Srpen 2014

Co mě Frodo naučil

27. srpna 2014 v 22:41 | Tuleň |  mé úvahy
Máme tu v nadaci oblíbené pacienty. K jednomu z nich patří "Frodo", o kterém jsem psala v předešlém článku. Vždycky jsme s ním seděli na ebedě a povídali si, protože uměl anglicky. Teď jsme ho ale deset dní neviděly, protože odjel na dovolenou s rodinou (jak nám sdělil).

Po krátké době, co jsme na obědě neseděly s ním, jsme si stěžovaly, jak nám Frodo chybí. Že jsme si s ním vždycky dobře pokecaly, smály jsme se jeho smíchu a otočení hlavy, těšily jsme se, až bude říkat nějaká jeho oblíbená slova a užívaly si čas strávený s ním.

Přišlo pondělí a my jsme si rády zase sedly k němu. Čekala jsem, že se budeme bavit o dovolené, o jídlu, zasmějeme se a půjdem domů. Realita byla jiná.

Za těch deset dní jsem totálně zapomněla na všechno ne úplně skvělé, co vlastně tyto konverzace zahrnovaly. Zapomněla jsem, že mluví hrozně potichu a že většinu věcí nechápeme nebo mu nerozumíme. Zapomněla jsem, že když se na něco zeptám, tak mu to trvá den, než odpoví a člověk neví, jestli slyšel otázku, jestli je uražený nebo jen přemýšlí. Zapomněla jsem, že kvůli těmto dvou věcem nesmím říct, že nerozumím, ale radši se usmívám a kývám a snažím se zachytit nějaké slovo, abych vypadala, že vím, co se děje. Zapomněla jsem, že nemůže vykonávat funkci překladatele.

V pondělí jsem byla jak opařená. Věděla jsem, že si z minulosti pamatujeme hlavně ty hezké věci, ale nevěděla jsem, že si můžeme minulost tak hodně překroutit. Tím jsem pochopila, že je blbost začínat vztah s exmuži a taky jsem pochopila, proč tolik starších lidí volí komunisty.

Naše paměť je divná. Ale díky bohu, že si pamatujeme jen ty lepší věci. Kdyby to bylo naopak, polovina lidí by byla oběšená (což by na druhou stranu vyřešilo přelidnění planety).


Augusztus 14

16. srpna 2014 v 20:20 | Tuleň |  Magyarországom
Před pár dny jsem byla na svém prvním festivalu v životě. Vybrala jsem si k tomu festival v Budapešti Sziget - největší širokodaleko. Už v ČR jsem četla o tomto festivalu článek v Metru a byla jsem celkem natěšená. Tím více, když jsem se dozvěděla, že tam bude Stromae, kterého jsem si zamilovala a šíleně jsem chtěla na jeho koncert.

V Budapešti o tom někdo i mluvil, takže jsem zjistila, že to není lež a že se festival vyslovuje "siget" a znamená to ostrov, protože to bude na ostrově a že 14. 08. tam bude Stromae.

Začala jsem přemlouvat všechny kolem, přemluvila jsem rockovou kamarádku, která chtěla jít jiný den na The Kooks a měla jít i Hongkonkďanka, ale poté, co se jí v našem pokoji ztratila kurva velká částka peněz, řekla, že musí šetřit. Ještě že nešla. Je asi o hlavu menší než já; ta by určitě ušlapaná byla!

Den D se blížil, Sziget měl reklamy totálně všude, městem se začali prodírat opilí návštěvníci a já se nervózně těšila.

Festival byl ve čtvrtek (csütörtök) a my si zajistily čt a pá volné. Probudily jsme se do šíleného deště a byly lehce nešťastné a vyrazily pozdě.

Nekoukala jsem se na mapu, taky nebylo třeba. Dojela jsem na zastávku a šla jsem za obrovským chumlem mladých lidí v pláštěnkách. My měly jednu pláštěnku dohromady, kterou mi dala anglicky mluvící skvělá žena na keramice, takže jsme ji držely jako deštník. Cestou jsme dopíjely flašku vína, kterou jsme měly přelitou v pet lahvi od malinového ice tea.

Všude furt milion lidí, hromada Slováků a francouzsky mluvících lidí, zaslechla jsem i pár Čechů. U vstupu nám nevzali mobilní vstupenku, tak jsme musely jít jinak, kde jsme si vstupenky vytiskly a pak jsme šly zase tam, kde nám vstupenky vyměnili za zelené náramky s tehdejším datem.

V chumlu jsme přešly most, kde nás vítali v několika jazycích, a přešly kontrolu, kde nás nikdo nekontroloval a byly jsme na ostrově svobody (Island of freedom - jak mu přezdívali).

Zašly jsme za mou novou kamarádkou z AFS do obřího stanu, kde jsme si museli před příchodem sundat boty a kde za znění muziky z reproduktorů sedělo, leželo, spalo nebo stálo fakt hodně lidí schovávající se před deštěm. Šlapali jsme jim u hlavy, abychom se dostali na naše místo.

Za chvíli naštěstí přestalo tak nějak pršet a my se odebrali cestičkou ke stanu jednoho Brazilce, co teď studuje v Maďarsku. Normálně by nám cesta trvala třeba 10 minut, teď to bylo snad na hodinu. Prodírání davem a šlapání v bahně. Kolem cestičky byla hromada obchůdků s jídlem a pitím, lavičky, park, kde se mohlo hrát na hrnce, taneční parkety, bary, stagee a nekonečné řady stanů a hromada vlajek.

V 17:45 začínal na hlavním stagei Bastille, kam jsme přišli pozdě a viděli prd. Tak jsem se poučila a říkám si, že na Macklemore tam bude ještě více lidí a že musíme přijít milion let dopředu.

I přes to, že jsem viděla jen hlavy, záda a obrazovku s online přenosem a měla jsem vedle sebe slečnu, která mě dost často sere, protože je šíleně nesamostatná a "nudná", jsem si to moooooooc užila. Vzduchem létali balónky, pláštěnky, plyšáci, trička a vládla tam velká mexická vlajka; zahlédla jsem i Slovenskou a Českou.

Po koncertě jsme si šly prohlédnout kus ostrova a našly jsme místo, kde měl být za pár hodin Stromae. Nebylo to otevřené, ale ve stanu. Ve vélkém stanu.

Cestou hromada stageí, lidí (překvapivě), drak z pet lahví, jehož jazyk byl vytvořen z Kozlů, latino a reggae stage, park s konvemi, s obrovskými kytkami a obchody, kde se dá něco koupit na kartu, která stojí 100kč a na kterou se hodí peníze, které se potom na ostrově používají.

Když jsme se vrátily, měly jsme ještě hromadu času a dokoncertovávala Lilli Allen, tak jsme si sedly do baru a odpočívaly. Vedle nás hráli nějací muži hry s kelímky. Cvrnkali HUF minci do prázdného kelímku a kdo se trefil, řekl, kdo se má napít. Pravidla různě inovovali a dost se u toho bavili. Jednou jim spadla mince na zem, a když ji hledali, našli jablko, kterým se potom do kelímku strefovali.

Tak jako oni se nebavila jedna slečna, která seděla před námi s hlavou mezi koleny, moc se nehýbala a čas od času něco vyzvracela. Na druhou stranu její kamarádka zažívala skvělou chvíli, kdy si užívala hudbu a před kamarádkou sama tancovala. Slečna vedle nás vyndala takový ten plastový pytlík na džus a z něho vylila do kelímku Bacardi. Slyšela jsem i o vodce v lahvi od šampónu. Dnes jsme ale mohli přinést klidně kufr plný alkoholu a k tomu drogy všeho druhu a nikdo by to nezjistil. Je to o náhodě.

Hudba pořád zněla, ale už bylo celkem na čase, aby se performeři vyměnili. A najednou jsem zjistila, že to už dávno nehraje Lilli, ale že jsme na hudbě z baru. Takže jsme vylítly, ale tam samozřejmě lidí jak nasráno a viděly jsme ještě větší prd než na Bastille. Zatlačila jsem slzy, vyšla z louže a pomalu pochopila, na jaké bázi funguje tučňáčí dělání tepla v kruhu. Venku asi 18 stupňů a já bych tam byla nejradši nahá. Koncert pěkný, hromada ječících lidí a hromada kluků řvoucích "Fuck meeee!!!".

Z předcházejících událostí jsem věděla, že Stromae už prostě podcenit nesmím a že musím z Macklemore odejít trochu dřív, abych stihla přeběhnout, protože - co jsem pochopila - je ve stanu omezená kapacita.

Vydrápaly jsme se z ječícího davu a za chvíli jsem viděla zátarasy a obří nápis "A38 IS CLOSED" (A38 bylo jméno toho stanu). To už jsem pár kapek v očích neudržela a rozhodla jsem se zjistit, co se to ***** do **** děje, protože se tam ***** prostě dostanu. Šly jsme kolem těch zátaras a normálně se dostaly dál. U vchodu byla hromada lidí. Tak jsme se k nim přidaly. Nic se ale nepohybovalo. Jen jsme viděli lidi, kteří přeskakovali zátarasy. Nikdo nevěděl, co se děje, na co se čeká, proč se čeká... totálně nic. Najednou situace začala houstnout, protože se do chumlu začalo narážet. Pár vystrašených pohledů a pak jsem viděla i nějaké slečny brečet a to byl moment uvědomění, že smrt ušlapáním je dost pravděpodobná a teď pro mě i dost představitelná. Ne tedy na festivalu, ale při nějaké katastrově, kdy vznikne chaos nebo při pouti do Mekky.

Vyšly jsme z chumlu o kousek dál a tam jsme zjistili, že normálně pouštějí přes brány. Vybrala jsem si trasu za dvěma vysokými ramenatými mladíky, kteří nám proráželi cestu. Dostali jsme se hezky až doprostřed vydýchaného stanu, kde jsme byli ale až za velkou obrazovkou, takže bych neviděla nic ani na obrazovce ani na živo, tak jsme se prodíraly (už bez ramenatých chlapců) zase trochu ven před obrazovku.

Všude kolem francouzština, byla jsem jako v ráji a moc se těšila. První bod nepříjemného - ale velmi nepříjemného - překvapení nastal, když koncert začal a na obrazovce nebylo vidět nic. Na stage jsem ani nedohlídla, takže kdyby to bylo ze záznamu, tak to vůbec nevím.

Byla jsem fakt chvílemi zoufalá, protože to, na co jsem se nejvíc těšila, bylo, že uvidím (klidně jen na obrazovce), že je to živý člověk. Jak se pohybuje, jak má vlasy, jak zpívá. Ale atmosféra byla neskutečná, všichni kolem znali jeho texty, všichni tancovali, křičeli, skákali, takže rozhodně převažují dobré vzpomínky! Začněte ho mít, laskavě rádi, aby taky přijel někdy do Prahy!!

Chvilku po koncertě jsme koukaly, co je kolem a kolem jedné, možná půl druhé jsme se vydaly totálně špinavé a unavené domů. Nikdo nás zase při odchodu nekontroloval, takže jsme tam teoreticky mohli zůstat i víc dnů, než ten jeden, na který jsme si koupily lístek.

Nebudu vyprávět všechny historky, co se mi kdy staly s naší mysteriózním autobusem, který jezdí k nám domů v noci... jen řeknu to, že nám trvalo 3 a půl hodiny se dostat domů. Nikdo neví proč.

Nem tudok magyarul

10. srpna 2014 v 22:35 | Tuleň |  Magyarországom
Psala jsem o práci, o překvapivých věcech z ostatních kultur a teď musím trošku i popsat svůj život tady co se nepráce týče.

Do Budapešti jsem jela, protože jsem měla někam jet. Bylo mi jedno kam. O Maďarsku jsem věděla jen to, že se tam mluví maďarsky. Jela jsem sem trochu otrávená a rozhodně jsem nebyla tak nadšená jako ostatní moji kolegové. Nejenže můj pobyt předčil má chabá očekávání, ale level spokojenosti se zvedá do nepředstavitelných výšin.

Když jsem sem přijela, byla jsem trochu smutná z toho, že bydlím a pracuju na okraji Budapešti, takže mi to do centra trvá hodinu, z toho, že v našem sprchovém koutě je závěs, který neplní svůj účel, že je koupelna plná vlasů a že obědy jsou jako v hodně olejované a přesolené školní jídelny.

Asi po týdnu jsme měli meeting, kde jsme se setkali s ostatními studenty, kteří dobrovolničí na jiných projektech (př. ve školkách nebo v uprchlickém táboře (óóó!!!!!!)). Než jsem si stačila stěžovat na to, jak mám strašný život, zjistila jsem, že slečny bydlí ve městě Gyur, který je vzdálený 2 hodiny od Budapešti, kde nikdo neumí anglicky a není tam co dělat. Že nemají postele a spí na matracích. A ve školce také nikdo neumí anglicky, takže je dost těžké se domluvit. Jiné slečny bydlí v domě bez elektriky. Jiné mají wifi jen od půl noci do 6 hodin ráno. Jiné slečny bydlí ještě ve větší vesnici než my a jeden kluk je na programu sám. A jednu slečnu využívají ve školce k mytí oken a sbírání bot.

Tak jsem si říkala, co mi jako chybí. Soukromí mám, elektriku mám, mám dokonce i výtah, mám nádherný výhled z balkónu, bydlím se třemi holkami (které jsou stejně trochu víc nudné, než jsem očekávala, ale lepší než nic), můžu si vařit, v noci mi jezdí domu jeden bus za hodinu, je tu pár lidí, kteří umí anglicky, můžu si vařit doma... Prostě paráda!

Jinak Budapešť mě taky rozhodně překvapila. Je lehce podobná Praze, akorát vypadá nověji. Je tu hromada vysokých míst, kde je krásný výhled na město, které je nádherné jak ve dne, tak i v noci. Hromadná doprava je velice dobrá (až na momentální úpravy silnic), vše je tu stejně levné jako v Čechách.

A noční život pro mladé lidi je prostě paráda! Na každém rohu nějaká hospoda, bar nebo klub. Hodně známé jsou tu "ruin pubs", což jsou bary v polorozbořených domech. Jsou strašně velké, každá židle je jiná, každá místnost je jiná, častokdy je nějaká část i otevřená, někdy si můžete i koupit vodní dýmku. Dvě věci mě trápí na těchto barech - jak to dělají v zimě s těmi otevřenými částmi a jak se tváří sousedi na ten neustálý hluk.

Ještě mě trápí jedna věc. V Maďarsku patrně nesnáší plastové lahve. Už 2x mi při vstupu do klubu/baru sebrali lahev, kterou jsem před nimi vyprázdnila, takže mi sebrali prázdnou lahev. Někdo má nějaké vysvětlení pro sebrání prázdné flašky? Co bych s ní mohla udělat? Něco tam nalít! Ale co? Nebo bych tam mohla namočit a vylívat to z prvního patra na lidi.

Další věc, co mě uchvátila je ("hahahaha, kriste, to je jen pro turisty" řekl můj nový kamarád, kterého jsem potkala v autobusu) baro-klub, který má na každý den jiné akce na nápoje. Naše nejoblíbenější je pondělní akce, kdy od 22-23h dostanete za 50 kč 3 piva a do 21h jsou všechny koktejly za půlku. Tento klub má asi 7 místností, kde hraje jiná hudba (kam se hrabou trapný čtyřpatrový Karlovky) a v jedné je i Karaoke. Mě překvapivě nejvíce oslovila místnost s latino hudbou, kde jsem s nově objevenými Mexičany protančila boty. Mexičani tančili tak dobře, že to vypadalo, že i já umím tancovat.

Ještě abych dokončila mé night life opěvování města, musím dodat, že v centru je v noci narváno sedícími, stojícími nebo chodícími lidmi s flaškami v ruce. Takové kvantum opilých lidí na veřejném prostoru jsem neviděla možná nikdy.

A na konec perličky z nočního cestování, když jsem sama. Čekajíc na autobus mě oslovil asi stejně starý Maďar. Po krátkém monologu v maďarštině jsem řekla "ksnm", což znamená děkuji a když ještě něco vyprávěl, dodala jsem "nem" (ne). A když furt nedal pokoj, přiznala jsem se, že neumím maďarsky. Nahodil anglicky pár komplimentů a za nějakou dobu řekl, že si je jistý, že mám ráda dobrodružství. A že on by mi mohl jedno poskytnout. Že to umí velmi dobře a že bych byla spokojená. Pak mi nabídl částku (500fr (50kč) nebo 5000fr (500kč); pevně doufám, že 5000fr, protože jinak bych byla fakt levná) za ukázání prsou. A dodal "Jestli to teda není jen podprsenka". Pán se živil tím, že řídil "Rykšu" a říkal, že je divný, že s ním nechci jít. Že pokud mě neodpuzuje svým zjevem, tak nemám důvod proč nejít. Fakt jsem se při této konverzaci šíleně bavila!

Cestou domů mi jiný kluk radil, do jakého políčka napsat 7 v sudoku. Radil špatně. Sedmička už v řádku byla.

Micsoda?

6. srpna 2014 v 20:48 | Tuleň |  Magyarországom
V půlce třetího týdne mého pobytu poblíž Budapešti v organizaci poskytující péči a práci postiženým lidem (kdo ještě nepřispěl, přispěje!) se s vámi podělím o mé zážitky z nenormálního prostřední (pro nás většinové).

Hned první den se na nás všichni usmívali, podávali nám ruku, sahali nám na ruce i na obličej a objímali nás. Je tu slečna, která nás lochtá, na tvář sahající muž atd. (Většina z nich u má přezdívky) Pak jsou tu ale i ti, kteří už jsou trochu přes normální hranici jako třeba na prsa sahající (breast-loving man) muž nebo maličký mužík, který rád a silně objímá (hugging man), dává pusy na břicho atd. Dobrovolník, který tu byl před námi, říkal, že na něj prý nikdy nikdo nesahal. A to jsem myslela, že být slečna má jen výhody.

Ten samý dobrovolník nás seznámil s jeho kamarádem, který vypadá jako Frodo, je mu 23 let, je to autista, učí se anglicky a anglicky s námi taky mluví a vždy s námi sedí na obědě a povídá si. Když mluví, vždycky dlouho přemýšlí nad tím, co řekne. Někdy už začneme nové téma a on pak dokončí to svoje, ale to už jsme dávno všichni mimo. Často mu taky nerozumíme. Tak jen kýváme a usmíváme se. Nebo se mračíme. Frodo nerad kouká dlouho do očí a když mluví nebo přemýšlí, tak má hlavu otočenou na úroveň ramene. Klepou se mu ruce a často má zápěstí otočené v té abnormální 45° poloze. Má staršího bratra, který je programátor. Často se zasměje, řekne "I almost forget..." (skoro jsem zapomněl...) a po pauze dodá "How are you?".

Hodně pacientů umí pár slovíček anglicky. Jeden vždycky projde a v jakoukoli denní dobu pozdraví Good afternoon! (pěkné odpoledne) a dodá Have a nice day! (Pěkný den přeji). Pár jich s námi vede i smysluplnou konverzaci a někteří nám aspoň dokážou vysvětlit, co se děje. A u těch, kteří neumí vůbec, používáme těch pár maďarských slovíček, co umíme a dále ruce a nohy.

Jeden z těch, co dovede udržet konverzaci, je "hairy man", který je asi stejně tak velký jako já, byl obdařen velkou srstí a nedokáže vycítit mou intimní zónu. Když se mnou mluví, tak se vždycky trochu nuceně usměje, když se na něj kouknu. A ptá se mě, jestli mám přítele, jestli moje kamarádky mají přítele a pak mi říká, že by si rád někoho našel, ale je to těžké a pak se mě zeptá, jestli mám přítele.

Na keramickém oddělení, kde pořád jsem, protože mě má anglicky mluvící zdravá pracovnice strašně ráda a říká mi, že mi to jde a že mám talent, sedím vedle slečny, která se často chová jako dítě a strašně ráda uráží lidi a baví ji, když se jí lidi bojí. Má šílený talent na keramiku a její výtvory jsou neuvěřitelné. Přidala si mě na facebook a začala si se mnou psát používajíc google translator. Za nějakou dobu jsme si nerozuměli; já jí napsala, že nerozumím, ona mi napsala, že nerozumí a pak jsem odjela na den pryč, a když jsem přijela domů, čekala tam na mě zpráva jakože jak si to představuju, že jí neodepisuju a hromada vykřičníků. Za pár dnů mi napsala, ať se nekamarádím s jednou z pracovnic organizace, protože je to "adulterous whore" (cizoložná děvka), načež jsem jí napsala, že tyhle slova jsou moc silná. Odpověď byla celkem vzteklá, ale prý, že když to necháme být, tak můžeme být zase kamarádky. V práci byla úplně normální.

Tahle cizoložná děvka je příjemná slečna, která špatně vyslovuje a která si mě oblíbila a chce se mnou krmit koťátka, která tam máme. Pamatuje si mé jméno a říká mi Kaholina a uklízí tu. Stejně tak i hromada dalších postižených, kteří se tu starají o úklid a údržbu celého areálu.

Jak nerozumím maďarsky, tak přesně nevím, co se děje, ale jsem si naprosto jistá, že si dneska asi 3 postižení dělali srandu z jiného, a vypadalo to jako regulérní šikana ve škole na prvním stupni. Například mu říkali, že je špinavý, i když nebyl. A moje výše zmíněná kolegyně toho šikanovaného přezdívá Casanova. Druhého Zombie. A kluci se přede mnou předvádějí jako malí.

Hairy man překládal to, co říkal Casanova, a jsem si jistá, že od Casanovy přišla nějaká nabídka, ale bylo mi přeloženo "Jo, taky má rád hamburgery".
Mezi pacienty je i hodně párů. A hodně z nich mají děti, i zdravé, které tady mohou žít s nimi jako rodina.

Jedna slečna si k nám přisedla na oběd. Pustila se do jídla, pak vytřela talíř prstem, ztvrdila to jazykem, pak olízla i příbor, snažila se to dělat sexy a přitom se na nás smála a říkala "fun". Pak zaklepala prsama "fun", Frodo byl v šoku, já také, vzala příbor, zapíchla si ho do bradavek a klepala s ním "fun", ukazovala kus výstřihu, Honkgkonganka se smála, ale když si dala lžíci na genitálie a vteřinu s ní třásla, tak jsem si řekla, že už mi to asi nestojí za to.

Je tu hodně postižený kluk, který k sobě vždycky čuchá a říká, ať si taky čuchnu, že má parfém a furt se usmívá a směje.

Další je mnohem víc postižený, ale naučil se pár slovíček anglicky. Objímá nás, zdraví nás, dává nám pusy na tvář a ptá se, jestli jsme best friends.

Vedoucí mého keramického oddělení má velmi slabé kosti, které stále slábnou a je na vozíčku. Mentálně v pořádku.

Areál se nachází na konečné autobusu. Jely jsme domů a naproti nám seděl nějaký pán. Po chvíli jsme uzavřely sázky, jestli to je náš pacient nebo ne. Celou dobu se kynklal z jedné strany na druhou a něco si mumlal. Byl náš.

Já se stýkám při práci spíše s méně postiženými. S těmi více postiženými se setkávám hlavně o svačinové pauze. Někdy je to opravdu těžké být obklopen lidmi, kteří se chovají úplně jinak než vy. A to nejtěžší je pak myslet na to, že je něco bolí. Že musí často chodit k doktorům. Že se budou takhle chovat navždy. Že je normální společnost nemůže přijmout. A že jejich rodiny se o ně budou muset starat velmi dlouho. A co se stane, až tu jejich rodiny nebudou. A co se stane, jestli organizace opravdu skončí.

Kdybyste viděli ty jejich úsměvy.