Červenec 2018

Prostitutas, fútbol y autobuses

31. července 2018 v 5:44 | Tuleň |  mi Colombia
Šla jsem na hodinu salsy. Mělo to být na rohu nějaké ulice. Hned jak jsem přicházela na křižovatku, viděla jsem to taneční studio. Akorát že to bylo jiné tančení studio, ze kterého mě poslali naproti. Přešla jsem křižovatku, vylezla do druhého patra a chodila tam kolem hrozně moc dveří, které se někdy otevřely a vykoukla z nich hlava a pak se zase zavřely. "To vypadá jako kasino", řekla jsem si a obešla to celý, abych si byla jistá, že to tam opravdu někde není. Když jsem přicházela na konec toho balkónu s dveřmi, zase se otevíraly a v posledních dveřích se mě zeptaly, co hledám. Rozhlédla jsem se a zjistila, že koukám do takové extrémně malé chodbičky, ve které sedělo 6 slečen na lavičce. Docela pěkných a hodně málo oblečených. Zmateně jsem vykoktala, že hledám taneční studio. Moc milá slečna nejvíc na kraji mi řekla, že teda neví, ale že možná naproti. Takhle vypadala moje historicky první konverzace s prostitutkou. Bylo jich tam opravdu strašně moc. Neumím si představit, jak bych si měla jednu vybrat. Vůbec nechápu, jak to funguje.

Salsu jsem nakonec našla. Jak jsem tady vysoká (165 cm), tak jsem si vedle ostatních Kolumbijců a Kolumbijek na hodině přišla v zrcadle jako velký pavouk sekáč. Na stropě byla výzdoba reklamních vlaječek států, které se účastnily právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbalu.

Pro celou Latinskou Americku je to obrovský svátek a všichni to strašně moc prožívají. V můj druhý den v Bogotě zrovna hrála Kolumbie s Anglií. Celý den byli na ulici lidi v trikách kolumbijské reprezentace, někdy měli vuvuzely. Na zápasy se koukalo všude v restauracích i v kancelářích. Na náměstích byly plátna, kde zápasy pouštěli. A po finále se mě cizí lidi ptali, jestli je Česko blízko Chorvatska.

Pár dní na to jsem zkusila jet autobusem. Pěšky by mi cesta domů trvala 20 minut, ale chtěla jsem zjistit, jak funguje MHD. Našla jsem si na googlu, jak mám jet, a vydala se hledat zastávku. To začalo trochu pršet. Všichni vytáhli deštníky a já si říkala, že jsou snad z cukru, že moc neprší, pfff. V tom začalo pršet příšerně a já byla celá mokrá. A nevěděla jsem, jakým směrem jet. Žádné jízdní řády na zastávkách neexistují, takže jsem se zeptala pána, který nevěděl, a pak jiného, který mi řekl, že musím na druhou stranu. Přešla jsem rušnou ulici a už pršelo jen trochu. Čekala jsem asi 15 min na ten můj bus. Řidič mi řekl, že tam nejede. Tak jsem naštvaně přešla silnici, ale naštěstí jelo to samé číslo ve druhém směru. Pán mi ale nezastavil.

To už jsem začala brečet a byla velmi nešťastná. Za 15 minut přijel další, tak jsem se zeptala, jestli jede tam, kam chci, a on řekl, že ne. To už jsem se chtěla zabít. Zase jsem přešla ulici a stopla jsem si to samé číslo autobusu a jela plus mínus tam, kde bydlím. Mezi tím se udělala docela slušná zácpa. Jeli jsme krokem. A bus mě dovezl jen do půlky cesty, pak jsem musela pěšky. To byla první zkušenost s autobusem.

Druhá byla o trochu úspěšnější. Jela jsem do historického centra. Nejdřív jsem se na cestě ztratila, protože mě něco strašně mate na Bogotských ulicích a nechci na nich moc vytahovat mobil. Moje strategie je ptát se jiných lidí a nutit je vytáhnout vlastní mobil.

Bogota nemá metro. Má jen autobusy, které jsou "provizorní" už asi milion let a já je považuju za nejvýznamnější příčinu smogu. Vchází se předními dveřmi, kde je turniket, ke kterému se musí přiložit Bogotská opencard. Tím se projde dál do vozu. Ve špičce se dál do vozu neprojde, protože je autobus naprosto plný a nevejde se tam absolutně nikdo. Jednou jsem stála hned za turniketem několik stanic a lidi, co šli po mně, stáli před turniketem na schodech. Nikdo jiný se nevešel, takže lidi na zastávce naštvaně čekali na další. Když jsem u turniketu, musím se pak včas prodrat lidma, kteří mi neuhnou, k nějakým dveřím a doufat, že se otevřou. Samozřejmě nelze počítat s tím, že by mě někdo nechal vystoupit. Všechno je na bázi prodírání.

Jednou jsem stála celou cestu u dveří a asi na druhé zastávce nějaký rebel trhnutím otevřel prostřední dveře a vlezl do autobusu bez placení spolu s dalšími několika lidmi, kteří ho následovali. Nějaká slečna ohradila a říkala "Eso no está bien" (tohle není správné) a že musí čekat jako ostatní, nebo ať teda aspoň zaplatí. K ní se přidalo ještě pár lidí, ale žádný efekt to nemělo. Já jsem buď nečekala žádnou reakci ostatních nebo nějakou více dramatickou. Ale byla to taková klidná diskuze vlastně.

Já se v autobusu snažím nevytahovat mobil, ale všichni ostatní tam na mobilu jsou. Je hodně historek, kdy lidi stojí u dveří s mobilem v ruce, a vcházející člověk mu ho vytrhne z ruky a uteče.

V autobuse si samozřejmě někdo pouštěl hudbu, ostatní telefonovali, někteří spali ve stoje a někteří si pouštěli videa. No… člověk se tam tedy opravdu nenudí!

Cartagena: Ta nechutnější část (2/2)

23. července 2018 v 5:08 | Tuleň |  mi Colombia
...pokračování předešlého článku.

Ráno jsme se vyprostily z houpacích sítí a šly si ulovit snídani, což byly 2 manga, o které jsme musely bojovat s mouchami. Vykoupaly jsme se v moři, daly si pizzu, pokecaly s extrémně příjemným pánem od pizzy a jely rovnou do Cartageny. Na pláži si nás odchytl nějaký neoficiální taxista neplatící daně, který řekl, že nás odveze za málo peněz, když najde ještě 2 lidi, kteří pojedou s námi. Tak jsme čekaly a čekaly (během toho jsme pozorovaly pána, který vyhodil plastový pytlík na zem), ale nakonec jsme jely na motorce na zastávku, kde jsme se přesunuly do autobusu. Autobus byl narvaný, tak jsme nabídly stojícímu pánovi, ať si na nás může dát batoh. Na křižovatce jsme viděly pána, který myl motorky, ale nic za to nechtěl.


Večer jsme chtěly jít na party, ale moje tělo asi vědělo, že se něco chystá, takže se mi neuvěřitelným způsobem zavíraly oči a já musela jít spát na 3 patro na palandě v pokoji pro 9. Ještě jsem z nevysvětlitelných důvodů měla puchýře na prstech u nohou, takže jsem stěží chodila.

Další den jsme se procházely po městě. Má tu pěknou historickou část, potom jednu super turistickou s obrovskými vysokými hotely a pak takovou tu klasickou kolumbijskou (špinavou a spíš chudou).

Všude jsou lidi, kteří něco prodávají. Někdy mají na hlavně 30 klobouků, někdy lavor s ovocem. Často nosí chladící boxy s jídlem nebo pitím. My jsme v 11 dopoledne chtěly k procházce pivo, ale nikdo neměl. Pak ale jeden ochotně nabídl, že nám jedno sežene. My mu řekly, že ne, a šly do parku koukat se na knížky (Kundera je všude). Za chvíli na nás někdo syčí. To byl ten pán a říká, že má to pivo. Vypadá nervózně. Šokovaně jsme trochu usmlouvaly cenu a řekly si ještě o jedno. Tak pán řekl, že za námi přijde s tím druhým. Vedle cvičili vojáci. Stejně tak jako ve filmech běželi a u toho zpívali (takovéto opakování), akorát že skoro všichni měli na sobě jeany. Už jsme chtěly z parku odejít, když v tom jsme asi viděly toho pána (všichni nám přijdou stejní, tak jsme doufaly, že to bude on). Vyšly jsme z parku a tam na nás čekal a vysvětlil, že oni do parku nesmí, protože tam mají zakázáno prodávat. Taky jsem postupem času zjistily, že prodávat pivo je asi taky nelegální a jen ti největší frajeři si risknou je prodávat. Jeden takový frajer nám pak prodal ještě jeden pár.

Zakončily jsme to obědem s limonádou, který bych teď nejradši vynechala, protože ho asi nejvíc viním z toho, že už trávím sedmý den v posteli. Po obědě už jsem si hooodně přála dojít na hostel. Zakončila jsem to vyzvracením černého uhlí a oběda, což jsem zapila smectou. Rozloučila jsem se a odjela na letiště. Po tom, co jsem na letišti zvracela po druhé, jsem zjistila, že jsem si spletla čas a že letadlo odjíždí o hodinu později.

Upozornění: Následující 2 odstavce obsahují lehce detailní a docela odporné informace.

Když se začalo volat do letadla, řekla jsem letuškám svůj problém a ony mě přesunuly blíž k záchodům. Vypadaly, že už to znají. Byla jsem asi 4 řady od záchodu, ale i tak mi to přišlo docela dost. Přežila jsem vzlet, let, dokonce jsem i chvíli spala. Už jsem si myslela, že jsem vyhrála a najednou se ozvalo, že přistáváme a že se nesmí chodit na záchod. Kdy jindy bych chtěla jít zvracet. Ale vůbec jsem nevěděla, jestli třeba nezkazím celé přístání (kamaráda pilot mi poté potvrdil, že je možné, že by ho museli opozdit), jestli si kvůli mně nebudou muset nějak obře zaletět nebo jestli vůbec bude ten záchod otevřený, takže jsem zůstala sedět. Moje břicho se hýbalo tak, že by to jakákoli břišní tanečnice určitě mohla obdivovat, ale naštěstí jsem toho v sobě moc neměla, tak jsem to udržela.

Na letišti jsem nastoupila do taxi, které taky rozhodně neplatilo daně. Jela jsem ještě s nějakým klukem, co jel podobným směrem. Když vystoupil, řekla jsem paní řidičce, že se necítím úplně dobře a že je možný, že na ní zakřičím, aby zastavila u krajnice. Ona byla strašně milá a ochotná. Otevřela mi okýnko, ale za chvíli ho zase zavřela, protože to prý bylo trochu nebezpečné (byla jedna v noci). Pak mě pobídla, abych se nebála a vyzvracela se z okýnka. Už to na mě šlo, tak jsem to nějak zvládala, než zastavila, pak jsem elegantně otevřela dveře a pořád zapásaná se vyklonila a zvracela. Jen fakt v málo okamžicích jsem si přišla tak nechutně. Pak už jsem se cítila fakt dobře, tak jsem si mohla s paní pokecat. Ona mi ještě zastavila u dvou obchodů, abych si koupila vodu a něco na žaludek. Fakt zlato!

Dojela jsem se strašně spálenými rameny, puchýři na prstech u nohou, bolestí zad, milionem štípanců bůh ví od čeho a vyzvracená z podoby!

Od té doby jsem doma, sedím na posteli nebo spím. Taky jsem si poprvé v životě sama vyprala oblečení v pračce a nakrájela ananas, po kterém se mi vůbec neudělalo tak dobře, jako to psali na internetu. A udělala jablečné pyré, po kterém to vypadá, že je mi relativně dobře. Teď už to mám týden. Zhubla jsem asi 50 kg. Třeba někdy napíšu i o zkušenosti z pohotovosti...


Cartagena: 30°C, 0 AMSL (1/2)

19. července 2018 v 4:08 | Tuleň |  mi Colombia
Po deseti dnech v Bogotě jsem se rozhodla, že je čas odjet pryč. Nejlépe do tepla. A nejlépe někam, kde potkám jednu ze svých nejlepších českých kamarádek. Ta byla právě v Cartageně [Kartachena], které se nachází u moře, je tam strašné teplo a je hodně turistické. Letadlem je to hodina a čtvrt, autobusem někdo kolem dne jízdy.

Řidič mě dovezl na letiště, kde jsem zaplatila 33 000 COP (250 CZK) za pokutu za neudělání check-inu, pak jsem prolezla ke kontrolám u národních letů (ty v ČR snad ani nemáme) a hned jsem chtěla z batohu vyndávat evropsky zabalené tekutiny v průhledném igelitovém sáčku a větší elektroniku, ale příjemná paní mi řekla, že nemusím. Tohle mi zlepšilo den asi tak o 33 000 %! Hala byla velmi malá s pár vchody, pár předraženými obchody a pánem, co dělal porcorn.

Když se začalo volat do letadla, volalo se podle zadních řad: Nejdříve ti, co sedí v posledních deseti, pak ti v předposledních deseti etc. Tohle je extrémně chytrý nápad a absolutně nechápu, proč se tohle nedělá vždycky. Pak nemusí celé letadlo čekat 10 minut za někým, kdo si ve 4 A musí zrovna dát kufr nahoru. Z toho bychom si rozhodně měli vzít příklad!

V letadle bylo k mému překvapení všechno ve španělštině. Celou cestu bylo vidět, jak se v dálce blízká.

V Cartageně jsme sestoupili z letadla na zem a jako stádo pelášili do takové ohrádky kolem letiště, kterou jsme došli až dovnitř.

Když jsem přijela na kamarádčin hostel (doporučuju: www.pachamamahostel.co), všichni na mě divně koukali, protože jsem měla svetr, šálu a punčocháče a všichni ostatní byli skoro nazí, a i tak jim bylo vedro. Šla jsem se teda převléct a pak jsme se šly projít do historického centra. Já jako novopečená Bogoťanka jsem se absolutně nemohla smířit s tím, že je tam takové vedro, že tam mají ty malé barevné domečky a že všichni domorodci jsou černí. V minulém článku jsem psala, že docela vypadám jako Kolumbijka. Tak vypadám jako Bogoťanka, rozhodně ne jako Cartageňanka. Můj mozek vůbec nemohl pochopit, že jsem furt ve stejné zemi a že jsem nepřijela třeba na Kubu.

Další podobně velký šok přišel, když jsme ve 2 ráno přišly na Plaza del Reloj. Vešly jsme tam a najednou jsem si všimla, že je tam strašně moc holek. A že jsou oblečený jako na party. Wow, ale ty toho teda ukazují… a ty obří podpatky. No, slečny/paní tam byly pracovně. Já s kamarádkou jsme tam asi 15 minut stály s otevřenou pusou a jenom je pozorovaly. To nebylo úplně příjemné kamarádovi z Venezuely, který prohodil, že hodně z nich je určitě Venezuelanek. My jsme se z toho vůbec nemohly vzpamatovat, protože jich tam mohlo být třeba kolem 100. Některé si v pohodě povídaly s ostatními, pár jich nevypadalo vůbec šťastně. Kolem byly kluby, z nichž některé byly také plné prostitutek.

Na druhý den jsme vyjely autobusem na Ostrov Barú (i když to není ostrov, ale poloostrov). V autobuse nám tam pořád něco prodávali nebo nám zpívali. Autobusák nás měl vyhodit v městě Pasacaballos, kde jsme si měli vzít taxi na tu pláž. Ten nás ale vyhodil už dřív někde neznámo kde, ale byly 2 auta, které nás na pláž dovezly. Že by s nimi byl autobusák domluvený? Opravdu nevím, ale fungovalo to.

Hned, jak jsme vylezli z auta, Kolumbijci se na nás slétli jako mouchy na mango a hrozně nám chtěli pomoct a něco nám prodat.

Všude byl les a bordel, jen přesně kolem pláže byl dlouhatánský pruh plný nádherně bílého písku, malých domečků, restaurací a stánkařů. My se ubytovaly v jednom z malých domečků s tím, že budeme spát na hamace (houpací síti). Elektriku 24/7 měli jen ti, kteří používali solární panely. Jiní (my) mohli elektriku využívat jen v noci. Záchod jsme splachovali flaškou, která se válela v lavoru plném vody. Sprchovali jsme se jedním barelem vody, který jsme si nalili na sprchový barel (byl vysoko a měl kohoutek). Většina restaurací si vařila na ohni. Většina nábytku nebo doplňků byla z plastových flašek, od lavůrku na očistění chodidel od písku po lucerničku na svíčku. Ah… a v našem boxu na věci se nám uhnízdila rodina švábů, které jsme pravidelně budily a lekali se navzájem.

Večer jsme se jeli kouknout na svítící plankton. Nasedli jsme do lodě. Já s kamarádkou jsme chtěly nejlepší místa, tak jsme seděly hned vepředu. Celou dobu nám voda strašně cákala do obličeje, takže jsme vůbec nic neviděly. Najednou Argentinka za námi říká "Hele" a cáká vodu do lodě. Myslím si něco o mentálním postižení, ale najednou si všimnu, že ty kapičky vody vždycky na chvilku zasvítí, tak jsem začala sahat do vody. No, jako zajímavý to bylo, ale za ty peníze mi to taková sranda nepřišla… Až najednou někdo skočil do vody!!! A to bylo teprve úžasný. Vždycky s každým pohybem se voda rozsvítila a pak zase zhasla. Úplně magický a krásný. I když jsem se furt bála, že mě sní krokodýl nebo že na mě zaútočí plastový pytlík. Pokud někdy budete mít šanci tohle vidět, nepropásněte ji!

Nejde to úpně vysvětlit a fotky ani videa nemám, ale našla jsem tohle video, co to trochu vystihuje. Ale samozřejmě to není takové, jako když jste tam <3

Snažila jsem se být stručná, ale i tak vás musím už nudit. Tak zbytek článku někdy jindy. Doufejme, že i někde jinde ;)

Hola, tentokrát z Kolumbie

12. července 2018 v 5:46 | Tuleň |  mi Colombia
Universita Hradec Králové, kterou většina z vás určitě ani nezná (což je škoda, protože je nejlepší), mi umožnila vyjet na stáž na ambasádu v Kolumbii, v Bogotě. Neměla jsem v úmyslu zase rozjet Tuleně, ale jsem si jistá, že v příštích článcích pochopíte, že jsem si to nemohla nechat jen pro sebe.


Bogota

Kolumbie se nachází na rovníku. Tudíž je všude vedro. Kromě Bogoty. Tam dosahují ještě Andy. Tam jsem i já. A kdo mě zná, tuší, že před přihlášením na stáž jsem se do mapy nekoukla a počítala jsem s tropy. Místo toho jsem si musela jít koupit tlustý obrovský ošklivý svetr, ve kterém tu teď sedím na posteli pod peřinou.

To ale není všechno. Víte, jak v ČR máme na zimu, pak docela hezky, pak vedro, pak prší a pak zase zimu? Tohle se v ČR otočí za 365 dní. Bogota tohle zvládne za den. Někdy za hodinu. Mění se to tu neuvěřitelně rychle a člověk tedy nikdy neví, co si má obléknout. Na ulici každý den vidíte člověka v tričku a vedle člověka v péřové bundě a rukavicích.

Bogota se nachází plus mínus ve 2630 metrech. Nejvyšší česká hora má 1600 metrů. Cizinci, kteří na to nejsou zvyklí, jsou ihned unavení, spí a bolí je hlava. Já jsem první dny rozhodně prospala.

Bogota je taková tlustá gigantická nudle naplácnutá na hory. Ten pohled z města na ty obří hory je nádherný. I když se mi zdá, že z nějakého záhadného důvody jsou všechny fotky Bogoty ošklivé.

V této nudli bydlí podle wikipedie 8 milionu lidí, kteří nemůžou používat metro, protože tu žádné není. Místo toho tu je již desítku let provisorní autobusový systém, o kterém už mám mnoho velmi zábavných historek, o které se ráda podělím v jednom z příštích článků.

Na ulici jsou na každém rohu lidi, kteří prodávají sladkosti a smaženosti. Spolu s nimi je v Bogotě skoro pořád obrovský smog, který je hlavně tvořen výpary autobusů a aut.

Bogota je většinou placka. Díky tomu je tu vidět docela velká kultura jízdních kol. Ty mají ve skoro všech větších ulicích svůj pruh, kde si můžou jezdit vedle aut relativně bezpečně. Většina z nich má helmu. Někteří ji mají na hlavě nezapnutou a někteří přivázanou na kole (během jízdy).

Dá se pít voda z kohoutku (i když Kolumbijky z ambasády pijí balenou a rodina, u které bydlím, pije převařenou vodu). Moje střeva si zatím nestěžují.

V porovnání s Mexikem jsou tu lidé více etnicky namixovaní. Když jsem na ulici a nemluvím, tak by si nikdo nemyslel na první pohled, že z Kolumbie nejsem. V Mexiku bylo mnohem jasnější, že jsem turista.

Nikdo mi nenutí konzumaci drog. Nikdo nechce, abych si drogy strkala do konečníku a převážela je letadle. Koka, která se tu pěstuje, se nerovná kokainu. Z koky se dělá kokain.

Ve své severní části Bogoty se cítím velmi bezpečně. Hodně často tu na ulici vidím policisty (kteří ve mně vyvolávají důvěru na rozdíl od těch mexických), což je příjemné. Lidi mají vytažené mobily a úplně se nebojí, že jim je někdo vezme. Nemělo by se stát, že by na mě někdo vytáhl nůž nebo pistol a něco po mně chtěl. Spíš hrozí normální běžné kapsářství nebo utečení s taškou/kufrem, který má v držení nepozorný vlastník (což paranoidní Tuleň většinou není). Takže se, mámo, přestaň bát.


Na co se těšit v příštích článcích?

Příště už budu vyprávět o svých zážitcích a divnověcech, mezi kterými bude pokec s kluky z Venezuely, pokec s pěknými prostitutkami, nejednou se zmíním o bogotské hromadné dopravě a vysvětlím fungování psí školky a proč byste neměli brát kokain.

Hasta luego!