Leden 2014

Tulení učitelka španělštiny

29. ledna 2014 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Asi dva roky zpátky jsem si řekla, že začnu učit španělštinu. Když mi přišla první odpověď na inzerát, byla jsem z toho značně nervózní. Žačka byla slečna, která chtěla španělštinu oprášit, což znamenalo, že jsem všechno vysvětlovala úplně od začátku. Na každou hodinu jsem se aspoň 30 minut připravovala, pouštěla si španělské písničky, abych nabudila atmosféru a vypudila ostatní jazyky, napsala si na papír aktivity a předpokládanou dobu jejich trvání a šla jsem z nervozity 2x na záchod. Na otázku "Kolik tak máš studentů?" jsem zalhala, že 3, a snažila se téma stočit jinam.

Žáci odcházeli, přicházeli, vraceli se a já si takhle čas od času přivydělávala. Často jsem si připadala jako kretén a pochybovala jsem nad mým učením a nad mnou samou. Doma jsem zjišťovala, že jsem si gramatické pravidlo vycucala z prstu, že jsem psala špatně akcenty nebo špatně použila sloveso být. Když na to žák přišel, buď jsem chybu přiznala, nebo jsem mu řekla, že se ptele, a vysvětlila to správně.

Jednoho dne jsem zjistila, že za 4 minuty učím a že vůbec nevím, co budu učit. Tak jsem na to v rychlosti koukla a hodina proběhla bez problémů. Najednou jsem zjistila, že už si nemusím pouštět španělské písničky a že na dotazy odpovídám pohotově a pravdivě. Hodiny začaly být příjemné.

Já - jako učitelka - jsem ze sebe mrštila věty na překlad (stylu zelená sukně není ve středu večer pod modrým tygrem), čekala, než se sebe žák něco vyklopí, nechala ho celou větu zopakovat, abych se v ní zorientovala, s úsměvem jsem řekla "Super, super! Skoro přesně!", přiblížila jsem jim chyby a soustředila se na to, co měli blbě. Když jsem viděla, že se nudí, hodila jsem nějakou hru, když jsem viděla, že si to velmi dobře dávají, přešla jsem na konverzaci... A najednou jsem zjistila, že za hodinu strávenou v teple mám 200 korun a jdu domů! Za hodinu, kdy sedíte úplně v klidu s čajem v ruce naproti úplně vyčerpané osobě, na které vidíte, že přemýšlí tak intenzivně, až se jí skoro kouří z hlavy. Taková sranda.

Ta učící pohoda vygradovala učením po skypu. Nejen, že přípravu můžete provádět během doučování, ale ani není problém si odpověď na právě položený dotaz do pár vteřin najít a předstírat, že jste to dávno věděli! A u toho si lakovat nehty, psát si s přáteli, malovat se, jíst anebo u toho stát na hlavě a to vše v hnusném špinavém potrhaném oblečení a s mastnými vlasy. Lahoda!

Ách jo... někdy mě to úplně strhne a pak si říkám, že bych chtěla být učitelka. Jenže se pak rychle proberu. Protože se mi líbí učit jen lidi, kteří mi jsou sympatičtí. A nechtěla bych to cpát do lidí, které to nezajímá. (S tím už mám taky zkušenost: Žák celou dobu koukal na hodiny, zíval, smskoval a završil to nípáním si beďaru na noze.)

Miluju svou práci. Miluje však práce mě?

18. ledna 2014 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Abych se přes rok nenudila, našla jsem si práci. Dělám servírku v hotelové restauraci v Praze. Práce mě baví zatím ze všech prací, co jsem kdy měla, nejvíce. Líbí se mi, že můžu s lidmi mluvit a že se musím usmívat a že se oni většinou usmívají na mě. Baví mě, když si ve volných chvílích můžu pokecat s kolegyněmi, užívám si markování jídla, otevírání lahví s pitím a připravování margarit a mojit. Bohužel ta práce vždycky nejde tak, jak bych si představovala. Nebo jak by si představoval můj zaměstnavatel.


  • Úplně na své první směně jsem rozbila svícen. Na druhé pár skleniček. Pár směn poté jsem shodila plný tác prázdných skleniček na sedícího hosta, z nichž se o něj 2 rozbily a dopadly částečně na něj a částečně na zem. Za 24 hodin jsem akci opakovala u stolu s hosty z Asie. K oživení situace jsem nesla tác se skleničkami a plnými skleněnými lahvemi s vodou. Za 24 hodin už jsem jen vylila podobnou flašku ruským hostům na stůl a do jídla. Teď už z toho mám trauma, takže jakýkoli transfer tekutin či skla nechávám na kolegyních.

  • Ustavičně zapomínám podávat pečivo k polívkám a salátům. Stejně tak nemají moji hosté většinou ke steaku steakový nůž.
  • Když si u mě někdo objednává jídlo, píšu si to na papírek - jinak bych to zapomněla. Hosté mi to ukazují s jídelním lístku a já si píšu stručné poznámky o umístění jídla v lístku, protože většinou nevidím, na co přesně ukazují, takže mé poznámky vypadají jako "Čes 2 - 1x". Potom dojdu k počítači, kliknu na stůl (poslední dobou se trefím i do správného čísla) a hodinu se snažím opisovat z papírku objednávky, protože z úplně jasných poznámek, které jsem viděla u stolu při objednávání, se stala obstojná abstraktní kresba. Když už konečně vyluštím, co by co mohlo znamenat, kouknu se do svého jídelního lístku a zjistím, že jako druhé v české sekci jídelního lístku je řízek. Po hodině hledání řízku v počítači mi dojde, že nevím, jestli to chtěli s hranolkami nebo bramborami, takže se jdu zeptat. Takhle se jdu zeptat asi ještě 3x a nakonec to napíšu blbě.
  • Ze začátku jsem se bála oslovovat lidi. Když jsem se jich chtěla jít zeptat, jestli po vypití Kofoly si dají ještě jednu, hodinu jsem se na to připravovala a pak jsem jako duch přišla ke stolu, rychle jsem se zeptala, jestli ještě něco nechtějí, a čekajíc negativní odpověď jsem se už na konci otázky vzdalovala. Teď už je to lepší. Už mě znervózňují jen lidi, kteří vypadají moc povýšeně, ti, kteří se ocumlávají, ti, kteří se často smějí, ti, kteří čumí divně a ti, kteří jsou sexy. V posledním případě jsem nervózní tak, že většinou posílám ke stolu kolegyni.
  • Když jsem nervózní, moje řečové schopnosti se nachází na úrovni sedmiletého dítěte. Mám problém mluvit i česky, natož pak jinými jazyky. Už jsem to ale vymyslela a používám zvuky a řeč těla.
  • Často mluvím na všechny anglicky. I když to jsou Češi.
  • Také se mi stává, že z anglického přízvuku cítím, že je to člověk mluvící francouzsky nebo španělsky, takže se pak úplně zmatu a místo odpovědi na jeho otázku na něj notnou dobu vyděšeně hledím a pak vydám ten výše zmiňovaný zvuk.
  • Také vyděšeně, dlouho a bez použití mimických svalů koukám na baru na hosty, kteří si u mě v jednu ráno objednávají pití. Ne, že bych to dělala proto, abych je odradila od koupě alkoholu. Prostě už jsem unavená a musím si v hlavě srovnat, co pro znamená "Tři Jacky, tři zlatý tequily a neperlivou vodu".
  • Čas od času si spletu stoly a nutím pití jiným lidem. Naposledy jsem pánovi vnutila řízek. Skoro jsem ho přesvědčila! S oblibou stejným způsobem měním účty.
  • Protože mám většinou večerní směny, naučila jsem se říkat dobrý večer. Na své první snídaňové směně byli hosti velmi překvapeni a ptali se na časové pásmo.
  • Když se mě hosté na něco zeptají, většinou se musím zeptat kolegyně. Někdy mě to ale nebaví a tak si něco vymyslím a usmívám se.
  • Usmívám se také, když nesu těžké talíře s jídlem a už cítím, jak se mi klepe ruka, a vypočítávám pravděpodobnost pádu pokrmu.
  • Matka se mě jednou ptala, jestli taky, když nosím talíře, mám palec v omáčce. Pár dnů poté jsem s dobrou náladou nesla pánovi talíř s pepřovou omáčkou vedle palce a místo toho, abych řekla "prosím" a usmála se, vyprskla jsem smíchy a odběhla za bar.


Někdy se společně zasmějeme, někdy se směju jen já a někdy se už ani já nesměju. V každém případě jsem ale velmi spokojená a povětšinou jsou spokojení i hosté. Těžko říct proč.

Pokud to čte někdo z mých zaměstnavatelů, slibuji, že se polepším. Nebo spíš přísahám, že všechny události jsou vymyšlené a jakákoli podobnost se skutečností je čistě náhodná...

Výtečné zakončení skvělého roku

2. ledna 2014 v 18:41 | Tuleň |  můj život
2.1.2014 - 1:41

Tak si sedím na posteli, vedle sebe meduňkový čaj, dohlížím poslední videa na youtube, přemlouvám se k zaklapnutí počítače a předstírání spánku. Tu ale přemýšlím o předešlém večeru - silvestru. Před pár dny jsem chtěla napsat článek o tom, jak je silvestr hloupý, protože se od něj vždycky očekává strašně moc, ale většinou očekávání nesplní. Tento rok už jsem se ani neopovažovala čekat hvězdný večer a těšila jsem se na příjemně strávenou domácí party s kamarády ze základky a s ohňostrojem. Tak jsem o tom tedy nezávazně přemýšlela a zjistila jsem, že jsem si ten poslední večer roku 2013 hrozně moc užila, i když se naprosto lišil od mých představ.

Pak jsem začala přemýšlet dál. Dál do minulosti. A na co jsem nepřišla... číslo 2013 mi připadá úplně trapné a nelogické, takže jsem se na předešlý rok ani trochu netěšila. Jenže ho teď budu muset asi jmenovat nejlepším rokem za svých 20 let. I když jsem čas od času skuhrala, strašně jsem si ho užila, skoro všechno mi vyšlo, hodně jsem se toho naučila a to nejen ve školách, ale i v životě.

Začalo to tím, že jsem musela každou středu chodit na zkoušku z předtančení, které mě vždy nabilo energií aspoň na týden. Ve škole jsem si přestala dělat taháky, protože na předměty, které mě nebavily, jsem byla moc líná se učit - natož dělat tahák - a předměty, které mě bavily, jsem se chtěla naučit dobře. V matematice jsem našla jakési tajemné kouzlo. A celým svým srdcem jsem se chtěla dostat na VŠE a konečně jsem si byla jistá, čemu bych se chtěla věnovat v budoucnu.

Došlo mi, že co si člověk sám nezařídí, to nemá a že život by se měl žít a ne přežívat, takže jsem se stala hodně akční a rozhodla se dělat to, co mě baví. Klidně sama, ale raději s lidmi, které mám ráda. Také jsem zjistila, že těch lidí, které mám ráda je celkem hodně, a že oni mají rádi mě. V březnu přišel ten dlouho očekávaný ples, který považuju za jeden z nejhlubších a nejúžasnějších zážitků mého života. Dále to pokračovalo maturitou, kterou jsem úspěšně a moc hezky zvládla, zkouškama na VŠE a následným přijetím.

Pak jsem trávila čas s kamarády; pomáhala jsem při povodních a nechávala se zadržet německou policií, dokud jsem nepřijela na tábor, který se také extrémně dobře vyvedl. Dále týden v Praze a než jsem se nadála, jela jsem do Španělska, kde jsem strávila měsíc na pláži se skvělou rodinou. Ten čas doma, který následoval, byl plných skvělých zážitků od fóra 2000 po seznamovák VŠE. Během rozkoukávání na škole jsem si našla skvělou práci, která mě baví, kde můžu mluvit jinými jazyky, kde mám velmi dobrý plat a jsem spokojená v kolektivu. Na škole také všechno zatím v pořádku a dokonce mě to i baví.

K tomu jsem si začala silně uvědomovat, že se mám jako prase v žitě a že je strašně - šíleně - moc lidí, kteří jsou na tom milionkrát hůř. Ať už to jsou vzdálení obyvatelé válčících zemí anebo Pražáci, kteří bydlí byt od nás. tohle uvědomění značně ovlivnil fakt, že jsem pár těchto osob potkala a zjistila, že i přes to všechno, co se jim stalo nebo se jim pořád děje, normálně žijí, nevyužívají tu tragedii ve svůj prospěch, nemstí se na nikom a ani si moc nestěžují. Tak jsem se musela kouknout na sebe a říct si "Co mi vlastně chybí?!".

Chtěla bych poděkovat všem, kteří mi pomohli udělat tento rok tak skvělým (protože bez vás by to nešlo) a chtěla bych se omluvit za mé občasné nálady a stěžování si.

Přeju vám všem, ať je pro vás rok 2014 rokem, který se vám bude líbit. A o kterým budete smýšlet stejně tak jako já o roce předešlém.