Květen 2013

Perdono pero nunca olvido

27. května 2013 v 19:19 | Tuleň |  mé úvahy
V mé oblíbené písničce od skupiny Calle 13 se zpívá "Perdono pero nunca olvido" (odpustím, ale nikdy nezapomenu). Tato fráze se mi vždycky strašně líbila. A jak to tak bývá, někdy o větách a výrocích začnete přemýšlet. A já jsem s překvapením zjistila, že větě vlastně nerozumím. Jak odpustit, když nezapomenu? Jak se dá něco zapomenout?

Dá se odpustit vrahovi, který mi zabil dítě? A když mu řeknu "odpouštím ti", opravdu to tak myslím? Znamená odpustit, že tu osobu začneme mít rádi? Teoreticky by mělo, ne? Protože když mu odpustíme tu věc, tak už nemáme důvod ho rádi nemít. Znamená to, že už na něj nikdy nenahlížíme tak, že nám někdy ublížil? Že už si na to nevzpomeneme? A když si vzpomeneme, tak jen s úsměvem a myšlenkou jak nás taková blbost mohla tak rozezlit? Když mi někdo zabije dítě? I když mu dítě vběhlo do silnice, takže to vlastně jeho vina tolik nebyla? Co kdyby byl opilý?

Na co to je, když někdo něco někomu odpustí? Přinese to užitek i tomu, který odpouští? Můžou se zase obnovit zničené velmi dobré vztahy? Vždycky tam přeci budou nějaké pochybnosti ze strany poškozené osoby o dobrém srdci a úmyslech osoby druhé. I nepatrná blbost může vyvolat nejistotu nebo obnovit pocit nenávisti. Hledíte na ni se zadumaným výrazem a ptáte se Změnila se? Nebo je to to samé jako před lety?

A může se vlastně člověk změnit? Když ano... co udělat proto, aby tomu druhý uvěřil?

Mluví k vám tuleň, kterému lidé skákali po hlavě už od dětství. Vždycky si to uvědomil až pozdě. Byla to pro něj rána. A vztahy utrpěly obrovskou ujmu, která není schopná dát se zase do pořádku. I když už je to mnoho let, pořád nevím, co si myslet. Nevím, jak se chovat. Nevím, jestli odpustit. Nevím, jestli chci odpustit. Nevím, jestli můžu zapomenout. A nevím, jestli jim to vadí nebo je jim to jedno.

Možná... když mi jsou lidé jedno, tak je mi jedno i odpuštění, tím pádem jim neodpustím. Když mám tu osobu ráda, tak je větší možnost, že jí odpustím a sžiji se s tím, co mi udělala. A budu se snažit dát vztah jakž takž do pořádku. Co když ale přijde další rána? Co potom? Zase odpustit? Další španělská věta říká "Cuando perdonas demasiado, la gente se acostumbra a lastimarte" (když hodně odpouštíš, lidé si zvyknou ti ubližovat). A jak poznáme, jestli omluvu myslí upřímně, nebo je to jen pokrytecká omluva pro ulehčení života?

To jsou sračky. Zlatá matika.

Maturitní perličky

24. května 2013 v 20:50 | Tuleň |  můj život
Za skoro sedm let tulení existence jste ho měli možnost číst jako tuleně ze základní školy, dále s ukončeným základním vzděláním, chvíli také jako tuleně s ukončeným středoškolským vzděláním bez maturity a teď už se vám konečně může ohlásit jako tuleň s maturitou a dokonce i jako student vysoké školy, na kterou nechce!

Příprava na maturitu byla jistě stresovým obdobím. Čas od času se člověk ale celkem zasmál nebo podivil.

Anglický jazyk:
3. Housing, Living in the Country and in the City: Náš byt má 4 místnosti. Z obýváku můžeme jít na malou terasu, kde matka pěstuje mrtvé kytky.
3. Housing, Living in the Country and in the City: Můj pokojíček je dost malý, ale i přes to ho mám velmi ráda. Možná proto, že jsem líný člověk, takže když chci něco z druhého konce pokoje, můžu se jen otočit. Vlastně musím.
5. Schools and Education: Velmi zajímavý a důležitý předmět je dějepis. Měli bychom vědět, co se stalo v minulosti, protože jedině tak můžeme soudit přítomnost a přemýšlet o budoucnosti.
8. Travelling and Tourism: Má dovolená hrůzy: http://tulen.blog.cz/1108/jak-tuleni-matka-a-tulen-letely-do-turecka
8. Travelling and Tourism: Nevýhoda jízdy na kole je, že se potíme a smrdíme.
10: Health and Cooking: Mám moc ráda pálivá jídla. Také je velmi ráda připravuji, protože můžu uvařit cokoli jakékoli chutě a mám zajištěno, že to bude dobré, protože člověk cítí jen to pálivé.
13. Crime and Punishment: Kriminalita hodně záleží i na kultuře země. Například v Japonsku jsou krámy, které vypadají jako skříň, ve které jsou výrobky a pod nimi napsány ceny. Tyto krámky jsou někde na cestách a není u nich žádný prodavač. Jen kasička na peníze.
14. Great Britain: Lidé jsou tam oškliví, protože se rozmnožují pořád jen mezi sebou na tom jednom ostrově.
15. Living Environment: Soil pollution jsem si přeložila jako slané znečištění a vůbec mi to nepřišlo divné.
22. Political Systems: Všichni naši prezidenti jsou ve světě známí. Václav Havel (...), Václav Klaus ukradl v Chile pero...

Český jazyk
6. Wilde - Jak je důležité míti Filipa: Oscar Wilde byl ve společnosti oblíbený pro svůj humor a šarm. Lidi nerozděloval na dobré a zlé, ale na zábavné a nudné.
6. Wilde - Jak je důležité míti Filipa: Oscar Wilde měl ženu a dvě děti. Byl však odsouzen k tvrdým pracím za pohlavní styk se zvířaty. A poté musel do vězení za homosexualitu.
10: Irving - Svět podle Garpa: John Irving byl v jedenácti letech zneužit starší ženou. K tomu dílo Until I find you.
10: Irving - Svět podle Garpa: Jeho styl psaní je nezaujatý, až lhostejný. Tragedii, u které žena ukousne muži penis, popisuje jako nejnormálnější věc na světě.
20: Fuks - Spalovač mrtvol: Ladislav Fuks byl homosexuál a podivín. Jeho byt dekorovaly kostry zvířat.

Francouzský jazyk
5. Paris: Emil Zola neměl v oblibě Eiffelovu věž a tak chodil do kavárny, odkud nebyla vidět.
6. République Tchéque: On peut cacher les poissons = můžeme schovávat ryby (cacher (fr) = schovat, catch (en)/cachar (šp) = chytat)
9. Suisse: Jsou tam hodní a zdvořilí lidí. Všichni umí anglicky a hojně se tam stopují auta.
25. Les Francais - Habitudes et Traditions: Francouzi jsou šarmantní, srdeční a společenští. Na druhou stranu jsou to egoisti, kteří se předvádí jako kohouti, které mají ve znaku. Slyšela jsem, že nemají moc dobré hygienické návyky. Francouzi jsou většinou malí a hnědovlasí. //napsala slečna, od které mám otázky

Doufám, že jste se něco hezkého přiučili!

PS: Pěkný večer, pane Kadeřábku. Psala jsem Vám na mail, který jsem dostala od matky, ale prý neexistuje. Ten můj je karokubinova@gmail.com, budu ráda, když se ozvete!

Eating attitudes

7. května 2013 v 22:40 | Tuleň |  můj život
Právě jsem se vrátila ze tří denního pobytu s osobou, která nebyla z rodiny. Patrně na to nebudu moc zvyklá, protože jsem si odnesla několik šokujících zážitků mezi které patří i ten, o kterém vám budu teď vyprávět.

Já a zbytek mé rodiny má rád jídlo. S největší pravděpodobností nám bylo v dětství kradeno před nosem, takže jsme si vytvořili železný zvyk, že jídlo, které dostaneme na talíř, co nejrychleji sníme (nejlépe vdechneme). Pojídání vypadá tak, že se schoulíme nad talíř, aby nebylo možné odcizení byť toho nejmenšího kousku pochutiny. A to i když není chutná. S mlaskavými zvuky jídlo vpravíme do úst. Zuby používáme jen jako zařízení zabraňující úniku potravy a plynule polykáme. To opakujeme do té doby, než je talíř/miska/mísa prázdná. Pokud zbylo něco na přidání, přidáme si. Pokud ne, pomocí příboru vyškrábeme z talíře vše, co by se ještě dalo vpravit do úst - pokud jsme v lepší společnosti. Pokud jsme mezi svými, ničemu se nebráníme a talíř vylížeme.

Na tomto pobytu jsem začala svůj normální jídelní rituál, když tu jsem se koukla před sebe. A tam kamarádka, která jí, poté se opře zády o opěrátko židle a kouká z okna. Poté zase uchopí vidličku a pokračuje ve špagetách. Za chvíli vidličku položí na talíř, pronese větu, kouká a poté zase pokračuje v jídle. Zatímco já mám polovinu špaget v sobě a 1/3 omáčky na sobě, jsem vystresovaná, že mi to někdo sní a bolí mě záda.

Zítra nás čeká rodinná oslava s většinou příslušníků naší rodiny. Moje historka předčí možná i slávu oslavence...

Nejhorší věc? Mít všechno

3. května 2013 v 21:16 | Tuleň |  můj život
To jsem takhle zase jednou maturovala. Poté jsem zavolala matce, která mi klasicky řekla, že jsem šikovná, ale že doma není žádné jídlo. Jako odměnu za každý den maturity jsem si totiž od matky vyžádala jídlo, které mám nejradši. Měla jsem 2 pizzy, oblíbené čínské jídlo s hlenovitou polévkou a teď přede mnou stálo rozhodnutí o dalším mňamkózním jídle, které mám nejraději. Vzhledem k tomu, že se matka nehodlala hnout z bytu, byl na mě nejen výběr, ale i nákup. Po výstupu z metra jsem tedy zabočila do Albertu "Ke krysákovi". Co si dám za ham? Ham, mňam? Mmmm?

Jenže mě nic nenapadalo. Koupila bych si klidně jen čokoládku na chuť... jenže po mých narozeninách mám čokolád snad i přebytek. Dala bych si něco mexického, ale toho už jsem v poslední době také spořádala hodně... pizzu ne, čínu ne, sladké ne, řízek už ve mně nevyvolává takové pocity blaha jako před několika lety... často potkávám v lednici hermelín, který miluji, stejně tak lesní ovoce a zmrzlinu... Sakra, co já víc potřebuju? Vždyť já nic nepotřebuju! Já nic nechci! Všechno mám!

A najednou se ve mně vzbudil strašný pocit nicotnosti. Neměla jsem na co se těšit. Můj život neměl smysl. Nic nemělo smysl. Najednou tu nebyl žádný cíl, ke kterému bych směřovala své kroky... Nic. Pusto a prázdno.

Naštěstí jsem potom přišla domů, kde mi začal hokej, zjistila jsem, že mám před sebou ještě ústní maturitu, přijímačky a spoustu dalších cílů, které bych měla pokořit, takže jsem se z deprese po krátkém spánku dostala.

Pak jsem si ale představila lidi, kteří mají hromadu peněz, zdravé děti, spokojeného partnera, dobré a stabilní zaměstnání, jsou ve společnosti uznávaní, můžou si jíst, co chtějí, a už zjistili, jak se oblékat tak, aby jim to vždy slušelo. Člověk pak musí být silná osobnost, aby ho to neskolilo!

PS: Kdybyste mi prozradili, kde se dá koupit tričko na posledním obrázku, tak vám budu na vždy vděčná! Děkuji mnohokrát!