Únor 2014

Život a životy druhých

24. února 2014 v 17:09 | Tuleň |  můj život
Jednu obyčejnou únorovou neděli jsem si vzala kabát a boty a vyjela jsem metrem na Muzeum. Tam jsem vystoupila hned u koně, kde bylo více lidí než obvykle. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že je to kvůli aktuálním událostem na Ukrajině. Tyto záležitosti mě zajímají, tak jsem se rozhodla vyřídit si svoje věci a na pár chvil se sem vrátit.

S očima dokořán pusou ve tvaru pomlčky jsem viděla hromady svíček položených na soše. Některé byly zapálené, některé už nehořely. Pod nimi fotky a nápisy. Některé v azbuce, některé česky a ty největší anglicky. Okolo byli lidé s vlajkami a modro žlutými páskami přes paže. Také bylo hodně těch, kteří si všechno fotili. Mezi ty jsem patřila taky. Kromě toho, že miluji všechny nevšední sešlosti s velkým počtem účastníků, není mi vůbec příjemné to, co se na Ukrajině děje. Špatně snáším, když se jeden chová hrubě k druhému. Natož když se jeden chová hrubě s mase občanů. A moc ráda bych postiženým lidem pomohla.

Pozorovala jsem obrovský pravoslavný kříž ze svíček. Uviděla jsem také slečnu s velkou modro žlutou krabicí s velkým otvorem, kterým byly vidět vložené peníze. Vyndala jsem peněženku a také jsem přihodila bankovku. V krabici ležela i Ema Destinová a já se začala modlit, aby to šlo opravdu těm potřebným.

Zvědavě jsem si šla obhlédnout celého koně. Najednou ve mě zatrnulo, udělalo se mi úzko a málem mi vyhrkly slzy. Vedle Ukrajinské vlajky byl další plakát. Tentokrát s nápisem "SOS Venezuela". Před očima se mi zjevila, na které venezuelská policie zajímá Leopolda Lopéze, který je jedním z hlavních leaderů opozice. V uších jsem znovu slyšela zprávu, že je ve vězení a přišlo mi to neuvěřitelné, protože před méně než šesti měsíci jsem ho viděla naprosto zdravého a usmívajícího se na Foru 2000, kde spolu s Yoanni Sánchez (blogerka z Kuby), mluvili o situaci v jejich zemích. Leopoldo mi přišel jako neuvěřitelně sympatický chytrý muž plný života, elánu a neuvěřitelného odhodlání udělat pro svou zemi cokoli, ale bez násilí. Po devadesáti minutové konferenci jsem si ho oblíbila a začala jeho a celou situaci ve Venezuele sledovat na facebooku. Nijak extra. Jen jsem čas od času koukla na povzbudivé statusy, které mají desetitisíce likeů, a zhlédla pár fotek.

Takže jsem ho vlastně neznala vůbec, dá se říct. A přesto jsem byla (a stále jsem) z jeho zatčení dost nesvá a představa, že ho bijí, mučí nebo že o něm nemám dlouho zprávy, mě děsí. A to ho ještě vlastně ani neznám. Co kdybych ho znala dýl? Co kdybych byla jeho blízká kamarádka? Jeho přítelkyně? Jeho matka? No, kurva, to bych se zbláznila! Kolik je lidí, jejichž blízký je v podobné situaci? Kolik je takových matek? Kolik je takových synů, kteří neví, co se děje s jejich tatínkem? A co vůbec ti, kteří jsou těmi postiženými? A co ti, kteří už nejsou?