Červen 2013

Tuleň zadržen v Berlíně aneb když vám na Gay Pride sahá policistka na zadek 2/3

25. června 2013 v 21:46 | Tuleň |  můj život
Drazí čtenáři,
minulý článek měl ohromný úspěch takže všeho nechám, hned spěchám s druhým dílem mého berlínského gay-zážitku. Kdo první nečetl, měl by si ho přečíst, protože jinak nebude úplně v obraze...

...A všichni se smáli, tančili, pili, sahali na sebe a líbali se... Jedna obrovská party v centru hlavního města....

Kromě falešných sexy policistů tam byla i policejní auta s normálními policisty. Na rozdíl od těch českých tito byli z poloviny pohlední, mladí a usmívali se. To samé i hasiči, kteří si klepaly nohou do rytmu a smáli se. Jeden z policistů si udělal z policejního auta stativ a natáčel si to.

Šly jsme dál průvodem. Lidí čím dál tím víc, dobrá nálada neupadala, z kamionů lítaly plechovky s alkoholem (který jsme měli zakázaný), kondomy, píšťalky, letáčky, nálepky, trička, led... na co si jen vzpomenete! Podle toho také vypadala silnice a přilehlá křoví, která byla zanesena bordelem. A nikde nebyly koše na odpadky.

Průvod vypadal tak, že tam tedy byly ty kamiony plné lidí. Na nich hudba, reklama, vlaječky. Kolem provaz. Nejdřív jsme nechápaly jeho význam, ale pak ho zvedli, postavily se kolem a stály kolem celou dobu, co kamion jel. Aby někdo neskončil pod koly.

Viděly jsme také mnoho transparentů o tom, že jsou homosexuálové stejní jako hetero, že mají adoptovat děti atd. Pár jich bylo i více politicky zaměřených například proti Putinovi nebo proti vládě v Brazílii, při čemž nechtěli, abychom jezdili na MS ve fotbale 2014.

Naučily jsme se anglická slova jako queer, riot a squama, máme nálepky s Peeeeeeeeeeeeenis, Dildoking - we will fuck you, Wer ist Gott (které mě rozhodně pobavilo nejvíce).

Ve dvě jsme se musely posunout dál, protože jsme měli ve 3 sraz. Cestou jsme ale pochopily, že to nestihneme, což nám potvrdily i organizátorky, které jsme potkaly. Nakonec jsme se na místě sešli ve 4. Bylo vedro a mé zásoby pití byly vyčerpané a obchod nikde žádný. Jedna slečna se ztratila, tak jsme na ni museli čekat, ale to nám nebránilo dál si prohlížet kostýmy, lidi a prodávat. Někdo už prodal 100, my byly tak u padesáti. Ale všichni jsme se smáli slibovaných dvěma tisícům. Nám to ale nevadilo, protože jsme se zadarmo podívaly do Berlína a měly možnost zažít tuto neuvěřitelně skvělou událost.

Lidé začali být více opilí. Čas od času se tam objevili i úplně nazí. Byli přátelští a povídali si s námi. Jeden mi chtěl ukrást 2 náramky a já je bránila tak, že jsem si málem o tu kovovou část rozřízla prsty, pak mě balila moc pěkná lesbička a říkala mi "You deserve me!", byl u mě nějaký pán v oranžovém a ptal se mě na něco s agenturou nebo potvrzením... tak jsme myslela, že je to kontrola a ukázala jsem mu ten papír, co nám dali, že ho máme ukazovat. Ale on se tvářil divně a potom odešel... Jiná paní na nás mluvila dlouho německy, i když jsme jí říkaly, že německy neumíme. Pak ke mně přišla nějaká slečna a ptala se mě, jestli nemám náplast. Pohotově jsem vytáhla proužek náplasti a nůžky. Slečna mi milionkrát děkovala. Také jsem pozorovala motajícího se tlustšího pána v síťovaných punčocháčích, kterého za sebou táhl už celkem naštvaný pán s parukou. Všichni se navzájem fotili a fotili i nás. Připadaly jsme si jako hvězdy. Čas od času se nás někdo zeptal, jestli máme aids. To jsme si přišly jako menší hvězdy.

Dobrá nálada byla pořád, ale padla na mě i únava. Příšerná bolest nohou a ramene z neuvěřitelně těžké tašky, která se parádně trhala a hrozná žízeň, která nešla ničím utišit v celkem nesnesitelném vedru. Sedla jsem si a jedla.

Lidí ubývalo, projela kolem nás i policie a musely jsme se přemístit blíž ke konci. Vzaly jsme to velmi volným tempem. Viděly jsme lidi skákat bangee jumping. Mluvily jsme s ožralými Němci, a když jsem se jich zeptala na památník holokaustu, začali prohlašovat, že fuck Hitler.

Zasedly jsme do stínu k nějakému obřímu monumentu, kde bylo všechno azbukou a byly tam napsány roky 1941-1945. Hypnotizovaly jsme opuštěnou lahev s vodou. Ale vydržely jsme. Vedle si sedli nějací Turci. Tak jsme si s nimi povídali. Ptali se, co to je tady za zvláštní akci, oznamovali, že přijedou za 2 dny do Prahy a říkali, že v Turecku je situace klidná, že se tam nic neděje. Že je tam prý pár lidí, kteří nechtějí postavit něco v parku, ale jinak je to v pohodě. Dál už jsem to rozvíjet nechtěla.

Prodala jsem tam svůj poslední náramek. I když ne, jeden jsem měla vlastně na ruce. Tak jsem ho přendala na kroužek a chtěla jsem si dodělat stovku. Vzaly jsme to k většímu monumentu.

Než jsme se stihly dostat pryč, byli u nás policisté a chtěli vidět ten papír, že tu můžeme prodávat. Ukázaly jsme jim ho. Oni ho dlouze studovali a potom řekli, že máme jít za nimi.

Což je pro dnešek všechno a na tu nejzajímavější část si budeme muset ještě chvilku počkat. To čekání se ale vyplatí... věřte mi!

PS: V menu jsem si zřídila odběr. Pokud chcete dostávat upozornění na nové články mailem, do toho!

Tuleň zadržen v Berlíně aneb když vám na Gay Pride sahá policistka na zadek 1/3

24. června 2013 v 19:57 | Tuleň |  můj život
Jednoho dne mi přišla nabídka na brigádu v Berlíně od kamarádky. Popsala mi ji v jedné holé větě a já jsem řekla, že jdu, protože mám ráda práci a mám ráda práci, která mi něco dá. V tomto případě se kouknu do Berlína zadarmo.

Měly jsme si vzít pevné boty a celý den prodávat náramky přispívající na testování lidí s možným aids. Výjezd v 6:15 z Andělu, příjezd kolem třetí ráno následujícího dne. Výdělek 2000 až 3000, na facebooku pár referencí o tom, jak to bylo minulý rok úžasné.

Den před tím jsem chytře potřebovala být krásná a vzala jsem si modré boty, které se ukázaly jako velice funkční španělské boty, které mi udělaly 6 puchýřů. Pokud jste viděli na Čerňáku divoženku štrádující si to po parku bez bot, byla jsem to já.

Večer jsem si připravila tašku, nakoupila si jídlo a v hlavě si poskládala, co jak a kdy budu jíst.

V 5:00 jsem se probudila, běhala po bytě, udělala si jídla, vzala si něco na sebe, vyběhla z bytu a umírala cestou na metro. Konversky nebyly to nejpohodlnější. Možná bych řekla i opak. Naštěstí mou kamarádku napadlo vzít si druhé boty, takže hned jak jsem v metru dojedla toust, vytáhla jsem své druhé boty, které jsou o něco větší než moje noha, a byla jsem šťastná. I když trošku nervózní, protože hned jak jsem si sundala boty, nějaký pán přešel na druhou stranu metra...

S kamarádkou jsme našly autobus, kde už stálo několik mladých. Ujmul se nás kluk s trikem "Ukaž mi kozičky" a řekl, že jsme v jeho týmu. Chvíli jsme postály, pak jsme podepsaly smlouvu, kterou jsme nečetly, sedly si do busu a čekaly. Pán, co vypadal nejdůležitěji, vyhodil kluka přezdívaného Volnýprkno, ze kterého táhl alkohol.

Bus vyjel se zpožděním. Byly nám řečeny instrukce; Každý budeme mít tašku, ledvinku a vestu (všechno jejich). V tašce budeme mít 500 náramků v balíčkách po 100 kusech. Vždy jeden balíček máme otevřít, navléknout ho na kovový kroužek a prodávat v průvodu. Budeme v týmech po deseti lidech.

Zamávaly jsme z autobusu ke kamarádčinu domovu, přemýšlely jsme, jestli vidíme Říp, zastavili jsme na české benzínce, pokračovali přes Ústí, kde byla pořád dost zvedlá hladina Vltavy, a konstatovaly jsme, že je to moc pěkné město. Alespoň ta část, kterou jsme projížděli. Dále do Německa na německou benzínku, kde se platilo na záchod, ale už jsem se nebála, že mě tam něco sní. Koupila jsem si vanilkovou Colu, na kterou se vždy těším do zahraničí, a jelo se dál.

Všude kolem byly větrné elektrárny a na zastávce jsme viděli auta, která dovážela ty gigantická větrná křídla. Gigantická. Také se na nás usmívala krásná silnice a asi milion tunelů.

Rozdali jsme si tašky, ledvinky, balíčky náramků, při čemž jsem si jich vzala 6, protože naší skupině nějaké zbyly. Do tašky jsem si po dlouhém přemýšlení dala jen polo dopitou Colu, Bebe a housku s kedlubnou.

Berlín z autobusu vypadal nádherně. Cihlové domy vedle moderních, relativně čisto a dva gayové držící se za ruce. To už mi docházelo, že ten průvod asi bude patrně Gay Pride, který vídám čas od času v televizi. Doufala jsem, že mě nenatočí žádná kamera, aby mi za pár let mohl prezident udělil profesuru.

Bus nás vyhodil, navlékli jsme si vesty a vyrazili k průvodu. Tematicky jsme se s kamarádkou chytly za ruku, ale když zakopla o patník, rozdělily jsme se.

Bylo to ohromný. Hudba byla slyšet snad už k autobusu. Všude hromada lidí a obřích kamionů plných tančících lidí v bláznivých převlecích. Z každého kamionu hlučila jiná hudba, kolem nich byly provazy, první lidé už nás zastavovaly, protože chtěli náramky... Přešli jsme z Joakimové ulice na skoro Damn ulici, kde právě stály zaparkované ve dvou řadách ty kamiony.

Měli jsme počkat na začátek průvodu a ve tři se sejít na místě vyznačeném v naší mapě tečkou. Nikdo nám neřekl, jak to vypadá, jak je to velký, co se má spíš dělat atd, takže jsme stály na místě a po dlouhé době až zjistily, že se vlastně můžeme hýbat. Obkroužily jsme to nakonec a zpátky, křičely na lidi, že neumíme německy a oni buď ukázali prsty, co chtějí, anebo spustili angličtinu. Několikrát mi dali víc a nechtěli nazpět. Párkrát jsem dala náramek i těm, kteří mi dali méně. Jeden jsem měla na ruce, ostatní na drátku. Naučily jsme se říkat německy jeden, dva, děkuji, dobrý den a není zač. Bylo zvláštní usmívat se na muže a vědět, že je jste jim stejně jedno. A je zvláštní, že kluci toho prodali víc než holky...

Byly jsme z toho celého úplně odvařené. Muži tam chodili na vysokých podpatcích, měli krásné dlouhé nohy, paruku, geniální nalíčení, přehnané ženské chování a dost krátké šaty. Viděly jsme Karkulku s vlkem, čerty, plesové šaty, ovocný kostým na kole, kostýmy policistů... V kurzu byly také vysoké boty bez podpatku. A jedny vysoké jehlové jsme viděly také s ulomeným podpatkem. Řeknu vám, že ne moc která žena by mohla chodit tak elegantně s jedním ulomeným podpatkem... A všichni se smáli, tančili, pili, sahali na sebe a líbali se... Jedna obrovská party v centru hlavního města.

...další dvě části přijdou v náledujících dnech... dozvíte se co se dělo dál... co bylo s policistkami... s lesbičkami atd. Nápověda na karku (kde jsou i jiné fotky, pardon)

Po povodních nechoďte ven...

11. června 2013 v 18:58 | Tuleň |  můj život
Dva dny před přijímacími zkouškami jsem si vzpomněla, že bych si měla jít úředně ověřit své maturitní vysvědčení. Venku bylo po dlouhé době hezky a já měla chuť vzít si novou sukni. Sukně moc pěkná, která se hodí spíš na nějaké formálnější věci. Ale měla jsem na ni chuť a tak jsem si ji vzala. K tomu červené tílko, šálu, černé balerínky a sluneční brýle s černými skly. Brýle jsem si nasadila a zjistila jsem, že má mé oblečení úspěch, protože mě míjející muži si mě prohlíželi od hlavy až k patě v domnění, že jsem slepá a nevidím je.

Za nedlouho jsem se vrátila z pošty. Vypočítala jsem pár příkladů, vzala si angličtinu, zmrzlinu a vyšla zase ven. Jakože se budu učit venku a projdu se. Šla jsem do parku a ve stoje jsem si opakovala slovíčka, porotože jsem si nemohla sednout, protože by se mohlo stát, že by mi nekvalitní lavička sukni zničila. Když jsem prošla pár polí, vesnic a prokoukla pár rybníku, zjistila jsem, že cílový park je uzavřen a spadla u něj zídka. Tak jsem se rozhodla obejít jeden jiný rybník.

Cestou jsem narazila na drobné překážky v podobě bláta a bahna na neasfaltové cestě. Naštěstí jsem to prošla opatrně a zašpinila jsem si jen podrážky balerínek. S hlavou vztyčenou, úsměvem a sluchátky jsem přešla po lávce a dostala se k rybníku, kde mě čekala větší kaluž, kterou jsem ale nakonec úspěšně obešla. Poté jsem si řekla, že bych si chtěla zatancovat své předtančení. Ale nesmí mě u toho nikdo vidět. Zahnula jsem tedy na cestičku, kterou už jsem znala.

Po nějaké době jsem přišla k místu, kde jsem si myslela, že bude plácek na drobné poskakování. Ten byl však plný vysoké trávy. Mohla jsem se vrátit. Ale říkala jsem si, že budu pokračovat dál. Aspoň zjistím, jak se tudy dá dostat domů. Nebo někam jinak, odkud se potom dostanu domů.

Jednu kaluž jsem nevychytala, takže jsem si po stranách umazala ty balerínky. V další kaluži jsem si je trošku ošplouchla, ale nemělo to velký účinek. Po nějaké době jsem si ohrnula sukni, aby se její delší část nemohla zašpinit.

Cesta vedla podél říčky, která byla teď asi tak 3x větší. Cesta se stávala pořád méně cestou. A čas od času mě vyděsila zvířata žijící v kalužích, která se mě lekla. Kaluže se někdy už nedali překročit. Přeskočit. Ani obejít. Tak jsem si hledala nejsušší místa. A našlapovala jsem velmi opatrně. Což ale vůbec nepomohlo, takže za chvíli jsem měla celé boty a celé nohy zablácené. Pořád jsem ale věřila, že to někdy přestane a šla jsem statečně dál.

Po pár minutách jsem však narazila na kaluž velikosti průměrného rybníka. Vzdala jsem to, otočila se a šla zpátky. Přemýšlela jsem o nějaké jiné únikové cestě. Z jedné strany byla řeka... ale na druhou by se možná dalo dostat! Byl tam takový les na kopci, kde jsem jednou už byla... Dá se přelézt a dojít na zastávku... Nebo dojít domů. Ale dělí mě od něj vysoká tráva... Tráva mi dosahovala k pasu, ale rozhodla jsem se tím prolézt. Jenže tráva se pořád zvětšovala a množství vody pod ní také. Když jsem byla v půlce, musela jsem se vrátit zase na první cestu, protože to se prostě nedalo. Začala jsem toho míst dost, takže jsem zrychlila krok. Došla jsem na původní cestu a bahno nebahno kráčela jsem zpátky. Jako prase. Měla jsem v plánu ošplouchnout se u jedné lávky.

Jenže když jsem k ní došla, zjistila jsem, že voda tady nebyla tak vysoko a že na ni dosáhnu jen špičkami u chodidel. Co teď? Sundala jsem si boty, ještě víc pozvedla sukni, sedla si na lávku, rukama se zapřela, odsedla si a pomalu se sunula dolů. Namočila jsem si celá chodidla. Co teď? Jak dosáhnout toho, abych si umyla celé nohy? Sesunula jsem se ještě jednou.

Dámy a pánové, v této chvíli už jsem věděla, že to bude na článek. A úplně jsem si říkala, že by se hodilo, aby mě kousnulo nějaké zvíře nebo abych tam spadla. S úlevou se ale nestalo nic takového!

Jak jsem se sesunula, máchala jsem nohama sem a tam, čímž jsem si cákáním namočila i zbytek nohou. Po několikáté už jsem vypadala jakž takž čistě. Pak jsem zkontrolovala sukni. Ta byla vzadu špinavá parádně, takže po chvíle uvažování jsem sundala šálu z krku a dala si ji kolem pasu. Pak jsem vyšla směr domov, což byla cesta třeba na dalších 20 minut.

Připadala jsem si jako kretén, ale doufala jsem, že nikdo nic nepozná... Nebo že aspoň nepotkám někoho známého.

Když jsem se blížila k domu, viděla jsem, jak ke vchodu jde nějaký kluk. Pak se zastavil a vypadal jakože na mě čeká. Znám se s jedním sousedem mého věku. A vzhledem k tomu, že nevidím na dálku a zásadně nepoznávám obličeje, vypočítala jsem, že to asi bude on. Tak jsem se z dálky usmála, sundala si sluchátko a prošla kolem něj, protože jsem na poslední chvíli zjistila, že to on není. Pak jsem šla do schránky, při čemž on mezí tím vešel do domu a volal výtah. Já pak musela zase projít kolem něj a vyběhnout do sedmého patra.

Doma jsem pak s obavou zkoumala své tělo, které celé pálilo. Přemýšlela jsem, jestli nemám alergii. Ale nakonec jsem zjistila, že to jsou drobné ranky od říznutí listy.

Za 2 hodiny a 30 minut procházky jsem se poučila, že whip up znamená popohnat bičem, že nemáte po povodních prozkoumávat trasy, které neznáte, že nemáte po povodních vůbec nikam chodit a že si na to už vůbec nemáte brát dlouhou pěknou sukni.

Pomocně povodňový pátek

7. června 2013 v 21:15 | Tuleň |  můj život
Jak jste si možná všimli, Českou republiku v posledních dnech sužují povodně. Píše se o nás i v BBC a ve zprávách jsme se mohli před reklamou na Windows 8 dozvědět celý život obětí zasažených povodní.

Tulení hodná duše si řekla, že by ráda nějak pomohla. Co si budem vyprávět, povodně nejsou nic příjemného a dokážou člověku zkazit víkend. Tak jsem si v perné době přijímacích zkoušek na vysoké školy vyčlenila povodňový pátek! Kamarádka zjistila, že na pomoc do pražské zoo je přísnější výběrové řízení než na leckteré VŠ a našla skromný inzerát zahradnictví v Podolí.

Tuto skutečnost jsem oznámila pár svým dalším bližním, kteří se lekli, říkali mi, že si něco udělám, že chytím strašlivé nemoci, mezi kterými se vyskytovalo i pár pohlavních, a že jsem blázen. Matka přihodila historku jejího kamaráda, který šel jednou pomáhat při povodních, a pak byl 3 týdny s nemocí doma. Já jsem se však nedala odlákat a těšila jsem se na další zajímavý zážitek, který bude spjat i s dobrým pocitem z dobrého skutku a manuální činnosti, kterých v poslední době moc není.

Již večer jsem přemýšlela, co si vzít na sebe, co s sebou a jak to tam asi bude vypadat. Ráno jsem zjistila, že si nemusím jet pro rukavice k tetě, protože je máme doma, ale za to nemám holinky. Ustřihla jsem si nohavice sociálních jeanů a doufala, že bude teplo, aby mi v kraťasech nebyla zima. Dala jsem si kafe, kus bábovky, vzala si na sebe vybledlé tílko s dírami, dlouhé ponožky s liškami a bílé zářivé tenisky za 60 korun, které jsem si koupila na to, abych je zničila na táboře. Do tašky jsem si vzala pití, jogurt a piškoty, MP3, test na VŠE, tužku, ještě jedny tenisky, mobil, peněženku a další legrace. Ještě jednou jsem prohledala byt kvůli holinkám a pak jsem vyběhla z domu na metro.

Přečetla jsem si ještě jednou email, který mi kamarádka přeposlala. Měly jsme si vzít holinky a rukavice, a prý budeme k něčemu, i když jsme malé a ne moc silné. Představovala jsem si, že budeme vyndavat plavoucí věci z metr vysokého bahna. Tak jim aspoň budu třeba dělat kafe nebo tak...

Jízda metrem utekla neskutečně rychle, protože se v pěti zastávkách nezastavovalo. Než jsem stačila říct Do Prahy! Do Podolí! Po lékárny! Doprdele to je mi smutno, vystupovala jsem na neznámém místě na zastávce Nádraží Braník. Tam jsem čekala s kamarádčinou kamarádkou na kamarádku, která měla klasické zpoždění. Gigantické zahradnictví bylo vidět již ze zastávky. Prohlížely jsme si skleníky, domečky, kytky a polonahé muže s košťaty. Voda již vidět nebyla, slunce svítilo a kamarádka přijela. Sestoupily jsme dolů a zeptaly se slečen hrabajících se v kytkách, co máme dělat. Ty nás poslaly za pánem s dlouhými vlasy, tmavší pletí a zábavnou češtinou. Později jsme zjistily, že je z Indonésie, kde potkal svou českou ženu a přestěhoval se do Čech.

Daly jsme si věci do domečku, vzaly si rukavice, zjistily jsme, že je tam pití a jídlo, draply jsme nabízená košťata a započaly naši práci, která spočívala ve vymítání zabláceného skleníku. Každá měla svůj trojúhelník obdélník, který si pěkně zametla. S mokrým blátem byla mnohem menší zábava než s již suchým, kterého tam moc nebylo. Mokré se lepilo na koště nebo se nechtělo odlepit z podložky, kterou jsme vymetaly. U práce jsme si povídaly, a tak pěkně ubíhala. Po chvíli už jsem byla zpocená jako prase a přála si být muž, abych si mohla sundat tričko.

Tu přišel starší pán a řekl, že je polévka a že ji máme sníst. Stydlivě jsme řekly, že nemáme hlad a že jsme přišly před chvílí.

Bramboračka se podávala v plastových miskách a mám pocit, že to byla ta nejlepší bramboračka, kterou jsem kdy jedla. Snědla jsem i hrášek!

S námi tam bylo ještě celkem hodně lidí, z nichž nejvíce jich bylo z Moravy ze skautského oddílu. My jsme říkali, že je hezké, že přijeli tak daleko, že pomáhají a že jsou skauti a oni říkali, že je hezké, že takhle přijdeme pomáhat, ačkoli jsme normální neskautští smrtelníci. Zahradnictví bylo plné že a přídavných jmen rodu mužského končících na é. Dále nás obklopovala dobrá nálada, úsměvy a děkování, jako to na většině dobrovolných akcí chodí. Strašně často tam chodili ti, co tam pracují, a říkali nám, že je kuře nebo další jídlo či pití, nebo se ptali, jak nám to jde.

O pauze jsem zjistila, že si Indonésan o povodních nevymýšlel. Má taška byla zespodu úplně promočená, protože jsem si ji položila na neuvěřitelně mokrý koberec. Voda prý dosahovala v našem skleníku metr. A minulý rok skleník nebyl vidět vůbec, při čemž mi odhad říká, že třeba 3 metry nebo i víc mohl být vysoký. A to se nacházel ještě dost daleko od řeky. Protipovodňové zábrany byly vedle řeky umístěny, ale nestačily a voda přetekla.

Manuální práce byl výtečný relax. Namohly jsme si ruce, bolely nás prsty, dlaně, boky a hlavně záda. Všechny tři jsme si udělaly puchýř na pravém palci, který jsme si hned strhly, a každá z nás měla drobné mozolky. Já si opálila kus zad tak, že bude možné ještě dlouho rozpoznat začátek trička a umístění ramínek podprsenky. Mé bílé tenisky konečně už nesvítily bělobou a já si nepřipadala jako kretén. Děvčata si stěžovala na zapařené nohy a strachovala se, co se stane, až nohy vyndají. Byly mi pomluveny zahradnické rukavice, které prý vypadají jako na běžky, píchala jsem koštětem do mrtvé žáby zaprasila jsem si nehty, zablátila boty a zaprášila vlasy.

Po třech hodinách jsme se prošly po zahradnictví a začaly toho mít trošku dost. Zametly jsme poslední kus, došly si na toaletu a rozhodly se, že skočíme někam na lahváče.

Rozloučily jsme se s Indonésanem a Moravou, lehly si na sedačky v tramvaji a jely na Karlovo náměstí do Billy, kde jsme koupily pár plechovek piv jako správní manuální pracovníci. Prodavačka chtěla vidět mou občanku...

Všechny parky byly obehnány páskami, za které se nesmí chodit kvůli možnosti padnutí podmáčeného stromu. Na Karláku bylo v parku však mnoho lidí a tak jsme se k nim připojily.

Člověk by neřekl, kolik zajímavých událostí se může v takovém parku odehrát! Začalo to dětským hřištěm, kde nás zaujal starší pán silnější postavy houpající se na pákové houpačce, následovalo dítě v obleku spidermana plazící se po již zmiňované houpačce a ukončila to holčička běhající dokola s opravdovým kočárkem. Kousek za hřištěm byl památník. U památníku slečna s krátkými kraťasy nebo sukní, která na první ohled připomínala pravěkou ženu. Na druhý pohled vypadala, že něco hledá. Na třetí pohled byla patrně pod vlivem nějakých divných látek... V jednom kuse byla ohnutá dolů a něco dělala na zemi. Čas od času zaběhla do křoví, kde trhala větve a mávala s nimi. Pak zase vyšla k památníku, ohýbala se a házela vlasy.

Při tom jsme započaly mnoho zajímavých témat, mezi kterými se objevilo i aktuální téma špíny a opálení. Na táboře se mi vždy stávalo, že jsem ze sebe loupala takové špinavé kousky... špíny. Myslela jsem, že je to špína, ale je zvláštní, že to mám vždy jen v létě na táboře. Tak je tedy možné, že by to byly nějaké ty opálené kousky kůže. Což je ale také zvláštní, protože pak po těch oloupaných místech nezbyde nic neopáleného... Jaké jsou vaše poznatky?

Kromě starších spoluobčanů, kteří si mluvili pro sebe a házeli kusy pečiva do křoví, začali v parku běhat také pracovně oblečení lidé se zelenými vozy. Za chvilku byl slyšet zvuk motorové pily. A za větší chvilku spadl obrovský kus stromu na zem. Ale obrovský.

Najednou jsme viděly policejní auto jedoucí k nám. Schovaly jsme plechovky a periferním viděním pozorovaly auto. Kousek za námi se zastavilo, policista vyběhl a šel se kouknout před památník pana Purkyněho. Pak se zase vrátil a auto odjelo.

Za chvilku se ale zase objevilo. Tentokrát u památníku se slečnou. Byly tam kvůli ní. Chvíli s ní mluvili, pak přišli záchranáři, zase chvíli mluvili a pak už naše močové měchýře nevydržely a my musely opustit park. Bůh ví, co to bylo za slečnu. A kde je jí teď konec...

Pokud se teď nudíte, jděte pomáhat! Vidíte, jak je to povznášející!

Síla slova

3. června 2013 v 18:18 | Tuleň |  porůznu
Oblíbila jsem si španělský seriál Aquí no hay quien viva (Nikdo tu nechce žít), kde jsou mezi hlavními postavami homosexuálové, takže téma přiznání této skutečnosti společnosti se tam objevuje celkem často. Používají slovní obrat "salir del armario", což znamená doslova vylézt ze skříně. Po pár dílech už jsem byla tak zblbá, že jsem nevěděla, jestli to používáme i v češtině, nebo ne. Když nevíš, googli, takže jsem náhodou přišla na zajímavý článek o lesbickém knihkupectví a vůbec otázky homosexuálů v Čechách, ale také jsem narazila na článek o tom, jak řeč a volba slov může ovlivňovat cítění lidí. Protože jsem se o něj chtěla podělit v celé své kráse, rozhodla jsem se vám ho přeložit. A pak jsem se rozhodla, že mě to nebaví, takže jsem ho trošku přetransformovala.

Článek se jmenoval "Síla slova: změň svou mluvu, změníš své smýšlení"

Byla jsem nadšená, protože jsem si myslela, že půjde o to, že když mluvíte jiným jazykem, tak smýšlíte jinak, jinak se chováte a někdy i změníte tón hlasu. O toto nešlo, ale stejně jsem nebyla zklamaná!

"I když někdy přemýšlíme v obrazech, převážně používáme na přemýšlení slova. Mluvíme sami k sobě, při čemž vybíráme určité výrazy - ne jiné -, jimiž si řekneme sérii konkrétních věcí. To, co si neuvědomujeme, je důležitost výběru slov a efekt, který na nás mohou mít. Slova, která použijeme při myšlení mužou mít silný dopad na psychiku, takže je třeba je vybírat opatrně."

Ve článku se dále dozvíme i konkrétní praktické rady, jak nahranit slova či celé věty, abychom se cítili lépe.

Měli bychom vynechat všechna extrémní slova jako je nikdy, vždycky... Místo nich bychom měli použít výrazy méně absolutní například někdy, často, skoro vždycky, skoro nikdy. Když řekneme "nikdy", je to výrok, který je dost nereálný; "Nikdy mi nekouká do očí, když se mnou mluví". To jistě není pravda, protože se na mě někdy kouknout musel, takže můžeme místo toho říci "Když se mnou mluví, nekouká mi často do očí." Slovo nikdy můžete použít v případech, kdy je ta skutečnost opravdu nemožná jako například "Slunce nikdy nevychází v noci."

Nahraďte sloveso muset za přát si nebo chtít. Místo Musím jít pracovat použijte Chci jít pracovat. Místo toho, aby to byla vaše povinnost, jdete tam dobrovolně. Nakonec se přistihnete u toho, že věci, které máte neradi, děláte rádi.

Třetí náhrada je ve spojení "měl/i by". Můžete použít "líbilo by se mi". Ne Měli by mi zvýšit plat, ale Byl bych rád, kdyby mi zvýšili plat. Takhle nezměníte své přání na požadavek a akceptujete realitu takovou, jaká je, ale při tom děláte vše proto, abyste ji změnili k lepšímu. Když se vám přání nevyplní, je to prostě jen nevyplněné přání. Když se ale nestane něco, co by se stát mělo, budete zklamaní a naštvaní.

Takže... pardon, ale teď se chci učit, protože bych se ráda dostala na vysokou školu. A pořád nemám v matematice skoro nikdy více než 50 bodů.


Krásný pozitivní pršivý den!