Leden 2013

Špetka slušného chování neuškodí

25. ledna 2013 v 18:18 | Tuleň |  můj život
Po půl roce v Mexiku jsem se vrátila do Čech a znovu jsem objevila, jak se otevírají dveře. Považuji se za nezávislou ženu, takže jsem se nechtě musela smířit s tím, že si tedy dveře budu otevírat dveře sama. Smířila jsem se s tím, že už nebudu nikomu říkat "Ne, to je dobrý, já to unesu", po čemž mi tašku stejně vezmou. Také jsem se smířila se skutečností, že když pšíknu, tak mi nikdo neřekne "na zdraví". Prostě hodně mužů už takových není a já - protože hájím rovnocennost žen a mužů - to respektuji a se sebezapřením dělám, že je mi lépe s třiceti kilovou taškou na rameně než bez ní. Takhle to prostě je. Co s tím.

Poslední dobou mě ale začínají udivovat nějaké formy nevychovanosti. Začalo to, když jsem doučovala patnáctiletého chlapce. Chlapec se vždycky na 10 minut ztratil, neřekl mi kam se mám posadit, kde si sundat boty a kabát jsem si nosila s sebou a házela ho na zem vedle tašky. Dále mě nadchl, když mluvit o tom, kolik ještě zbývá času do konce hodiny. Také mě překvapoval, když si bez problému vytáhl mobil a vyřizoval si korespondenci. Dorazil to však tím, když si začal nípat beďar na noze. Jak je tohleto možné?

Dneska jedné učitelce spadla na chodbě kalkulačka a křídy. Rozmrdalo se to po zemi a já to instinktivně začala sbírat. Až po chvíli jsem si uvědomila, že mám v ruce běžky a že se mi to nesbírá úplně nejlépe. Opodál stál další chlapec, který jenom čuměl.

Pak jsem šla domů a narazila jsem na dalšího chlapce ze školy. Doprovodil mě na poštu. Celou dobu jsem nesla v ruce ty celkem těžké běžky. Dveře jsem si otevírala třetí rukou a čtvrtou jsem mu se držela, aby se nemusel namáhat do nich strkat nebo je přidržovat. Na poště jsem vyndala peněženku a snažila se z ní vyndat občanku. V tom mi na zem vyletělo asi 30 papírků. Nechala jsem to tam a snažila se dolovat občanku. Až snad asi po minutě ho napadlo, jestli to nechci posbírat. Zvedl jeden papírek, zeptal se mě, jestli to budu ještě potřebovat. Tak jsem sesbírala to ostatní a vydala se k okénku. Vycházela jsem a měla jsem pořád milion věcí v ruce a k tomu ty běžky. Celou dobu měl v uších MP3 a ptal se "Co?", protože špatně slyšel. Pak jsme došli (9 minut) k našim domům a on mě požádal, jestli by u mě doma nemohl chvíli setrvat, protože se nesmí vrátit domů tak brzo. Tak setrval. Udělala jsem čaj, nějak jsme se zabavili a pak odcházel. Že by řekl děkuju, o tom se mi prý asi má jen zdát.

S tím kouzelným slovem je potíž obecně. Používá se málo. Mělo by se používat více. Protože to, že někomu uděláte nějakou laskavost, by se mělo odměnit aspoň poděkováním. Je neuvěřitelné, že tolik lidí tohleto nepovažuje za důležité.

Prosím, přemýšlejte nad svým jednáním. Trošku respektujte druhé a prokazujte jim úctu tím, jak se k nim chováte. A děkujte, ježišikriste, protože by se mohlo stát, že vám příště někdo nasere...

Nemožné se stane skutkem

17. ledna 2013 v 18:18 | Tuleň |  mé úvahy
Znáte takové ty povinnosti, které prostě máte a musíte je udělat. Myšlenky na neúspěšné provedení povinnosti zakončujete v duchu rezignovanou větou No... tak co no... tak se prostě oběsím. to už pak bude jedno. Je to tak důležité, že cokoli by se vám připletlo do cesty, nemělo by šanci. Pro splnění cíle byste udělali všechno. Prostě to tak bude. Jiná možnost neexistuje.

Ale najednou do toho vstoupí opravdu něco vyššího, co vás od cíle roztrhne. A jste v prdeli. Život nemá smysl, co si budem povídat... Ale tak jako najednou zjistíte, že to tedy budete moci odložit, no... Nebo že tam tedy nepůjdete. Nebo že tam naopak půjdete, když teda musíte. Nějak to přežijete i bez té věci. A život jde dál. Najednou to, co se zdálo zprvu nemožné je realita, se kterou jsme jakž takž smířeni.

Na toto jsem začala přicházet tuto neděli, kdy jsem měla jít na trampolínu. Byla by to jedna z mých skákacích posledních hodin, protože patrně už dál chodit nebudu.

V pondělí mě čekala schůzka se zubařem, na kterou se těším už asi čtvrt roku, protože jsem u něj nebyla hrozně dlouho a můj problém s citlivými zuby mě každý den víc a víc ubíjí. Ještě k tomu už jsem jednou skoro měla přijít, ale oni to odvolali. Pak jsem zase nemohla já a teď jsem tam měla jít místo ranního semináře z literatury, takže jsem se tam těšila dvojnásobně! A už jsem tam prostě musela.

Toto osudné pondělí jsem se měla vrátit ještě do školy na seminář z politologie, který miluju. Pondělí bez tohoto semináře mi nepřipadá jako normální plnohodnotné pondělí.

Ze semináře jsem pak musela jet rovnou učit, protože moje finanční situace je po zakoupení nového telefonu víc než smutná. Takže jsem prostě musela, abych měla prostředky na plánované výdaje.

V úterý jsem měla učit taky. Bylo to důležité teď nejen kvůli penězům, ale hlavně kvůli testu, který hoch ve škole psal.

Ve středu jsem musela jít na předtančení, protože jsem lemra, co nic neumí, a už se nám ples blíží. Ještě k tomu teď budu pravděpodobně chybět, takže to musím nějak nahnat a být na všech hodinách.

Ve čtvrtek byl maturitní ples mé nejdražší sestřenice, kde přeci nemůžu chybět!

A v sobotu mě čeká den otevřených dveří na mé vybrané fakultě.

K tomu - jak jsem ve čtvrťáku - je toho celkem hodně. Musím si máknout s některými maturitními otázkami a přijímačky na VŠ se už také blíží. Takže cíl je se učit, protože se to všechno neúprosně blíží. Také se snažím, abych v té škole seděla co nejčastěji, protože si toho z hodin nejvíce pamatuji a doma pak nemusím dělat nic.

No... tolik důležitých akcí, které nemůžu vynechat! Týden naplněn. I kdybych vynechala jen jednu z těchto aktivit, tak bych to velmi těžce nesla. Všechno by se mi zhroutilo. To by bylo pěkně na hovno...

A teď si představte, že musím oželet všechny!

V neděli jsem přesvědčovala matku, že mám jenom horečku a že k zubaři a učit určitě budu moct. A i na politologii prostě musím. Když jsem se ale celou noc budila vlastním potem, řekla jsem si, že tyto aktivity asi vynechám. Rovnou jsem se smutkem odvolala i doučování úterní.

Vzhledem k tomu, že se nemoc vůbec nezlepšovala, řekla jsem si, že by asi nebylo dobré pouštět se do předtaneční pohybové aktivity. Vyhodila jsem z pokoje kocoura a den na to jsem oznámila sestřenici, že na ples nebudu moct jít.

Přičemž - vzhledem k tomu, že mi není zrovna nejlépe - jsem se na učení nekoukla ani z dálky.

Teď si hledám, jestli budou dávat přednost z dne otevřených dveří.

Zajímavé. Zprvu to vypadalo jako absurdní věc, která se v žádném případě nedá provést. Teď tu sedím v novém nemocničním pýžu s fialovými protizkluzovými ponožkami a škrtám si dlouhými čarami v diáři.

Byl pozdní večer...

15. ledna 2013 v 17:25 | Tuleň |  mé úvahy
Na létě se mi vždycky hrozně líbilo, že jsem za tmy mohla být venku. Procházet se, sedět, povídat si, pít... Tma má v sobě totiž něco zvláštního. Něco magického. Něco, co nám odebere zábrany, něco, co nám dodá sebejistotu. Důvěřivost možná...

Myslívávala jsem si, že je to způsobené vždycky jen alkoholem, který večer venku obvykle přicházel. Po pár střízlivých večerních chvílích jsem ale zjistila, že to nebude tak úplně pravda.

Najednou se míň bojíte komunikovat s člověkem, kterého máte před sebou. Najednou se přistihnete, že říkáte věci, na které byste normálně neměli koule. Anebo najednou vyblijete všechny svoje tajemství pěkně se všemi detaily a tehdejšími emocemi. Mluvím například o takových večerech, které se přehoupnou až do čtyř do rána. Po probuzení jste pak sami překvapení, co všechno jste si řekli. Nedokážete pochopit, že jste se bavili zrovna o tomhle a že vám protější strana řekla tohle, o čemž jste neměli ani nejmenší tušení.

Čím to je, že za tmy se lidé chovají tak odlišně? Jednou na hodině základů společenských věd nám profesorka vysvětlovala, proč jsou lidé u psychologa vždycky na tom lehátku a koukají do stropu. Jde o to, aby nekoukali na terapeuta, protože by z jeho tváře mohli vyčíst jeho názor na jimi vyprávěný příběh, takže by si příběh trochu poupravili. A tak si myslím, že podobný efekt má šero. Také nevíte, jak se druhý tváří. A i vy se můžete tvářit jak chcete a nemusíte se soustředit na to, abyste se pořád usmívali.

Další krása tmy je ta, že si připadáte anonymní. Všechno, co se stane, jakoby bylo někde mimo reálný svět, který je kdesi na světle. A nepočítá se to. Takže čas od času provedete věci, které byste na světle neprovedli.

Tma je neuvěřitelná a nevyzpytatelná věc s magickou mocí!

Volby na úrovni MS v hokeji

13. ledna 2013 v 18:18 | Tuleň |  můj život
Minulý rok v dubnu jsem psala do školy článek na téma přímé volby. Psala jsem, že je to úplně jedno. Že pokud je volba nepřímá, bude prezident zkorumpovaný, pokud bude přímá, bude prezident populista. Spíše jsem byla pro volbu nepřímou kvůli úspoře peněz. Teď však - po prvním kole prezidentských voleb - měním názor. Přímá volba je výtečná věc!

V prvním dnu voleb jsem v noci shlédla superdebatu na čt1. Udělala jsem si mnohem lepší obrázek o všech kandidátech a potvrdila si svůj úsudek. Den nato jsem kvůli volbám musela vstávat v sobotu již v 7:30. Udělala jsem ze sebe člověka, vzala si volební lístky a vykročila si to ke škole. Od matky jsem byla poučena, že nemám opakovat její činy; lístek v orazítkované obálce vybraného kandidáta hodila do koše vedle urny. Také mi bylo řečeno, ať se nechovám jako má sestra, která byla za plentou asi 45 minut, protože si tam volební lístky prohlížela.

Vchod školy byl úplně jinde, než jsem očekávala, takže na mě šla hned na začátku trošku panika. Nakonec jsem vchod našla. A našla jsem také hezkou cedulku "volby". Přišla jsem ke dveřím s cedulkou a snažila se je otevřít. Nic. Ani jedny dveře.

Že by to zavřeli? Ne. Ta cedulka totiž nebyla cedulka, ale šipka, a tak jsem se vydala doleva a školu jsem z poloviny obešla.

Na venkovních dveřích vlajka a vevnitř na zdech šipky s nápisem volební místnost. Vyšla jsem jedno patro a tam 3 otevřené třídy. Na dveřích napsány okrsky. Vzhledem k tomu, že jsem neměla tušení, jaký okrsek jsem, tak jsem nakoukla do první třídy a oznámila ulici. Prý dveře vedle.

Přešla jsem do druhé třídy, nahlásila ulici, odevzdala mladému muži občanku, ten mě našel v papíře pod dalšími dvěma Kubínovými, odškrtl, napsal si na jiný papír čárku a dal mi bílou obálku s razítkem. Šla jsem za bílou plachtičku, vhodila jeden lístek s kandidátem, 2x se ještě ujistila, že jsem opravdu zvolila ten správný, vyšla jsem, našla urnu, ládovala lístek do urny, pozdravila a odešla s prvně odvoleným pocitem!

Nemohla jsem se dočkat výsledků. Ve dvě hodiny odpoledne šestnáct minut jsem se přiřítila domů. To matka už seděla v obýváku se zapnutou ČT1, kde už ukazovali první výsledky. Měla jsem hlad a potřebovala jsem si udělat pizzu. Ale také jsem se potřebovala dívat! V obýváku jsem odhodila oblečení na ven a převlékla se do domácího oblečku. Sečteno 0.2% okrsků... To jsou nervy! Běhala jsem z obýváku do kuchyně, pizzu dělala raketovou rychlostí. Katchup, uzený, Zeman na prvním místě, česnek, šunka, Karel třetí, Bobošíková není poslední?!, sýr nakrájet, mami? na jaký obrázek mám pustit troubu?, to jsou jen malý okrsky, až přijdou města, tak se to zlepší!, trouba na větrák!...

Adrenalin a těšení bylo na úrovni sledování MS v hokeji. S neuvěřitelným napětím jsme hypnotizovaly televizi. Dělaly jsme si obrázek o možném výsledku na základě politologů a komentátorů, spekulovaly jsme nad možnými výsledky, snažily se vidět trochu do budoucnosti, sledovaly jsme emoce uchazečů a komentovaly je.

Také jsme sledovaly nejslabší kandidáty a fandily Sobotkovi, ať se dostane aspoň před Bobošíkovou, jejíž předposlední místo nám bylo záhadou.

Na konci přišly emoce! Karlova děkovací řeč nás dojala skoro až k slzám, sázely jsme se, jestli se Nečas rozbrečí nebo ne a jestli třeba nesplyne s bílým papírem, před kterým stál, házely jsme pizzu na Bobo a konstatovaly, že Fisher vypadá teď ještě více jako smutný pes.

U televize jsem zůstala sedět snad 6 hodin, takže už jsem měla celkem vyklovanou díru v hlavě. Z výsledků ale spokojená. A hlavně neuvěřitelně šťastná z ČT1, která byla strašným způsobem rychlá, komentáře byly kvalitní, Moravec nejlepší, reportáže báječné, studio krásné a v celém vysílání jsem si nevšimla jediné chybičky!

Po této zkušenosti jsem už moc ráda, že přímou volbu nakonec máme... Poprvé jsem si zavolila, užila jsem si dramatické chvíle před televizí a těším se na další volbu za 5 let. Nebo možná za míň... hehehe

Rady pro budoucí au-pair

3. ledna 2013 v 18:18 | Tuleň |  porůznu
Krásný dobrý den vespolek! Tentokrát nečekejte žádné historky ze života ani žádné filosofické úvahy (a že to má vždy hlubokou myšlenku!). Dnes přijde rada! Rada, která pomůže mnohým mladým dívkám či chlapcům!

Abych to uvedla pro lidi, kteří mě neznají... Nejsem žádná propagační sranda, nikdo mi za nic nezaplatil. Jsem devatenáctiletá holka, která toto léto jednu au-pair zkušenost prožila a - protože ví, že začátky byly těžké - chce pomoci ostatním.

Co se dozvíte? V první řadě představím, o co se vlastně jedná. Dále řeknu, proč vás do toho nutím. Pak poradím s kým a jak, pak přijdou rady k pobytu a máte to za sebou! Já bych tak chtěla přednášet a učit...

Co?
Pod názvem au-pair se skrývá člověk ze zahraničí, který se stará o děti v určité rodině. Což pro vás znamená, že jste Čech, pracujete např. ve Francii, bydlíte v rodině, kde pracujete, dostáváte jídlo, máte nějakou pracovní dobu a dostáváte peníze.
Proč?
Je to výborná práce asi hlavně pro mladé lidi. Naučíte se cizí jazyk, zkusíte si bydlet jinde než u své maminky, poznáte jinou kulturu, zjistíte, jak se starat o děti (a při tom děláte, že už to všechno znáte), můžete si to napsat do životopisu, poznáte nové lidi a máte zkušenost na celý život.

Jak?
Začátky vypadají nejtragičtěji. Na googlu vám vyjedou miliony divných nabídek, miliony rodin, miliony agentur a vy se tím prohrabáváte a jste zmatení, protože nechcete být podvedeni.

Já jsem si po dlouhé době úplně zoufalá vybrala agenturu, se kterou jela moje sestra před čtyřmi pěti lety. Rodinu dostala, chovali se tam k ní špatně, měla jeden den volna a celkový dojem nebyl úplně nejlepší. Rodinu ale v každém případě měla a já jsem si řekla, že 2 měsíce to vydržím, i kdyby mě měli mučit. Podala jsem přihlášku (asi 30 papírů), paní, co se mnou komunikovala, komunikovala tak na půl a vypadalo to, že jí jsem úplně u prdele. Častokrát mi ani neodpověděla. Jasně jsem tam psala nějaké požadavky, při čemž mi pořád posílali rodiny, které nevyhovovaly těm požadavkům. Na nejvíc poslední chvíli (už jsem ani nedoufala) mi zavolala nějaká rodina, plus mínus jsme se nějak domluvily, že tedy přijedu. Agentura byla úplně mimo a zase se mnou nekomunikovala. Příšerný. Za celou dobu se na mě nikdo nepřišel ani podívat. Kdybych měla 3 hlavy a sklony k zabíjení, tak to nikdo neví. Nakonec jsem ale přijela do Francie a vše proběhlo dobře.

Hostitelská matka mi řekla, že ta agentura ve Francii funguje velmi dobře. Že se za ní byly kouknout, promluvili si s nimi, co by si tak představovali atd. Říkala, že radši chtěla au-pair přes agenturu, že jsou tam ty au-pair prověřené. Tak jsem se jí vysmála a vysvětlila jí, jak to bylo se mnou. To byla Agentura All. A poplatek 2 tisíce jen za přihlášku a 4000 za celé zprostředkování. Do jednoho internetového fóra jsem hodila otázku na zkušenosti s touto agenturou a většinou byly negativní.

Když jsem byla úplně zoufalá a myslela jsem, že se na mě má milá Agentura All vysrala, šla jsem k jiné, kterou mi doporučovala jedna slečna z toho fóra. Napsala jsem jim, jestli by pro mě takhle na poslední chvíli něco neměli... Komunikace neuvěřitelně příjemná, rychlá, i přihláška nevypadala tak sociálně. Ale když už mi jednu rodinu nabídly, napsala mi i právě ta první agentura, takže jsem pak tuto nechala, protože jsem tu ještě nic neplatila. U Coolagenta měl být poplatek podstatně nižší... snad pár stovek korun. A za celé to bylo také kolem 3 000- 4 000. Takže pokud agenturou, doporučovala bych tuto.

Další způsob, jak vyjet za dětmi, je internetová stránka, kam se přihlásí au-pair lidé a rodiny, které by au-pair člověka chtěli. Vy si tam vyplníte profil, něco pěkného tam napíšete, přidáte si fotky s dětmi (na to berou nejvíc!) a píšete rodinám (milionu rodin), které se vám zalíbí z jejich profilu a fotek roztomilých dětí.

Vypadá to možná nebezpečně, ale myslím, že je to úplně stejně nebezpečné jako jet si s agenturou. Prodat do otroctví vás můžou vždycky. Já ale mám hlavně celkem hodně kamarádů, kteří si tam rodinu našli a jsou velmi spokojení; například kamarádka z Polska, která se po dvou měsících rozhodla ve Francii zůstat na rok, nebo kamarád z Itálie, který také dělal au-pair. Vždy všechno fungovalo moc dobře. Dohodnete se s nimi na penězích, na volnu, na úkolech v domácnosti a - když máte štěstí - třeba vám zaplatí i letenku a budete mít další výhody...

Kdybych měla jet ještě jednou, rozhodně bych tuto stránku zkusila; au-pair world! Chce to udělat si jednou čas a napsat všem rodinám, co by mohly vyhovovat aspoň z dálky. Pokud jste student, co nemá moc zkušenosti s dětmi, neumíte řídit, jazyk taky nic moc, tak bych brala naprosto všechno!

Jinak si myslím, že výhodou jsou velká města a města, kde jsou bohatí lidé (např. St. Tropez), protože tam máte další hromadu au-pair mladých lidí, se kterými se můžete seznámit. U bohatých je ale zase větší možnost, že se k vám budou chovat jako k hadru.

Co s dětmi a rodinou?
Jednou mi nějaká slečna na blogu řekla, že vůbec nezáleží na tom, jak vycházíte s dětmi, ale že záleží hlavně na vztahu k rodičům. Pokud vycházíte dobře s rodiči, máte vyhráno. A je to tak! Matka ve mně měla obrovskou důvěru a i přes ty nedorozumění a kraviny, které jsem působila, vypadala stále, že mě má ráda a že mi důvěřuje. Do teď nechápu, jak se to stalo. Nikdo mi snad takhle nikdy nedůvěřoval! A když vidíte, že je tam ta důvěra taková, tak začnete věřit i sám sobě a hlavně tu důvěru nechcete zklamat. Ještě k tomu matka byla hrozně skvělá osoba. Doporučuju všem budoucím au-pair lidem, aby se bavili se svými hostitelskými rodiči. Aby váš jediný rozhovor nebyl "Jdu s dítětem na nákup, budu tu za 30 minut. Kdyby něco, volej". Do teď mě mrzí, že jsem si ten vztah trošku neprohloubila...

Když už máte rádi ty rodiče (a oni mají rádi vás), tak to znamená určitou autoritu a oblíbenost i v očích jejich dětí. No a děti se zvládnou tak, když na ně budete hodný. Budete si s nimi hrát. Budete s nimi mluvit. Budete je chlácholit atd. Hlavně neřvat. Zahrajte spíš na city. Je lepší říct "Tys mi rozbil čelenku, a proto jsem smutná." Než zařvat "Ty blbý jelito! To byla moje nejoblíbenějčí čelenka! Za trest budeš v pokoji a budeš spát!", protože ho to jen ještě víc naštve a spát nebude stejně. No... rada i pro rodiče.

Co jazyk?
Na začátku je to těžké. Je to těžké. A je to strašně těžké. Ten první týden, jak upozorňovali v nějaké příručce... Všechno je nové, nevíte, kde co je a ještě k tomu ničemu nerozumíte. Než si také zvyknete na rodinný slang a slova jako "plínka" a "dudlík", které jste se ve škole neučili, tak je to strašná masáž... Musíte si říkat, že to nejhorší za chvíli přejde a bude to jen a jen lepší. Skvělé je tomu jazyku pomoci. Učit se slovíčka, hodně mluvit s kýmkoli, koukat na jejich televizi na cokoli v tom jejich jazyku, poslouchat písničky a mluvit, mluvit, mluvit. A nestydět se! Já jsem vždycky chodila s bločkem a tužkou a zapisovala si slova, kterým jsem nerozuměla, a pak se je učila.

Co společenský život?
Choďte ven! Ze začátku klidně sami, abyste si osahali, co je kde, koukli se na památky a zjistili, jak fungují autobusy a další doprava. Ptejte se rodiny na nejlepší spoje, najděte si na netu nějakou mapu, nějaký idos a cokoli. A hlavně si hledejte kamarády! Na facebooku nějaké au-pair skupiny okolo vašeho města, já jsem si našla pár nějakých lidí na couchsurfingu, který pořádá nějaké akce, kde se poznávají lidé z celého světa, může s nimi chodit za památkami nebo jen tak na víno. Zkuste si nějaké kamarády najít, co nejdříve, protože po nějaké době vás začne hrozně deptat být pořád v tom samém s těmi samými.

Co Česko?
Radím snažit se být co nejméně v kontaktu s Českem, s českými kamarády, s rodinou a češtinou obecně. A hlavně nebýt furt na počítači!!! Je to kravina... Na compu můžete být i doma. Snažte se vážně být co nejvíce s rodinou, venku nebo s kamarády. Nebo sami si číst nebo se učit jazyk. Obohatí vás to mnohem víc. Jeden dlouhej mail nebo skype konverzace za čas stačí. Hloupé je, když na vás v Čechách čeká přítel. Stýská se vám, neužíváte si pobyt tak, jak byste měli, a jste na netu pořád. Moje racionální rada je, abyste se to snažili přerušit, nebo zařídit tak, abyste nikoho neměli. Co si ale budem vyprávět...

Jak docílit toho, abych tam byl nejšťastnější?
Velice záludná otázka. Úplně stejně jako když jdete např. do práce nebo do školy; nikdo nedokáže na 100% zaručit, abyste tam byli šťastní. Ve škole nebo v práci ale můžete jít domů, napustit si vanu a stěžovat si matce. Tam už se musíte spolehnout jen sám na sebe. Nikdo vám nezaručí, že se k vám rodina bude chovat hezky, že budete mít hodně peněz a dům u pláže. Někteří na tom budou lépe, někteří hůře. Bohužel. Pokud jedete na dýl a jste nespokojeni, hledejte novou rodinu, pokud to nepřekousnete. Pokud jedete na kratší dobu, snažte se to překousnout. Mmm... to, co tím chci říct je, že i když jsem neměla moc peněz, bydlela jsem ve vesnici, neměla jsem klimatizaci a pravidelně jsem zabíjela děti, jsem ze svého au-pair pobytu velice spokojená!

Já jsem zastánce toho, že i špatná zkušenost je zkušenost, které si později budeme velmi cenit! Takže hurá do toho! Nebát se! A pokud máte ještě nějaké otázky, šup sem s nimi! Tuleň milující vedro vám rád odpoví. Pro stydlivé tu mám rubriku s mými články z Francie.