Březen 2013

Středoškolská antiutopie

28. března 2013 v 18:18 | Tuleň |  můj život
Zvoní. Dvě dívky na křesle se ani nehnou a pokračují v rozhovoru. Za pár minut se ta blonďatá zvedne, vezme s sebou tu hnědovlasou a pomalu se rozdělí. Hnědovlasá sejde schody a dole se potká s jinou blonďatou, která se k ní napojí ve stejném směru. Za pár kroků je míjí z kabinetu vycházející profesorku, která se jim omluví, že přijde pozdě na hodinu. Dívky kývnou a pokračují v cestě. Pár metrů za učitelkou se prochází dvojice chlapců. Když se střetnou, plácnou si a dívky přijdou do třídy, kde si kudrnatá spolužačka vyplňuje cvičnou maturitu z češtiny.

Za nedlouho přijde učitelka ptajíc se po prezentaci. Dívka, která ji měla mít, odpovídá, že má flashku, ale nemá tam tu prezentaci, ale že jestli chce, tak si může přečíst její seznam četby k maturitě. Vrátí se chlapci s koupeným jídlem v ruce. Učitelka se ptá po prezentaci podruhé a hrozí pětkou, při čemž jeden z chlapců ironicky vykřikne, že to samozřejmě mělo být na dnešek. Druhý chlapec prezentaci má, ale už si ji nepamatuje. Dva spolužáci se seberou a beze slova odejdou ze třídy.

Po prezentaci se přihlásí dvě dívky, jestli můžou donést test učiteli na češtinu. Je jim odpovězeno, že dokonce musí, protože mají potom zajít do druhé půlky třídy a vyřídit vzkaz dvěma chlapcům chodícím na ruštinu, že se po hodině mají u učitelky zastavit. Hnědovlasá dívka se přihlásí, jestli může jít taky, což učitelka nepostřehne a tak 3 dívky odchází do třetího patra do kabinetu učitele. Učitel tam však není a tak schází o patro níž podívat se na rozvrhy. Najdou třídou, dokráčí ke dveřím, zaklepou a "Dobrý den, můžu?".
"Ne."
"Jakože jo?"
"Ne."

A dívky odcházejí s nepořízenou do čtvrtého patra do třídy druhé půlky, kde žádají o vypůjčení dvou zmiňovaných chlapců ve jménu oné učitelky. Ti vesele vykřiknou, vyskočí ze židle a utíkají za učitelkou do třídy. Tři dívky se pomalinku vrátí do třídy, kde je hluk, ruštináři bavící se s učitelkou a spící blonďatá slečna.

Chlapec se ptá hnědovlasé, jestli má nějaký papír s textem. Dívka se samozřejmostí přikývne a dá mu papír z minulé hodiny angličtiny. Chlapec si ho chvíli prohlíží a pak řekne, že myslel nějaký z předmětu, který máme teď. Dívka řekne, že ten rozhodně nemá. A jiný chlapec jí vysvětluje, že profesorka chtěla zkoušet, ale nikdo nemá právě ten text, ze kterého zkoušet měla. Poté si vytáhla k tabuli blonďatou dívku, která k tabuli ale ani nedošla a se slovy "Paní profesorko, dejte mi rovnou pětku. Já nic neumím." zase zalehla.

Měli jsme si tedy aspoň vytáhnout učebnici. Učebnici nikdo neměl. Někteří ji měli ve skříňce, takže se zvedli a šli si pro ni. Někteří pokračovali ve svačení. V půlce cvičení z učebnice se omluví vyvolaná dívka, že má učebnici ve skříňce. I když zbývá do konce hodiny jen 5 minut, musí si pro ni jít. Do toho všeho se ozývají výbuchy smíchu a jsou vidět obláčky kouře z elektronické cigarety.

Všechny postavy a události jsou vymyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečně žijícími osobami nebo událostmi je čistě náhodná samozřejmě!


Na problém se dá nahlížet dvěma očima:
1) Studenti jsou neuvěřitelné svině, které chtějí poslat učitele do blázince a nemají úctu k ničemu.
2) Učitel neumí učit a neumí si zjednat pořádek. Studenti už jsou naštvaní, že mají 4 roky 5x týdně hodinu k ničemu.

Bábovkový stres

26. března 2013 v 19:04 | Tuleň |  můj život
S Clever piškotama, okurkou a polomáčenkami se přiřítím zmrzlá domů. Je 16:47. Potřebuju udělat bábovku, abych měla zítra co k jídlu, ale musím ji udělat ještě před škype-doučováním, protože potom bych ji asi stihla udělat, ale těžko říct, jestli bych ji stihla i dodělat vzhledem k časnému odchodu na francouzsko-italskou (hahahhaha) konverzaci.

Takže obloukem vyhodím z tašky notebook, při čemž ho i vzbudím z úsporného režimu. Zapínám skype a kontroluji facebook a maily. Pak postavím vodu na kafe, vyndám průhledný skleněný hrnek na kafe a kapučíno, nasypu od oka kafe, zjistím, že je ho málo, běžím do Sklípku-Místku, abych se koukla, jestli ho mám koupit nebo ne.

Čas neúprosně běží, ale bábovka musí být. Na mobilu jsem si všimla zprávy potvrzující, že opravdu v 17:00 učím. Dala jsem si tedy mobil a ntb na kuchyňkou linku, sundala misku na bábovku a očkem jsem pokukovala po hodinách a po skypu.

Z dálky shlédnu idegrience. Teoreticky bychom měli mít všechno. Do misky a vedle ní jsem nasypala 1/2 čtyř hrnků polohrubé mouky, 1/2 dvou hrnků cukru, míň než polovinu dvou hrnků oleje, při čemž jsem zjistila, že víc ho už nebude, 1/2 prášku na pečení, který jsem dlouho hledala a pak jsem pytlíček roztrhla v polovině. Nalila jsem si na notebook trošku mlíka a začala jsem míchat. 16:58.

Cmrnd mléka. Míchání, ochutnávání, zahřívání trouby. Vyndala jsem malou formu na půl bábovku zvanou "srnčí hřbítek", vykapala jsem tam poslední zbytky oleje, prsty to rozetřela, nasypala tam trochu mouky, těsto jsem plus mínus nandala do formy, dala jsem kočce jídlo a šla pro kakao a v tu chvíli už mi psala má žačka, že je připravena na výuku. Kus těsta mi spadl na zem, kakao jsem nasypala do zbytku těsta, začala jsem zběsile míchat, což vyvolalo kakový orkán s centrem na již zmiňovaném notebooku. Hodila jsem tam ještě mléko, míchala, míchala, míchala, donalila, napsala, že už můžu, zalila si kafe, 17:02 přijmula hovor, omluvila se a šla si pro polomáčenky a piškoty (abych měla při hodině co jíst) a mezi "Ahoj, ano, nene, zapomněla jsi na člen!, to sloveso je buscar a ahmm" jsem dala formu do trouby a každou chvilku ji kontrolovala, druhou rukou psala smsky a vypínala matce hovory, hledala španělské video a koukala na fotky z plesu.

Doučila jsem, zapíchla naposledy párátko do bábovky, vzala ji utěrkou, lekla se, když mi vypadla z ruky, zvedla jsem ji a tentokrát jsem ji již úspěšně položila na linku, kde je do teď. Na kuchyňském stole se mi válí krabice s mlíkem bez víčka, ale za to pokryta kakaem, na sporáku vidím krabičku s kořeními a pytlíčky s prášky na pečení, kakaem pokryté je víčko od mléka, na zemi pořád ten kus těsta, a na lince hrnek, zbytek mouky, podravka a miska se stěrkou.

Den bez trošky stresu není správný den!

Jak právě teď asi plesám...

23. března 2013 v 18:18 | Tuleň |  můj život
Čtvrtek 21.03.13, 18:30

Kdyby se teď na mě někdo koukl, myslel by si, že jsem příšerné hnusné prase, které nezná význam slova pořádek. Kdyby mě ten člověk pozoroval o trochu déle, myslel by si, že jdu za 20 minut na ples, kde půjčuji oblečení dvaceti člené skupině lidí a dost nestíhám.

Pravda je taková, že do plesu zbývá ještě tak 44 hodin. Já mám však už na posteli patrně všechno oblečení, všechny boty, všechny doplňky, všechno náhradní oblečení, odepilovala jsem si nohy, umyla vlasy a vytužila je tužidlem, jak mi poradila paní kadeřnice.

Celá ta věc s plesem je šílená. Jo... já vím... asi to moc hrotím. Ale já prostě chci, aby to vyšlo hezky, pěkně a abych si to užila a abych pak nelitovala, že jsme se na něco vybodli a pak to stálo za prd. Přeci jenom... maturitní ples je jen jednou. Tedy doufám!

Takže už týden mám problémy se spaním, protože místo poklidného spánku přemýšlím o tom, co by se dalo vylepšit na překvapení, kdy si vyzdobíme plachtu, jak si vyzdobíme plachtu, kdy bychom mohli ještě zkoušet předcvičování, jak zvládneme nástup, kde kdy stojím, co bych si mohla vzít, jestli si mám koupit nové triko, kdy si mám koupit nové triko... Pak to musím zakončit meduňkovým čajem, seriálem ve francouzštině bez titulků, kterému nerozumím a doufáním, že konečně usnu. Při čemž se druhý den vzbudím v 6:32 se plesacími sny.

Po těch pár hodinách plesového spánku přijdu do školy, kde na sebe spolužáci řvou, jsou nasraní, jsou agresivní, pak jsem agresivní já, pak jsem já smutná, pak se ze mě na pár hodin stane misantrop, což se střídá s hyperaktivitou a příliš dobrou náladou způsobenou tešením se na ples. Pak přijde nácvik předtančení, kde mi to nejde a jsem smutná. Pak jedu autobusem a najednou zjistím, že na mě bude koukat víc než 200 lidí ze všech stran, což mě vyděsí. Pak nemáme plachtu, pak už mě plachta sere a otevřeně navrhuju, ať si ji někdo strčí do prdele!! K tomu se nemůžu na nic pořádně soustředit a nevyslovím souvislou větu. Musíme si na ples sami sobě koupit kytky. Koupit sukně, koupit třídní dárek, pozvat učitele na ples, koupit šerpy a dohodnout jejich barvy a nápisy. A bla bla bla bla bla a nekončící bla!!! Stres, jestli je všechno hotové, jestli všichni všechno vezmou, jestli nikdo nebude nemocný a ještě dopředat všechny nakoupené lístky. A dokonce po nás chtějí i nějaké aktivity ve škole? Jakože studijní aktivity? Nééé.

Na ples se těším. A úplně stejně se těším na after, protože už všechno bude za námi. Najíme se ve V.I.P, zatrsáme si a odjedeme ranním metrem. Volní a bez probémů. Až na maturitu, o které mě v neděli rozhodně nenapadne přemýšlet...

Kdybych vzala přípravu na maturitu tak vážně jako přípravu na test, měla bych rozhodně jen jedničky...



Teď touto dobou se budu asi soukat do červených šatů. Zapne mi je nějaká kamarádka. V šatně se nebudeme moct hnout ani nebudeme moci dýchat. Vzrušeně si budeme vyprávět pocity, smát se a v nestřežených chvílích se usmívat jako idioti. Za 90 minut se projdu na hubdu se Star wars po Lucerně, zavěsím se do spolužáka a budu doufam, že se u stání v kolečku nerozbrečím. Dám si blues s tátou, cha-chu se spolužákem.

První taneční blok zakončím kvapným tančením v šatně, kde se převlíknu ze šatů do sukně. Předtančím, ukážu všem spodní prádlo, obléknu zpět šaty a za půl hodiny sii budu oblékat jinou sukni. Dám kamarádce facku, při čemž budu jedna ze šesti dívek na celém parketu. Pak budu doufat, že si v ponožkách a legínách neublížím. Pokud to všichni přežijí v plném zdraví, vezmu si na sebe zase šaty, budu tancovat, budu se dívat, budu zase tancovat, převlíknu se do sukně, přemístím se na after, s trochou štěstí dorazím domů a to už budu zase tady odpovídat na vaše komentáře a nechápat, že to všechno tak rychle uteklo. Budu vzpomínat na atmosféru, na kamarády, na převlékání, na emoce a dokonce si určitě melancholicky vzpomenu na ten předplesový stres a bitky a budu si říkat "Jó, to bylo krásný..."

Plasma's fucking awesome!

20. března 2013 v 19:18 | Tuleň |  můj život
Už jsem se možná zmínila o tom, že chodím darovat krev. Možná jsem i zmínila, že bych ráda darovala i plasmu, ale že mě nikdo nechce, protože nemám vyžadovaných 55 kg. Teď jsem však zjistila, že na Chodově berou od padesáti, takže všeho nechám, hned tam spěchám!

Šla jsem se tam registrovat asi před třemi týdny. Kdo zná obchodní centrum Chodov, ví, že je velké. Já se tam pravidelně ztrácím. Teď jsem věděla, že musím jít na střechu. Takže jsem šla pořád nahoru. A najednou jsem se ocitla tam, kam normální lidé nechodí, a nemohla jsem se dostat zpět. Kdyby mi ukrajinská uklizečka neukázala východ, byla bych tam v slzách do teď... Nakonec jsem to však našla, vystoupala schody nahoru a překvapením upadla na zem.

Darování krve vždy probíhá s pár lidmi, pár lékaři, v příjemné intimní atmosféře a krev odebírají v místnosti se čtyřmi lehátky, kde se vás ptají, kterou ruku chcete napíchnout.

Za to tady je to velkotovárna - jak to nazvala jedna ze sester, když viděla můj výraz.

Přišla jsem do velké haly se sedačkami, stoly, židlemi a automatem. A recepčním stolem, za kterým seděli tři lidé s počítačem. Po chvíli jsem zjistila, že si mám sednout a čekat až vyvolají mé jméno. Pak jsem vzala kabát, tašku a šla k pánovi. Dala jsem mu občanku, byla jsem zvážena, byla mi změřena teplota teploměrem, který se jen přistrčí k čelu a změří - podle matky - stupně v místnosti. Byl mi změřen tlak, byla jsem vyfocena a byly mi dány informace o plasmě a dotazník o mém zdravotním stavu. Ukradla jsem propisku a šla za paní do ordinace.

Paní byla velice milá. Vše mi vysvětlila, řekla, že musím mít ještě 2 týdny pauzu kvůli nedávnému darování krve, pokecala si a pak mě vzala do vedlejší místnosti, kde bylo asi 50 křesel, kde leželi lidi napíchnutí na přístroje. Různě to pípalo a blikalo. Když mi paní pomohla zavřít pusu, odebrala mi jehličkou 2 vzorky krve, konstatovala, že mě paní na darování krve škrábla do ruky, rozloučila se a já jsem odcházela.

Za dva týdny jsem tam šla znovu. Tentokrát jsem to našla napoprvé, vypila jsem od rána 3 litry vody (!!!) a nejedla tučné jídlo.

Chtěla jsem si tam odložit věci do skříňky, ale neměla jsem dvacku, kterou bych tam hodila, takže jsem si na křeslo sedla s těmi věcmi. Když se ozvalo "Je tu někdo na odběr?", šla jsem si sednout k paní. Ta mě seřvala, že jsem pila málo a že jsem včera měla vypít víc než 2 litry, které jsem uvedla (při čemž jsem den před tím nevypila nic). Pak mě seřvala, že nemám dvacku a musela jsem běžet dolů k automatu a rozměnit si ji. Pak jsem si dala věci do skříňky, přišlo vážení, pokec, jiný dotazník a kelímek s šumivou tabletou vápníku zalitou vodou.

Na sedačce jsem popíjela vápník, vyplňovala dotazník a doufala, že si nikdo nevšimne, že mě bolí hlava a že to nebude vadit. V každém případě jsem zaškrtla ano na otázku Cítíte se teď dobře?.

Slyšela jsem své jméno, vzala si svých pár věcí, vápník a šla za ní. Tentokrát jsem propisku neukradla, protože by to bylo moc nápadné.

Paní mi řekla, že si mám vybrat z flašek pití. Vybrala jsem si drobný sto procentní džus, jehož lahev jsem pak měla dát do krabice, protože je vratná. Paní mě zavedla na místo. Byla milá a vysvětlovala mi, co se bude dít. A že nemám být nervózní. Lehla jsem si na červené lehátko s bílou papírovou utěrkou. Paní si na mě odložila takový šuplík s věcmi, zaklonila mě, nakázala mi dopít vápník, otevřela mi džus a dala ho do držáku vedle lehátka.

Připojovala hadičky do přístroje vedle, ťukala do něj, dala mi do ruky žlutý míček a vyprávěla. Lidi okolo vypadali znuděně. Ženy si četly, muži čuměli.

Paní mi vydezinfikovala ruku a pak vzala celkem tlustou jehlu, která je - odhaduji - trošku tlustší než ta na krev, což mě trochu překvapilo. Ruka poté ochabla a já cítila drobný tlak. No... asi takový, jako když vám někdo strčí cizí předmět do žíly, že...

Teorie byla taková, že ode mě chtějí 750 ml plasmy, což je fakt velký pytlík! Plasma se získává tak, že vezmou vaší krev, strčí ji do takového filtříku, který se pořád otáčí, a krev stočí do jedné baňky a plasmu, která má žlutoprůhlednou barvu, stáčí do toho pytlíku. Za chvíli vám krev bez plasmy vrátí a pokračuje to nanovo. Vápník se před tím pije proto, aby se v baňce krev nesrážela.

Musíte dávat pozor, kdy se krev napouští a kdy vypouští. Při odebírání musíte čas od času stisknout balónek v ruce. Aby krev lépe odtékala, chce to před tím pít, aby byla parádně naředěná a netáhla se jako smrad. I když byla paní na začátku z mého vypitého množství nespokojená, krev tekla jako divá! Párkrát jsem se začetla do Miláčka od Maupassanta (doporučuji), takže to najednou vedle začalo pípat, což vedlo ke zhasnutí zelených tlačítek, což znamenalo, že musím mačkat balónek. A ještě to znamenalo, že se mi strachem zvedne tlak.

Když se krev do žíly zase napouštěla, vyfoukla se manžeta držící mou ruku a já balónek mačkat nemohla. Jednou jsem si chtěla odpočinout a předejít tak křeči v ruce s balónkem a upustila jsem balónek na zem. Sestra mě potom uklidňovala, že po nich hází lidé balónky pořád.

Při psaní sms levou rukou (strašná věc) ke mě přišla jiná sestra a tragickým a vyčítavým výrazem mi oznámila, že mám málo železa. Moc jsem nevěděla, co to znamená. Pak mi nadávala do anémiků. A já pořád nevěděla, co to znamená. Prý to té plasmě neublíží, ale ubližuje to mně v normálním životě a že by bylo dobrý, kdybych nějaký železo jedla. Nervózně jsem jí to odsouhlasila a pořád moc nechápala, proč za to musím být káraná.

Mohla jsem se ještě zabavit koukáním na ostatní lidi, ven na sníh (?!), na stoleček s připravenými věcmi, na přístroj nebo na 2 obrazovky, kde běžel nějaký hudební kanál. Najednou tam přišla jedna písnička, kterou jsem naposledy slyšela na horách. Začala jsem se usmívat jako idiot a snažila se zapamatovat nějaký kus textu, abych ji pak mohla vyhledat a stáhnout. Proto ten název článku...

Ze zvědavosti i z praktičnosti, jsem se paní zeptala, jestli před tím můžu hulit. Paní začala říkat, že bych sem asi neměla přijít sjetá, že by to asi poznali. Ale že jinak je to jedno, že se to z krve se to nedozví nikdo. Ale že to nemám uvádět v dotazníku v otázce "Užívali jste v poslední době nějaký drogy?".


Paní mi před odběrem říkala, jestli si nechci dojít na záchod. Že jsem hodně pila a že to bude trvat dlouho a nemůže se to přerušit. Řekla jsem, že ne, protože už jsem se třásla na jehlu, takže jsem celý odběr strávila mukách. Aspoň jsem poučená...

I přes to jsem se ale chtěla napít toho mňam džusu s dužinou. Byla to skleněná lahev a já nevěděla, jestli to můžu pít z té lahve. Vypadalo to ale, že to takhle funguje. Jakmile jsem si dala lahev k ústům, cítila jsem, jak se na mě všichni dívají a říkají, že jsem prase. Tak jsem to dopila.

Po celou dobu se mě lidé ptali, jestli jsem v pořádku. A říkali mi, že jsem bílá.

Po nějakých těch 45 minutách začal přístroj dělat divné věci, všechno se začalo zprůhledňovat a mně začala ruka studit. Myslela jsem, že se to asi čistí. Ale to mi byl do těla vsouván ještě nějaký roztok už těžko říct na co. Nakonec mi byla vytáhnuta jehla, stažen loket a já si šla pro svých 400 korun, kde mi dali ještě malý banánek v čokoládě a žeton na horký nápoj. Ještě jednou se mě zeptali, jestli jsem v pořádku. Ježiš, já se těším, až budu opálená!

PS: Kdybyste se vám toto čtyřstovkové dobrodružství také líbilo, tak na Chodově nezapomeňte uvést mé jméno! Za přinesení dárce dostanu nějakou odměnu. A znáte to... jsem chudý student a tak každá koruna dobrá!

...a v dubnu to skončí

14. března 2013 v 22:03 | Tuleň |  můj život
Tohle teda nikdo nečekal. Rozhodně jsem si nepředstavovala, že objednávání školních obědů na duben 2013 dopadne tímto článkem a těmito myšlenkami. Přísahám, že to bylo poprvé, co mě obědnávání skoro rozbrečelo.

Na začátku školního roku a během prázdnin jsem se zase strašně těšila na to, až konečně z gymplu vypadnu, protože jsem se těšila na VŠ, kam nebudu muset chodit pořád, nebudu muset vídat pořád stejné lidi a budou se ke mně chovat jako k dospělé.

Někdy během Vánoc jsem chtěla napsat článek o tom, jak je čtvrťák úžasný. Člověk se učí, má předměty, které ho baví, má kamarády, školu již zná, většina učitelů už nic nehrotí a u některých dokonce i zjistíte, že by to mohli být moc sympatičtí lidé.

Měla jsem i pár nikdyneodmaturujujsemneschopná krizí, kdy jsem chtěla, aby už byl červenec.

A teď jsem si objednávala ty obědy. Obědnávala jsem je na duben. A najednou jsem zjistila, že to jsou poslední obědy, co objednávám. Že potom už je nikdy na strava.cz obědnávat nebudu. Že mi kuchařky nebudou dávat větší porce a hezčí masa, protože jsem byla v obědní komisi.

Ale hlavně jsem si uvědomila, že skončí roky, kdy jsem každý den koukala na stejné obličeje. I ty, co jsem neměla úplně ráda. Ale hlavně ty, co jsem ráda měla. Je zvláštní se s někým bavit, vídat ho každý den a při tom vědět, že už se s ním potom asi nikdy neuvidím.

Je hrozné si uvědomit, že už nikdy neuslyším učitele angličtiny nadávat, že jsme too slow a ptát se Whose fault is it? Že už do školy nebudu jezdit na Prosek. Že už se na Prosek vlastně asi jen tak nedostanu. Že už si nebudu o hodinách zsv psát se spolužáky sedícími hned vedle. Ani si nebudu na jiném zsv dávat igelitový pytlík na hlavu. Asi už nikde nebudu mít na záchodech světlo, které vypaluje při svitu slunce oči. Asi už nebudu chodit do školy v sobotu. Už nikdy nebudu chodit na první hodiny do čtvrtého patra. Nebudu opouštět hodinu francouzštiny, abych si povídala s kamarády na chodbě. Nebudu umírat smíchy při každém tělocviku...

Dostala jsem se do takové divné skvadry lidí, kde každý je úplně jiný. Zjistila jsem, že existují úžasné existence, o jejichž druhu jsem neměla nejmenší tušení.

Nějak se mi bude stýskat. I když Gymlit není kdo ví jaká škola, jsem moc ráda, že jsem tam šla. A stejně ráda jsem, že jsem propadla.

Za ty čtyři roky si člověk na něco zvykne. A pak to musí opustit. A najednou se vypaří všechny špatné věci, které ho tak sraly, a zůstanou jen ty dobré.

Musím uznat, že jsem trochu ráda, že se teď nejvíce zatěžuji přípravou na ples. A že potom přijde stres z maturity. Takhle na ten konec nebudu tolik myslet...

-----
objednat oběd = obědnat

Spoustu ruma způsobuje nevolnost, prasata!

5. března 2013 v 18:42 | Tuleň |  mé úvahy
Když jsem byla na prvním stupni, matka mi vtloukala do hlavy, abych psala gramaticky správně. Mně to bylo jedno a brala jsem to jako další opruz, který mi ztěžoval život. Vždyť mi přeci stejně každý rozumí?! Stárnutím a moudřením jsem došla k názoru, že je trapné psát s chybami a začala jsem kroutit očima, když mi stejně starý kamarád napsal "samozdřejmě".

Později jsem si začala všímat i mluveného slova, což začala touha mluvit správně tou naší krásnou češtinou, která je tak těžká, a kterou mluví jen 10 milionu lidí. Od učitelů na češtinu jsem zjistila, že se pointa čte jako "poenta" a že tvar slova "obouch" neexistuje.

Poslední dobou mě ale nejvíce trápí jeden stále se rozmohující fenomén; předelávání neživotných věcí na životné.

Víme, že v mužském rodě jsou hlavní čtyři vzory, které se dělí na životné a neživotné. Životné jsou muž a pán. Neživotné potom hrad a stroj. Ze základní školy bychom si měli pamatovat, že jen sněhulák, který nežije, se může považovat z gramatického hlediska za žijícího, a tudíž se skloňuje podle životného vzoru pán. Tato výjimka se v češtině objevila patrně proto, že když se sněhovým koulím postaveným na sebe (nebo za sebe) udělá nos, oči, pusa, vlasy a ruce, vypadá jako člověk a lidé si ho asi připodobnili sobě samým tak, že si ho zživotnili.

Teď mi, prokrista, vysvětlete, jak loupák může připodobňovat lidskou bytost?! Nebo co takový hermelín? Poslední dobou si nikdo v hospodě nedá nakládanej hermelín. Fuj, nakládanej hermelín nechci! Radši mi přineste nakládanýho hermelína! Je to můj nejlepší kámoš, pokecáme, vypijem rumů, pak mě podepře, dovede mě domů a nakonec ho sním! Pane vrchní, ještě jste zapomněl na toho ruma! Když tohle člověk slyší, tak ani nemá chuť do těch hospod chodit!

Jenže pak přijde ho školy a někdo si dá tousta, jiný by si rád dal svařáka a takhle to jde pořád! Nemůžu si pomoct, ale nemůžu v jídle a pití najít nic, co by připomínalo lidi. Ani zevnitř, ani zvenku. Nežije! Nemůže být skloňováno podle životného rodu! Akceptovatelné by to bylo možná jen v případě, pokud byste si dávali tousta, který by byl pokryt třiceti centimetrovou plísní, ve které se už vyvinul organismus schopný přečíst si ranní noviny. Ale jinak je to prostě ten toust skloňující se podle vzoru hrad, protože jak hrad, tak i toust jsou úplně mrtví!

A když už jsme i vaší prasácké mluvy, připomněla bych, že mám spoustu papírů. Nemám spousta papírů a nikdy mít nebudu. Ani já, ani nikdo jiný.

Doufám, že se teď hluboce zamyslíte a přehodnotíte životné a neživotné rody! Pokud na mě chcete řvát, že píšu a mluvím s chybami, tak ano, je to pravda, ale snažím se, aby se to změnilo.

PS: Češtině a jejímu užívání jsem se na blogu již párkrát věnovala. Doporučuji rok starý článek "Vyndej ti ten ospalek!" upozorňující tentokrát na problémy s ženskými a mužskými rody. A pokud se chcete poděsit nad mým článkem z roku 2008, tak tento.