Listopad 2014

Mám ten nejhorší život ze všech

17. listopadu 2014 v 20:20 | Tuleň |  můj život
Řítila jsem se dlouhým dusavým krokem z Centra Černý most a těšila jsem se na teplo domova a matčinu náruč. Cestou jsem si představovala, jak rozrazím dveře, matka se zeptá "Co se ti stalo?" a já začnu hystericky vyprávět, co strašného se mi děje a proč jsem tak nasraná.

"Já-á j-jsem měla hroznej de-én a jsem strašně unavená prostě... já už to nezvládnu." a doplnila jsem to několika vzlyky.

"Cos dělala??", zeptala se ustaraná imaginární matka a já začala vyčerpaně vysvětlovat.

"Strašný to bylo-o! Šla jsem spát pozdě, protože jsem byla na party. Vstala jsem v deset a pak jsem byla asi 2 hodiny na počítači a neučila jsem se, což mě vyčerpalo tak, že jsem si musela na hodinu lehnout. Ale než jsem vůbec zabrala, zazvonil mi budík, že jsem musela na konferenci. Kvůli mý lenosti jsem si neudělala nic k jídlu a šla jsem si koupit jen čínskou polívku! A doma je strašná zima furt!", řvu s občasnými přestávkami na vysmrkání se. "Pak jsem se na tý konferenci musela furt hýbat, protože i když to bylo zajímavý, tak jsem měla hrozný hlad a byla jsem strašně unavená. A nejdřív to mělo končit v 16:30, ale pak řekli, že to bude končit v 16:00, jenže v 16:04 to furt jelo a já už jsem chtěla hrozně domů, tak jsem se prodrala z prostřed řady, a když jsem opustila přednáškovou halu, uviděla jsem tam hromady jídla, kterého mi ale bylo trapný se dotknout, protože tam nikdo nebyl, takže kdybych tam počkala dokonce, mohla jsem sníst i stůl!!!!!"

"Pak jsem jela už totálně mimo domů, jenže jsem musela ještě pro sako do toho CČM, který máme asi 15 minut pěšky od domu. Jak už jsem vycházela z metra, cítila jsem něco špatnýho. A samozřejmě!! V CČM nějaká akce, takže tam bylo narváno jako v Kotvě za komunismu a já se potřebovala dostat do obchodu na druhé straně. A když jsem se tam prorvala,tak jsem zjistila, že tam nebylo?! A musela jsem sezase procpávat ven?! A co je nejhorší?! Chtějí mě 2 kluci a já nevím, kterého si vybrat!!!!!".

V této chvíli jsem se na ulici zastavila. Utřela si slzy. Zamyslela se. Matka by mě nelitovala. Matka by se mi vysmála. Vysmála se mi do obličeje, že řeším takový kraviny. Takový malichernosti, které jsou úplně jedno.

Jsem chudák, že jsem nevyspalá? Ne, užila jsem vi večer. Jsem chudák, že jsem se neučila? Samozřejmě, ale za to si můžu jen a jen já sama a budu tím trpět nadále, protože mě buď vyhodí ze školy nebo se to budu muset naučit v příštích dnech. Že mám doma zimu? Můžu si vybrat - buď budu na periferii v teple nebo v centru v zimě. Že jsem musela na konferenci? Mohla jsem se na ni vybodnout, ale chtěla jsem to vidět! Že bylo v CČM hodně lidí? No a co?! Že tam nebylo to sako? Moje chyba, měla jsem si zjistit identifikační číslo toho, který jsem chtěla. A... no a co? Můžu si ho koupit jindy. Že nevím, kterého chlapce si vybrat? Vážně?

Život je většinou spíš takový, jaký si ho uděláme. Já ho mám komlikovaný, protože chci. Protože mě to v jistých situacích baví a komplikovaný si ho vlastně dělám. Radši hodně věcí ňák nechám plynout, abych se jimi nemusela zaobírat teď, a jsem zvědavá, jestli vyjdou. Na některých věcí mi zase záleží, abych je měla jasné a vyřešené hned. Nad něčím přemýšlím víc, nad něčím vůbec. Co je to za kravinu litovat se? Proč s tím radši neco neudělat?

Jsem moc ráda, že mám kolem sebe upřímné lidi, kteří mi řeknou, že to jsou kraviny. Děkuju!