojeď domů!
Pus pus

3 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 22:03 | Reagovat

Ty bláho, já neznalá nikdy o svítícím planktonu neslyšela, ale teď ho chci vidět na vlastní oči, už jen z videa je to úžasný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama