Únor 2013

Často se člověk nestihne ani překvapit

28. února 2013 v 19:35 | Tuleň |  můj život
Abyste rozuměli... Moje matka ráda leží. Skoro nic ji nedonutí udělat jakýkoli zbytečný pohyb, natož provozovat nějakou aktivitu. Je vždy namalovaná na podpatcích se sukní. Proto mě tak vyděsilo, když ke mně v neděli přišla a zeptala se, jestli nechci jít ven. Na procházku. Projít se. Nohama. Po Čerňáku. Že bychom to zakončily nákupem pamlskoidních věcí v Albertu. Nevěděla jsem, co se děje, tak jsem řekla ano. Načež mi matka oznámila, že za 10 minut vyrážíme, a když jsem se nehýbala, určila to i konkrétně: V 13:08.

Tak jsem se tedy oblékla jako normálně do zimy. Matka na sobě měla dlouhý bílý kabát, mé zimní bílé boty a bílé domácí kalhoty. Poradila mi, ať si vezmu rukavice, kdybychom se náhodou koulovaly. To už jsem začala přemýšlet, jestli mi někdo matku nevyměnil.

Vyšly jsme před dům a za chvíli na mě přiletěla sněhová koule. Překvapením jsem se nezmohla na nic.

V tom však matka začala ignorovat cestičky v parku a vydala se přes čerstvě napadnutý sníh. Pak začala valit kouli, ze které se stala obrovská koule. Potom, co jsem se vzpamatovala, jsem začala taky vytvářet kouli. Člověk by neřekl, jak je sníh těžký! A také by neřekl, jak je těžké kouli uzvednout.

První kouli jsme dovalily nahoru, abychom se na ni mohly koukat z okna panelového domu. Druhá se čistě logicky měla vyzdvihnout na první. Po pár marných pokusech jsme se usnesly na tom, že sněhulák bude ležet. Druhou kouli jsme položily tedy vedle té první, a třetí napojily na tu druhou. To, že když jsem si položila čepici na první kouli a uslyšela matku říkat "Víš, jak se pozná, že je ten sněhulák žena? Má bobra!", bych radši ani nezmiňovala. Stejně jsme z něho nakonec udělaly muže, protože jsme byly moc líné na plácání prsou.

Přidělaly jsme šiškami oči a knoflíky, klacíky napíchaly vlasy, pusu a použily velký klacek do ruky.

Pak jsme vyšly do Albertu pro friska, zmrzlinu a víno.

Než jsem se stihla vzpamatovat z této zvláštní a nečekané nedělní situace, přišlo úterý a plánovaná mexická večeře s kamarádkou z Mexika a jejími kamarádkami.

Přijela jsem v půl osmé, nepřezula jsem si boty, pokecaly jsme, povečeřely... Bylo nás u stolu asi devět. Dvě Mexičanky, jedna Brazilka vypadající rozhodně více česky než já, pár Češek, pár Slovenek, jedna Turkyně a slečna původem ze Čech, ale žijící v Sýrii a Egyptě snad.

Ještě před touto sešlostí mě má Mexičanka upozorňovala, že se nemám leknout, že jsou tam skoro všechny věřící. Na velkém stole stála taková malá růžová knížka. Z té předčítaly latinsky modlitbu před jídlem "Požehnej, Pane, nás i těchto darů, které z tvé štědré ruky přijímáme, - skrze Krista, našeho Pána.", za kterou většina dodala amen.

Musíte chápat, že já vycházím ze skoro čistě ateistického prostředí a ani v Mexiku jsem si žádnou praktikovanější víru moc neužila. Tak mě to trošku překvapilo! Zajímavé bylo, jak celou dobu se usmívaly, byly veselé atd., a když přišlo na modlitbu, všechny obličeje zvážněly. Pak zazněl amen a jako Šíleně smutná princezna byly zase všechny usmívající se.

Po jídle přišla ještě modlitba "Děkujeme ti, všemohoucí Bože, za všechna tvá dobrodiní, jenž žiješ a kraluješ na věky věků." Latinsky však byla trošku delší a dělila se na poobědovou a povečeřovou modlitbu. Amen, amen a jde se sklízet!

Jsem v kuchyni, dělám, že uklízím, a najednou slyším mou Mexičanku na druhou Mexičanku "Oye... voy con Karo poner la misa?", z čehož jsem pochopila, že se asi bude připravovat nějaký další stůl, a ona chce, abych jí s tím pomohla. Bylo mi trochu divné, že se tváří tak spiklenecky, a vypadá to, jako by položení ubrusu na stůl bylo něco těžkého, co bych nezvládla. Také mi přišlo divné, že se vůbec bude nějaký stůl připravovat, když už se jedlo. Nakonec se ale dohodly, že teda s ní půjdu.

Najednou mi ale začala říkat, že mě provede po domě. Dům byl tří patrový, krásně zařízený a bylo vidět, že se o něj dobře pečuje. Sloužil totiž také jako vzdělávací centrum, tak se asi nemůžeme divit tomu, že to vypadalo reprezentativně.

Když jsme vystoupaly to jedno patro, ubezpečila mě, že se nemám bát, ale že tam mají kapličku a že musí připravit mši.

Aha! Tak mi to konečně došlo... Mše se totiž španělsky řekne misa. A mesa je stůl. A i když jsem slyšela misa, nenapadlo by mě v životě, že je misa opravdu myšlena!

Otevřela větší dřevěné dveře a už na mě koukaly lavice jako znám z kostelů. Před nimi se tyčilo pódium, stolek a na zdi visela socha Marie dělaná ve Španělsku, ale mající české rysy. Kamarádka si rychle klekla na jedno koleno a šeptem mi vysvětlovala, že tuto budovu zastřešuje katolická odnož Opus dei (Boží dílo). Každá z rezidentek má nějaký den službu, kdy musí připravit mši, což spočívá v přinesení hostií ve zlatém kalichu, na který se nesmí sahat (na což jsem po chvíli zapomněla a posunula jsem ho rukou), malých roztomilých džbánečků s vodou a jakýmkoli vínem (které jsem nalila až po okraj, i když měl být jen do půlky), knihy s pozlacenými stranami, ze které se bude latinsky číst následující den, a patrně ještě nějakých věcí, na které jsem zapomněla. Dále se musí knězi připravit oblečení, aby - když přijde a už je v té modlící se fázi - nemusel myslet na to, jak si co kam oblékne. Má několik svých rouch. My jsme vzaly fialové, protože je masopust. Při významných příležitostech se nosí barva bílá. Dále tam bylo ještě zelené a snad červené.

Toto roucho ještě spolu se spondičkou a nějakými bůhvíkčemusloužícími provázky se muselo hezky urovnat na stoleček. Kamarádka se o tom vyjádřila, že to musí být na pohled krásné, jinak se jí to nelíbí. Kněz tedy přijde v tom svém předpokládaném transu a už jsem vloží ruce do roucha, trošku se zatřepe a je oblečen! Musím uznat, že v době módy úzkých kalhot mu to dost závidím...

Vždycky, když jsme přicházely do kapličky, kamarádka ztišila hlas a poklekla. Stejně tak když přecházela před sochou Madony. A celou dobu mi říkala, že vypadám hrozně vystrašeně, na čež jsem jí odpovídala, že možná, ale že mě to strašně zajímá a že se mi to líbí! Protože mi všechna náboženství přijdou zajímavá... A po výletě na hory stráveném s biblí, kterou jsem si i poté ukradla domů, mě toto dostalo!

Byla jsem ale trošku nervózní... Po školním projektu o sektách jsem začala být možná až příliš ostražitá. Tak jsem se hned den na to zeptala paní učitelky na zsv, co si o Opus dei myslí, a byla jsem uklidněna, že to je státem uznávaná církev a že mě nebudou chtít zabít, znásilnit a zotročit.

Tuto historku už jsem vyprávěla několika mým kamarádům. A všem to přišlo úplně normální. Tak doufám, že aspoň tady se setkám s trochou pochopení pro mé překvapení!

We <3 maths!

21. února 2013 v 18:18 | Tuleň |  mé úvahy
Já jsem člověk, který si s matikou nikdy úplně moc nepokecal. Na základní škole jsem mívala trojky a učitelka mi nedoporučovala gymnázium. Když jsem se šla na základní školu kouknout po pár letech a oznámila paní učitelce, že jsem na gymnáziu, vyvalila na mě oči, soucitně se usmála a zeptala se "Jak to tam zvládáš?". Na gymnáziu jsem mívala již klasicky z matiky čtyřky a byla jsem rázně proti maturitě z matiky. Matiku jsem bojkotovala, neučila se a o hodinách spávala. Najednou však přišel čtvrťák a já zjistila, že by se mi líbilo jít na ekonomku. Toto rozhodnutí znamenalo, že budu muset dohonit ty 4 roky, co jsem spala. Vlastně celých 13 let, co matematiku mám, protože mám problém i se sčítáním a odčítáním.

Tak jsem se do toho tedy dala. Začala jsem dávat pozor, dělat si všechny úkoly, čas od času podělat i nějaký ten úkol navíc... Začala jsem také chodit na kurzy matematiky na VŠE, o kterých už tu byla několikrát řeč.

Pár krát jsem si nad tím pobrečela, zničila jsem si několik propisek, když mi velikou rychlostí spadly proti zdi stojící přede mnou, stálo mě to mnoho nervů a nervů několika mých kamarádů. Začala jsem do toho malinko proklouzávat. A náhle jsem zjistila příšernou věc;

Mě ta matika snad i baví... A líbí se mi... A nedávno jsem objevila i další zajímavou skutečnost. Totiž tu, že je matika hrozně logická, hrozně prostá a hrozně jasná. A je příjemné do tohoto transparentního světa čas od času uniknout.

Svět, ve kterém žijeme, je naopak plný nejasností, nepochopitelných věcí, pudů, citů, polopravd a zvláštností. Nedá se nijak moc jednoznačně uchopit, protože dokonce ani není pořádně vyzkoumaný. Existuje milión nějakých psychologických a filosofických teorií a výzkumů, ale u žádné se nedá říci, že by byla sto procentní a nevyvratitelná, protože každý člověk je jiný, lidé lžou i sami sobě a sami sebe nechápou. Tak jak se v tom mají zorientovat ostatní? Tam prostě není šance!

Nejradši bych patřila k Pythagorejcům, kteří věřili, že všechno se dá vypočítat. Jenže můj názor je, že lidi a jejich chování se prostě nijak jasně a vypočítat nedá. Ještě k tomu se mění. A přeměňuje. A mění názor. Někdy i postoj. JAK SE V TOM MÁ SAKRA ČLOVĚK VYZNAT!

Víte co? Asi půjdu na Matfyz a najdu další prvočíslo...


Pro ještě úchylnější úchyly než jsem já: http://www.facebook.com/mathslovers

Ještěže na VŠE nebudu mít kamarády

19. února 2013 v 19:24 | Tuleň |  můj život
Přišlo pondělí a jako každé pondělí jsem jela na své přípravné kurzy na VŠE z matematiky. Tentokrát jsme byli v jiné učebně než obvykle a také dveřmi práskl jiný profesor, než normálně dveřmi práská.

Už před tím jsem si vytáhla čokoládu, zkonstatovala, že mléčná čokoláda Orion obsahující 30% kakaové sušiny je něco odporného, a vytáhla jsem také brýle, propisku, půjčenou učebnici a sešit, který byl nejdříve sešitem na laboratorní práce z biologie spolužačky z prváku, potom můj a teď ho používám na matiku.

Bylo rušněji než obvykle. Když profesorka práskla dveřmi, neudělalo se takové ticho jako obvykle. Chtěla, abychom ji pomohli připomenutím, kde jsme skončili. Prý kvadratické rovnice s parametrem.

Začali jsme. Nebylo jí moc rozumět, protože ve třídě to šumělo a ona nemluvila moc nahlas a trochu špatně vyslovovala. Také se čas od času ztratila v myšlenkách. Překvapivě jsem však stíhala a chápala většinu příkladů, které se počítaly. Nebyl to náš profesor, na kterého jsme byli zvyklí. A ten profesor je fakt dobrej, takže je jasné, že když máme laťku tak vysoko, není příjemné, když přijde někdo průměrný, čímž laťku sníží. No ale co. Je to jen jedna hodina a celkem se to dá. Dokonce i já - idiot - se chytám.

Najednou však slyším od mé pravice pár citoslovcí a debatu o tom, jak je tahle hodina na hovno. Pak přišel super-drze řečený dotaz na kořeny rovnice. Na to profesorka normálně odpověděla, že je to jedno, že na to se nás neptají, že tím nebudeme ztrácet čas a že jestli chce, tak si to může vypočítat sám doma.

Profesorka to řekla úplně normálním tónem a já s její odpovědí naprosto souhlasím. V úloze se na kořeny neptali, tak proč se jimi zabývat? Nebudu se jimi přeci zabývat ani v testu, když je nepotřebuji znát.

Na to ale přišla další hromada keců, posměšků a hemzů. A i jejich hlasitost se stupňovala.

Po dalších přidrzlých narážkách a otázkách se slečna zeptala, jestli tu jako bude profesorka i na příští hodině.

Ze skupinky holek s růžovými nehty dlouhými až za roh s tlustou vrstvou makeupu a žlutými obarvenými vlasy a jednoho kluka se ozývaly neustále další výkřiky.

"To je na hovno", říká ta jemná dokonalá dáma vedle mě s růžovými sluchátky. A dodává: "Mě sere, že jsem se sem musela táhnout."

Druhá se ptá, kde bydlí, a tak ta první odpovídá "No jako na Vysočanech, víš co."

Diskuze pokračuje pár zoufalými výkřiky, kde několikrát zaslechnu sousloví typu "že jo, úle, ty vole, to vůbec" atd. A také narážky na to, že si to mají spočítat doma, doprovázené smíchem.

Najednou přijde věta, kterou jsem očekávala: "Okamžitě jedu domů!". V duchu se raduju, ale bohužel to byl jen další planý žvást.

Kluk celou dobu vydává nějaké divné neidentifikovatelné zvuky mající za úkol vyjádřit vzdor proti profesorce. Ještě přihodí pár dalších agresivních konstatování a je tu zase komentování toho, jak to pomalu ubíhá a že mohli být dávno doma.

Přešli jsme na posloupnosti. Já už jsem mezi tím sežrala vzteky celou tabulku té nechutné čokolády a zase hned slyším "Cože?!!?", jak odbarvená píča reaguje na úplně normální vzorec pro výpočet aritmetické posloupnosti. Dodá k tomu, že už to asi nemá cenu, tím podpoří slepice sedící před ní, aby zdramatizovaly své obličeje a udělají je ještě víc znuděné a nasrané. Hlavu se pak opřou o lavici, aby tak daly více najevo, jak je profesorka debilní.


Doprdelevysvětlete mi, jak je možné, že studenti, kteří se hlásí na vysokou školu, a jsou ve věku kolem devatenácti se můžou chovat jako taková hovada! Jak je, kurva, možné, že nemají žádnou úctu k učitelům! Proč urážet někoho, kdo se jim snaží pomoct? Proč vůbec někoho urážet, pokud mi nedělá nic zlého? Chudák osoba! Taková chytrá žena a nechá adolescentní blbečky, aby ji zesměšňovali, když vůbec nemají důvod. A i kdyby měli, tak to třeba tu jednu hodinu překousnu, nebo jí úplně normálně řeknu, co mi vadí, a nemusím u toho být hned agresivní. A pokud je váš argument, že si je měla srovnat... děláte si srandu? Na VŠ? Má to ten učitel zapotřebí? Mají to oni zapotřebí?

Díky bohu, že VŠE je tak obrovská a že je velmi malá pravděpodobnost, že si tam najdu nějaké kamarády! Radši budu 6 let sama brečet v koutě, než abych se bavila s takovými hloupými zamindrákovanými idioty!

Nechcete si sednout?

17. února 2013 v 11:26 | Tuleň |  mé MHD
Všem cestujícím MHD je velmi dobře známo, že by měli pouštět starší lidi si sednout. Dokonce i reklamy DPP nás na to upozorňují a od mala je nám vtloukáno do hlavy, že je neslušné, aby starší člověk stál u tyče v cukajícím se prostředku hromadné dopravy, zatímco my si lebedíme na sedátku nad topením.

Zní to logicky. Já jako příslušník mladé silné a statné generace pustím sednout staršího občana, protože ho určitě bolí nohy, mohl by upadnout, celkově je unaven z jistě náročné cesty a jeho reflexy patrně již nebudou to, co bývaly. Krásná a jasná myšlenka!

Jenže takováto prostinká věc jevící se tak jednoduše zas tak jednoduchá není. Složitost systému pouštění starších lidí vás může dohnat k šílenství... Jak totiž vyhodnotit, zda ta osoba na místo čeká? Jak zjistit, jestli už je to člověk starší nebo ještě pořád fit na stání? Máme počítat vrásky? Nebo se rozhodnout podle barvy vlasů (při čemž fialová a modrá by patřila do té skupiny, kterou pustit musíme...)? Nebo podle toho, jestli má hůl? Jestli nadává? A od kolika let tak začne být člověk starší?!

Takže pak jste v tramvaji, periferním viděním si paní prohlížíte a přemýšlíte; Kolik jí asi bude? Mmm... je moc hezky oblečená, ale obličej má zase celkem vrásčitý, ale u tyče stojí bez problému... Mám ji pustit? Neurazí se? Nebude na mě řvát? A teď nastane to příšerné dilema. Třeba je to jen dost nezachovalá padesátnice. Té bych příšerně zkazila den - možná týden -, kdybych se zeptala, jestli si nechce sednout. Ale co když je to zase dost zachovalá sedmdesátnice? Ta mě pro změnu umlátí taškou, pokud se jí nezeptám! A hlavně mě pohledem usmrtí ostatní cestující, kteří mají lepší odhad na věk a stav člověka než já. Mohla bych se tedy řídit pohledy ostatních? Ale to bych působila nevychovaně, když se zvednu, až když mě bude hypnotizovat vraždícím pohledem pár cestujících kolem.

Ještě ten můj hloupý věk, při kterém nejsem ani dost malá na to, abych si sedla, a ani dost stará, aby si stoupali jiní. Je to jen na mně. Nemůžu si v klidu ani číst, protože pořád hledám někoho, koho bych možná pustit mohla. Pak přemýšlím, jestli teda ano nebo ne...

Před dávnými časy jsem to řešívala tak, že jakmile jsem viděla někoho staršího, zvedla jsem se a zdrhla někam pryč. Jenže ti starší si místa nesedli, protože buď nechtěli nebo ho neviděli. Takže výsledkem bylo, že jsme stáli oba. Pak jsem se jich tedy ptala, jestli si sednout chtějí, ale byly v tom ty výše popisované muka.

Teď už to většinou řeším tak, že si prostě nesedám!

Pavilon I

5. února 2013 v 20:29 | Tuleň |  můj život
Minulý týden jsem celý strávila na horách, i když jarní prázdniny má má škola až za dva týdny. Z neděle na pondělí jsem se potřebovala pořádně vyspat, tak jsem si nenařizovala budík a přišla jsem na hodinu třetí. Dnes jsem musela být před osmou hodinou ranní na vyšetření.

Vzbudila jsem se o 30 minut dříve, než bych vstávala normálně do školy, provedla ranní hygienu, nasnídala se a vyjela směrem na centrum. K mému překvapení jsem měla asi 10 minut náskok. Vylezla jsem z tramvaje a krátkými rychlými kroky si to připosraně štrádovala dolů k hlavnímu vchodu nemocnice. Hned tam jsem narazila na automat na třiceti korunové poplatky. Vhodila jsem mince, vytáhla papírek a vyrazila kolem dětského k břišnímu. Od břišního jsem to vzala známou trasou dolů, ale neodbočila jsem na plastiku nebo k zubaři, ani na oční, ale šla jsem dál k závodní jídelně. Hledala jsem pavilon I. Všechny ukazatele sice říkaly, že pavilon I jsou nemoci z povolání, ale já věděla své. Sešla jsem tedy po schodech, které mě vždy zabíjí po odběru krve, a po zabočení kolem budovy I už jsem poznávala okna kliniky pracovního a cestovního lékařství, kde jsem dostala miliony vakcín před výjezdem do Mexika. V přízemí jsem mohla ještě zabočit na oddělení klinické psychologie. Vzala jsem to radši do druhého patra, kde jsem vešla rovnou na psychiatrii.

Otevřela jsem dveře, chvíli jsem tam stála, koukala na lidi sedící v čekárně a nehybně hodnotila situaci. Po chvíli slídění po šipkách jsem zjistila, že oddělení alergologie a klinické imunologie už je blízko a je třeba jen projít chodbičkou a otevřít dveře. Úvaha dobrá. A dokonce i správná, takže na mě koukala hnědo bílá recepce s nápisem RECEPCE a hnědé sedačky z čekárny.

Po krušných chvílích, kdy jsem na sebe upozorňovala, jsem vydala poplatek, kartičku pojištěnce a OP. Vysvětlila jsem, že doporučení od lékaře nemám. Bylo asi 7:40. Měla jsem přijít před osmou.

Protože jsem ještě byla trochu v horovém režimu, nečetla jsem si knížku, ani jsem se neučila. Dokonce jsem neposlouchala ani MP3. Tak jsem tam tak seděla, pak jsem se přesunula, abych viděla na televizi a psala jsem kamarádům, co se děje okolo, a hojně jsem i okolí fotila.

V televizi běžely dětské pořady. Mimo jiné jsem se mohla koukat na dokument o tuleních, které uváděl pán se sombrérem a kozou. Více mě však zaujalo, že mnoho škol nebude mít portrét prezidenta nad katedrou, nebo že snad od října do listopadu bude na obloze vidět nějaká hvězda či kometa, která bude svítit více než měsíc v úplňku (krásné noci přeji, matko). Také byla nalezena kostra tučňáka většího než toho největšího tučňáka, ale to mě úplně nebralo..

Karo: Koukám na alergologii na Broučky (+ foto) Zdař bůh!!

Kri: Nazdař! Nazdař! Co všechno dělají na alergologii?

Karo: Prý házejí kuželkama. A dělají křížovky na ruku.

Kri: A budou ti brát krev?

Karo: Doufám. Pokud do mě nezapíchnou aspoň jednu jehlu, budu smutná. Kuželky mi určitě taky odepřou!!

Kri: A prosimtě to mi taky pověz: házet kuželkama? Co si pod tím představit?

Karo: Těžko říct. Nějakýmu chlapěčkovi to slibovali a pak si ho odvedli do ordinace. Bůh ví, co se tam dělo.

Kri: Házet kuželkama... Hazí se na bowlingové koule aspoň?

Karo: Zeptala bych se. Ale bojím se. Třeba to uvidím. Podám hlášení. Už čekám skoro hodinu.

Kri: Nic moc. Chlapeček asi ještě hází. Asi dostal náhradní pokus.

Karo: Už dávno vyšel. Ale pak musel v klidu čekat. Asi je koule těžká.

Kri: Chudák. Aby to s ním neseklo žejo. Taková koule se nezdá.

Karo: A ještě k tomu další pokus.


Zdravotní sestra se mi párkrát omluvila a vysvětlila důvod tak dlouhého čekání. Také se mě zeptala, jestli mám někdy při alergiích dýchací potíže. Když jsem řekla, že ne, pověděla mi, že v tom případě asi spirometrii podstupovat nebudu. Vzhledem k tomu, že nevím, co spirometrie je, nemohla jsem s ní rozvíjet další konverzaci.

Asi po těch padesáti minutách čekání si mě zavolal mladý doktor. Vzala jsem si z čekárny kabát a tašku do školy a šla jsem za běžícím doktorem chodbičkou. Tušila jsem, kam zmizel, ale on se stejně ještě vyklonil, abych nezašla někam mimo.

Na židli jsem si odhodila kabát a tašku a sedla jsem si na jinou židli u velkého stolu, za který zasedl on. Pan doktor měl nedefinovatelný pohled, který mě příjemně děsil. Začal klasický pokec. Zjistilo se, že tedy nemám doporučení. Řekla jsem, že je to matky vina, že jsem tu, že mně by byly svědivé pupeny celkem jedno. Zjistilo se, že nemám dýchací potíže, ekzém, náběh na astma (zatím), ani rýmu. Jen kopřivku. Dále se zapsalo, že jsem v roce 2009 měla alergickou reakci na augmentin, v 2011 na příliš silné slunce a před pár týdny na něco v léku ACC s kombinaci se zimou. Sestra i otec jsou zdrávi, cítím se dobře, nebyla jsem hospitalizovaná (můj vtip o tom, jak jsem si překousla jazyk, padl na úrodnou půdu), neproběhl žádný porod, žádný potrat, a když se mě zeptal na poslední menstruaci a já vyhrkla "teď", už mi nebyla konverzace tak příjemná. Potom jsme se začali bavit na gynekologické téma.

Nekouřím, alkohol příležitostně a jiné návykové látky neberu. Žiju s rodiči, byt teplý, doma kočku 14 let, občas provozuji různé sporty.

Tak jsem pokecali a pak přišla věta "Teď si odložte do půli těla." Začala jsem být trochu ve stresu. Kterou půli? Fakt jsem to slyšela? Znamená to, to co si myslím? Jakou jsem si dnes vzala podprsenku? To si mám sundat triko? Když ne, tak se mi bude smát! Vždycky stačilo, když jsem si ho jen vyhrnula!

Trhanými pohyby jsem si tedy tričko svlékla a čekala, nějakou reakci. Žádný překvapený zvuk jsem neslyšela. Naopak. Měla jsem si stoupnout doprostřed a hluboce dýchat. Byla jsem nervózní, ale tak jsem se tedy snažila nějak jako víc nadechovat. Po zádech přešel na předek. Měla jsem zadržet dech. Řekl mi to, zrovna když jsem vydechla, takže jsem se znovu nenadechla a chvíli jsem myslela, že se udusím. Nic se ale nekonalo a za chvíli už jsem mohla zase hluboce dýchat. Co si budem vyprávět, už jsem zažila pohodovější situace. Jsem zvědavá, jak budu zvládat gynekologa.

Dále jsem se měla položit na lehátko na záda bez bot. Příkazů bylo mnoho. Akce trošku složitější, ale zachovala jsem chladnou hlavu. Zjistila jsem, kde jsou záda, a jak vypadá člověk, když se na ně položí. Sundala jsem si boty a s tričkem v rukou jsem se položila na záda, které jsem tipla správně. Doktor přistoupil. Měla jsem uvolnit břicho. Tak jsem ho uvolnila, ale cestou jsem se smála, takže jsem se několikrát omluvila a snažila se nesmát. Dále chtěl vidět mé nohy. Vzhledem ke stavu chlupů na nohou jsem byla šťastná, že mám kalhoty, které se jen tak nehnou, takže vytáhnout nešly. Pan doktor mi věřil, že nemám otoky, a mohla jsem se obléct.

Přistoupila jsem zas ke stolu a to už pan doktor hlásil, že se přesuneme jinam, u čehož sahal po zácloně. V duchu jsem si zavtípkovala, že půjdeme oknem. Po chvíli jsem si ale už nebyla úplně jistá, jestli to vtip byl, nebo ne, protože nejdřív otevřel dokořán jednu okenici, potom druhou, a tak jako divně v tom okně stál. Nakonec ale od okna odešel, já si vzala bundu a tašku a přesunuli jsme se do jiné ordinace normálně dveřmi.

Tam už jsem věděla, že mě bude čekat tabulka! Čekaly mě tedy tečky, ale ty se také počítají. Ještě k tomu mi ladily s tričkem... Co víc si mohu přát? Doktor si natečkoval 2 řady o pěti puntících s konečným písmenkem na konci na mém předloktí. Potom na každé kápnul kapičku z lahvičky neprodejného vzorku různých látek. Potom mě upozornil, že mě bude muset trošku píchnout. Vzal takovou plastovou trubičku, píchnul do té tečky z látky a vyhodil ji. Takhle to udělal se všemi, při čemž ještě na konci řekl, že mě škrábne. Vzal tu jehličku, škrábnul mě vedle do ruky, dal mi do ruky tampónek a akce byla skončena.

Asi abychom se u toho nenudili, snažil se pan doktor udržovat konverzaci. Ptal se mě na školu a na podobné srandy. Mě konverzace obtěžovala, protože píchání do ruky bylo nesmírně zajímavé a já se na něj chtěla soustředit a užít si ho. Chápu ale jeho situaci; když to někdo dělá každý den 20x, tak si to potřebuje trošku zpestřit.

S tampónkem v ruce, s kabátem a taškou ve druhé, jsem si sedla zase do čekárny a pozorovala okolí.

Nakonec mi doktor spirometrii doporučil, takže jsem si za chvíli vzala tašku a kabát a šla do jiné ordinaci k počítači a divnému přístroji s trubicí nahoru. Sestra nevypadala zrovna šťastně, že to se mnou musí provést. A já byla - jako normálně - ve stresu, protože to bylo něco nového a divného a rychlého a já nechápala, co přesně se po mně chce. Ještě k tomu jsem nevěděla přesně kolik měřím a mých 165 se jí nezdálo.

Jediné, co mi bylo jasné, byla ta kuželková věc. Na monitoru totiž svítilo políčko s bowlingovou dráhou a dechem se bowlingová koule posouvala. Když se vydechlo hodně, koule srazila kuželky a všichni byli šťastní.

Sestra vytáhla takové velké kolečko s výstupkem a náústkem. Nejdřív jsem měla dýchat normálně jako dýchám. Což bylo těžký, protože normálně nedýchám do fakt tlustý trubičky. Pak najednou začal ze sestřiné strany nátlak, že se mám víc snažit, že mám dýchat víc a že mám vydechnout všechno, co mám a před vydechnout i to, co nemám. Což byly vlastně 2 odlišné příkazy a já byla zmatená. K tomu se mi nedýchalo nejlépe, protože ve mě pořád zůstávají různé hleny a čas od času si zakašlu. Do toho jsem se smála, protože jsem vůbec nevěděla, co mám dělat, vůbec mi to nešlo, sestra vypadala nervózně a já tam sfoukávala kuželky?!?! Nakonec se to tak-ňák povedlo. Byla jsem ale upozorněna, že se doktor asi bude zlobit. Vzala jsem si kabát a tašku a šla jsem zase do čekárny.

Zašla jsem si na záchod a doufala, že nebudou chtít moji moč.

V čekárně jsem jedla šumivé bonbony Ferda, které nedoporučuji ani když jsou v Bille ve slevě za 9 korun. Po chvíli přišla setra a koukala mi na ruku. Byla překvapená, že tam nemám žádnou alergickou reakci. A to ani tam, kde to byla jen zkouška, jestli moje kůže reaguje, tudíž nějaká reakce tam být musela. V tom se nad mým údělem rozesmála i paní, co tam čekala se svým synem.

Sestra odešla a já dojídala ty bonbony. Když jsem byla zrovna zaneprázdněna sypáním si posledních zbytků šumivých bonbonů do pusy, přišel doktor, že bychom na to tedy koukli. Nechala jsem zbytek bonbonů v pytlíku, který jsem hodila do přední kapsy u tašky, kterou jsem si vzala s sebou spolu s kabátem, a kráčela jsem do ordinace, kde jsem byla poprvé. Tam proběhlo zhodnocení alergické reakce, kterou jsem nakonec měla jen tam, kde to má každý. Ale jinak nic jiného. Nemohla jsem si vzpomenout na jméno léku proti alergii, který máme doma, a namluvila jsem doktorovi, že k němu chodí i má matka, která se však samoléčí doma (což jsem zjistila až po příchodu domů). Prý kdybych našla nějakou další alergii, tak ať zavolám, že pokecáme. Ale že je dobře, že jsem přišla takhle brzo. Že normálně chodí lidi, až když z toho je problém.

Rozloučila jsem se, vzala si výpis z vyšetření, vzala jsem si na sebe kabát a tašku a vyšla jsem po schodech ven. Stejným způsobem jako jsem přicházela; s bolavým zadkem a občasnou křečí v kyčli, malými rychlými kroky. Na konci schodů jsem zakopla. Tentokrát jsem to ale neustála a spadla jsem u toho na zem. Najednou se divím, že letím a s plácnutím se vidím a slyším klečící na kolenou. Taška mi poskočila až na hlavu a rukama jsem zapříčinila padnutí na obličej. V mžiku jsem se zvedla a počítala lidi, kteří mě viděli. To je hrozné, jak nikdo nedává najevo své emoce. Jediná smějící se jsem byla já. Pak když jsem procházela kolem jedné paní ve středních letech, zaslechla jsem její "To se stává".

V tramvaji jsem si prohlížela výpis, co jsem dostala, a nestačila jsem se divit! BŘICHO MĚKKÉ? Co si to dovoluje!! Také jsem měla v doporučení zakázáno slunění se. Při čemž vy, co mě znáte, víte, že asi bude nemožné dodržet.

V úterý máme 9 vyučovacích hodin. Přišla jsem do půlky třetí hodiny, zůstala jsem ještě na čtvrtou, najedla jsem se a šla za kamarádkou.

Vyčerpávající den!