Červenec 2017

Jak jsem navštěvovala psychologa

29. července 2017 v 18:02 | Tuleň |  můj život
Často, když jsem poslední dobou vyprávěla svým bližním o tom, jak jsem byla u psycholožky, mi bližní se zamyšlením řekli, že by si možná taky mohli zajít. Že by jim to možná taky prospělo. Tak jsem se rozhodla se podělit o můj příběh s širší veřejností a třeba vám změnit k lepšímu kus života.

----------------------------------------------------

Od mala jsem hrozně k psychologovi chtěla, moc mě to zajímalo a vždycky jsem si říkala, že až budu mít sebemenší problém, půjdu. Nakonec to období přišlo. Jenže ten problém nebyl tak malý a zábavný, jak jsem si představovala. A ani jsem si tolik neužívala ty návštěvy a byla bych radši, kdybych nikam nemusela.

Nedalo se s tím ale nic dělat. O Vánocích jsem se šíleně pohádala se svým nejvíc nejlepším mužem na světě, zjistila jsem, že už nemám moc kamarádů, že odstříhávám i rodinu, že nesnáším svoji školu, že špatně odvádím své povinnosti v práci a že už několik měsíců jen sedím doma a koukám na seriály. Ve zkratce: dlouhodobě jsem se necítila šťastná a cítila jsem, že jsem se hrozně změnila. A nechtěla jsem takhle pokračovat dál.

Hodně lidí včetně mé rodiny bylo dost zaskočených. Ptalo se mě, co se děje a jestli je to nutný někam chodit. Tak jsem to vysvětlovala a cítila jsem se mnohem líp s vědomím, že se ta moje psychika bude nějakým způsobem léčena.

Před první schůzkou jsem hodně přemýšlela o tom, co té psycholožce řeknu. Někdy jsem s ní vedla docela dlouhé imaginární rozhovory. Byla jsem hrozně nervózní. Pak to přišlo. První setkání vypadá jako u doktora. Akorát že se psycholog neptá na "Kdy jste měla poslední menstruaci?", ale na " Jaký je vztah s vaší matkou?" a "Jak jste se u toho cítila?".

Druhá návštěva už byla mnohem intenzivnější. Ptala se mě, jak jsem se měla, co se stalo za tu dobu a co jsme se neviděly. A samozřejmě jak jsem se při jakých situacích cítila, proč jsem co udělala a jak se cítím dneska.

Můj muž říká, že chození k psychologovi je k ničemu. Že je to jen takové povídání, které můžete provozovat i s kamarády a že by měl chodit s psychologovi jen ten, který takové kamarády nemá. Opak je bohužel pravdou. Kamarád z vás nebude tahat všechny detaily, neví, jak přesně se zeptat, je do vašeho života zainteresovaný a často - což nemyslím ve zlém - vás prostě nechce poslouchat hodiny a hodiny mluvit o sobě. Vždycky, když jsem odtamtud odcházela, měla jsem hodně o čem přemýšlet a nad čím pracovat.

Po několika sezeních mi psycholožka řekla, že jsem taková plná energie a že se to vůbec nedá srovnat s tou troskou, co přišla v zimě. A byla to pravda. Postupně jsem se zlepšovala, hodně - HODNĚ - jsem o sobě a o svých činech a pocitech přemýšlela a pomalilinku se zlepšovala. Jednou jsem jí vyprávěla, co se mi dělo. A pak jsme mlčely. A mlčely. Tak jsem se začala trapně smát, jak mi to přišlo trapný. A obě jsme usoudily, že už asi není, o čem si povídat, což byla naše poslední schůzka. V každém případě nesmím si myslet, že mám vyhráno (jak už jsem si myslela tolikrát) a vytrvat, zkoumat se a zlepšovat. Je to běh na strašně dlouhou trať, které se říká život.

Čeho jsem dosáhla?
· Mám mnohem klidnější a krásnější vztah se svým mužem
· Změnila jsem školu, která byla patrně asi hlavním spouštěčem všech těch problémů
· Začala jsem se bavit zase s více lidmi (neztratila jsem všechny kamarády)
· Zlepšila si vztah s otcem
· Začala jsem odvádět lépe svou práci v práci
· Já sama jsem klidnější, tolik se nestresuju a hystericky nebrečím
· Napsala jsem článek na blog (haha)

Proč jít k psychologovi?
· Když se dlouhodobě necítíte dobře. Nemusíte vědět, proč. Psycholog z vás vytáhne i to, co nevíte.

Na co se připravit?
· Na nepěkná překvapení o vás samých
· Na pořádnou psychickou dřinu
· Na hodně přemýšlení
· Na dlouhé čekání na výsledek

Kolik stojí psycholog?
· Pokud jste škrt jako já a nevadí vám čekat 2 měsíce na první schůzku, tak to nestojí nic a je to na pojišťovnu. Pokud čekat nechcete, najděte si někoho soukromého, který na pojišťovnu není.

Co musíte udělat, aby to bylo úspěšné?
· Musíte chtít.


Já: "Já se omlouvám, že vám tu plácám takový malý prkotiny…. Určitě máte mnohem důležitější a závažnější pacienty…"

P: "Ne. Nic není prkotina, pokud vám to brání v žití Vašeho normálního života a trápí Vás to. A vy jste šikovná, že to řešíte takhle brzo, když se to ještě může zdát jako prkotina, protože se to dá relativně snadno vyřešit. Když to pak přeroste, je s tím mnohem větší práce a trápíte se víc a dýl."