Září 2014

Okno můžou mít jen privilegovaní

30. září 2014 v 20:20 | Tuleň |  můj život
Má matka má oblibu v koukání do točící se pračky. Pračka má průhledné okénko, kterým můžeme vidět mokré oblečení v bublinkách.

Tuhle jsme se o tom v dlouhé chvíli bavily a od té doby nás tíží pár otázek; Proč ty pračky vlastně tohle okénko mají? Kolik je lidí, kteří jsou podobně úchylní jako moje matka? Je to pro ně? Je to proto, abychom když tak viděli točící se kočku? Ale kočka by mohla být i v myčce! Proč není okénko i v myčce? Co by bylo za problém tam? Je to proto, že není hezké koukat se na špinavé nádobí, jak tam stojí? Ale vždyť stejně toho zvenku moc vidět není. V čem to, sakra, vězí?

Morální dilemata

28. září 2014 v 20:20 | Tuleň |  můj život
Jak již jistě všichni víte, pracuji jako servírka v restauraci. Práce to není úplně jednoduchá ani po fyzické ani psychické stránce. V tomto článku se budu soustředit na jeden z psychických aspektů - morálku. Mám tři morální dilemata, kterými se poslední dobou nejvíce zaobírám.

Práce servírky je hlavně práce s lidmi. Práce s lidmi, které po většinou neznáme a utváříme si na ně názor během jejich obsluhování. Někdy chodíme ke stolu rádi, protože jsou nám hosté sympatičtí a rádi jim uděláme i Mojito, jehož příprava trvá vždy asi měsíc. Naopak ale také existují lidé, ke kterých chodím nerada. A pak existují lidé, kterým bych nejraději do nápoje flusla nebo jim v omáčce vymáchala ponožku nebo zadek. Tolikrát už jsem si říkala, že už to udělám, ale dobré vychování mě zastavilo a s úsměvem jsem tam čisté pití odnesla. Třeba na to jednou dojde (kolik servírek nebo kuchařů tohle asi dělá?).

Také mám někdy chuť říct, že ten steak byl ze psa. Ale to je zaprvé těžko uvěřitelné a zadruhé by to poškodilo spíš restauraci, než ty lidi.

Další dilema, na které jsem narazila teprve nedávno, je dýškové dilema. U nás to funguje tak, že to, co dostaneme jako dýško, dáváme do hrnéčku a nakonci to rozdělíme na stejné části a vezmeme si to. Druhá věc, co u nás funguje (jakožto u hotelové restaurace), je room servis - lidé si na pokoj objednají jídlo, jídlo se dá na vozík a do pokoje se odveze. Veze to tam vždycky jen jeden, takže dýško, které dostane by si mohl strčit do podprsenky, dole říct "tyvéé, se s tim jídlem tak serem a voni nám nic nedaj" a být o trochu bohatší. Když je to 20 kč nebo 50 kč, tak to vezmu, hodím do hrnečku na dýška a obsluhuju dál. Tuhle to však byly 2 sto koruny a já věděla, že když 200 je mnohem víc než 200/3 (obsluhovali jsme 3). Nejméně 3x. Teď co s tím? Nikdo by se to nedozvěděl. Nikdo by to nevěděl. Já bych si mohla koupit kus bot... Tak jsem si říkala pro a proti a pak jsem vyndala 200 z podprsenky a dala jsem ji do hrnečku. O 133 korun chudší, ale aspoň nemám výčitky.

Kdo se má tímhle pořád zaobírat? Půjdu radši na pás. Tam žádné peníze ani lidi nejsou...

Počernické překvapení

6. září 2014 v 20:20 | Tuleň |  můj život

Úplně mimo téma článku bych chtěla poděkovat všem, co sem pořád chodí. A to nejen rodině a známým, kteří mají nakázáno číst mé články, ale hlavně těm, které neznám a kteří sem chodí pravidelně hned po každém nově zveřejněném článku. Jsem šíleně ráda, že se vám Tuleň líbí! (Pokud byste mi třeba chtěli napsat něco o sobě, odkud přicházíte, jak dlouho mě šmírujete atd., nebudu proti!)


Tuhle jsem šla do parku v Dolních Počernicích se svým 84 letým psem. Tak se procházíme, já sleduju psův každý pohyb a také okolí a ostatní lidi. Mezi nimi je i cca. třicetiletý pán, který se náhle několik desítek metrů přede mnou zastavil a vrátil se k lavičce, kde seděl a koukal na rybník. Říkala jsem si, jak je pěkné, když si takhle někdo mladý a sám (dokonce i bez psa) sedne na lavičku a kouká.


Procházeje kolem něho se mě zeptal, kolik je hodin. Otočila jsem hlavu od něj, abych se koukla na mobil, a když jsem se koukala na mobil, došlo mi, že pán nebyl dostatečně oblečen v těch partiích těla, kde bych to v parku za denního světla čekala nejméně. Rozhodla jsem se to ignorovat, řekla jsem mu, že je 17:13, pevně jsem mu koukala do očí a periferním viděním viděla, že už vidím jen černé trenky - nic růžového.


Bohužel jsem musela po pár metrech zatočit k pozvolné cestě k rybníku, což je jediné místo, ze kterého se pes umí celkem bez problémů dostat ven. Pán ale po neúspěšné akci odešel, takže by to bylo v pořádku. Naneštěstí se nechtěl vzdát tak lehce, takže přišel ještě jednou a zeptal se mě, jestli jde dávat fotky z mobilu hned na facebook. Odpověděla jsem mu, že ano, ale že z mého rozhodně ne. Když se chtěl zeptat, jestli bych mohla použít jeho mobil, ani jsem ho nenechala domluvit a řekla, že ne. Chvíli ještě postával a čuměl a pak odešel.


Nechtěla jsem se vracet stejnou cestou, ale byla to ta nejkratší a pes vypadal - i přes jeho stálý přiblblý úsměv - bledě. Vzala jsem to spodem pod tou cestou, kde jsem pána potkala. Měla jsem zavolat policii? Měla jsem to někomu říct? Je nebezpečný? Měla jsem ho vyfotit a pak někam poslat? Co když se pak někomu něco stane? Ale kdybych zavolala policii, jak bych to dokázala? Vždyť by utekl?! Třeba je to jen nějaký blbec, který se nudí? Třeba ne?



Tu jsem viděla, jak daleko přede mnou přeběhl ten pán dolů. To už jsem tedy vůbec nebyla ráda. Chvíli tam postával. Potom zase odešel, ale tou cestou, kam jsem měla namířeno.


Měla jsem zapnuté video. Že kdyby mě zabil, tak aspoň třeba bude uložené, kdo to byl. Nebo bych si mohla vymyslet, že to teď někomu posílám nebo já nevím.


Pak jsem ho viděla jenom jednou. Zase čuměl někde na cestě v parku. I když mě zpozoroval, tak už se za mnou nevydal. Cesta to byla ale stejně krušná a neuvěřitelně dlouhá.


Matka mi vyprávěla, jak ji dal nějaká pán penis do ruky v MHD.


Začala jsem s sebou častěji nosit pepřák. Asi bude těchto historek teď čím dál tím víc. Hlavně aby všechny dopadly dobře. Je tolik nemocných lidí na tomto světě. A tak odlišně nemocných.


Szia Magyaország. Szia Csehország

2. září 2014 v 20:20 | Tuleň |  Magyarországom
Poslední den jsem šla spát v 6 ráno, ale probudila jsem se v deset ráno, protože mi ve snu v Rumunsku ukradli tašku se všemi věci a já byla moc smutná a klepala jsem se, tak jsem pak už nemohla usnout.

Estonka ještě spala, nová Německá dobrovolnice byla v lázních, takže jsem si mohla dát snídani o samotě na balkóně a koukat na výhled, na který jsem koukala 6 týdnů a už ho nikdy neuvidím.

Vzala jsem si banán, mrkev, pití a tramvajenku, vyšla jsem z domu a jela do centra, kde jsem se procházela, dokupovala poslední kýčoviny a šla směrem ke zmrzlině, kde jsme byli první den, co jsem tu byla.

Cestou jsem se zastavila v kostele, kde jsem nikdy nebyla a šla na most Svobody, kde jsem byla několikrát. Kde jsem seděla s kamarády a pozorovala třiceti minutový ohňostroj 20. 8. na den svatého Ištvána a nového chleba.

Fotila jsem, co se dalo, a všimla jsem si, že mě asi fotí nějaký pán? Tak jsem hlavou naznačila otázku "Co to je?!" a on se jen usmál, pokrčil rameny a šel fotit dál.

Vyskočila jsem na kovovou konstrukci a začala jsem jíst banán, když tu přiběhl ten pán a dal mi svou vizitku, kde byl odkaz na stránky s jeho tvorbou.

Vítr příjemně foukal a já si užívala poslední chvíle v tureckém sedu. Vzpomínala jsem, usínala a měla se hezky.

Když už mi odumřely nohy, seskočila jsem, tančivým krokem přešla most a mířila ke kostelu pod Citadellou, který byl vytesán ve skále a kde jsem taky nikdy nebyla.

Cestou jsem si všimla deky, misky s penězi a nápisem "Thank you". Žebrajících lidí na ulici byla hromada. Nikdy mě nenapadlo, jak to dělají, když chtějí jít na záchod. Přemýšlela jsem o tom, koukala jsem na další nápisy, které byly v jiných jazycích a na poslední chvíli jsem si všimla nápisu "Be happy". Procházela jsem kolem toho a tupě jsem koukala kolem sebe, až jsem narazila na pána sedícího na zemi ve stínu luštícího křížovky, který se na mě usmál. Překvapeně jsem se usmála taky, šla jsem dál a pak mi došlo, že to byl ten od toho nápisu. A že se usmíval, což se často u těcřhto lidí nevidí. Tak jsem se zastavila, vyndala z kapsy pár peněz, vrátila se k misce a přihodila.

V kostele jsem se dozvěděla, že jsem přišla v dobrou dobu, protože tam často mívají mše, kterých se cizinci nesmějí účastnit. Zaplatila jsem vstup a vzala si španělsky mluvící sluchátka, kde jsem rozuměla každému druhému slovu vzhledem k religióznímu vokabuléru, který neovládám ani v češtině. V jedné z místností mi spadl elektronický průvodce na zem a má sluchátka mi vypadla z uší a z obou konců se ztratila ta plastová věc, která se dává do ucha. Jednu jsem našla záhy, ale kvůli druhé jsem musela lézt po kostelu po zemi jako idiot, abych zjistila, že mi zůstala v uchu.

Po výlezu jsem se rozhodla mít fotku s mým oblíbeným mostem. Když mě nějaký neznámý pán fotil, přišla paní v černém tričku a zeptala se nás, jestli chceme vyfotit spolu.

Po cestě domů se mě pán v obleku ptal, jak se dostat k tomu kostelu, kde jsem byla před tím a poté jsem na zastávce slyšela slova "debilní" a "prdel" a začala jsem zase nenávidět Čechy a vzpomínala na minulý den, kdy jsem viděla jiné Čechy úplně na s*ačky ve 4 ráno, kteří se mě ptali, odkud jsem, když jsem na ně mluvila Česky.

U budovy druhého největšího parlamentu na světě (a prvního nejkrásnějšího) mě to nějak dostalo a vydolovala jsem ze sebe i nějaké slzy, které mě přepadly poté v metru, kdy jsem si dělala seznam věcí, co jsem se za těch 6 týdnů naučila a co jsem prožila.

Doma jsem usnula na pár hodin a pak si musela balit.

Teď jsem doma. Doma v Čechách. Mám za sebou psaní několika dopisů několika úžasným lidem, zoufalé hledání posledního gyrosu (už aby ta turecká invaze přišla i k nám!), 8 hodin v autobuse, zelňačku a půl den strávený s rodinou a obřím kocourem.