Prosinec 2012

První návštěva policie ČR

30. prosince 2012 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Novou kartu jsem si strčila do nenáviděné dotykové Nokie, naťukala pin a napsala první smsku. To už jsem seděla na sedadle spolujezdce navigujíc matku k sídlu městské policie na Černém mostě. Matka mě tam vyhodila a já jsem šla k nízké budově s kulatým modrým obrázkem. Úřední hodiny byly jen ve všední dny. Ale to jen u přestupků? Co teď? Nemůžu se vrátit domů s prázdnou, když už jsem tady! A líná huba holí neštěstí přetáhne, takže jsme zazvonila na recepci.

Paní ve zvonku mi řekla, že to musím jít na státní policii, ne na městskou. Bála jsem se zeptat, kde bych ji našla, protože jsem nevěděla, jestli to není třeba nějaká základní věc, co vědí všichni. Jestli nemají třeba jen jednu budovu nebo tak... Nakonec jsem se ale zeptala a paní mi řekla úplně normálních hlasem, že nejbližší sídlo státní policie je na Čerňáku v cihlové budově.

Za pár minut už jsem stála před červenou budovou s modrými okny a zamčenými dveřmi. Dva zvonky a pěkná nová "schránka důvěry". Zazvonila jsem na recepci. Nic. Zkusila jsem tlačítko na druhé straně nápisu. To zdevastovanější a přelepené lepicí páskou. Mezi tím jsem přemýšlela, na co tam asi ta schránka důvěry je. Píšou tam dopisy o tom, jak policisté fungují? Píšou si navzájem dopisy? Občané žalují na Policisty? Nebo občané žalují na další občany? Ať tak nebo tak, nikdo neodpovídal. Zazvonila jsem tedy na druhý zvonek. Po chvíli se ozval celkem příjemný mužský hlas.

Vysvětlila jsem rychle svou situaci, a co chci. Na to mi bylo odpovězeno otázkou "Akjsdhfk se vám to stalo?", odpověděla jsem, že tady kousek na Čerňáku a on chvíli mlčel a pak iritovaným hlasem řekl "Ale KDY?". Na moji odpověď mi poručil unaveně, ať si jdu teda sednout, mchmfm že za chvíli si pro mě přijde. A už rozhodně nezněl tak příjemně.

Prošla jsem dvěma dveřmi a sedla jsem si na sedačky. Vedle automat, kovové pulty s telefonem jako recepce, vkusná modrá, automat na sušenky, stůl v nesýtenou Aquilou a letákem k Globusu. Nikde nikdo. Žádné zvuky. Natož nějací občané čekající na spravedlnost.

Asi za 15 minut přišel pán tak ke čtyřicítce, stoupl si za ten recepční vyvýšený pult, který byl asi 5 metrů ode mě a řekl mi, ať mluvím. Protože jsem si říkala, že když budu takhle daleko a ještě k tomu tak nízko oproti němu, tak to bude znevýhodňovat mou pozici (a celkově by to bylo divný), tak jsem si vzala svou taštičku, přišla jsem k pultíku a tak tedy vykládám.

Včera mi vypadl na ulici telefon. Já si toho nevšimla, a když už jsem to zjistila a vrátila se, tak tam nebyl. Vedle byli nějaký 2 kluci, takže to museli vidět a slyšet a patrně ho i ukradli. Na telefon jsme několikrát volali, tak to tam vyzvánělo, ale pak telefon museli vypnout. Není možné, že by se vybil, protože byl úplně nabitý. Takže bych chtěla nahlásit ztrátu, ale hlavně ho zablokovat, aby ho nikdo nemohl používat.

Celou dobu na mě kouká ospalým nicneříkajícím pohledem. Několikrát si i promne oči. Pak chce znát hodnotu telefonu, čas a místo tragedie.

"Vy jste si nevšimla, že vám spadl?", ptá se, a když kroutím hlavou ze strany na stranu, zeptá se: "Jste byla pod vlivem?".

Otázka mě zaskočila. Začala jsem vysvětlovat, že jsem měla v uších MP3, takže jsem nic neslyšela. Že jsem měla rukavice, takže jsem to ani moc necítila. Myslela jsem si, že si dávám mobil do tašky, ale patrně jsem ho dala do tašky z venkovní strany, takže vypadl. Ještě jsem cítila, jak jsem do něj kopla. To jsem ale myslela, že po mě zase někdo něco hází, nebo jsem kopla do... čehokoli.

"To vám ale museli vypadnout sluchátka!", argumentuje policista. Tak vysvětluju, že jsem měla MP3 a neposlouchala jsem muziku na telefonu. Policista se na mě koukne, jako bych byla úplně blbá a dodá "To je to, když nemáte všechno v jednom.". V duchu mi spadne čelist až pod jižní Afriku. Vždyť se ty věci hrozně rychle vybíjí! A hlavně když pak ztratím tu jednu věc, ztratím všechno a jsem totálně v prdeli. A...hlavně... jeho argument vůbec přeci nedává smysl! Je nemístný a úplně nahlavu!

Vzhledem k tomu, že mě tyto situace a podobné chování hrozně zajímá a už jsem tušila, že z toho bude článek, hluboce jsem rozevřela nadšením oči a s nevěřícným úsměvem jsem poslouchala, jak policista říká vševědoucně, že takhle sem pak ty lidi přichází no... a vypráví nám ty jejich historky, jak jsou naivní. A jenom nám přidělávají práci!

Na to jsem neměla, co říct. Mám totiž pocit, že jsou tu proto, aby tyto věci vyřizovali. A jsou od toho placeni, ne? Zajímalo by mě, co těch 15 minut dělal před tím, než na mě přišla řada. Což ale není řečnická oznamovací věta, která má policistu napadat! Opravdu by mě to prostě zajímalo, co tam musí dělat. Pokud tam tedy něco musí dělat.

Pak si vzal záručák do tiskárny, za chvilku přišel a zase odešel. Že prý bude chvilku trvat, než to tam naťuká. Než jsem si stačila dospat poznámky k budoucímu článku, vešel policista zase. Řekl, že si rovnou můžu vzít tu propisku a podepsat ty papíry. Rychle jsem vstala s taškou. Starý mobil mi vyletěl a rozmrdal se na všechny strany. Policista se mě zeptal, jestli nějak podobně se to stalo s tamtím telefonem. Chtěla jsem vysvětlit, že to byla úplně jiná situace, ale radši jsem si to nechala pro sebe...

Podepsala jsem pár papírů, na další, co bych měla podepsat, jsem prý neměla čekat (ale už je to v procesu, už jsme to tam zadali). Vzala jsem si své kopie a záručák. Mobil prý bude snad během dne zablokován, takže ho nikdo nebude moci používat. A kdyby ho někdo náhodou vrátil, tak mi zavolají. Prý se čas od času nějaký vrátí, že ho někdo hodí do té schránky.

Rozloučili jsme se a já jsem šla domů. S hrozným pocitem, že všechno zlé je pro něco dobré... Šla jsem domů spokojená... Byla jsem poprvé na policii. Napíšu si článek. Mám další historku na vyprávění. V budoucnu se připravuji na to, že budu tak o 2 až 3 tisíce chudší. Ale už si nepřeju oběsit se na vysoké vrbě nebo skočit z jedenáctého patra panelového domu.

Jéé! Mýdlo!

28. prosince 2012 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Přemýšleli jste někdy nad tím, co darované dárky vyznačují? Darující jimi vyjadřuje jakýsi vztah k vám. Vyjadřuje jimi také to, co si myslí, že by se vám líbilo. Nebo co by se vám mohlo hodit. Nebo co vám chybí.

Jednu dobu jsem dostávala neustále mýdla. Dostávala jsem i antiperspiranty. Mikuláš mi tento rok nadělil rodinné balení šamponu proti lupům a Ježíšek přeskočil level a dal mi parfém. Asi bych se opravdu měla začít více mýt...

V mnoha případech vás ale ani nenapadne brát takovýto dar s urážkou! A při tom vám někdo před celou rodinou úplně otevřeně ukazuje, že smrdíte! Jak to, že si toho nikdo nevšimne? Obchodníci to totiž vymysleli!

Oni zabalí mýdla, šampóny, antiperspiranty, prostředky na plíseň, náplasti na kuří oka, čaje pro navýšení IQ, pěnu na holení s žiletkou, krémy na suché paty a krémy proti akné do krásného hezkého elegantního balení, takže vy se na sprchový gel s intenzivní ovocnou vůní nekouknete a nezačnete vykřikovat "To jako smrdím?!" a s brekem neodeběhnete do pokojíčku, ale vytáhnete krásný košík se slámou a začnete dělat "Hm, ó, ó. Sprchový gel, ó, kam já si ten košík potom dám?" a se slámou zapíchnutou v hlavně dělající dekoraci vybalujete další šampón.

Vždycky jsem chodívala kolem těch dárkových balení a nerozuměla jsem tomu... Jsem ráda, že v mých devatenácti letech jsem přišla na to, že je to tak zabalené, aby se obdarovaní necítili špatně. Aby si vůbec nevšimli, že s nimi darující již nemůže být delší dobu v místnosti, protože ho štípou oči. Aby to rychle začal používat, protože to vypadá tak hezky. Takové manipulativní dary... Ani si nevšimnete a voníte! Problém je ale s lidmi, kteří shledávají lahvičku mýdla taak krásnou, že ji mají jen na okrasu a odmítají ji používat. Pak už jen snad další Vánoce...
... a můj parfém je jediný černý parfém na světě... v hezké krabičce... v hezké lahvičce...

Když štědrý večer nastává

25. prosince 2012 v 20:36 | Tuleň |  má rodina
Bylo něco po páté. Matka se převlékla a začala smažit předobalené kapry, kuřata a myši... Zavřely se dveře do obývacího pokoje, abychom Ježíška při ukládání dárků nerušily, a rozsvítil se stromeček, aby Ježíšek věděl, kam jít. Postarší kočka na nás koukala a čas od času jsme ji pochovaly, což končilo podrápanými rameny, zády a hrudníkem. Protože je již kočička postarší a trošku se bojí výšek, vylezla nám vždy na záda, takže jsme v pravidelných intervalech setrvávaly v předklonu.

Sestra nám ukázala svou novou sukni, na kterou byla hrdá, a těšila se, že jí to bude slušet. Když se do toho však navlékla, musely jsme všechny uznat, že úplně nevychytala barvy. Zkusí to s jiný tričkem, což způsobí zjev obráceného stromu v zimě ve městě (hnědý kmen - triko, zelené listy - sukně, sněhová pokrývka pokrytá špínou z aut - šedé punčochy). Sestra však odmítá dělat stojky, abychom si prohlédly strom tak, jak má být, a bere si triko černé a punčochy sundavá. Černé triko je průsvitné a má rukávy, kterým nikdo nerozumí, a sestra se je snaží schovat. Snaží se rozparek od lokte nějak zaonačit, aby to vypadalo jako hodnotné zakončení rukávu. Což se však úplně nedaří. Když už se zdá spokojená, odmítne finální úpravy argumentem, že nemůže Ježíškovi ukazovat lokty. Že je to moc odvážné a dráždivé pro Ježíška.

Mezi tím obě běháme do kuchyně, kde máme na starost připravit bramborový salát a prostřít stůl. Vzhledem k tomu, že to sestře dlouho trvá, začnu se salátem sama. Házím lžící salát do mísy ve tvaru ryby. Dávám si záležet, aby ryba měla břicho, aby mísa nebyla upatlaná a už přemýšlím, jak rybu finálně dozdobím. V tom přiletí strom div neudělajíc stojku a začne na mě strašně hrubě řvát, což dokončuje slovy o debilech a chudácích rybách. Máme totiž mísu ve tvaru ryby a ještě formu ryby. A sestře se nelíbilo, že salát není ve formě té ryby, ale jen tak v míse. Uklidila jsem se do chodby a krčila se v koutě. Sestra hrubě naházela salát do formy a zdobila.

Nabrala jsem odvahu a začala dávat skleničky na stůl. Vzala jsem skleničky jménem sloní nohy, protože to byly jediné skleničky, od kterých máme 3 kusy.

"NEJDŘÍV ZNEUCTÍ RYBU A PAK CHCE SLONÍ NOHY! VIDĚLAS TO NĚKDY, MATKO? KRISTE JAK SE TOHLE MOHLO STÁT! Je vidět, že tu má nejnižší vzdělání!"

Našla jsem skleničky jiné a bylo mi nakázáno nalít do nich víno. Ve stresu vyndavám víno z lednice. Něco ale není v nepořádku. Matka na mě kouká jak na debila a vážně se mě ptá, co to vytahuju. Byl to sirup.

"Ježiši ta se na vysokou školu rozhodně nedostane!"
"Možná na nějakou soukromou."
"To nějak hodně soukromou!"
"Nebo na zvláštní."
"Zvláštní soukromou!"
"Nebo prostě u pásu, no... to taky není špatný! Stejně si chceš zkusit tu práci v továrně, ne?"

S brekem se odklidím do pokojíčku, kde se ze sebe snažím udělat aspoň drobnou okrasu. Sestra odešla také a zavolala na nás něco ve smyslu, že si jde namalovat čtvrté obočí. Při čemž měla do té doby jen jedno.

Salát hotový, tak ho jdu vyfotit. Jak byla sestra hrrr, odlétly nějaké kousky salátu na kuchyňskou linku, čehož jsem si nevšímala. Až slyším příkaz, ať to nefotím s těma hovnama vedle. Ať si to dám někam pryč, ať tam ty hovna nejsou. Dvojtou rybu jsem přenesla a podle rady jsem ji vyfotila bez hoven. Pak jsem šla uklízet ty zbytky. Ale že by to bylo škoda to vyhodit, tak jsem ty kousky salátu nasála z linky pusou.

Když už nebylo co, stoupla jsem si patama na práh kuchyně a koukala. Sestra konstatovala, že mám podpatky, a matka si stěžovala, že jí je 31 a upraví se za 5 minut a nám - mladým kusům - to trvá hodinu.

Pak jsme se začaly bavit o Lupinovi, což je naše kočka, která se jmenuje Mikeš. Má však problémy s ledvinami, což se mimo jiné projevuje mastnou pokožkou a velkým počtem lupů. Tak jsme mu začaly říkat Lupin a někdy i Lupus, podle čehož pak vznikl i vlk, takže naší kočce, která je vlastně kocour, a dost často jí říkáme pes, říkáme vlku. Pak jsme přišly k tomu, že lupus je vlastně i dost nepříjemná nemoc projevující se navenek zarudnutím kůže.

Sestra pak oznámila, že od jejího muže má pozdravovat tu starou vopelichanou kočku. Můj vtip o tom, že by neměl takhle mluvit o jeho budoucí tchýni, nepadl na úrodnou půdu.

Nakonec jsme zasedly ke stolu a v podobném duchu jsme pokračovaly se slavnostní večeří a poté rozdáváním dárků.

Rdže-e to kretén, r-stě...

22. prosince 2012 v 18:06 | Tuleň |  mé úvahy
Mexičani jsou příšerní! Mluví jako prasata! Jak asi jim mám rozumět, když neumí pořádně vyslovovat, sakra?! Například říkají místo "puedo" pedo... A pak to ani nepřiznají! Prostě fakt strašný...

Mmm... myslíš? Slyšelas někdy sebe? Poslouchalas někdy lidi kolem tebe? PRASE! PRASATA VŠICHNI VY! Všichni my...

Jednou jsem se tak zaposlouchala, co za kraviny říkají Češi v mém okolí, a nestačila jsem se divit! Například často slýchávám slovo "pám". Co by to tak mohlo být? "Třá" už vám bude možná povědomější... A slovo "úpe" bude jasné pubertálním výrostkům, kteří toto paslovo začlenili i do psané a normálně používané podoby.

Jednoho dne přišla hodina české mluvnice, kde jsme si vyprávěli o hláskosloví a fonetické transkripci. Tak jsem se dozvěděla, že ve slově léčba nevyslovujeme čb, ale dž a ptáme se Gdo?. Zajímavé však bylo čtení takového normálního slova vodník. Samozřejmě víme, že to n vyslovujeme jako ň (vodňík). Ale - co je zajímavé - změkčujeme asi i d, abychom se vyslovováním tak nenadřeli, takže říkáme voďňík. To mě neuvěřitelně překvapilo a začala jsem se na mluvu soustředit.

Najednou jsem se ocitla v úplně jiném světě... Říkala jsem si "Jak se sakra s touto řečí můžeme domluvit? Jak to, že si rozumíme, když každý mluvíme úplně jinak a úplně divně! A teď si ještě představte, že jste cizinec a tu češtinu se chcete naučit, ale každý mluví jinak, než to píše, a když je na to upozorníte, tak to jednomyslně odmítnou?

Na cizí češtině si rozdílu můžete velmi dobře všimnout. Student z Chile bydlící v Praze vždycky říká "Já chce" místo "Já chci". Pražáci totiž vyslovují písmeno i tak, že pusu neroztáhnou, takže i je něco mezi e a i a cizinec to nepostřehne. To samé se španělským yo puedo, které říkají prostě hodně rychle a vznikne z toho yo pedo.

Třá je rychle řečené třeba. U rozkazu pojte!, budete rozumět, že se máte na něco podívat. Úpe pochopíte jako úplně. A pám znamená v podáví mého dědy povídám...

Nejraději mám ale slovo protože. Protože je protože dosti dlouhé používané slovo a nedává se na něj většinou důraz, každý si ho nějak komolí. To potom sedíte v hospodě a z jedné strany na vás leze prote, z druhé protoře, zezadu zaslechnete dobře známe páč, od druhého stolu přichází pre, další překvapivé če se ozývá z podstolu a vy sama se slyšíte argumentovat zvukem připomínajícím dže...

Bllblblbbll

6. prosince 2012 v 18:55 | Tuleň |  má rodina
Psáno na Jitku, 5.12, 23:15

To je vám takhle jednou 5. 12. Jste ve škole až do setmění, povrchně vnímáte, že je Mikuláš, na záchodech potkáte spolužačku převlečenou za anděla, venku se ozývá nebývalý hluk.

Cestou domů vzpomínáte na předešlá léta... Když jsme byly malé, táta s dědou se převlékávali za Mikuláše a čerta a my jsme musely zazpívat nebo říct nějakou básničku. Babička vždycky odněkud vyhrabala uhlí, zabalila ho do alobalu a s ním jsme dostaly ještě velkou tašku s hromadou čokolády, ovocem a většinou k tomu byl i nějaký kus spodního prádla nebo ponožky.

Když už se starším nechtělo převlékat do kostýmů, zahájila matka jinou tradici. Tašku s nadílkou nám někam schovala. První rok nám nápovědu byly šipky z čokoládových mincí a další roky už jsme si to musely najít samy. Nebylo to ale tak těžké, protože nám to matka schovávala každoročně pod peřinu. Někdy se však stávalo, že jsme na to zapomněly a večer nadílku zalehly...

V metru jsem si vyndala z tašky mobil a čekala jsem na signál. Hned po výlezu z metra jsem vytočila matčino číslo. Matka mi po chvíli hovor vytípla a zavolala mi zpátky. Zeptala jsem se jí, jestli má ranní službu, protože jsem věděla, že ráno nebyla doma, což znamená, že mohla mít denní (do 18 hod.) nebo ranní (do 15 hod). A já věděla, že musela mít ranní, protože je přeci Mikuláš a matka má povinnost mi připravit nadílku. Protože jsem její dítě a přeju si to a jsem na to zvyklá.

Neměla ji. Byla dosud v práci a já věděla, že na mě nečeká nic. Se smutkem jsem se tedy dobelhala domů.

Pojedla jsem, prokrastinovala jsem si, poumyla jsem se, pokecala jsem s příchozivším otcem, porozloučila se s odchozivším otcem, podělala nějaké drobné úkoly v domácnosti, povysvobodila kočku z vězení a dala se do referátu.

Přišla matka s gulášem a bolestí hlavy, která ji už tíží dlouho. Zprostředkovaly jsme si události v našich životech, já se šla umýt a matka koukala na televizi.

Když jsem se domyla, matka už měla všude zhasnuto a zavřeno, což znamenalo, že už spala. Pokračovala jsem na referátu.

Tu najednou matka vystřelí z obýváku a běží ke vchodovým dveřím. To si vzpomněla, že chce zamknout? Nonsense. Stejně nás nikdo neukradne... Matka ale překvapila a místo zamknutí dveří dveře otevřela a naštvaně se mě zeptala, jestli jsem dala kočce najíst. Říkám, že ano. Ptá se mě kdy. Odpovídám, že když jsem přišla ze školy; v 5. Odpovídá, že má ale furt hlad a běží do sklípku, který máme na chodbě. Běžím za ní a sděluji jí žhavý drb o jednom našem sousedovi. Celou dobu, co vyprávím, se na mě matka kouká a nehledá kocourovo jídlo. Pak mi řekne, jestli bychom to nemohly vyřešit vevnitř. Tak odbíhám do pokoje a pokračuju v konverzaci se sousedem, který mi drb o jiném sousedovi sdělil. Matčin návrat ze sklípku nezaregistruji, ale když vyběhne z kuchyně směr obývák, vyběhnu z pokoje i já a sděluju ji další zajímavé informace. Matka se se mnou ale bavit nechce a běží do obýváku s igelitovou taškou, ve které otec přinesl zeleninu. Divím se a ptám se matky "Si bereš s sebou křen?". Matka něco zamumlá a rozejdeme se každá do svých pokojů.

Sedím u počítače, přemlouvám se, ať dělám něco užitečného, a najednou periferním viděním zahlédnu, že je někdo za mnou. Matka si asi něco zapomněla. A tak se otočím a tam matka nad mou postelí s mikulášskou napěchovanou punčochou v ruce.

Já jsem mezi tím zapomněla, že je to vlastně dneska a vydala jsem ze sebe překvapené: Jéééééééé. Matka byla trochu nešťastna, že jsem ji objevila, a tak se to snažila zachránit vydáváním čertovského citostovce "Blblllblblbl", ale protože matka taky už není nejmladší (a byla ostuzena tím, že jsem ji objevila), tak to neznělo úplně čertovsky a úmysl se dal poznat jen ze zkušenosti z minulých let, kdy nám matka vysvětlila, že čert dělá "Bll-bl-blbbll".

Hned jsem se na nadílku vrhla! Čokoládová postavička anděla a čerta, bonbony, sušenky, čokoládové postavičky na stromeček, perníky a 750 ml šamponu s mentolem. Při čemž v jedné ruce držela úžasný čokoládový kalendář od Lady. A v druhé přidržovala ananas. Ostatní ovoce se jí tam prý nevešlo a mám si ho vzít v lednici. S tím už jsem začala o víkendu...

Po bližším ohledání jsme zjistily, že matka - patrně vlivem prášků proti bolesti - mi nadělila i části ze sestřiné nadílky, takže jsem potom polovinu musela odevzdat.

Člověk se někdy ptá, na co ty tradice jsou. Takový kraviny. Racionální důvod žádný... Ale pak to přijde a vy - z čistě nepochopitelného hlediska - jste spokojení a tradice si vychvalujete.