Listopad 2013

Být učitelem

22. listopadu 2013 v 17:17 | Tuleň |  mé úvahy
Minulý týden jsem byla na přednášce. Na tu přednášku nepatřím, ale chodím tam, protože na mojí přednášce máme učitele, který vás během prvních deseti minut přesvědčí, že počítání světel ve třídě je mnohem zajímavější než přednáška. A tak chodím k jinému učiteli. Přednáška probíhá v aule pro 200 studentů. Pokud se nás tam vždycky sejde 15, je to hodně. Tak si tam tedy sedím s notebookem, čas od času dávám pozor, čas od času si hledám informace o Indii... a zapnula jsem video, které začalo řvát na tu celou prázdnou místnost. Po chvíli se mi podařilo ho vypnout. Učitel nehnul ani řasou. Nerušeně pokračoval dál ve výkladu.

A přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem o učitelích. Naplňovalo by mě chodit každý den do práce, kde mě nikdo neposlouchá? Den za dnem, každý semestr jiní studenti, každý semestr stejná nulová účast na přednáškách... A to jsou učitelé, kteří jsou na tom ještě hůř. Co kdybych byla učitel na střední škole, šla bych každý den do školy a věděla, že mě studenti nesnášejí? Že jsem je za 4 roky nic nenaučila? Že se nudí? Že si na mě dovolují? Že o mě do sešitu, který na konci hodiny vybírám, píší, že jsem kráva? A jak to udělat, aby je to bavilo? Aby se něco naučili? Aby se na to ty líný prasata koukli i doma? Aby nechodili do hodin a nebyli celou dobu myšlenkami jinde? A kolik jsem za svůj život měla učitelů, které jsem měla ráda? Které jsem obdivovala? Kteří mě něco naučili?

Hromada učitelů je šíleně chytrých a vědí toho strašně moc. Jenže to neumí prodat. A já nechápu, jak se můžou každý den probudit a jít učit, když by mohli dělat něco užitečnějšího pro svět. Nebo pro nás - neučit.

Učit je lehké. Učit zvládnu i já. Učit zvládne i opice. Ale být dobrým učitelem je sakra těžké.

Viaje a Valencia asegura que nunca es tarde pa’nada!

16. listopadu 2013 v 17:00 | Tuleň |  mi Espaňa
Vzhledem k tomu, že na Čechy přišlo zimní období a Tuleňovi došlo, že některé články už nikdy nedopíše, mám pro vás nedopsaný článek z mého au-pair pobytu ve Španělsku z výletu do Valencie, který - ač neukončený - stojí za to! Doufám, že Vám zlepší náladu a přivede vás do teplejších myšlenek.

psáno kolem 21. sprna 2013

Spolužačka z gymplu teď pracuje v Madridu jako au-pair, tak jsme si daly sraz ve Valencii. Jako že koukneme po památkách, po městě a uvidíme se navzájem.

Zeptala jsem se tedy rodiny, jestli můžu odjet. Pro mě to bylo super, protože jsem věděla, že je to jen hodina cesty. Jenže hodina cesty je to jen autem a rodina se netvářila, že by mě tam chtěla hodit. Skočila jsem tedy na stránku Blablacar.es, což je stránka, kde lidé nabízejí odvoz z města do města. Jenže ve čtvrtek byl státní svátek, takže si všichni udělali dlouhý víkend a v sobotu tam byla jen jedna nabídka a to v 5 hodin ráno. Takže jsem hledala autobus.

Ten jsem našla. Jel skoro 3 hodiny a stál 12 euro. K tomu jsem se potřebovala dostat nějak na zastávku, která se nachází na druhé straně města. A rodina by mě tam nehodila, protože den před tím měli nějakou megaparty a měli na plánu se probudit ve 2 odpoledne.

Našla jsem si tedy i autobus od domu. Od domu znamená 35 minut chůze po úzké silnici bez chodníku. Autobus neměl napsáno přes co, kam, kdy a jak jede. Kriste. Takže jsme museli volat. Tam to nikdo nezvedal. Tak jsme se modlili. Také jsme nevěděli, odkud jede ten druhý. Takže se muselo zase volat. Super. Výtečně. Miluju Španělsko!

V sobotu 17. 8. jsem se probudila ještě před budíkem v 8:35. V domě úplný klid. Udělala jsem si snídani, přihodila jsem hrušku a mrkev, dobalila jsem si věci, vzala si balerínky, které jsem považovala za nejpohodlnější z mých bot, a vyšla na cestu.

Od otce jsem vyžebrala sluchátka, abych se nezbláznila stresem, že jsem ztracená, že to nestíhám nebo že umřu vedrem. Pomohlo to. Cesta uběhla krásně rychle a ještě jsem si ji užívala.

Na zastávce jsem čekala více než půl hodiny. Když konečně přijel, sedla jsem si do druhé řady, upozornila jsem řidiče, že jsem kretén a žádala jsem ho, jestli by mě nemohl upozornit, až budeme na té mé zastávce. Po cestě jsem se ještě 3x zeptala, jestli už to náhodou není ta moje. Nebyla. Jména zastávek samozřejmě nejsou... Hromada lidí se ptá řidiče a takhle se získávají informace. Čas od času tam dokonce není ani zastávka...

V půlce nastoupila paní a stěžovala si, že autobus minule přijel o půl hodiny později. Řidič řekl, že to se prostě někdy stává. Že autobus je stroj a někdy se prostě rozbije a pak to nejede, no.

Na jedné zastávce řidič zastavil, řekl, že za 5 minut přijde a odešel. Za 5 minut tedy přišel a na další zastávce mě pán vyhodil.

Hledala jsem něco, co by říkalo "Valencie", ale nic tam nebylo. Jediné, co jsem viděla, bylo něco "BUS". Tak jsem doufala, že to bude do Valencie. Mělo to stejné časy, jako jsem viděla na internetu, takže to vypadalo nadějně. Měla jsem přes hodinu čas, tak jsem se šla projít.

Po dlouhé době jsem došla do supermarketu. Už jsem byla v nějakých s rodinou a nebylo to tak super, jak jsem si to pamatovávala... Teď jsem ale zjistila, že to bylo proto, že jsem tam byla s tou rodinou. Jak jsem tam teď vešla sama, úplně to na mě dýchlo a já jsem si mohla užívat krásy supermarketu, který se jmenuje Consum. Koupila jsem si konečně antiperspirant a 2 piva.

Cestou na zastávku jsem se malinko ztratila a bylo už strašlivé vedro. Na zastávce už čekalo celkem hodně lidí. Zaplula jsem tam do nějakého pseudostínu a čekala jsem. V tom přijelo auto a v něm ta paní, co uklízí v tom sousedním domě, o které jsem mluvila. S ní vystoupily také dvě šestnáctileté děti, které jely také do Valencie. Neřekly jí ale ani ahoj nebo něco. Vystoupily a táhly pryč.

Já jsem si s ní trochu povídala a pak jsem upadla do mlčení a čekání.

Jedenáct hodin padesát minut přijel autobus. Všichni se tam nahrnuli, jenže pak se zjistilo, že tento jede v jiném směru.

Čekali jsme tam 30 minut, než dojel ten správný. Moje žena na uklízení si tam našla jinou slečnu na uklízení, se kterou se bavila. Také to nebyla Španělka a vyprávěla o tom, jak si řekla o zvýšení platu a jak je na rodinu drsná, když se k ní chová špatně.

Ke mně se tam přiblížila mladá paní, která taky pracovala jako uklízecí paní. Řekla jsem jí, že jsem z Česka, a ona se zeptala, jestli je to také v Latinské Americe.

Konečně přijel další autobus. Ten už jel do Valencie. Přede mnou ve frontě byli nějací Francouzi a měli problémy s kufry. Já jsem po nekonečné době ve frontě zaplatila 12 euro a hledala jsem místo na sezení. Někdo spal, někdo se tvářil ošklivě a pak jsem viděla známou tvář, tak jsem si sedla vedle. Známou tváří myslím jednoho z Francouzů.

Konečně jsem seděla. A jak jsem seděla, tak jsem se začala litovat. Tak strašně mě štvalo, že musím za celou tuhle debilní cestu dát 13,5 euro, což je 340 korun. A že jsem mohla být s kamarádkou už od včera, ale musela jsem zůstat doma, abych hlídala dítě. A pak jsem tam mohla být už milion hodin, protože cesta je tak krátká, ale má cesta se prodloužila asi na 8 hodin, při čemž kamarádka už tam byla od 11 a teď má ten debilní autobus ještě zpoždění!

S "Cssssssss" jsem si otevřela plechovku a pila.

Za chvíli jsem se dala s Francouzem do řeči. Mluvil velmi dobře španělsky a měl - překvapivě - francouzský přízvuk. Jmenoval se Paul, byl z Paříže, studoval chemii a byl tu v Jávee nejdřív s rodinou a pak s kamarády a teď se vracel do Valencie na letiště chytit letadlo do Paříže. Propařili celý týden, co tu byli, takže teď všichni jeho kamarádi spali. My jsme si vydrželi povídat celé 3 hodiny a - i když jsem si připravovala 3 hodinky o samotě s Harrym Pottere - úplně mi to nevadilo.

Nabídla jsem mu muffiny, u kterých mě opravil, že to nejsou muffiny, ale Magdaleny, a už jsme si to frčeli Valencií na autobusové nádraží. Koukala jsem natěšeně z okna a umírněně jsem plácala rukama do stehen a byla jsem upozorněna, že vypadám jako malá holčička.

Když jsme dojeli, rozloučila jsem se, vyběhla jsem z autobusu a proběhla celé nádraží, abych našla kamarádku, která na mě měla čekat někde tam.

Vidím špatně na dálku, takže jsem si nebyla jistá, jestli je to ona nebo ne... Ale měla stejné oblečení, tak jsem šla s úsměvem k ní. Měla jsem hroznou radost!

Zašly jsme na záchod a pak už mě směrovala k našemu noclehu. Šly jsme podél řeky, kde nebyla voda, ale park, hřišťata atd. Zvláštní, ale moc hezké! Otec mi pak říkal, že tam byla řeka, ale jednou byla strašlivě obrovská povodeň, a aby se to neopakovalo, odklonili řeku jinam.

Bylo to zvláštní. Byla jsem ve Valencii, povídala jsem si česky a povídala jsem si s jednou z mých nejlepších kamarádek z Čech. Za chvíli jsme zabrousily na téma "naše děti" a jako třicetileté ženy jsme si povídaly o tom, jak nás ty děti zlobí, co umí, co neumí, co zajímavého řekly atd.

Od nádraží to bylo celkem dost daleko a my neměly mapu. Naštěstí ale všude na zastávkách mapy byly, takže jsme se neztratily.

Já jsem 2 týdny vůbec nechodila. Natož rychle. Takže už jsem byla udýchaná a polomrtvá v půlce cesty. Kamarádka mě nechtěla nést, takže jsem to musela tedy dojít. Našly jsme ulici a zavolaly jsme klukovi, který nám nabídl ubytování. Psala jsem o tom už minulý rok ve Francii; jedná se o couchsurfing - lidé z toho města nabídnou ubytování zadarmo a vy spíte na gauči nebo kdekoli. Skvělá věc pro pár dnů!

Tento kluk říkal, ať mu zavoláme před šestou, protože potom bude pracovat a to až do dvou do rána. Volaly jsme mu asi 30x. A nic. Tak už jsme se začaly strachovat a přemýšlet, jestli je nelegální spát na pláži.

Kamarádka nakonec vytáhle jeho přesnou adresu, kterou jsme našly a zazvonily tam. Kluk se ozval, zabzučel a pustil nás do baráku. Našly jsme číslo bytu, zazvonily, dveře se otevřely a tam ten kluk a nějaká jeho kamarádka.

Byt byl hezký. Měl terasu s výhledem na domy a na 2 boxující pány, 2 pokoje na spaní, kuchyň, koupelnu, obývák, ve kterém jsme měly spát my na rozkládacím gauči. Za pár chvil jsme zjistily, že byt je sice pěkný, ale šíleně špinavý, což bylo zjevné hlavně po návštěvě koupelny. To víte... moje španělská rodina je posedlá úklidem, takže mě to hrozně překvapilo...

Hodily jsme si tam věci, dostaly jsme klíče a šly na pláž. Už bylo po šesté a slunce schované za mraky. Pláž byla mnohem větší než ta v Jávee. Trvalo nám tedy celkem dlouho, než jsme se přes písek dostaly k moři.

Pak byla otázka toho, jestli si můžeme nechat věci na pláži a jít se umýt. Já už to takhle udělala několikrát, takže jsme si to hodily na ručník, řekli lidem vedle, jestli se na to můžou čas od času kouknout, a vběhly jsme do vln. Kamarádka nebyla u moře dlouho, tak se jí to líbilo. Pak zjistila, že se jí to tolik nelíbí a že už nemá ráda moře. K tomu ji znervózňovalo mé vyprávění o medúzách. Pak nás nějaká paní upozornila na to, že viděla vedle něco divného. Tak jsme se daly na úprk z vody.

Cestou ven jsme viděly obrovský hrad z písku, u kterého byl pán a vedle něho šátek na peníze. Většinou nemám ráda tyto aktivity, ale Španělsko je v krizi, hrad byl pěkný a já potřebovala fotku... Takže jsem mu tam hodila 30 centů a mám fotku s hradem.

Cestou jsme koupily Sangrii, kterou jsem si já vyžádala, protože jsem ji ještě neměla, a takové sladké srandy na snídani příští den.

Vrátily jsme se s věcmi do bytu. Tam nebyl ten kluk, ale byly tam nějaké 2 holky. My byly překvapené a nevěděly, co se děje. Slečny vypadaly podobně. Nakonec jsme zjistily, že jsou to nějaké kamarádky ze severu Španělska, které sem přijely na pár dnů.

Nechaly jsme si tam věci, převlékly a osprchovaly se a vyrazily koukat po Valencii. Mé nohy už toho měly dost, ale co se dá dělat.

Povídaly jsme si na lavičce před obchodem s tele-pizzou a pily Sangríu. Vypily jsme ji třeba do půlky a už se nemohlo víc. Vypravily jsme se k obchodnímu centru. Jeden se jmenoval Corte inglés, což mi připadá, že bude nějaká klasická věc španělská, protože ve Valencii byly 2 a mám pocit, že jsem viděla i něco podobného v Barceloně. Tam jsme ale nenašli McDonald's, který jsme měly v plánu. Ne že bychom byly prasata milující jídlo v tomto fast foodu, ale měla jsem nějakou slevičku k menu. A chtěly jsme se hodně a levně najíst, protože jsme následující den předpokládaly hlad. Bylo to tak velké, že jsme to ani nedojedly. Takže jsme vzaly to, co se dalo, do tašky a vracely se unavené domů. Měly jsme v plánu jít si pomalu lehnout.

Přišly jsme ale ke dveřím, odkud se ozývala dost hlasitá hudba. Váhaly jsme jestli vejít nebo se jít ještě někam projít... Nakonec jsme si otevřely (dostaly jsme vlastní klíče). V bytě byly ty holky a 3 kluci, které jsme neznaly. Byla cítit vodnice, hudba hrála nahlas a na terase alkohol. Rozhodly jsme se, že se půjdeme ještě někam projít a pak spát.

Přišli ale pánové a překecali nás, ať tam s nimi zůstaneme. Byl nám nabídnut alkohol a vodnice. A ta vodnice byla ta nejlepší, co jsem kdy měla!

Ten, co vodnici udělal, pracoval na diskotéce, kde "profesionálně" dělal shishy. Vysvětloval mi, že se to dělá i z ovoce. Místo toho keramického, do kterého se dá tabák, se dá čerstvé jablko. Ten kus ovoce. Rozřízne se napůl, udělá se do něj díra, vnitřek se trochu vydlabe, dolů na tu díru se dá síťka, aby nepadal tabák dovnitř, do jablka se potom dá jakýkoli tabák (vždy to míchal s trochou máty) a pak klasicky nahoru alobal a uhlíky. Geniální. Opravdu jsem neměla nikdy žádnou lepší! Jednou to udělal místo jablka s grepem.

Tento kluk šel asi ve 12 pracovat a pozval nás, že můžeme jít. My jako unavené dívky jsme řekly, že radši ne. Potom se ale začalo mluvit o vstupu a alkoholu zadarmo. Takže jsme se ztopořily a souhlasily.

Oni na tu diskotéku jeli autem. Řídil ten, co pracoval na diskotéce. A měl v sobě několik rumů s kolou. Tak jsem řekla, že půjdeme pěšky (doufám, že jsi na mě pyšná, mami). Jeden z těch kluků nás doprovodil. Studoval 3 roky v USA a měl americký přízvuk. Když jsme mu něco nerozuměli, zvedl obočí, hlas a s přehnaným anglickým přízvukem nám to zopakoval.

Asi po 10 minutách jsme přišli do toho baru. Tam skoro nikdo. Ten španěloameričan tam znal skoro všechny, takže se tam pořád s někým zdravil. Našli jsme pak všechny ostatní z bytu.

Já jsem dostala mojito. Bylo to nejlepší mojito, co jsem kdy měla. Bylo s příchutí jahod. A mohla jsem si vybrat ještě i další příchutě. Kamarádka měla gin a tonic s plátky okurky.

Vysvětlím vám rozdíl kultur... Jsou tu Češi, kteří zajdou jednou za čas na nějakou party. Všechno je naplánované, počítá se s tím, že to bude velké. Když to není podle očekávání, všichni jsou naštvaní, mají naštvané xichty a ve 3 jdou domů. Pak je tu jih. Začne beforeparty u někoho doma v 10. Tam pijí, povídají si, nic vyhroceného. Ve 12 nebo později se přemístí na party někam do klubu. Tam si tancují, pijí, povídají, dobrá nálada, pohoda. A v šest ráno jdou možná domů.

No... nebudu to nijak natahovat. Konzumace alkoholu se zvrhla do Otesánkova rčení "jed' jsem-sněd' jsem": Měly jsme asi 8 panáků takové té sladké vodky, byl tam i Jagermaster, mojito, gin-toniky a pak i další věci, které jsme i odmítaly nebo nenápadně nechávaly ležet na vedlejších stolech. K tomu ještě v hojném počtu vodní dýmky. Ahoj mami. Tancovali jsme, bavili jsme se, dělali jsme blbosti atd. Já jsem viděla 2 slečny s drogama na záchodě. A vyhlídla jsem si jednu krásnou obrovskou skleničku, kterou jsem chtěla vzít domů, ale nakonec jsem měla svých starostí dost a zapomněla jsem ji tam. Kdybychom to všechno platily, tak bychom se rozhodně nedoplatily. Báječná party!

Mezi čtvrtou a pátou jsme se vrátili domů, kam nás zavedl pán domu. Cestou se zmínil o tom, že zná českého spisovatele. A že od něj četl nějakou knížku, která se dost podobala Hrabalovému dílu Obsluhoval jsem anglického krále. Dokonce řekl, že viděl i film, ale když jsem mu řekly jméno "Hrabal", tak se tvářil, že to v životě neslyšel. Následující den si ale kamarádka všimla, že má Hrabala doma a že je umístěn hned vedle Seiferta.

Přišli jsme domů. Nám se rozložil gauč a já jsem okamžitě usnula. Obrovské vedro a hromada komárů a hluk z dalších přicházejících způsobil to, že jsem nemohla moc spát. K tomu jsem pořád nevěděla, jak pojedu domů a nemohla jsem se připojit na wifi, takže jsem z toho byla trochu vynervovaná.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem snědla zbytek z McDonald's, kamarádka nemohla jídlo ani vidět a kolem poledne jsme byly odvezeny do centra města. Dělaly jsme, že chodíme po památkách, ale nedá se říci, že bychom toho viděly hodně...

Ve Valencii se jezdí Formule 1 a my viděly to místo, kde se dají pryč takové desky a vznikne mega široká silnice. Také jsme viděly kruhový objezd (mají jich tu hodně a jsou gigantické), kde se může jezdit v obou směrech. Známé akvárium a moc hezký kousek moderního umění, které je právě to akvárium a k tomu ještě další muzea techniky atd. Je to gigantické, kolem je voda. Muselo to stát strašlivě moc peněz. A i údržba patrně nebude úplně levná. Ale asi se jim to vyplatí. Musím říct, že historické centrum bylo pěkné, ale tahle věc mě určitě omámila víc. Takže se jim to asi vyplatí...

Zašly jsme i do nákupního centra, kde jsme navštívily Zaru. Já jsem ve Španělsku ještě po nákupech nebyla, takže jsem byla jako v říši divů. Ještě k tomu v období slev. Ze Zary jsem byla unešená a koupila jsem si tam hned 2 věci za minimální cenu. Bájo!

Šílená bolest nohou, hlad, ale nechuť k jídlu, únava z nevypsání a hrozivé vedro nás dotáhlo domů, kde jsme koukaly do zdi. Potom si kamarádka vzala věci a šli jsme na MHD.

...

Někdo nám vyměnil kočku

7. listopadu 2013 v 19:19 | Tuleň |  má rodina
Blog už mám přes sedm let a celou tu dobu mám i kočku, která silně zasahuje do mého života, takže jsem o ní už nejednou psala. Kočka byla vždycky dost svá. Jako malá jsem se jí bála kvůli její nebývalé agresivitě a lstivosti. Jako větší jsem z ní měla už jen respekt. A teď se nestačím divit.

Za těch patnáct let, co ji máme, jsme se všichni dost změnili. Já jsem začala milovat mluvení na veřejnosti, sestra začala a přestala nosit piercingy, matka chce jet do Ugandy a otec pěstuje novou odrůdu broskví. K mému překvapení se ale změnila i kočka.

Změny samozřejmě proběhly ve vzhledu; Kvůli problému s ledvinami ztrácel dost chlupů a neustále mění barev kožichu (přemýšlíme, jestli jeho matka nebyla chameleon) a také vzhledem k problému se zuby má vyplazený jazyk a když špatně kousne mlátí hlavou ze strany na stranu, takže hází jídlo 2 metry na zeď a vypadá u toho jako dravý žralok. Tak co... jako každý starý pán má vrásky a šediny. Jenže on se strašně změnil i uvnitř!

Náš kocour neměl rád kuřecí konzervy, ale všechny ostatní vždy s chutí snědl. Také měl moc rád své kočičí bonbonky, které jsme mu někdy dávaly. Na staré kolena začal konzervy, kapsičky a dokonce i bonbonky bojkotovat a stal se šíleným po lidském jídle. Ať je to šunka, brambora nebo piškot, chce nám to sníst a je tak vlezlý, vynalezavý, rychlý a neodbytný, že - když jíme - musíme ho zavírat do jiných pokojů a poslouchat při jídle jeho prosebné škrábání na dveře. Druhá možnost je utrhnout si od huby kus pochutiny a hodit mu ji do misky. Nebo na talířek někam vedle. Nebo klidně na zem, protože to stejně vždycky pusou nebo drápkem vytáhne na parkety a když to nedojí, my po tom uklouzneme, což nám zajistí spolehlivý dojezd na druhou stranu chodby. Když už kočku neuhlídáme a přistihneme ji s kusem šunky v puse, máme 2 možnosti. Nechat ji to. Nebo jí to vytrhnout z úst, znovu to dát na chleba a kočku shodit z kuchyňské linky.

Další věc je věc picí, která má 2 druhy. Ten první začal již před nějakou dobou, kdy si matka všimla, že kočka nějak hodně pije. Pije hodně ze své misky a dokonce ji někdy i načapala pít ze své skleničky s vodou. Veterinář řekl, že má tedy problémy s ledvinami a že musí mít dietu. Začali jsme s dietou, ale kočka pila pořád divně. A intenzita ubývání vody ze sklenic rostla. Začaly jsme si skleničky přikrývat papíry, které kocour sundaval, tak jsme si tam začaly dávat mobily a čekaly, až je tam shodí. Některé skleničky byly moc vysoké, vody měly málo a kočka tam jazykem nedosáhla. Tak si pomohla rukou! Myslely jsme si, že jí vadí třeba její miska. Daly jsme tedy místo misky skleničku, ale upíjela nám pořád. A nejen ze skleničky. Klidně přijde ke dřezu a pije tam vodu v hrnci, který jsme nechaly odmočit.

A to není konec. Ta nejdivnější část začíná teď, když si naše kočka - vždy nesnášející vodu - začala libovat v chození v mokré vaně a v mokrém umyvadle. Jak už se blížíme do koupelny, víme, že je za námi a čeká, co tam budeme dělat. Když se dosprchujeme a otevřeme dveře, kočka už tam vbíhá a mapuje situaci. A dokonce už je tak úchylná, že když si umyju ruce, začne mi je oblizovat.

Kočička už také neumí zatahovat drápky, takže když se chce mazlit (nebo když chce cokoli), zaryje nám drápy do nohy a dožaduje se vysazení na nás. Jenže my nechceme, ale on se snaží dál, snaží se na nás vyšplhat nebo se od nás odrazit, což dělá pořád těmi svými drápy. Když my chceme a kocoura vysadíme do optimální výšky na mazlení a chceme si ho uložit na hrudník, rupne mu v bedně a v mžiku nám vyleze za krk, kde stojí s drápy v ramenou. Když se trochu pohneme, abychom mu ukázaly, že má slézt, posune se dál na záda, takže už klasicky končíme v předklonu s kočkou na zádech, která si tam buď lehne, nebo se ji další půl hodinu snažíme setřást, což končí tak, že se zády sesuneme na úroveň postele nebo stolu a tím mu umožníme ničím nerušený přesun z nás na nábytek

K tomuto všemu má pořád ten vyplazený jazyk a vypadá jako idiot. Kdybych tady celou tu dobu s tou naší hnusnou kočkou nebyla, tak si budu myslet, že mi ji matka regulérně vyměnila!

Nepomlouvat je někdy lehčí

4. listopadu 2013 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Drby jsem měla vždy ráda a často jsem si jimi zpříjemňovala chvilky s přáteli. Smáli jsme se, povídali si kdo s kým proč kdy a jak, říkali jsme si, kdo je divně oblečen, kdo má jak co velkého nebo malého a kdo kdy jak zvedá ruku. V této době bujného pomlouvání jsem ale i navštěvovala skupinu lidí, se kterými jsem se tolik neznala, ale trávila jsem s nimi celkem hodně času. Byli hodní, každý byl jiný a každý něčím zvláštní. Ale brala jsem je takové, jací jsou. Trochu podivní, ale moc fajn.

Od pomlouvací skupiny jsem se na 4 měsíce odloučila a úplně jsem asi pomlouvat zapomněla. Když jsem slyšela drby, brala jsem to prostě jen jako takové klasické věci, které se stávají tak nějak všem. Takže mi projely ušima, já si je neutrálně přiřadila k ostatním vlastnostem zmiňovaných osob a šla si v klidu lehnout.

Jenže za nějakou dobu přišla vyděšená kamarádka, kterou znám z té skupiny lidí (kde se nemluví o ostatních špatně), že slyšela nějaké ošklivé pomluvy, které mi bohužel potom i řekla. Když jsem je slyšela poprvé, nemohla jsem uvěřit, že si někdo něco takového myslí a nechápala jsem, proč někdo soudí lidi, které vlastně ani moc nezná. Nešlo mi do hlavy, proč je komu vyčítaná jaká vlastnost, protože je to prostě jeho přirozenost. Takový on je. A co s tím? Prostě... tak.

Bohužel jsem o každém nařknutí pak začala přemýšlet. Už jsem v klidu nespala. Začala jsem zjišťovat, že to vlastně může být pravda, to co oni tak hrubě pomlouvali. V hlavě mi to začalo šrotovat, dělala jsem divné soudy a přestala jsem se těšit, až je znovu uvidím. A pak to přišlo. Já je viděla a najednou jsem si všímala všeho, co bylo zmiňované, dávala jsem si to do vykonstruovaných souvislostí, do jakých to dávali ti, kteří je pomlouvali, všechno mě to začalo děsit, nevěděla jsem, jak se chovat a připadala jsem si strašně.

Chvilku jsem tam s nimi byla a cítila se blbě. Potom jsem s nimi byla dýl a zjistila jsem, že už jsem trochu zapomněla na ty pomluvy a že už je zase beru v rámci mezí prostě takové, jací jsou.

Protože... když pomlouváte jiné, když je nerespektujete, když o nich mluvíte hnusně bez toho, abyste je znali, trochu to poznamená vás a vaše chování k nim. Musíte se k nim chovat trošku hůř, protože jinak se cítíte (aspoň lidé se svědomím) jako pokrytecké svině. A hlavně to poznamená i vaše uvažování o sobě samých, protože se cítíte, jako že jste nad těmi osobami, proto to tak musí vypadat za každou cenu (i když nejste) a musíte si to neustále dokazovat, čemuž se věnujete místo toho, abyste rozvíjeli to, v čem byste mohli být opravdu dobří sami o sobě. A to můžu mluvit o snaze být lépe oblečen než ona osoba, být lepší na hodině angličtiny nebo mít větší svaly.

Když respektujete lidi takové, jací jsou, můžete tak lépe respektovat i sebe a najednou zjistíte, o kolik je svět lepší. A o kolik jste lepší vy.

Na co chlapa? Svítit si můžeme i baterkou

1. listopadu 2013 v 18:18 | Tuleň |  má rodina
Už to bude pár let, co máme doma jen jednoho zástupce mužského pohlaví. Žije se nám tu ale hezky, i když jsme si ze začátku čas od času naříkaly, že by se nám nějaký ten muž do domácnosti hodil. Kocour sice penis má, ale vzhledem k jeho křehké postavě se na moc práce využít nedá.

My - jako emancipované ženy - jsme se naučily již mnoho mužských prací jako například pověsit obraz, sestavit skříň, vylepit tapety, hnout s nábytkem, nahodit pojistky a nosit těžké nákupy.

Stejně tak jsme se naučily vypořádat se i se záležitostmi, se kterými si nevíme úplně rady. Například žárovky. Je mnoho tvarů, mnoho svítivostí, mnoho typů a musely bychom celou věcí strávit mnoho drahocenného času, který bychom mohly věnovat pečení bezlepkového koláče nebo depilování nohou.

Proto už 2 roky nesvítíme v obývacím pokoji lustrem, ale malými stojacími lampičkami. V mém pokoji jsme sice asi po čtvrt roce opravily stropní svítidlo, ale hned potom praskla žárovka stolní lampičce. Vyřešila jsem to tedy tím, že jsem po večerech na posteli a svítím si noční lampičkou a přemýšlím o výměně sestřiné lampy za moji. V předsíni svítí světlo jen jedno, což ale nevadí, protože si můžeme posvítit na cestu světlem z přilehlých pokojů. Kdyby náhodou přestala fungovat světla na záchodě či v koupelně, kde jsou jen jedna, víme, kde máme baterku. Kdyby přestala fungovat baterka, zašly bychom pro svíčky. Kdyby nebyly svíčky, půjdeme spát. Všechno bez problémů, bez stresu a bez práce.


Na co je potřeba chlap?