Listopad 2012

Výtahové záchvaty asociálna

30. listopadu 2012 v 17:09 | Tuleň |  můj život
To jsme jednou čekaly v našem paneláku v přízemí s matkou na výtah. Při čekání najednou zaslechnu klíče ve vchodových dveřích z druhé strany výtahu. Matka nervózně přešlápne a vytvoří citoslovec značící nevoli. Pak si začne hlasitě přendavat v rukou kovové klíče sdělujíc mi šeptem: "Takhle když začneš dělat zvuky, že čekáš u toho výtahu, lidi hrozně zpomalí, hihihi."

Nadzvedla jsem obočí nad matčinou asociálností. Výtah ale přijel a my jely ve výtahu samy.

Přemýšlela jsem o tom. O tom prostoru ve výtahu. Je to nepříjemné... co si budeme povídat. Musíte být v malinkém prostoru s úplně cizím člověkem. Studie prokázaly, že většina lidí se ve výtahu sobě nekoukají do očí, protože už takhle je osobní prostor narušen a představa ještě většího narušení pohledem do očí je děsivá.

Došla jsem k názoru, že je matka asociální přímo příšerně, že mě jízda s cizími lidmi nevadí a že je nejlepší prolomit trapnost hovorem. Drobný small talk nikdy neuškodí a 45 vteřin se to dá vydržet mluvit. K tomu zjistíte, že lidé, se kterými bydlíte, nejsou jen xichtící se lidé, co s vámi bydlí, ale že i žijí. Existují. A nakonec máte hlavně hezký pocit, že jste si s někým popovídali. A že nejste asociálové.

Idea báječná! Začala jsem si všímat matčiných teorií o dalších asociálních lidí... Čas od času jedu dolů ze sedmého patra a ve čtvrtém patře se výtah zastaví, protože si ho někdo přivolal, ale když ta osoba zjistí, že by ve výtahu někdo cizí mohl být, vezme to rychle schody a já vidím přes prosklené dveře utíkající stín a slyším prásknutí dveří. Ze sousedů - jak matka správně podotkla - se po zvuku od klíčů stanou šneci. Někdo to vezme do pátého patra pěšky, než aby sdílel ten společný prostor. Někdo si naférovku zavolá druhý výtah. A čas od času se to prostě v tom výtahu s někým musí vydržet.

Tu ale najednou přišel den, kdy u výtahu dole bylo hodně lidí a já jsem pozdravila a zamířila na schody. Do sedmého patra. Další den, kdy jsem také zdrhla před přijíždějícím výtahem myslící si, že v něm již někdo jede (při čemž jsem dole zjistila, že tam nikdo nebyl a výtah pořád stál v sedmém patře). Nebo den, kdy jsem si zavazovala před barákem neexistující tkaničky, jen aby přede mnou jdoucí soused již zašel a vyjel. Nebo jsem detailně zkoumala naši prázdnou schránku.

Děs a hrůza...

Napsala jsem asi všechny strategie, které jsem v těchto situacích kdy použila. Nemyslím si, že bych byla jediná (jen už kvůli matčinému průzkumu a mých poznatků), která by dělala něco podobného. Patrně to bude přirozená tabuizovaná věc v české společnosti. Nechceme se bavit s lidmi, které neznáme. Nechceme se s nimi ani setkávat. A už vůbec s nimi nechceme sdílet prostor 1x2 metry. Takže... se nestyďte... a napiště mi své taktiky, protože by mě to neuvěřitelně zajímalo!

Take a smile

25. listopadu 2012 v 17:17 | Tuleň |  můj život
O Češích se říká, že se nikdy neusmíváme. Dokonce i v novodobých průvodcích upozorňují cizince, ať se neděsí lidí v MHD, když vypadají, že chtějí někoho zabít. A vy - Češi jako poleno - mi musíte odsouhlasit, že v MHD - a potažmo ani nikde na ulici, v obchodě či na poště - neoplýváte zrovna dobrou náladou a neházíte úsměvy na všechny strany.

Co se ale stane, když máte zrovna opravdu dobrou náladu a prostě ten úsměv zakrýt nejde? Nemůžete si ani číst, ani se učit... nic. Ani nechcete. Myslíte třeba na předešlý den a na ty skvělé okamžiky, které vám dobrou náladu způsobily. Pak přecházíte na jiné vtipné okamžiky ze svého života i ze života ostatních a pořád se usmíváte, někdy se i zasmějete. A při tom koukáte kolem na ty nasraný lidi, kteří vás většinou ani nezaregistrují, protože ve své náladě neregistrují nic, co by se té jejich náladě mohlo vymykat. Při čemž vy v dobré náladě si všímáte jejich detailů; Že má pán drobný tik na rtu, jinému padá hlava, další vás v pravidelných intervalech děsí pohledem na jeho mandle a člověk vlevo od vás čte sudoku. Vy se smějete nad jejich smutnými osudy a přemýšlíte, kam jedou, odkud jednou, kde pracují a kolik mají dětí. Pořád v dobrém rozmaru a s úsměvem nejen na tváři, ale i v očích.

Jednou jsem takhle seděla v poloprázdném autobuse jedoucím do školy. Usmívala jsem se a koukala na všechny strany. Naproti mě seděla jen jedna osoba. Byla to žena - třeba 30 - a stejně jako já se usmívala a stejně jako já observovala všechny strany. Nejdřív jsem přemýšlela, jestli se mi to třeba jen nezdá. Všechny ukazatele mi ale napovídaly, že je to realita a že se v Praze našly pravdu 2 usmívající se osoby, které se střetly v jednom autobuse koukající na sebe v úžasu. Co si budem povídat... taková věc zlepší i tu nejlepší náladu!


O.b. na vycházce

4. listopadu 2012 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Přiběhla jsem na vysokých podpatcích do metra, sedla si na krajní sedačku na té šestce, které jsou naproti sobě, začala si vytahovat MP3, natáhla jsem ji do ucha, našla jsem písničku, která se mi líbila, odepsala kamarádce, zandala mobil a vytahovala si knížku z kabelky.

K tomu, abyste pochopili následující události, je třeba vědět 2 informace.
  1. Jak už asi všichni víte, ráda nosím kabelky, které jsou menší než mé knihy.
  2. Jsem ve facebookové skupině "Kamkoli se podívám, najdu tampon".
Tak jsem tedy vytáhla knihu s 600 stranami, cítila jsem, že něco není dobře. Našla jsem jeden tampon vedle tašky, tak jsem ho rychle vrátila zpět. To ale nebylo všechno. Sluch jsem měla zacpaný Malvinou Reynolds, což zapříčinilo, že jsem druhý pád nemohla slyšet. Periferní vidění ale zafungovalo, a já si stále uvědomovala, že všechno není tak, jak by být mělo. Vytrhla jsem sluchátko z ucha, a všimla si paní vedle mě, která se koukala pod své sedadlo. Také jsem se koukla. Tampon byl pod paní nalepený úplně u zdi, tak jsem se nahla, že ho vytáhnu. Bohužel jsem na to moc malá. Zkusila jsem to ještě jednou, abych nezanechávala nepořádek, mohla si tampon uklidit a ukončit definitivně tuto trapnou situaci. Bohužel nemám tak dlouhé ruce a nedosáhla jsem na něj.
Paní jsem řekla, že to nevadí, že to tam nechám. Do teď nevím, jestli postřehla podstatu vyletěné věci nebo ne. Ostudně s ironickým úsměvem jsem se zase začetla.

U toho jsem si prohlížela 2 příchozivší slečny. Jedna měla celkem hezký červený kabát, ale měl hodně žmolků, a já přemýšlela, jestli i můj kabát má žmolky. Slečny si spolu povídaly, byly třeba mého věku a vypadaly sympaticky. Tak jsem se znovu načetla.

Všimli jste si někdy, že mezi Vysočanskou a Českomoravskou je zatáčka? Čtu, čtu a najednou sebou vlak pohne a tampon vystřelí neuvěřitelnou rychlostí dopředu k nohám slečny bez kabátu. Periferní vidění zapracuje znovu. Nad knihou mám vytřeštěné oči, stud se pere se smíchem a se skloněnou hlavou pozoruji, jak se tampon drží přesně uprostřed těch slečniných bílo růžových tenisek. Nic se neděje. Žádný smích, nikdo se na mě nedívá. Vypadá to, že létající tampony jsou v metru každodenním úkazem. Slečna je z těch lidí, kteří se pořád musí hýbat, takže kolem tamponu pořád krouží, klepe, šoupe a já pořád čekám na to, až se do něj trefí a on zase vyletí přes metro k jiným nohám. Všimla si toho vůbec? Musela!

Chvíli jsem přemýšlela, jestli se nemám zvednou a vzít si ho. Pak mě to ale přešlo. Mám sice ráda pořádek a nenávidím lidi, kteří vyhazují odpadky na jiná místa než do koše (nejlépe použít tříděný odpad). Taky mi úplně nezáleží na tom, co si o mně lidé myslí. A nerada čímkoli plýtvám. Ale tohle mi přišlo moc...

Takže pokud pojedete na metru B ve třetím vagónu a najdete tam tampon, víte, jak se tam dostal.

Páteční kultura

3. listopadu 2012 v 9:43 | Tuleň |  můj život
Jaký bylo to kino? Bylo to úžasný!! Hrozná škoda, žes nemohla jít! Jůli měla zpoždění, takže jsem tam na ní čekala. Tam bylo úplně přecpáno! Všude lidi a na pokladně bylo napsáno, že už je to vyprodaný, tak jsem se trošku vystresovala, ale vzpomněla jsem si, žes nám rezervovala ty tři místa, ale nevěděla jsem na jaký jméno, tak jsem z toho byla taková nervózní, abychom si měly kam sednout. Ještě k tomu s tím Jůli měla celkem problémy kvůli bratrovi, ale nakonec teda jako mohla a bylo by hrozný, kdyby se to nakonec nekonalo. Ale zeptala jsem se u pokladny, kde ty španělský věci jsou a paní mi řekla, že rovnou do Malého sálu. Zjistila jsem, kde je Malý sál, a zjistila jsem, že ve velkém sálu je nějaká přednáška, která je nacpaná a musí se na ni kupovat lístky a že to naše je tedy opravdu zadarmo a vedle.

Šla jsem k paní u Malého sálu a ptám se, jestli jsou tady ty španělský filmy a ona že ano a že můžu jít rovnou do sálu. Tak jsem jí řekla, že má kamarádka zpoždění a že na ni musím počkat, jestli to nevadí a ona mi - k mému překvapení - řekla, že na nás počkají. Tak jsem si představila, jak to celé kino na nás čeká a že jsou nasraní a doufala jsem, že Jůli přijde brzo.

Došla jsem si na záchod, hodila si kabát do šatny, otřela Sophiinu volbu od mýdla a to už Jůli přicházela. Naběhly jsem do již zavřeného kina asi 8 minut po začátku. Na první pohled dost tma. Paní nám řekla, ať si sedneme, kam chceme a já už jsem viděla, jak přecházím nějaký lidi, šlapu jim na nohy a strkám jim zadek do obličeje jen kvůli tomu, že je tam nakonci volné místo jen jedno a ne dvě pro nás obě. Našly jsme ale řadu, kde nikdo nebyl, tak jsme zasedly.

Filmy byly neuvěřitelný! Bylo to seskupení krátkých zapomenutých uměleckých španělských filmů! Titulky v angličtině překrývaly často ty španělské a akcenty mluvících spojující se s kvalitou filmu a zvuku z devadesátých let mi způsobovaly to, že jsem často koukala na titulky anglické.

Byly to filmy, které ukazovaly každodenní život (kamera na člověka, který čeká na někoho na ulici; dloube se v nose, zívá atd), také zajímavé kusy na přemýšlení o plynutí času (záznam z okénka jedoucího auta, který se neustále přetáčel dozadu), zajímavé skutečnosti o lidech z jiných zemí (Kuba, Chile...) žijících ve Španělsku, filmeček patrně o útěku z nějaké země, kde mluvily najednou a strašnou rychlostí 2 osoby...

Asi po patnácti minutách odešel pár sedící veprostřed a my zůstaly v kině samy.

Po pár minutách debaty o intelektuální výši filmů jsme uznaly, že jsme tohoto intelektu ještě nedosáhly. Nechaly jsme kino zcela opuštěné a šly do KFC.