Září 2013

Kdyby byl každý den tolik úspěšný jako ten dnešní

28. září 2013 v 17:22 | Tuleň |  můj život
Ráno jsem se probudila a věděla jsem, že mám na plánu tři věci, které musím udělat. Jako správný stratég jsme si je poskládala tak, aby mi zabraly co nejméně času a aby na sebe všechny hezky navazovaly a byly na stejném místě. Šla jsem si zkusit kabát z druhé ruky, který jsem si našla na internetu na Můstek. Poté jsem šla k Náměstí Míru vyrušit na školení AFS za kamarádem pro učebnici na VŠ a dále jsem si to směřovala pořád na metru A k Ústřední knihovně. Rande na Můstku jsem měla ve 12, školení bylo přes celý den a v knihovně otevírají v sobotu ve 13 hodin. Všechno perfektní a dokonce i počasí bylo krásné.

Kabát mi byl moc velký, takže jsem se rozloučila se slečnou a jela si na Mírák. Tam jsem sice řádně vyrušila školení, jenže učebnici jsem také nedostala. Tak jsem si říkala, že aspoň tu knížku vrátím a půjčím si jinou, při čemž jsem pozorovala vlaječky na tramvajích. Došla jsem ke knihovně, před kterou již stepovalo tak 20 lidí, ve 12:52. Šla jsem se kouknout po okolí, ale i když jsem se vrátila 3 minuty po jedné hodině, všichni pořád stáli před zavřenými dveřmi. Pak přišel pán a oznámil nám, že je dnes svátek a že je zavřeno.

Tak jsem si zbalila své fidlátka a jela domů. Kurva, kdyby byly všechny dny tak úspěšné jako tento...!

Dneska budu celý den doma

20. září 2013 v 16:40 | Tuleň |  můj život
Skončila jsem maturitou a učila se na přijímací zkoušky, po jejichž napsání jsem si užívala pár dnů bez starostí a konečně prázdnin jak mají být, nato jsem jela hned na tábor, ze kterého jsem odjela na den do Prahy kvůli zápisu na VŠ, při čemž po skončení tábora jsem měla týden v Praze na regeneraci, vidění se s přáteli a dozařízení posledních věcí na měsíční pobyt ve Španělsku, kde jsem pracovala v neznámé rodině jako au-pair, a ze kterého jsem se vrátila šestého září ve dvanáct hodin, pobíhala jsem se sestrou po letišti, snědla zelňačku, usnula a následující den jsem šla s matkou k dědovi a nakoupit kufr, do kterého jsem naházela pár fidlátek a jela ke kamarádce domů, kde jsem strávila pár hodin, a s kufrem se zase stěhovala o 2 ulice dál k jiné kamarádce, kde jsem nechala kufr a usnula v 7 ráno, při čemž jsem se v 9 probudila a jela na Prosek k autobusu, kde už stálo milion dvacetiletých studentů jdoucích do prvního ročníku na VŠE, se kterými jsem strávila týdenní pobyt u Máchova jezera, kde jsem denně spala 4 hodiny a potom se nedostala pohodlně VŠE autobusem domů, takže jsem musela jet vlakem, pěšky a autobusem a poté metrem a zase metrem a přijela jsem v půl druhé místo v 11 hodin, takže jsem musela z metra sprintovat s kufrem domů, vzít si potvrzení o studiu a bez kufru sprintovat k okénku na metru kvůli nabití opencard, protože měli jen do dvou, což se mi povedlo a já si mohla jít v klidu zase domů, udělat si jídlo a usnout u televize, zatípnout budík a vzbudit se až kvůli telefonátu, rychle se obléknout a jet na Staroměstské náměstí na muzeijní noc, kterou jsme si krásně užili a dále jeli na afterparty muzejní noci, kde nehrála hudba, kterou jsem si představovala, takže jsem tam nechala kamarádky a jela si tramvají domů, při čemž jsem přejela zastávku, ale vyřešila jsem to výlezem na jiné zastávce, kde jsem se také dostala do metra, které mě odvezlo pěkně až domů - vezlo mě tak pěkně, že jsem si usnula a museli mě na konečné probudit, takže jsem byla šťastná, že bydlím skoro na konečné a šla jsem si na chvilku lehnout klasicky do sestřiné postele, protože v mém pokojíčku byl pořád takový bordel, že se tam nedalo být, takže jsem musela v těchto dnech využívat sestřin pokoj, kde se dají i zatáhnout závěsy, takže je větší možnost, že se víc vyspím, což bylo důležité, protože jsem šla s kamarádkou na hodiny tance, které jsme si velmi užily, ale místo toho, abych pak spala nebo si uklidila, povídala jsem si s matkou až do nočních hodin a druhý den mě vzbudil budík v 9 hodin, takže jsem ze sebe udělala dámu a šla jsem na FORUM 2000, kde jsme tento rok mohli potkat Dalai Lamu, Su Tij, Yoani Sanchéz, Karla a také Tuleně, který to poslouchal a snažil se pochopit, o co jde v angličtině, do čehož jsem dostala zprávu od mé mexické kamarádky žijící v Praze, že bude nějaká mexická fiesta od ambasády v Hiltonu a že můžu jít, takže jsem se z konference zvedla a přešla rovnou na mexickou fiestu, která obsahovala české Mariachi a hromadu opravdu mexického jídla (od Las Adelitas) a mexického alkoholu, den na to jsem zase vstávala v 9, ale tentokrát kvůli imatrikulaci, kterou jsem si užila a z ní šla na další diskuzi z fora 2000, kde jsem se vyfotila s Yoani a potom skákala 2 metry vysoko a hrála na klavír v parku...

A dneska budu doma. Budu doma. Doma. Jíst koláč. Psát článek. Čumět. A moc se na to těším!

Por primera vez en una ciudad de Espaňa donde se habla espaňol

7. září 2013 v 18:18 | Tuleň |  mi Espaňa
psáno 06. 09. 13 v 09:13

Zabalila jsem si vše do kufru, počkala asi 30 hodin, nastoupila do plného auta, připoutala dítě, naposled koukla na moře a už si to frčela Jáveou směrem na Madrid. Na začátku cesty jsme se museli ještě pomodlit. Začalo dítě a říkalo něco ve smyslu "Ježiši, já jsem dítě stejně jako ty, mám tě rád atd atd.". Dořekl nahlas svou modlitbu a poté pokračovala matka s otcem, kteří se v tom střídali. Modlitba měla asi 5 minut a nakonec to bylo už jen takové mumlání, které do zadních řad rozhodně nebylo slyšet.

Bůh nás ochránil a po čtyřech hodinách jsme přijeli na mega silnici do zácpy a za chvíli jsme byli doma. Slovinská au-pair už se taky vrátila z dovolené domů do Madridu, takže jsme se měly dneska sejít a i popařit. Mohla až od osmi, takže jsem nastoupila na autobus číslo 51 a za 20 minut jsem byla na Plaza del Sol, což je centrum.

Jako normálně jsem nevěděla o městě nic. Ale viděla jsem obchody. A vzhledem k tomu, že jsem v žádném pořádném už dlouho nebyla... Přišlo to na mě! A hlavně jsem objevila největší Pimkey obchod na světě!!

To už mi ale volala Slovinka, že je tady. Viděly jsme se a Slovinka mi začala ukazovat centrum. Musím říct, že mě to vzalo. Stejně tak jako Paříž má všechno obrovské; velké silnice, velké domy, velké parky, velké monumenty. Obešly jsme toho strašně moc, já v žabkách... nakonci už jsem myslela, že umřu, ale Slovinka pořád, že už si skoro sednem, jen koukneme tam a tam...

Měla s sebou lahev nějakého španělského alkoholu. Limocha se to jmenovalo, myslím. Ale nesměly jsme to pít, protože se ve Španělsku nemůže pít na veřejnosti a je všude hodně policistů. Praktická česká žena to chtěla přelít do plastové lahve, kterou měla s sebou. Slovinská žena se bála, že nás někdo uvidí, jak to přeléváme. A že nás někdo uvidí, jak pijeme něco, co není Coca-cola ve flašce od Coca-coly.

Nakonec jsme to přelily před obchodem s obrovským porcelánovým Ježíšem a hodlaly to vypít. Nebo aspoň já. Teď jakože si někam sednem konečně. Takže jsme hledaly místo a jak jsme procházely, začala s námi mluvit nějaká osoba a něco nabízela. Já - jako zástupce Čecha, který trávil dětství po arabských zemích - jsem pána ignorovala, ale Slovinka se zastavila a poslouchala nabídku. Prý že pokud půjdeme do jednoho klubu, dá nám třetinku piva zadarmo. Tak jsme šly. Slovinka mi pak vysvětlila teorii pozvání do klubů na alkohol. Že když už vás bar na nic nezve, jde se do jiného. Já si připadala jako ošklivá osoba, ale tak... že...

Šly jsme takhle do dvou barů a pak už jsem si trvala na sezení. Sedly jsme si na obrubník a tu k nám šel policista! Slovinka úplně na nervy a to jsem měla tu flašku ještě v tašce. Policista řekl, že tam nemůžeme sedět. Slovinka začala blekotat svou špatnou španělštinou, že jsme chodily moc a že jsme unavené. Tak jsem ji skočila do řeči a řikám, jestli neví o nějakém místě, kde si budeme moci sednout. Ukázal dolů a my jsme šly. Zasedly jsme do parku a začaly pít. Překvapivě to bylo šíleně silné.

Slovinka po chvíli začala mluvit víc a říkala, že už je opilá a že její rodina má skvěle zařízený byt, při čemž zmínila dvanáctkrát slovo functional. Pak jsme se poptaly po našich nočních autobusech domů a šly jsme se zase nechat pozvat. Skončily jsme v baru, kde byla celkem pěkná atmosféra a panáky černé vodky. Do toho s námi začal tancovat nějaký snad Peruánec či co a černoch z Nigérie.

Pak jsme šly s nimi do jiného, kde bylo mojito. Já si tam nevědomky poprvé sama sbalila kluka a Slovinka najednou nikde nebyla. Tak jsem šla dolů, kde taky nebyla, ale byly tam záchody. Zeptala jsem se do jedné zavřené kabinky, jestli je v pohodě. Prý že ano, ať počkám. Když ale vyšla, zjistila jsem, že to nebyla ona. Vyhlásila jsem pátrání. Někdo mi řekl, že zmizela někam do "privátních dveří", kam se nechodí. Vzhledem k tomu, že mi jedna z osob před tím nabízela kokain a hašiš, vyděsila jsem se a šla jsem hned tam. To už ale na mě řval manažer, co tam lezu. Snažila jsem se vysvětlit situaci, ale najednou se tam objevil černoch, hemzal nějaký píčoviny a chtěl to vyřešit on. Nakonec manažer otevřel dveře a tam Slovinka a jeden z číšníků. Že se prý jen líbali a že je to v pohodě. Pak Slovinka zjistila, že už jsou 3 hodiny ráno a že řekla, že bude ve 2 doma. Já jsem nechtěla, ale musely jsme jít.

Došly jsme na zastávku. Slovinka si rozbila žabky, takže šla jen s jednou botou. Já jsem nenacházela svůj autobus. Slovinka ale ten svůj už měla, tak jsem ji nechala na zastávce a šla jsem si hledat svoji. Zeptala jsem se asi třiceti lidí a poté jsem zjistila, že ten autobus jede od toho místa, kde Slovinka patrně už odjela autobusem. Přeběhla jsem kruhový objezd a tam už můj autobus N1. Vstoupila jsem, hledala jsem peníze a najednou z čista jasna Slovinka za mnou "Nemám peněženku!".

Ve dveřích autobusu se se mnou o tom asi 10 minut bavila, tak jsem pak vystoupila a snažila se, aby taky odešla ze dveří. Pořád opakovala, že nemá tu peněženku a že by jí to bylo jedno, ale že tam má i klíče, které už jednou ztratila v Jávee a že neví, jak se dostat domů. Že tam měla 50E, ale to je jedno. Hlavně ty klíče. Bla, bla, bla, bla, bla. Řidič na mě kývnul, a já jsem pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Řikám: "Co teda chceš, abychom udělaly?"

Po půl hodině jsme se vrátily na místo činu. Tam jsme řekli těm lidem, se kterými jsme tam byli, co se stalo a že teda někdo tu peněženku. Do toho na mě řval černoch, že se jako omlouvá, ale že jsem se mu prostě hrozně líbila a že se mu líbilo se mnou trávit čas, pak do mě hučel ten, jak jsem ho sbalila, co se děje, že to vyřeší, že myslel, že už mě neuvidí a jestli nechci tancovat, do toho nějaká žena hučela do Slovinky, že to určitě udělal ten, co nás tam přivedl nebo ten Němec, pak najednou řekla, že to byl sto procentně ten číšník, takže začali řvát na číšníka, do toho nás odvedl manager a chtěl to probrat nějak normálně. Vyšli jsme ven tam začalo všechno na novo. Přišel číšník, usmíval se a řekl, že to nebyl, žena chtěla volat policii a žalovat podnik, černoch měl furt ty samý kecy, do toho Slovinka a že hlavně ty klíče, že ji okradli už jinde, takže neměla doklady, ale ty klíče...

Dopadlo to tak, že jsem si sedla na patník před klub a čekala, než někdo dostane rozum. Doprdele... To mi vysvětlete! Tady ve Španělsku jsem toho vypila vždycky takové strašné množství (a vždycky zadarmo, heheh), ale nikdy jsem se necítila nějak víc opilá... To bude asi tím vzduchem nebo co...

Hodina pokročila, černoch odešel, tamtoho kluka jsem poslala zpět do klubu a já pořád na patníku. Konečně se ke mně naklonila Slovinka. Než stačila cokoli říct, řekla jsem, že žalovat podnik a policie obecně je píčovina, protože nic nevyřeší a stejně ho najednou, že ta žena je debilní a že už kurva možná domů, ne?

Po další době na patníku jsme se konečně odebraly k autobusům. Cestou tam říkala, že neví, co bude dělat. Tak říkám, že se stejně už nic nevyřeší, že prostě teď pojede domů, zazvoní, vysvětlí, chvíli to bude na hovno a pak to zase bude fajn (což jsem bohužel věděla z vlastní zkušenosti).

Na to ona zase začala říkat to samé. No... vzdala jsem to, vypnula jsem sluch a v hlavně si hrála písničky.

Přišly jsme, dala jsem jí 5 euro (mutnáá), aby se měla jak dostat domů a odjela si svých autobusem. 5:30 jsem byla doma.

Druhý den ráno jsem se vzbudila, řekla jsem to rodině, ona se vyděsila. Potom moje matka říkala, že Slovinčina matka říkala, že se vzbudila v 8, aby šla do práce a tu viděla sms od Slovinky odeslanou v 7 "Jsem u dveří." Nevěděla, co se děje. Tak otevřela a tam Slovnika, která řekla, že v 1 jsme odešly z klubu, u autobusů jsme zjistily, že nemá peněženku, vrátily jsme se, pak jsme se vrátily k autobusům a jely domů. Matka Slovinky nebyla vůbec šťastná a ještě k tomu moc nechápe, co dělala těch 6 hodin...

Dámy, pánové. Právě sedím v letadle Lufthansy Madrid - Mnichov.

He averiguado

4. září 2013 v 17:00 | Tuleň |  mi Espaňa
  • Čas od času se můžu doma připojit na internet a být tam dlouho. Bohužel po dvaceti minutách vždycky zjistím, že už tam nemám co dělat... Neuvěřitelné!
  • Když jste s nějakou osobou, se kterou se necítíte úplně dobře, nemáte si s ní moc co říct a většinu času přemýšlíte nad tím, jak se nudíte, je dobré trochu se snažit, najít nějaké téma, které se vám líbí a zjistit, že strávíte nesnášený čas vlastně docela hezky.
  • Šla jsem do obchodu a chtěla jsem si koupit frozen yogurt, na který se dá dát hromada věcí podle vlastní chuti. Vypadalo to, že to stojí 1,5 E a tak jsem tam naběhla a řekla jsem, že bych chtěla- ale než jsem to snačila doříct, paní mi řekla, že je to samoobsluha. Vzala jsem si nejmenší kelímek, natočila si mražený bílý a jahodový jogurt, nasypala jsem si od každého ovoce a jiných mňamek trošku a pak zjistila, že je cena na gramy. Takže jsem pak jedla velmi dobrou zmrzlinu, ale skoro za 100 korun.
  • Zjistila jsem, že mi bude moc chybět moře. Protože v moři si vás nikdo nevšímá a můžete tam dělat jakékoli kraviny chcete. V bazénu uděláte stojku a už si vás všichni prohlížejí...
  • Zeptala jsem se otce, jestli má úchylku na toaletní papír. Protože jich má hodně, tak jsem počítala s tím, že mi dělá peklo ze života on... Ale pak jsem zjistila, že matka mi pořád obrací toaletní papír tou tahací stranou do prostoru místo ke zdi.
  • Všichni tu byli polonazí, ale já se klepala a měla jsem na sobě ponožky. Zjistila jsem, že nemůžu vystát vlhkou zimu. Bůh žehnej vedru!
  • Vařili jsme a já jsem zjistila, že nejen moře má neuvěřitelnou sílu, ale že i cibule má grády. Byla jsem v místnosti, kde se krájela, asi minutu a už jsem brečela. A to jsem se jí ani nedotkla! Příroda by se neměla podceňovat.
  • Při jedné snídani jsem zjsitila, že Španělé rádi snídají opečený toustový chleba, na který si nakapou olej a posypají krystaly soli.
  • Nejsem jediná, která si myslí, že uniformy jsou super. Zjistila jsem, že moje rodina také preferuje uniformy kvůli smazání sociálních rozdílů, nepřemýšlení nad tím, co si dítě obleče, nebrečení dítěte, že chce to, co má na sobě druhý a nepomlouvání rodin za to, jaké značky dítě nosí. Začínám milovat svou střední třídu, kde se aspoň značky tolik nehrotí.
  • Při této konverzaci o uniformách jsme se přesunuli k přehnaným módním trendům jako je dlouhý krk, úzký pas, přílišná hubenost nebo přílišná otylost. K tomu jsem zjistila, že Mexičani (a asi nejen ti) z vysokých vrstev se schválně neopalují, aby se odlišili od těch, kteří pracují rukama na slunci.
  • Jedli jsme a já jsem zjsitila, že mám zase takový ten divný pocit v končetinách... A už jsem zjsitila, co to je! Už normálně se mi moc neprokrvují konečky prstů. Ale když se hodně hodně najím, neprokrvuje se mi to mnohem více, takže mě bolí ruce a nohy a je mi na ně zima.
  • Četla jsem si žlutou knížku ve španělštině a najednou tan přišlo slovo "contrastes". Koukala jsem na to a říkám si Sakra, co to může být??; "con" znamená s a "traste" je kus nádobí? Nebo jako "trasto", jako naprdvěc? Když jsem to viděla po třetí a soustředila jsem se o něco míň, zjistila jsem, že je to normální kontrast...

Un poco de jajaja

2. září 2013 v 18:18 | Tuleň |  mi Espaňa
Poslední den se Slovinkou jsme se šly vykoupat do moře. Na pláži bylo špinavo, tak jsme šly kousek vedle na skály, kde byly schůdky z kamene do moře. Cestou jsme potkaly vlastníka baru, který nás pár dnů před tím zval na ty hromady věcí. Vlastník nás potkal, byl milý a povídal si s námi. Chvilku jsme plavaly, zjišťovaly jaké další slova kromě jebat a píča máme v našich řečích společné a tu jsme uslyšely hlasy, které volaly na nás. Nějací dva kluci. Pak skočili ze skály a plavali k nám. Byli z Valencie a měli patrně valencijský přízvuk, takže jsem jim rozuměla každé třetí slovo, ale blablabla a šly jsme s nimi kousek dál, poznaly jsme se s rodinou jednoho z nich, vyfotili jsme se, nandali jsme si jejich brýle do vody a ploutve a už jsme lezli po kovových schůdkách jako do bazénu do moře. Slovinka se tam před tím pěkně vymázla na těch kamenech.

Takovou hodinku jsme si tam plavali, dělali blbosti, koukali po rybách a medúzách, pak jsem se měla potopit a vzít kytku ze dna. Pro mě není potápění ani plavání problém, takže jsem zaplula dolů. Asi 20 centimetrů před dnem jsem se na chvíli zastavila a snažila se, aby mi přetlakem nepraskla hlava. Bohužel nic nepomohlo. Tak jsem se potopila ještě trochu níž, vzala kytku, vyplula a půl hodiny se tvářila jako idiot, protože mě malinko bolela hlava. Musím se naučit to vyvažovat... Šílené! Poté jsme vylezli zase po schůdkách nahoru a tentokrát jsem se vymázla já. Oděrky na ruce, šrám na chodidle, modřina na zadku a větší oděrky na koleni, které mohutně krvácely. Myla jsem si to vodou z moře. Krev byla taková světlá... jako ze zvýrazňovače!

Došla jsem k rodině, tak se ze mě dělala srandu, že mám jít za plavčíkama, aby mi to ošetřili. Oh la la...

Po pláži jsme šli na takovou drobnou pouť, kam chodí dítě. Dítě s otcem byli na trampolíně a já jim říkala, že jsem na trampolíny chodila. A oni, že mají vstupenku zdarma, jestli nechci jít. Měla jsem dost létavé šatečky... Ale pod nimi plavky. Tak jsem šla a skákala jsem tam i na kolena, což mé zranění ocenilo. Doma jsem se pro jistotu ještě do kolene bouchla o šuplík.

POZOR: Ve španělštině "trampolin" znamená skokanský můstek do vody. A trampolína se u nich řekne "cama elastica", což v doslovném překladu můžeme přeložit jako elastická postel. Mmm... říct "Chodila jsem na kurzy na elastickou postel" zní divně...

Jiný den, když přestalo na chvíli pršet, jsme se šli kouknout do centra městečka. Ne, do turistické části, ale do té historické. No, městečko jak malované! Co vám budu vyprávět... U vchodových dveří jsme často viděli takové tabule, které zabraňovaly - při dešti - natečení proplouvací vody do domu.

Po návštevě puebla jsme zajeli k přístavu, kde byly hry s býky. Myslím, že býk se při hrách moc nebavil, ale aspoň si zaplaval... Hra spočívá v tom, že hodně lidí se snaží o to, aby býk spadl do moře. V moři ho poté určení lidé na loďkách chytí za rohy a odvečou ho zase nahoru. Býci jsou tak velcí! A to byli prý ještě malí... Lidé skákali do vody a zase vylézali, obecenstvo se na ně koukalo přes klec, ze které mohli volně vylézat k býkovi (což dělali jen když byl daleko), další obecenstvo sedělo nahoře na tribunách, nějací koukali z venku (my) nebo ze své lodě (my den poté).

Ten den (ten den poté) jsme totiž přijeli z obhlídky jeskyň, co byly u moře. Do jedné jsme i vpluly. A to byla ta, kde požádal otec matku o ruku. Viděli jsme milion medúz cestou, ale v jeskyni nebyla ani jedna. Tam byl jen vysoko položený poklad. Když jsme vyjížděli z jeskyně, běžela jsem na druhou stranu lodě udělat si fotku. Štrejchla jsem ale o "ochranu" lodě, na které byly ostré mušle, takže jsem se vrátila zase krvavá. Rodina řekla, že až přijedu domů, tak mě biologická matka už nikam nepustí a řekne, že mě rodina šikanovala.


Večer jsme šli s dědou na poslední jídlo, což bylo v luxusní restauraci na pláži. Hlavní chod za 12 euro. Během večeře mi chtěli ukázat jedno video a zeptali se mě před tím, jestli znám TampaxKbalblaněco. Říkala jsem si, že asi nebude myslet tampony, tak sjem radši řekla, že ne. Matka mi začala vysvětlovat "No... když máš svoje dny... víš co, dnes například... tak si vezmeš...." a prsty ukázala, co se s tamponem dělá." Řekla jsem, že rozumím a pak mi ukázali reklamu na tampony, kde jsou dvě sexy slečny na do moře a jednu sežere obrovský žralok a voda je plná krve." Dokoukali jsme reklamu, zasmáli jsme se a pak se mě matka zeptala "A pořád krvácíš?" Já se na ni vyděšeně koukla a ona dodala, že tím myslela mé zranění z lodě...