Červenec 2013

Má tu deník!!!

30. července 2013 v 18:18 | Tuleň |  můj život
Óóóóóóó!! Zapomněla tu deník!! Ohóóó! Kouknem se, co tam píše!! Ježiši, to je magor. Co to je za pubertální kraviny? To je neuvěřitelný... Budeme se jí za to smát! Jo, tak takhle ona smýšlí! O tom se jí zdálo! A ten se jí líbil, jó? Ohóóó.

Jedna z věcí, kterou mě matka naučila, byla respektovat soukromí jiných. Co druhý nechce, abychom nevěděli, neměli bychom vědět. Nemá cenu lézt lidem do kabelek, do mobilů či do počítačů. Ublížíme tím jedině sobě.

Úplně nejhorší věc, co můžete udělat, je kouknout někomu do deníku. Deník většinou používáme, když se necítíme úplně normálně. Když jsme hodně šťastní, ale většinou spíš když jsme moc nešťastní. Od srdce vyblejeme na stránky všechny naše myšlenky a pocity. A když jsem psala od srdce, myslela jsem tím srdce, které je citově úplně mimo. Je neuvěřitelným způsobem ovlivněné naši extrémní náladou, tudíž i myslí extrémně. Od toho deník je. Psát věci, které nemůžeme říct kamarádům, protože by si mysleli, že jsme nemocní. A hlavně když nějakou takovouto věc řekneme nahlas, zjistíme, že to zní dost divně a začneme o tom přemýšlet trochu racionálněji. Jenže v deníku nás náš hlas nezastaví. Za pár let si to čteme a s úsměvem si myslíme "Co to je za blbosti?".

Pak přijde ale někdo jiný, kdo si to přečte, zhnusí se, vyděsí se a odstěhuje se od vás, protože si myslí, že ho zabijete a že chcete spát s Wilmou Flinstone. A to proto, že čte jen ty extrémnosti a vyloží si je úplně jinak než doopravdy byly.

Takže kromě toho, že je to nechutný zásah do něčího soukromí a ublíží to oběma stranám, nemusí být tak, jak to vypadá.

I debil může překvapit

28. července 2013 v 18:18 | Tuleň |  mé úvahy
Tak mi najednou došlo, že bychom neměli soudit děti. Nedošlo mi to teda jen tak. Potřebovala jsem k tomu perné roky dětství, které mě k tomu dovedly. Začala jsem rozšiřovat mou teorii a zjistila jsem, že se mnou moc lidí nesouhlasí. Protože to nezažili. A protože se to tedy asi moc často nestává?

Jak už jsem několikrát psala, na základní škole jsem neměla vůbec dobré známky. Patřila jsem k pár nejhorším studentům z naší třídy. Měla jsem doučování na matiku, francouzštinu a málem jsem propadla z dějepisu. Sestra mě chtěla dát na nějaký skoro učňák a učitelé neměli radost, že jdu na gymnázium.

Teď - 5 let po opuštění základní školy - zjišťuju, že jsem odmaturovala velmi dobře z matematiky a že jsem se dostala s velkým počtem bodů na VŠE. Mám velmi dobrý level francouzštiny a mám hrozně ráda dějepis. A vypadám jako úplně krásně průměrný student.

Kdyby se ta změna dala sníst, nakrmila by Afriku!

Takže vážení, pokud vaše dítě vypadá jako idiot, který má problém i se sčítáním, neházejte ho ještě do žita...

Tradiční stavební problémy

25. července 2013 v 23:42 | Tuleň |  můj život
Tábor patří nejen do mého dětství, ale i do mého pozdního dětství, ve kterém se nacházím teď. Ten již několikrát zmiňovaný tábor, o kterém většinou mluvím je stanový letní tábor ledňáček. Stanový znamená, že se všichni nachází ve stanech. A není tam ani jedna budova, která by byla statická. Takže celá akce vypadá tak, že pár dní před příjezdem dětí naloží pár dobrovolníků sto let starou Avii, seskládají se do pár autíček a vydají se k Dobříši, kde zastaví na prasaty rozryté louce. Tam Avii zase vyloží a jedou ji pro změnu zase naložit. Tentokrát do hájovny, která se nachází nedaleko. Tam se naloží dřevěná prkna stlučená k sobě, která vytvoří později dojem obydlí. To však až po vyložení na louce a následném seskládání nebo sbouchání.

Vždy se tam sejde zajímavá skvadra lidí, kde každý je úplně jiný a většina z nich pracuje rukama jen na táboře. Pracuje se s nebezpečnými nástroji, takže tam čas od času někdo přijde o kus ruky, napíchne se na hřebík, pobodá ho vosa nebo si přiklepne kladivem prst. To k tomu prostě neodmyslitelně patří. Stejně tak jako každoroční automobilový problém. Nebo spíš automobilové problémy.

Na louku totiž vede ne příliš široká lesní cesta plná kamenů, vymletých kolejí a děr. Z historie si pamatuji, že někomu jednou upadl výfuk, druhý prorazil olejovou vanu, další sjel s tou velkou Avii ze silnice a kličkoval v hustém lese mezi stromy, což nakonec úplně nevykličkoval, jednoho dne někdo nezatáhl ruční brzdu a ráno zjistil, že má auto dole ve křoví. A já jsem jednou vypadla z jedoucího vozu...

Tento rok samozřejmě nebyl výjimkou.

Vyjelo se z Prahy v několika plně naložených autech. Já jela v kamarádově autě ještě spolu s jeho ženou. Autíčko bylo červené, mělo na sobě napsáno Karcoolka a ve předu bylo stylizováno do letadlového stylu. Čas od času kamarádovi cuknul volant pod rukama, ale uklidnil mě, že je to prý normální. Ti dva, sedící na předních sedadlech, mi vyprávěli svou historku seznámení a postupného začátku vztahu. Story to byla zajímavá a dlouhá, takže už nám chybělo jen málo kilometrů, když ji s úsměvem ukončili.To jsme zrovna sjížděli dlouhý kopec a kamarád v zatáčce trhnul volantem tak, že konečně docílil toho, že se volant přestal klepat. Jeli jsme dál. Pohoda klídek. Já si ničeho nevšimla, protože moje všímací reflexy jsou velmi špatné. V každém případě auto přestalo řadit. A patrně by i přestalo jet, pokud bychom nejeli stále z kopce. Takže kamarád zaparkoval auto pod kopcem na začátku vesnice a volali jsme ostatním, abychom jim sdělili situaci a poté nás i přijeli zachránit s jiným autem.

Mezi tím si v domě, u kterého jsme zaparkovali, mysleli, že je jdeme okrást a znásilnit. Kamarád se šel zeptat k jinému domu, jestli tu není nějaký opravář, nebo jestli by mu někdo nemohl pomoct. K velkému štěstí měl tento pán syna, který měl kamaráda, který byl opravář aut, který neměl zrovna nic na práci. Takže zanedlouho přijel a zkonstatoval, že ho musí opravit. Teď byl ale problém, že nikdo nemohl auto odtáhnout, protože buď neměli lano, nebo nějaký klíč či co, nebo špatnou spojku... nakonec auto odtáhli ručně kousek vedle, odkud si ho později pán odnesl do své dílny. To už byl čas, kdy jsem měla zkouknutou zvednutou hladinu rybníčku a povodňové škody a věci byly přetáhnuty z Karcoolky do druhého auta, kde jsme se tlačili ve vícero lidech, než předpisy povolují.

Najedli jsme se v restauraci, rozprostřeli se do více aut a vyrazili už na louku. Jedeme si po té lesní cestě a najednou před námi Avie. Jenže se nehýbe a stojí nějak divně nakloněná. Nebo nestojí? Přiblížili jsme se a zjistili, že rozhodně stála divně. Naše drahá stoletá Avijka měla totiž 2 kola v bahně. Opodál klidně seděl řidič - můj otec-, který nevzrušeně jedl svačinu a čekal na pomoc.

Vyložili jsme ji a nějakým způsobem se ji podařilo vyprostit a stavba mohla pokračovat.

Večer jsme se všichni těšili na jídlo a vyjeli jsme do restaurace. Mně bylo dovoleno řídit. Vzhledem k tomu, že jsem zase neřídila rok, museli mi připomenout, kde je jaký pedál, jak se startuje a jak se rozjíždí. Patrně mi ale asi věřili, protože jsem měla lidmi plně naložené auto.

Aut tam bylo několik a jedno bylo i za mnou. Poprvé jsem se snažila rozjet, ale vzhledem ke kopci jsem popojela dozadu. Vlastník mého vozidla znervóznil, ale já rychle zadupla brzdu a vše bylo ok. Ale za mnou se ozvalo troubení. To byl jeden opilý spolustavebník. Řekla jsem si "kretén" a neznervózňovala jsem se. A předpokládala jsem, že si poodjede dál, protože vidí, že jsem idiot, který neumí řídit. Jak se ale za chvíli ukázalo, nepoodjel a já do něj ťukla. V tom se ozvalo troubení, nadávky a bouchnutí dveřmi. Vlastník mého vozidla vystoupil také z auta a snažil se opilého blbce uklidnit, jenže ten šel rovnou za mnou nadával mi, řekl, že když nemám řidičák, že nemám řídit, použil pár sprostých výrazů a dokončil to fláknutím dveřmi u spolujezdce. Jenom dodám, že jeho auto bylo celé omlácené a že i kdybych mu něco udělala, bylo by to úplně jedno.

Blbečka uklidnili, on odjel a já si v klidu jela do hospody.

Takhle podobně (kromě opitých hulvátů) to vypadá každý rok. Vždycky se něco stane. Je zajímavé, že jsme měli s sebou i vozidlo z roku 1990, do kterého teklo horem dolem (doslova), jehož okénka se dala otevřít i z venku a kterému nefungovala půlka kontrolek... ale tomu se nic nestalo!

PS: Blbeček se mi v hospodě omluvil, později večer v táboře u ohně se naštval a ožralý jako doga vyjel svým autem z tábora. Následně zapadl do bláta podobně jako táta s Avií, vracel se v noci zpátky, jenže vždycky někde usnul a vrátil se asi ve 4 ráno celý prochladlý. Ráno ho někdo vytáhl a on odjel.

Slzíte při močení!

22. července 2013 v 12:45 | Tuleň |  můj život
Moji drazí čtenáři,

vy, co jste mi věrní, jste si možná všimli výměny anket, která se odehrála v minulém měsíci v menu na Tuleňovi. Patrně jste si říkali, že už jsem si dostatečně zvýšila ego anketou "Máte mě rádi?", kde jediná možnost byla "Ano" a kde jsem za těch pár let zjistila, že mě má rádo 1312 lidí. Ne, ještě sebevědomí nemám tak vysoko, jak jsem si ho představovala, ale i přes to se objevila anketa nová. A to možná trochu zvláštní.

Asi si myslíte, že si dělám srandu. Ale nedělám. Matka přišla jednou s touto otázkou i za mnou. Tak jsem se jí vysmála a zkontrolovala její teplotu. Pak mi ale vysvětlila, že její kolegyni se to děje. Že vždycky vyjde ze záchoda a vypadá, že jí vymřela půlka rodiny. Tak jsem sem dala tuto anketu. A najednou se začala dít zvláštní věc. Skoro polovina hlasů byla pro ano. Teď mám ale problém, že nevím, jestli je to pravda - tudíž že je pláč u močení tabu a nikdo o něm nemluví - anebo jestli si ze mě děláte srandu.

Doufám, že mi pomůžete vysvětlit tuto záhadu. A že pomůžete i nebohé matčině kolegyni, která se snaží najít někoho dalšího, který také brečí, když močí.

Krásný přeslunečný den,
Váš sedmiletý Tuleň!

Tuleň zadržen v Berlíně aneb když vám na Gay Pride sahá policistka na zadek 3/3

19. července 2013 v 16:13 | Tuleň |  můj život
Omlouvám se všem za dlouhou dobu čekání na třetí díl vyprávění o mé zkušenosti na Berlin Pride. Krásné čtení!

Než jsme se stihly dostat pryč, byli u nás policisté a chtěli vidět ten papír, že tu můžeme prodávat. Ukázaly jsme jim ho. Oni ho dlouze studovali a potom řekli, že máme jít za nimi.


Šly jsme tedy za nimi. Žádný velký stres. Asi si to prostě jen potřebují ověřit. Pohoda, klídek, všímání toho, co se děje, abych to měla pěkně na článek.
Dlouho jsme tedy stály asi u pěti policistů. V celku hezcí lidé. Muselo jim být v těch uniformách strašné vedro. S námi se moc nebavili, jen telefonovali vysílačkou s jinými policisty v jejich ošklivé řeči, kde rozumím jen pár základních a pár sprostých slov.

Po pár minutách už jsme začaly být i malinko nervózní. Pak řekli, že potřebují jít ještě za někým. Jakože asi důležitým a my máme jít za nimi. Tak jsme šly. Dvě drobné slečny v reflexních vestách s HIV, před kterými šel jeden policista a za nimi šla policistka, která nás popoháněla, ať chodíme rychleji. Všichni se na nás otáčeli a dívali se divně.

Šli jsme dlouho. Prošli jsme haldou lidí, haldou odpadků a haldou lahví. Procházeli jsme kolem partičky, jež silně zaváněla marihuanou. Čekala jsem, co se bude dít. Patrička lidí znervózněla, když kolem nich procházel náš konvoj a snažili se hodit to, co drželi v rukách, za sebe. Policista byl trochu naštvaný. Vzal jim to, domluvil jim, že už to nesmí dělat a pokračovali jsme dál. To už jsme viděli 2 policejní auta, tak se předpokládalo, že jdeme tam. A šli jsme.

Došli jsme a všimli si, že za autama sedí lidi, ze kterých se ozval zvláštní smích a česká věta "Vy jste se jim schovávali, co? Jste poslední!". Seděla tam celá naše česká HIV skupinka. Prý že povolení nebylo dostatečné a prodáváme načerno. A že nás prohledají a že jim musíme dát náramky a naše peníze. Chvíli jsem dělala, že nerozumím otázce a vzpomněla si na naše vietnamské spoluobčany a jejich "Nerozumim šesky", ale pak jsem jim to dala. Oni si to prohlídli, vrátili a řekli mi, ať se nehýbu. Kamarádku si vzala policistka s modrými gumovými rukavicemi, a když viděla kamarádčin vyděšený pohled, promnula si ruce, jako kdyby se připravovala strčit ji celou ruku do řitního otvoru, projet až ke krku a vyndat vše, co tam kdy bylo. Kamarádka zmizela za autem a já si povídala s ostatními zadrženými Čechy. Prý je tedy chytli všechny už dávno, byli suroví a nevysvětlili jim, co se děje, všichni mají žízeň a neví, co bude. Kamarádka se vrátila a nevypadala nijak pohoršeně.

Pak prý, že jim máme dát všechny vydělané peníze a náramky a že nám prohledají věci. Pár spoluzadržených začalo propadat panice. Jeden hemzal kecy, že si policisté nemůžou dovolit nás zadržet a pak přihodil, že ta naše agentura je určitě hnusná, zlá, zákeřná, se základem ve Švýcarsku a chce nás všechny zabít. Jiná slečna volala strýčkovi, který bydlel v Německu. Určitě tomu moc pomohl. Jiní nepřerušovaně nadávali na německé policisty a Němce obecně. Pak se smáli jejich angličtině atd. Nuda.

Já jsem začala přepočítávat mé peníze, abych je oddělila od mých osobních peněz a dýšek. Tu najednou na mě ukázal jeden policista, abych věděla, že mě sleduje. Udělal takové to gesto dvěma prsty ukazujících na svoje a pak moje oči. Tak jsem pokrčila rameny a hrabala se v penězích dál. Najednou se ozval ale i výkřik a najednou byl nade mnou stín. Asi 3x jsem mu vysvětlila, že to jsou moje peníze a že je mám smíchané s těmi vydělanými. Vysvětlovala jsem, že se ví, kolik jsem jich prodala, protože jsem měla nějaký počet náramků na začátku a teď nakonci mám taky nějaký. Takže ten zbytek, který nemám se vynásobí dvěma a mám konečnou sumu, kterou jim dám. A ani o euro víc. Člověk se tu snaží a pak by z toho ani nic neměl! Nakonec to jakože pochopil, já si přepočítala svých 2x 99 náramků a separovala jsem své aura od jejich eur.

Do toho tam přišel gay převečený za vílu.

Na začátku se utvořil hlouček lidí, kde to vypadalo, že se něco děje. Vyběhla jsem tam. Hlásili se jména a vydávali občanky. Ten, který dostal občanku, si musel vzít všechny své věci, zašel do policejního transitu a byl prohledán. Pozorovala jsem první, kteří vcházeli zezadu do auta a pak jim byl uzavřen záclonkami výhled ven. Tedy i můj výhled dovnitř. Naštěstí ale za chvíli volali i mé jméno a já přiběhla do auta.

Na stranách byly poličky a tam různé věci jako vesty atd. Policisté měli na sobě opasek, kde měli pár druhů nožů, asi nějaký sprej, nůž, zbraň, vysílačku a hromadu dalších věcí, které jsem neidentifikovala. Vedle mě byl obušek. Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že je měkčí. Jak jsem na něj nenápadně sahala, začala jsem si přát, ať mě tím nikdy nemlátí. Vedle mě byl bordel a další věci. A na vedlejším sedadle slečna, která taky nevypadala extra vystresovaně.

Spočítaly peníze, rozpočítávaly je na druhy mincí a bankovek (kolik čeho), myslím, že to spočítaly špatně (nebo jsem to spočítala špatně já), sepsaly nějaké papíry, jejichž kopie nebyla skoro vůbec vidět. Policistka, co měla na starosti druhou slečnu měla strašně dlouhé řasy a připomínala mi jednu kamarádku z Norska, takže jsem ji pozorovala, jestli to náhodou není ona. Asi nebyla...

Chtěla jsem poznamenat té slečně, že jsem si nepředstavovala, že mi tu bude policistka sahat na zadek, ale najednou se policistka rozkřikla, že nesmíme mluvit. Tak jsem musela mlčet. Aspoň jsem se usmívala na kolem-procházející a čas od času na ně i zamávala.

Moje taška skrývala 500 náramků, prázdnou flašku, mobil, peněženku, jelení lůj atd... Vše v pořádku. Ale pak najednou slečna policistka s moc pěkným make-upem a s copánky vytáhla zkumavku na moč. A v ní 3 prášky. "Co to je?", a já ukazovala, že je to na hlavu. Tak po chvíli řekla, že teda fajn. Pak řekla, že se mám postavit, že na mě bude sahat. Tak mě tak zběžně projela, koukla se mi do kapes, já se jí omluvila za posmrkaný kapesník, ona řekla, že je to v pořádku. Drogy ve spodních prádle ani v řitním otvoru nehledala. Uf.

Pak řekla, že ještě musím počkat. Koukla jsem z okna a zjistila jsem, že je najednou skoro uklizeno. Ani ne před hodinou tady probíhal šílený dav lidí vyhazujících odpadky všude, kam se podívají, a teď už skoro uklizeno. Jezdili tam čistící vozy a krásně to jelo. Rozdíl oproti Čechám.

Slečna policistka mi řekla, že neumí anglicky a použila u toho několik citoslovců. Zasmály jsme se, já pochopila, že přijede překladatel a že mám odejít.

Vyšla jsem ven se svými třemi švestkami, které mi zbyly. Zeptala jsem se, jestli nemají někde nějaké pití. A potom, jestli tam není nějaký supermarket nebo něco. Prý že až moc daleko. Byli jsme totiž v nějakém super obřím parku... Já si říkala, že je divný, že tam jsou samé stromy. Má kamarádka ještě nebyla prohlédnuta a odbavena. Chtěla jsem s ní pokecat, ale zakázali nám to. Pak říkali, že nám dovolí jen "short talk". Tak mi pak napsala zprávu, abych jí poslala, co se děje.

S jednou slečnou jsme vyšly hledat stánek s pitím. Všechny ale vypadaly zavřeně. Tak jsme si aspoň došly do keře na záchod. Slečna říkala, že umí trochu německy a že je naštvaná, protože má židovské příjmení a prý jí za to nadávali. Těžko posoudit s mým příjmením a mou znalostí němčiny. Moje policistky se zdály sympatické.

Ještě říkala, že český Gay Pride není tak velký a tak odvázaný. A zůstane zabordelený ještě 3 dny po akci.

Vrátila jsem se s nepořízenou zpět k ostatním. To už má kamarádka byla odbavena. Říkala, že se na ni koukali divně, když jí prohlíželi peněženku a našli tam šupinu. Nechápali, proč má s sebou kus mrtvé ryby.

Každému dělali něco jiného, byli strašně nejednotní a nebyli si jistí, co mají dělat.

Odbavení se mohli jít projít a hledat pití, neodbavení museli počkat na jejich jméno. Paní překladatelka říkala, že se nemůžou dovolat tomu organizátorovi v ČR, ale že se dovolali někomu jinému. Že se nemáme bát, že nás odbaví a přijedeme domů. A že naše vydělané peníze dostaneme. Takže jediný problém vlastně byl, že se dostaneme později domů.

Ale všichni nadávali. A nadávali pořád a nadávali nahlas a nadávali sprostě. Při čemž neměli nejmenší zkurvenej důvod nadávat, doprdele, protože si nakradli asi 30x více, než by si vydělali, kdyby zadrženi nebyli. To se omlouvám za ty výrazy, ale když už kradu, tak pak nenadávám. A když už kradu, tak se tím nechlubím. To si, prosím, pamatujte, děkuji.

Ukrutná bolest nohou nás nezkolila úplně a tak jsme se vydaly k tomu monumentu, který jsme chtěly vidět nejvíce. Cestou jsme viděly velkého kluka, jak sedí na obrubníku a brečí. Je zvláštní to vidět. K monumentu jsme se nedostaly, protože tam ještě party pokračovala a bylo tam hodně lidí, takže jsme radši zabočily do vedlejší ulice, kde se nakonci tyčila nějaká pěkná budovička s vlajkou. Procházíme a najednou žena ve skupince lidí před námi začala ukrutně kašlat. Pak jich kašlalo víc, pak začaly kašlat i ty v mé skupince a když jsem si zakašlala i já, začalo mi to být divné. Po chvilce to ale přestalo. Vedle nás stálo policejní auto, tak to byl asi nějaký zbytek pepřáku. Nic příjemného, řeknu vám!

Koupily jsme si pití, viděly mega obří stolní fotbálek, oběhly si velký kruhový objezd, sedly si na zídku, snědly jogurt a kolem dvanácté se zavolalo, že už se tedy jede.

Přijeli jsme o hodinu později, poté jsme čekali na organizátora, abychom podepsali papíry a dali nám peníze. Na pána bylo slovně útočeno. Měla jsem chuť ukopat těm idiotům hlavy mou unavenou nohou. Mm, jako slušná dívka už nebudu opakovat to hrubé výrazivo, co jsem použila výše a tuto chvíli přeskočím.

Matka slíbila, že mě vezme do práce, kde přespím a pak mě doveze domů. Myslela jsem totiž, že přijedu před spuštěním metra, takže bych se nedostala domů. Jak jsme ale čekali na pána, metro začalo jezdit. Matka už ale stála před busem a čekala. Nakonec jsem byla propuštěna, matka mě odvezla do práce, ukázala mi pár pacientů, zkonstatovala, že jsem špinavá a že smrdím a uložila mě ke spánku. Za hodinu mě budila, že jedeme domů. Přešla jsem do auta, usnula jsem, ale nevypadalo to, že bych se někdy měla dostat domů, protože před námi se stala bouračka, matka s kolegyní vyběhly ven, pak zjistily, že by nebyly potřebné a objížděly jsme místo asi desetikilometrovou objížďkou. Potom ještě ke kolegyni domů, vylézt z auta, neusnout ve výtahu a usnout v posteli. Kdybych jela metrem, mohla bych spát už měsíc. Ale nevadí.

Za pár týdnů nám přišel dopis celý v němčině. A mail od té agentury, že se omlouvají a že celou věc dají k soudu.

Pokud to povolí i příští rok, jedu zas!