Srpen 2016

Jak jsme jeli do Řecka

28. srpna 2016 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Za své tulení doby jsem už hodně krát popisovala cestu do zahraniční. Za ty léta jsem se taky sama se sebou shodla, že právě ty cesty jsou to nejvzrušující na celém výletu. Po dlouhé době přicházím se článkem a ten bude právě o jedné cestě. Pořádně se usaďte... bude to dloooouhý a napínavý příběh.

S mužem jsme se rozhodli vyjet si na první vážnou společnou dovolenou. V Aténách jsme měli dohromady 4 kamarády, tak jsme si řekli, že pojedeme tam, kamarádi nás provedou a ještě nám snad i poskytnou ubytování. První kamarád byl na vojně, druhý na jiném ostrově, třetí v práci na jiném ostrově a čtvrtá nemohla. Tudíž jsme si museli najít ubytování sami a nakonec jsme si našli pokoj na Airbnb.

Abychom ušetřili, jeli jsme autobusem do Bratislavy. Muž mě ujistil, že Bratislava je malá a že stačí přijet na autobusové nádraží 2 hodiny a kus před odletem. Já mám ráda být všude dřív. A nerada vyhazuju peníze z okna. Takže představa, že letadlo nestihneme, mě budila už týden před odjezdem. Ke zhoršení situace mi nedošlo, že všechny dálnice jsou rozkopané, tudíž jsme přijeli o půl hodiny později. Muž ale vypadal klidně a říkal, že je vše ok, že se to stíhá. Tak jsme si šli ještě do Subwaye koupit bagetu a pak jsme se pomalu vydali na stanici. Tam nám došlo, že nemáme lístek ani eura, tak jsem zůstala s kufry na zastávce a muž si šel vybrat a poté rozměnit.

Mezi tím - jen tak z nudy - jsem se šla kouknout, který autobus na letiště jede. Nejel tam žádný. Ihned jsem vytřeštila oči a plačtivě se zeptala nějaké mladé Sloveny, jestli náááááhodou neví, odkud jede ten bus, který jede přímo na letiště, o kterém mi tak přesvědčivě muž vyprávěl. Ta nevěděla, ale koukla se na slovenský idos a zjistila, že to jede na zastávce pár set metrů od té, kde jsme byly my. Tak jsem chvíli přešlapovala na zastávce, ale pak jsem to nevydržela a šla se kouknout zpátky blíž k autobusovému nádraží. Říkala jsem si, že když tak uvidím, kdyby se muž vracel.

Šla jsem tedy na tu jinou zastávku a ptala se jiné Slovenky, která taky nevěděla a taky začala hledat. Pak mi řekla, že mi klidně tu zastávku, odkud to jede, ukáže. V tom už mi volal nešťastný muž, který si myslel, že mě někdo ukradl. Mě a ty kufry.

Šťastně jsme se shledali a nervózně šli směrem, kde měla být zastávka, ze které měl jet autobus, který nás měl dovézt na jinou zastávku, ze které jel autobus na letiště.

Zastávku jsme našli. Autobus přijel. Dokonce jel i na tu zastávku. Tam jsme našli i tu další zastávku. Já jsem ohodila nějakou slečnu vodou a přijel i další autobus, který nás dovezl na roztomiloučky malinkaté letiště s jednou restaurací a jedním terminálem. Už jsme měli po internetu hotový check in, tak jsme rovnou běželi ke gateům. Po cestě mě prohledávali tím způsobem, že mi otřeli proužkem papírku ruce a pak pasu. Když jsem se ptala, co tím sledují, tak mi bylo odpovězeno, že mi to nesmí říct. Ale bylo to příjemnější než kontrola zpátky z Řecka, kde mi pěkná Řekyně sahala úplně všude.

U našeho odletu už se stála fronta do letadla, kde na začátku přesvědčovali lidi, aby si nechali dát kufry do zavazadlového prostoru. My jsme se klepali strachy, aby to po nás taky nechtěli, protože jsme přijížděli v 23:10 a 23:30 nám jelo poslední metro, kterým bychom se dostali do toho bytu. Naštěstí se tak nestalo.

V letadle jsme seděli před a za skupinou asi padesátiletých stejně oblečených Slováků, což se hned ukázalo jako extrémní utrpení. Paní před námi se zvedla na sedadle na kolena a přes nás mluvila s kolegou za námi. Takže byla totálně u nás, řvala na toho za nimi a vrchol byl, když mu nabídla čokoládu, kterou on si přes nás vzal a pak ji jí ještě přes nás vracel. Ostatní ze skupiny byli hluční a sešli se u těch před námi, takže stáli v uličce a povídali si.


Když přišla letuška a anglicky říkala té krave a těm kokotům, ať si sednou, oni rozuměli, ale většina jí ignorovala a mluvila o ní česky. Musela jsem si nandat MP3, sníst neurol a udělat woodoo panenku z ubrousků.

Když jsme přistávali, tak jsme zjistili, že je teprve 22:00!! A ne 23! Takže bychom se dostali domů totálně v pohodě!! Pak se ale naše mobily vzpamatovali a přehodily si čas na Řecký. Takže nic.

Přistáli jsme, vystartovali pro kufry a stoupli jsme si do uličky, kde jsme čekali jako všichni ostatní, co nevystartovali. Když nás vypustili z letadla, opět jsme vystartovali. A opět jsme docílili jen toho, že jsme byli první v autobuse. Když jsme měli okousané uši do špičata nervozitou, dojeli jsme na letiště a konečně už jsme vystartovali úspěšně. Dokonce jsme i našli metro. Tam bylo jedno (JEDNO) okénko, kde si lidé mohli koupit lístek z letiště (10 euro -_-), a u okénka fronta. Tak jsme ji vystáli. A pak nám bylo řečeno, že nemůžeme platit kartou. Muž totiž v Bratislavě vybral jen 10 euro, protože chtěl co nejméně, aby se za to daly koupit ty lístky.

Deset minut do konce. Muž odsprintoval zpátky na letiště. Já jsem tam zatím čekala a koukala jsem na ty ostatní klidné lidi a nenáviděla jsem je.

Když jsem se smířila s tím, že budeme muset zaplatit 40 euro za taxi, zpocený muž přiběhl. Pět minut do konce! Koupili jsme lístek a běželi do metra. A doběhli.

Muž měl od googlu napsáno, kam jedeme. V latince, samozřejmě. Jenže zastávky byly napsány jen v řeckých písmenech. Po chvíli zoufalství jsme se zeptali nějakých slečen vedle. Ale byly to nějaké Rusky a věděli prd. Zvedla se ale jedna Řekyně, která na nás zpovzdálí koukala, a pomohla nám. Byla to asi sedmá stanice. Vydýchávali jsme se a objímali se a měli radost, že to všechno vyšlo.

Vystoupili jsme na naší skvělé zastávce a našli cestu, kudy jít. Byla to nějaká ulice s číslem popisným 3. Šli jsme asi 10 minut. Byla noc. Všude divné zvuky, z oken kapala voda, hromada koček a chodník nebyl uzpůsoben pro kolečka kufru.

Došli jsme do ulice a hledali dům s číslem 3. Bylo tam 6 koček, ale dům s číslem 3 tam nebyl. 7, 5, 1. Trojka neexistuje. Obešli jsme to 3x. Nic. Jen kočky a řecké vlajky. Tak jsem zavolala Jimovi (majitel airbnb bytu) a říkám "Jsme tady". A on říká "Mmmm... nejste." A já říkám "Ale jo... jsme?". Tak típl telefon a šel se po nás kouknout. Rozhodně nikdo nikde nebyl. Zavolal nám a ptal, jaké ulice byly kolem. Těžko říct, protože všechno je napsané řecky. Nakonec jsme mu řekli, že mu pošleme adresu s naší polohou. A pak se nic nedělo. Napsali jsme mu, ať nám sem, parakaló, pošle taxi (v průvodci jsem četla, že ty na ulici bychom brát neměli). A pak se nic nedělo. Tak jsme mu zavolali. A on byl nedostupný. Tak jsme mu zavolali ještě jednou. Což naštěstí zvednul. Tak jsme mu řekli, že teda ten taxík. On řekl "I will send you", čímž konverzace končila. A nedělo se nic. Už bylo třeba půl jedné. Tak jsme tam seděli a hladili si kočky. Pak už to bylo fakt dlouhý, tak jsme mu zavolali ještě jednou. A on nám oznámil, že máme najít nějakou větší silnici, odchytit si taxík a zavolat mu, že taxikáři vysvětlí cestu domu.

Tak jsme to udělali. Už úplně hotoví. Normálně bych nevěděla, co s tím taxíkem, jak se volá a byla bych fakt hodně nervózní. Teď už mi to bylo u prdele, takže jakmile jsme uviděli nějaký žlutý auto, stoupla jsem si trochu do silnice, zvedla ruku a taxík zabrzdil. V tom už muž vytáčel Jima a oba jsme se modlili, aby to tentokrát zvednul. Juhůů. Ano.

Zmatenému taxikáři jsme podali mobil, on mluvil a pak vyjel. Já byla vzadu a myslela jsem si, že už jsme zachráněni. Muž byl na sedadle spolujezdce a rozhodně si to nemyslel. Potom mi vyprávěl, že taxikář se jedním okem koukal na GPS na mobilu, který měl na noze, druhým tak zběžně na cestu, přehazoval stanice na rádiu a jel jako prase.

Nakonec jsme někam dojeli. Jim nám pak v klidu řekl, že ta ulice, ve které bydlí, se vyskytuje na mnoha místech v Aténách a že je potřeba se trefit do té části, kde on bydlí. Pak v referencích jsme četli, že se to stalo více lidem....

Už bylo asi půl třetí. A my byli konečně doma. Zdraví. A hlavně živí.