Duben 2014

Pui

28. dubna 2014 v 21:55 | Tuleň |  Moldova mea
Celý článek je psán velmi na rychlo a bez zasepřečtení.

Salut všem!

Je pondělí večer a v Moldavsku máme jeden z nejdůležitějších svátků Velikonoc (dušičky) a i jeden z nejvýznamnějších svátků celé republiky. K tomu ode dneška nepotřebují víza do států EU.

Já jsem se probudila celkem vyspalá po předešlém náročném dni, kdy jsme chodili po Kišiněvě. Viděli jsme pár parků, pár hradů, miliony vlajek (moldavských a i hodně vlajek EU), mnoho slov v latince i v azbuce, pána bez nohou přecházející rušnou silnici v místě, kde není zebra a dost drahý bar.

Následující jsme začali sprchou a snídaní. Hostel byl malinkatý a tak nás čekal chleba, máslo a marmeláda. Slečna, která v hostelu pracovala a byla nám 24hodin k dispozici měla směny na 24 hodin.

Dále jsme se seznámili s další účastnicí, kterou přivedla Moldavanka z projektu. Moldavanka nám řekla, že na nás včera čekala na letišti. Při čemž my přijeli autobusem a nikoho jsme nečekali. Ona se divila, že jsme to zvládli a že bychom teď chtěli jet sami do města Vadul lui Voda. Potom nám řekla, že musí jít s námi, když chceme jít nakupovat, aby nám pomohla.

Cestou nám vysvětlila, že triko-suvenýr si nekoupíme, protože všechny jejich obchody jsou šíleně-šíleně drahé a že ona si nechává oblečení dovážet z Evropy od kamarádů nebo prostě poštou.

Chtěly jsme koupit aspoň nějaké cetky kamarádům a rodině, ale byly to takové kýče, že i já jsem se rozhodla pro symbolický magnet na naši skoro prázdnou lednici a konec. Možná to bylo tím, že dnes byl teda ten mega svátek a nikdo moc nepracoval a skoro všechno bylo INCHIS (zavřené; čte se inkis).

Změnily jsme tedy směr a jely do Drněco zahrady. Proto že byla daleko, počkali jsme na trolejbus. Trolejbusy vypadají dost staře, nemají jízdní řády, takže se musíte ptát na cestu a mají sice napsané, kdy na zastávku přijedou, ale značně tyto časy ignorují. Tak prostě čekáte a doufáte, že to pojede.

U trolejbusů nasednete do busu a za jízdy k vám přijde paní a vymění vám za 2 lei (+- 2,6 korun) maličký lísteček, což je jízdenka. Peníze nemá v peněžence, ale drží v ruce balíček bankovek.

Vstupenka stála snad taky 2 lei. Studenstká sleva 1. hahahahaha. Moldavanka nám vyprávěla, že když máte plat 4 000 lei, tak jste celkem šťastní. A že cena jen za energii v bytě o dvou místnostech může být třeba 800 lei a v zimě i 1400. Což není dobré. Hlavně když 80% Moldavanů nemá ani 2 000.

Při odchodu ze zahrady jsme si daly zmrzlinu. Byla tam i ruská zmrzlina, která se ale jmenovala jinak a Moldavanka byla překvapená, že se jmenuje u nás ruská.

Cestou zpátky jsme šly a viděly jsme mrtvého psa, úplně novou a zrekonstruovanou budovu vedle superrozpadlého baráku, gigantickou ruskou ambasádu (každou ambasádu střeží vojáci, kteří jsou všude), univerzity, nemocnice a mnoho ošklivých mužů a celkem hodně o sebe-dbajících-a-i-velmi-pěkných žen. Záhada. Stěhovat se sem nebudu!

Došly jsme do typické moldavské restaurace, kde jsem měla polévku Samoleanka, která chutnala trochu jako zelňačka, ale bez tolika zeleniny a dále jsme od sebe ochutnávali Placinta(s). Takové těsto (buď smažené nebo pečené - 2 druhy) s bramborami, brinzou, koprem a sladká verze mohla být i s višněmi (pozor na kousky rozmixovaných višní!) nebo s jablky.

Přežráni jsme rychlou chůzi šli k hostelu, kde jsme si vyzvedli věci a rychlejší chůzí šli na místo odjezdu autobusu. Už jsme s sebou neměli Moldavanku, protože ta si jela k sobě pro věci. Když už jsme se blížili a viděli hodně autobusů, zeptali jsme se, jestli už to není ono, ale že prý ještě níže. O blok níže jsme se zeptali, jestli už, ale zase prý ještě níže.

Nakonec se nám podařilo najít roh, na kterém na nás měla čekat naše Moldavanka. Ta však nečekala, i když už jsme přišli s drobným zpožděním. Po pár minutách se náš trochu rusky mluvící člen týmu se zeptal nějakých místních, jestli se tudy dostaneme tam, kam chceme. Ne. Že musíme obejít blok. Obešli jsme blok a tam nás oslovila sama s batohem stojící slečna, že jestli jsme z ČR. Ptala se nás na naše pocity a dojmy a během řeči nám sdělila, že Turečtí účastníci zjistili v pátek, že sem potřebují víza a v pátek bylo zavřeno a dneska má moldavská ambasáda taky svátek, takže to zjistí až zítra. A podle mého názoru už nepřijedou, ale snad se mýlím. Další informaci jsme se dozvěděli za chvíli a to byla o tom, že Arméni se zdrží a 2 z nich nepřijedou, protože letadlo z Moskvy mělo ve vzduchu problém a muselo nouzově přistát a jedna dívka měla takový problém, že se chtěla vrátit domů a s ní musel jet i leader toho týmu, takže jsme o 2 Armény kratší. To je radost.

Ještě větší radost bylo zjištění, že už čekáme dost hodně dlouho a že pořád nic nejede. A že je dneska svátek a že vlastně nic nemusí jet. Ta hlavní Moldavanka se šla zeptat na místo, kde jsme byli před tím. A mezi tím nám nějaký cestující říkal, že to jede za 3 minuty z nějakého místa. Takže jsme vzali kufry a letěli na to místo, když v půlce druhé Moldavance (co přijela pozdě, protože 30 minut čekala na bus a pak usoudila, že je svátek a že asi nejede a jela taxíkem) volala první Moldavanka, že můžou jet jiným skoro ze stejného místa jako to, kde jsme tu první potkali, takže jsme se jako idioti vraceli zpátky. Ten minibus už byl dost plný, takže jsme měli zavazadla u sebe a 2 z nás stáli v uličce. Minibus - spíš taková dodávka se sedadly - se trochu rozpadal, jedna tyč na držení nebyla připevněna, stáli jsme si na kufrech, něco jako pásy jsme rozhodně najít nemohli a roztahovat rozhodně taky ne.

Cestou však lidé vystupovali a nakonec jsme si i všichni sedli a dojeli do naší vesnice. Náš hotel je v lese. Proto jsme si měli vzít teplé oblečení. Je vcelku pěkný, i když bez chyby rozhodně ne. Čas od času někde nejdou rozsvítit světla, nedovírají dveře a spoluúčastnice měla díru ve stropě jakoby po kulce, křesla jsou prosedlá, někdy i s dírami v potahu.

Teď jak o tom přemýšlím, tak si asi moc stěžuju... Asi mám vždycky problém, když moje očekávání nejsou splněna. A teď zatím nejsou. Ale zítřkem by se to mělo zlepšit. Pak i pohled na celý tento zážitek ze 70% financovaný EU budu koukat jinak.

Sedíme teď všichni v místnosti, ve které jako jediné je wifi, a koukáme do svých počítačů. Když tak o tom přemýšlím, je to vlastně celkem vtipný.

PS: Fotky snad nebudou do mého příjezdu. Pokud budou, bude to znamenat, že už se hodně nudím. A to nesmím.

Žiju, žijem, elék, eu locuiesc, eu locuiesc!

27. dubna 2014 v 13:31 | Tuleň |  Moldova mea
Celý článek je psán velmi na rychlo a bez zasepřečtení.

...a tak se stalo, že jsem v Moldavsku. Nějaké informace o něm dodám později. Pro teď vám bude stačit jen to, že se nachází mezi Ukrajinou a Rumunskem a je to zvláštní malý stát, který nemá nic zásadního, má jednu separatistickou oblast, která funguje úplně sama, hlavní město se jmenuje Kišiněv (Chisinau) a já tam jedu na projekt na téma Nezaměstnanost v Evropě, který má - podle mě - hlavně za cíl, aby mladí Evropané zjistili, že ostatní Evropané jsou fajn lidi a měli se rádi. Kromě našeho týmu pěti Čechů a Moldavanů se setkáme také s Armény a Turky. Budu ráda, když na mě nebudete řvát, že vám neodpovídám na sms, že s vámi nechci někam jít. Byla by to pro mě náročná a drahá cesta. Děkuji

Jen do Moldavska není tak snadné, jako jet do Španělska. Informace o autobusech na internetu jsou zavádějící a dost odlišné od těch na nádražích a paní na nádraží si vycucává ceny z prstu. A autobus nejede podle daného řádu, ale podle toho, kam si lidi koupí jízdenku, takže řidič na začátku rozmyslí, jak vlastně pojede. Ceny jsou tak, že k Rumunsku to stojí nějakou částku a když se jede kamkoli do nebo za Rumunsko, jsou to 2000, které jsem platila já (do Chisinau - konečná (Moldavsko)- i kluk do Kluže - uprostřed Rumunska).

Autobus na sobě neměl žádnou extra značku, většina tlačítek a páček nefungovala a hrálo nám ruské rádio, které rychle za běhu vystřídala Ruská střílečka následovaná dalšími ruskými nebo rusky nadabovanými filmy, které nám hrály skoro celých 25 hodin jízdy.

Na začátku jízdy nám nečesky mluvící řidič vzal pasy a my se obávali, jestli je dostaneme zpátky. Nakonec dostali. V autobuse jsme utvořili českou sekci - my dva na projekt a jeden kluk jedoucí na výzkum právě do kluže.

V Brně na nádraží na záchodech chtěli 7 korun po holčičkách a 7 pro pány za použití klasického záchodu a 5 za použití pisoáru. V Brně jsme nabrali další 2 členy naší posádky a vyjeli jsme.

Chtěla jsem si prohlédnout krásy Slovenska, ale bohužel jsem si prohlédla jen hranice s Maďarskem, protože jsem celou cestu prospala.

Maďarsko se zdá jako jedna velká placka. Je to jako kdybyste koukali za obzor na moře, akorát to není modré, ale zelené.

Matka mi zabalila skvělou svačinu tak pro 30 osob; řízky, malé řízky, citróny, okurky, tyčinky slané, tyčinky sladké, čokolády a hromady dalších věcí. Cesta ubíhala!

Na Hranicích s Rumunskem jsme dlouho stáli. Poté přišli do busu policisté, zase nám vzali pasy a při čekání jsme se mohli rozhlédnout po hranicích. Byly tam takové malé polorozpadlé domečky, kde prodávali patrně nějaké základní věci a směňovali měny. Já se šla porozhlédnout dál, ale to už na mě pískal řidič, ať se vrátím, že tam nesmím.

Z Rumunska jsem toho taky moc neviděla. Ne, že bych nechtěla, ale už byla noc. Z toho co jsem vidět mohla, jsem si ale Rumunsko zamilovala a úplně mě dostalo. Obrovské osvícené kulaté domy, které vypadají spíše jako hrady a v každé malé vesničce osvícený kostel jako kráva. Ráno jsem poznala, že v tom budou klasicky velké sociální rozdíly, kdy vedle malých polorozpadlých domečků jsou paláce. Vesnice také rozhodně stojí za to. Povozy s koňmi jezdí vedle kamionů, najednou vidíte jednu krávu, za pár metrů další, pak pár koní a na vesnicích zvířata u každého domu. Ženy nosí šátky na hlavách.
To se jim však nedivím! Vedro takové, že by jeden padl! Vzhledem k tomu, že nám vyhrožovali, že bude zima, vzala jsem si 3 mikiny a 2 kabáty... Takže to to vidím na velmi zábavný výlet.

V Rumunsku byl hotel, co se jmenoval Star Lubricants.

Po noci jsme zastavili na nějakých hranicích. Zdálo se nám to moc brzo na to být na Moldavských hranicích... tak že bychom to vzali přes Ukrajinu? Ještě že to matka neví! Nakonec se zjistilo, že to byly hranice s Moldavskem a že jsme přijeli proto, že obě kontroly (oni kontrolují 2x na hranicích!! překvapení pro holku, co jezdí jen letadlem nebo v rámci EU) trvaly asi hodinu a cesta Moldavskem nebyla zrovna po dálnici. Často ani ne po asfaltu. To se zas tolik od Rumunska neměnilo. Od Maďarska to byl obří rozdíl! Jsem mohla spát jakkoli nalepená u okna a bez problému, nebo jsem si psala do deníčku a měla jsem to úhlednější než doma, ale jak jsme přejeli Rumunskou hranici, drncalo to tak, že jsem byla ráda, že se trefím na papír. Na hranicích jsem byla upozorněná, že se tam nesmí fotit. Měli tam nápis, ať nepodporujeme korupci a že jestli ji uvidíme, tak máme hned volat na udané číslo. Já viděla jen řidiče odnášejícího basu s Plzněmi.

Vítala jsem na Slovensku, v Maďarsku, v Rumunsku a najednou v Moldavsku volám za 42kč, příchozí volání 24kč, sms za 12 a mms za 9.

Chisinau má svoje vlastní pivo a vyžívají se v mozaikách. Mají je všude! A taky se často vidí uprostřed pole studna a u ní Ježíš. Taky je po cestě vidět miliony pomníčků. Každý jedenáctý Moldavan jezdí opilý. Moldavani nemají ruličku v toaletním papíře.

Dojeli jsme do Kišiněvu. Je to takové normální město. Mají tu takové zaprášené trolejbusy, díry v silnících, rozpadlé paneláky, ale i hezké domy a obrovské budovy.

Dostali jsme se do našeho hostelu, kde jednu noc pobudeme a zítra vyrážíme oficiálně na projekt. Mějte se hezky, snad budu podávat zprávy. Kdyby ne, tak stejně žiju!



Plus mínus jedno sluchátko

5. dubna 2014 v 19:13 | Tuleň |  můj život
Psáno 3. 4. 2014

Právě sedím na zastávce metra Kobylisy. Vedle sebe mám plechovku s ochuceným pivem a v uchu sluchátko.

Musím mít sluchátko jen jedno, protože mi to druhé před pár týdny přestalo fungovat.

Ze začátku mě to opravdu iritovalo, ale vzhledem k úmrtí mé nejmilovanější MP3, bych měla smutku až moc, takže jsem se uklidnila a od té doby používám sluchátko jen jedno. Najednou jsem zjistila, že to má dokonce i své výhody!

V kteroukoli denní dobu v dopravním prostředku mě vidíte s MP3 v uších a nějakou hračkou (učení, sudoku, knížka, Rubikova kostka, šití, odlakovač...) Jsem tak mimo, že bych přehlédla nejen vlastní matku, ale i 30 basketbalistů souložících s ovcemi.


Od té doby, co mám jen jedno sluchátko, jsem sice z části zabořená do svých hraček, z části poslouchám i hudbu, ale často si i všimnu toho, co se děje kolem mě! To je dočista nový pocit!

Slyším hlášení o poruše autobusu, takže už nezůstávám v busu jako poslední a netvářím se divně. Slyším, když mi zvoní mobil. Slyším jet auto, troubit tramvaj nebo houkat sanitku...

Mimo to se i častěji dostávám, co zajímavých situací. Teď jsem třeba pomohla sympatickému ztracenému Španělskému páru, kde pán nesl 3 kufry a paní psaníčko, kteří mi řekli, že mám zvučnou španělštinu a malinko ještě mexický akcent.

Před pár dny jsem zase zaslechla v autobuse divné brblání. Potom, co jsem slyšela "Dál od té plošiny!", došlo mi, že to mluví řidička. Za chvíli sebou autobus trhl, ozvalo se zatroubení doprovázené hřmotným "KRETÉN BLBÝ!". Já jsem seděla hned za kabinou a byla jsem unavená, tak jsem si udělala pohodlí a opřela si kolena o kabinu řidičky. Bohužel to nebylo udělané přesně pro mé tělo, takže mi nohy dost klouzaly. Když to už bylo asi po desáté, autobusem se rozlehlo "Přestaňte mi kopat do té kabiny!". Tak si teď říkám, kolik stížností jsem asi tak za život přeslechla... Možná v očích ostatních vypadám jako neukázněný spratek.

Kromě toho si často pokecám v noci, když se střízlivá vracím z práce, s ožralými lidmi, kteří se se mnou vsází, jestli tu Rubikovu kostku složím, nebo ne.


Někdy je to i fajn, protože si s větší pravděpodobností všimnu podezřelých věcí. Jako lidí v parku nebo hádek, které by mohly vést k těžšímu konfliktu. Nebo lidí bez bot.


Kromě zpěvu ptáků, klasické hudby na Můstku a živé hry na piana na ulici, které jsem nepostřehla už roky, mám šanci pozorovat ty jedince, se kterými se normálně nesetkám. Zrovna dneska jsem pozorovala patrně romskou rodinu s dítětem. To je prostě úplně jiná výchova než u nás. Díky tomu mi došlo, že etnické rozdíly, časté konflikty a nenávist mezi nimi nejsou způsobené tím, že by si prostě řekli, že se nemají rádi, ale je to těmi obrovskými rozdíly, tradicemi, zvyky, kulturou chování, které se o sebe mlátí a nemůžou být spolu. A teď když si představím, že by v tom byla zapletená i víra v odlišné bohy... Bůh chraň!

Další zajímavý objev jsou výroky bezdomovců. Samozřejmě jsou nejlepší ty, které vynesou, když jsou sami. To se člověk někdy snad ani nezasměje, jen udiví.

Ke všem kladům jsem našla i pár mínusů. Třeba když jedete v autobusu z konečné na konečnou a vedle vás se baví velmi nahlas lidi a vás to zrovna nezajímá. Nebo slyšení hlasité hudby ostatních lidí z propouštěcích sluchátek nebo z mobilu (?!?!?). A před tím neutečete nikam!

Další ne-úplně-pozitivní věc je poslouchání nějakých cizojazyčných rádií. Tomu rozumíte z půlky, i když to slyšíte normálně. A když jen do jednoho ucha za burácení motoru, nemáte šanci!

A nakonec je tu problém vychutnání si hudby. Když máte nějakou písničku, kterou milujete a chtěli byste si ji žít se vším všudy. A nemůžete.

Jak tu tak čekám na tom nástupišti, tak jsem si všimla, že tu delší dobu než já (teď 40 minut) čeká kluk. Chodí tam a zpátky, vypadá nervózně a nemá hračky. Tak jsem si sundala i to jedno sluchátko, navázala jsem oční kontakt, on ústy naznačil pozdrav, jako bychom už se znali.

"Nechceš půjčit telefon nebo něco?", ptám se v domnění, že čeká a nemůže si ověřit, jestli ta osoba žije. Prý že ne. Že má. A že to bude ta poslední možnost a že děkuje. Nezávidím mu to. Pak si sedl a vzal si do ruky mobil. Tak jen doufám, že to dopadne dobře. Možná to ještě uvidím!

Jak tu sedím, projela kolem mě koloběžka. Teď slyším z rozhlasu "Nejezdi na té koloběžce!!!".
Život je... skvělý!


Za minulu tu budu čekat přesně hodinu. Je čas se zvednout. Vypadám divně...