Červenec 2012

En France on mange sainement

28. července 2012 v 13:50 | Tuleň |  ma France
Když jsem sem jela, měla už jsem od sestry, která ve Francii strávila rok, mnoho informací. Jedna z těch informací samozřejmě zahrnovala i jídlo. Prý si tam na jídlo dost potrpí. Jedí zdravě a pěkně. Takže jsem se moc moc těšila, protože ráda zdravě jím. A ráda nejsem přežraná, i když to tak často nevypadá...

Francouzská matka mi na začáku řekla, že neumí moc vařit. Tak jsem si říkala, že mi je to asi jedno. Že sním cokoli. A je to tak, ale nedovolila jsem si pár krát se překvapit.

Měli jsme například salát - super. Potom přišlo takové to maso, co máte u Mekáče v hamburgru a myslím, že to bylo s těstovinami. Další den mě dostal obalovaný sýr. Obalovaný kozí sýr! A byl obalený asi vlastnoručně v takové tenké tortile a osmažený. Další trojhránky na podobný zúůsob byly i se zeleninou. Snad tomu říkají Brick.

Po kozím smažáku přišly rybí prsty, které chutnaly mnohem míň jako ryba než ty, které si pamatuji z dětství. Samozřejmě doprovázeny těstovinama. Suché těstoviny se sýrem. I když vlastně ty těstoviny tak moc suché nejsou, protože je matka nějak zamastňuje. Jestli házi do vody máslo nebo jak... Kdo ví?

Když jsem si do svých těstovin nakydla katchup, matka na mě koukala, jako kdybych si právě vytáhla z ucha flašku s vínem.

Mě zase dostalo, když koupila v krámě předobalené řízky. Nebo když mi řekla, že mám umýt salát a pak jsme ho sušily papírovými ubrousky. To už jsem zatrhla! Po umytí suším salát jedině utěrkami.

Jak už to známe, Francouzi rádi sýry a snídají sladce. Máme v lednici asi 30 druhů sýrů, které jedí jako desert po jídle. Stejně jako jogurty, pudingy, přesnídávečky (compot) atd. Ke snídani horkou nebo studenou čokoládu (kakao) a k tomu sladkou houstičku... k čemu bych ji přirovnala? Musíte sem asi přijet a dát si Pain au lait. Já předevčírem snídala pizzu. Doufám, že mě nikdo neviděl.

Koupila jsem si Nectar Guyava, který se celkem dal. Měla jsem Coca-colu s vanilkou, která byla fajn, ale po chvíli už jsem vanilku ani trochu necítila. Coca-cola cherry je pořád nejlepší. Mangový džus mi celkem chutnal! Jsem mimo z těch jejich džusů, které mají asi 300% ovoce! Jak mi to v Čechách chybí... A měla jsem Marockou polévku Harira, která je tradičním pokrmem při Ramadánu, o kterém budu povídat někdy později. A jedla jsem lilek a květák!

PS: Teď hrozně moc vzpomínám na to jak jsme vždycky o prázdninách koukávali doma na LOH. Celý dny jsme to mívávali zapnuté a chodili kolem toho. Někdy bych se chtěla moc vrátit do těch let.

Tuleň obklopený dětmi zdraví do Čech!

Fille au-pair cherchant des amis

26. července 2012 v 16:58 | Tuleň |  ma France
Krásný dobrý den přeji všem mým čtenářům. Slyšela jsem, že už se v Praze oteplilo. Také jsem slyšela, že minulé týdny bylo po celé Evropě hnusně a jen v blbý Marseille musí být milión stupňů a slunce. Zlaté Mexiko!

V každém případě... Včera byl den, kdy jsem se konečně bavila s lidmi! Po dvou týdnech toho, co jsem byla sama s počítačem, s dětmi nebo s matkou či jejím bratrem, to byla celkem příjemná změna.

Zoufalá jsem si vzpomněla na stránku www.couchsurfing.org, o které jsem slyšela v Čechách, a vzpomněla jsem si, že moje kamarádka přes to našla hormadu kamarádů. Zaregistrovala jsem se a začala jsem psát všem lidem, na všechny zdi a na všechny akce, že jsem zoufalá au-pair bez kamarádů a že chci někoho poznat. Během pár dní mi přišlo hrozně moc milých zpráv a všichni mi doporučovali jít na každostředeční akci na pláži v Marseille. Už jsem se chystala minulý týden, ale nakonec z toho sešlo, protože jsem pozdě zjistila, že sem do mé vesnice nejezdí noční busy (noční bus = od 19:00), což by byl celkem problém, protože akce začínala v 19:30. Tak jsem napsala ještě několik zoufalých vzkazů a bylo mi nabídnuto přespání v Marseille. Nejdřív od asi čtyřicetiletého pána, pak i od nějakého mladšího. Tak jsem si řekla, že když tak přespím prostě někde na pláži!

Před tou osudnou středou mi také napsala nějaká Polka, že je také jako au-pair (ale v Paříži), ale že teď jsou s host-rodinou na prázdninách tady u Marseille. Jestli bych ji nechtěla provést po městě, že tu taky nikoho nezná. Tak jsem na to v tu středu naběhla!

Vzhledem k tomu, že jsem byla v Marseille před tím jen jednou, tak jsem nebyla zrovna nejlepší průvodce. Vzala jsem s sebou všechny mapy a brožůrky, které jsem dostala, a vzhůru do Marseille! Párkrát jsme se ztratily, musely jsme se pořád ptát na cestu, seděly jsme na pomočených schodech, chodily jsme mnoho a mnoho, VIDĚLY JSME ASI 5 PROSTITUTEK (výborný zážitek! doporučuji všem!), přehlídly jsme krásnou baziliku Notre Dame de la Garde kvůli neuvěřitelnému výhledu, který u baziliky byl (na přiložené fotce úplně vzadu nahoře a na hoře). Dále jsme zjistily, že výhoda neplacených záchodů není tak velká, pokud jsou tak odporné, že i v případě nejvyšší nutnosti si radši řeknete, že to vydržíte. Překvapily jsme se tím, že v Česku a v Polsku máme hrozně moc podobných tradic a názorů a že bychom se mohly bavit v našich řečech a rozuměly bychom si. Já jsem našla v supermarketu české nápisy na krabicích od Ricoré. A k tomu jsem nadávala na vedro. Koho by z vás, kteří mě znáte, napadlo, že já někdy budu nadávat na teplo? Už je to fakt nepřežitelný a je mi úplně jedno, že to píšu v každém článku!

Meeting začal v 19:30 a my přišly na pláž du Propheté v 19:35. Všude milion lidí a my čekaly, že uvidíme oranžovou vlaječku CS. Tak jsme si dřeply na písek a čekaly. Nebylo to zas tak nepříjemné, protože za chvíli jsme z dřepu udělaly leh a vyhřívaly jsme se. Potom jsme začaly pozorovat větší skupinky lidí na pláži a přemýšlet, kteří z nich to asi budou. Asi v 20:30 jsme vyběhly k jedné z nich. Byly to oni!

Hned se nás ujal starší pán, který to organizoval. Nabídl nám pití a jídlo, pak jsme se hned přifařily k nějaké skupince bavících se lidí... Úžasné to bylo! Pokecala jsem si všemi řečmi (i česky s jednou Ukrajinko-ruskou, která studuje na ČVUT na FELu a říkala, že máme skvělé univerzity), které tak nějak plus mínus ovládám. Seznámila jsem se s Kolumbijci, Brazilcem, lidmi z Lotyšska nebo Litvy (nikdy nevím), Německa, Francie samozřejmě atd. Na začátku ke mně přišel takový mladý kluk a já jsem pochopila, že to je ten, u kterého bych měla spát. Oddychla jsem si, protože vypadal strašně moc mile a neměl námitky na návrh, jestli by u něj mohla přespat i polská kamarádka. Mladý kluk byl Němec a studoval tady na univerzitě.

Bavila jsem se s jednou slečnou z Kalifornie, která mi říkala, že mám nechat okna celý den zavřená a na noc je otevřít. Že tam nebude takové vedro. Na námitku, že je mi v noci zima, když spím jen pod prostěradlem (což namítala i Rusko-Ukrajinka), se urazila.

Bylo také trochu zvláštní, že všichni samozřejmě byli do Francie zamilovaní. Líbila se jim ta kultura, francouzština, lidé a všechno. Já se s tímto ale úplně ztotožnit nemůžu, protože už mám svou první zkušenost s pobytem v zahraničí za sebou, už jsem zamilovaná do Mexika a asi jen tak mě něco nového nedostane. Nebo je to možná tím, že tu jestě nejsem tak dlouho.

Popili jsme víno (nenapadlo mě, že se tady vlastně pije víno), pojedli chipsy a další jídlo, které hosté koupili nebo uvařili a přinesli. Strašně příjemná atmosféra a velká bolest nohou, které jsem si den před tím oddělala v bazénu a ve středu je dodělala celodenním chozením.

V půl jedné nám jel poslední bus. Takže jsme se rozloučili a naběhli do busu. Řekla jsem řidiči s peněženkou v ruce, že nemám lístek. Prý, že to nevadí. Jsem ráda holčička, fakt bych neměnila!

V autobusu jsem se bavila s Francouzem, který říkal, že je Francie debilní, že tu vůbec není svoboda a že když jste tlustý, máte zelené vlasy a nejste katolík, tak máte smůlu s prací a se vším. Proto by chtěl odjet do Kanady, protože je tam mnohem větší ta svoboda. Když jsem mu říkala, že myslím, že tady ve Francii lidé celkem normálně přijímají jiné náboženství, jiné barvy atd., protože podle počtu přistěhovalců, kteří tu žijí - myslím - moc pěkně a podle těch všech barev, které na ulici každý den potkávám, to rozhodně vypadá milionkrát lépe než v ČR, i když si myslím, že ani my nejsme nejpředsudkovatější země na světě. V každém případě to do mě hučel asi 30 minut. Naštěstí jsme nakonec vystoupili. Už jen Němec, Polka a já.

Cestou jsme si povídali a najednou jsem před sebou něco uviděla. Byla jsem unavená, ale i bez toho nejsem zrovna ostříž, takže jsem jen jako zahlídla něco velkýho před sebou, co na mě běželo. Tak jsem se snažila ostřit, ale než jsem se vzpamatovala, tak mi to narazilo do nohy. Jsem se teda zastavila, aby ta věc mohla rychle odběhnout a abych na ni nedupla nebo aby to nebylo ještě nechutnější. Najednou jsem se strašně lekla, protože Němec a Polka začali hrozně moc křičet a zvedat nohy a běhat a skákat a tak. Jsem se vyděsila, co se děje a jestli bych neměla dělat to samé, ale než jsem se rozhodla, jak dál pokračovat, krysa byla pryč a moji spolunocležníci se smáli a já z jejich konverzace zjistila, že to opravdu nebylo něco specifického francouzského s jedem na chlupech, ale že to byla opravdu jen krysa. Něco bych už s tím svým flegmatismem měla dělat.

Vyčistili jsme si zuby a ulehly na matraci. Celá jsem lepila a měla jsem všude písek. Nespalo se mi nejlépe, ale vše lepší než na pláži s krysami.

Ráno jsem pěkně poděkovala, nechala jsem mu tam Studentskou pečeť, učesala se a vyběhla na metro. Ztrapnila jsem se zase u kupování lístku, když jsem se ptala pána, jestli nemá na rozměnění pěti eurovou bankovku... on řekl, že asi nemá a koukal divně. Pak mi řekl, že tam můžu strkat i bankovky.

Mnohem větší trapas ale byl, když jsem běžela do vlaku metra a dveře se zavíraly. Já tam vběhla na poslední chvíli, dveře mě skříply, ale já jsem byla fakt unavená a chtěla jsem jet domů. Takže jsem se tam rvala a 2 muži stojící v metru u dveří mi drželi ty dveře, abych se tam mohla vsoukat. Když jsem tam konečně byla, musela jsem tam přervat ještě tašku, která se tam zasekla taky. No zábava. Nakonec jsem ji vytáhla. No, co si budeme povídat... cítila jsem se velmi trapně. Tak jsem si pak sedla a začala jíst jogurt.

Považovala bych výlet za velmi úspěšný!


Ma vie depuis de 2 semaines

23. července 2012 v 12:18 | Tuleň |  ma France
Zítra to budou přesně 2 týdny, co jsem přiletěla na Marseilleské letiště, které je pár kilometrů od Marseille. Jsou to tedy 2 týdny, co tu bydlím, co se tu starám o děti, co tu jím, co tu vycházím s matkou a co se tu snažím vyjít s matčiným bratrem. Proto jsem se tedy rozhodla vám povyprávět pár zážitků, věcí, kterých jsem si všimla a překvapení, které na mě čekali. Předem bych se ještě chtěla omluvil za gramatiku... Nemám ve wordu kontrolu pravopisu a po tom, co jsem napsala "ostrašitý" (ostražitý) a myluju, nedivila bych se ničemu! Pokud nějaké chyby najdete, nahlašte a nerozčilujte se.

Zmínila jsem matčiného bratra. Bratr se jmenuje Nabil, což znamená, že když na něj rodina volá, zní to jako debil a já se vždycky překvapím. Matka se zase jmenuje Sabah, což se čte jako Saba a je to úplné stejné jako Ça Va (jak se máš), takže když mi volá, nevím, jestli se ptá na mě, nebo mi oznamuje, že je to Sabah.

Otec mi řekl, že je prý bratr trochu retardovaný. Ještě že mi to řekl, jinak už bych byla naštvaná. Bratr mluví tak, že mu často ani Francouzi nerozumí a kroutí hlavou, když já nerozumím, co chce. Když se zeptám, co říkal, tak to zopakuje úplně stejně (i se stejnou intonací) a píše věci tak, jak se čtou, ne tak jak se píšou, takže jeho psanému slovu také nerozumím. To už je snad lepší to tříleté dítě, který neumí říkat "L".

Tohle dítě jsem včera houpala na houpačce. A vzhledem k tomu, že jsem si pamatovala z dětství, jak nás babička houpala "až do ořechů" (vysoko do větví ořechu, který byl nad houpačkou), tak jsem to u dětí začala praktikovat taky. Holčička se patrně nedržela tak, jak by měla a v mrtvém bodě na druhé straně houpačky, než jsem byla já, propadla houpačkou, spadla na hlavu a na ní spadly nohy. No, krve by se ve mně nedořezal! Holčička, která je nejvíc ubrečená na světě, se smála a chtěla se houpat dál. Když přiběhla matka, zakázala jí se houpat, aby si chvilku odpočinula a dala se do pořádku. Tak dítě začalo brečet. Já jsem se omluvila a řekla, že to byla moje chyba a matka řekla, že je to v pohodě, že se to mohlo stát kdykoli a komukoli.

To je tak nějak pořád. Matka se dost rychle naštve, ty děti ji rozhodně dovádí s šílenství a nemá už žádnou trpělivost Takže vyběhne na děti a zařve "KDO OTEVŘEL TAKHLE BLBĚ TEN JOGURT!" a děti nechápou a já řeknu "Já" a ona "Jo, aha. Tak to je v pohodě". A takto nějak se vším. Je super, když ve vás má někdo takovou důvěru. Čímž nemyslím jen ten jogurt...

Jinak to jde s dětmi dobře. Pořád přemýšlím, jaká asi budu matka. Někdy si připadám, že naše děti budou mít spíš 2 otce než matku a otce. Někdy si zase připadám jako hrozný gestapák. A budu se k vlastním dětem chovat stejně jako k těmto?

Taky mě štve, že nemám o hodně mladší sourozence. Mohla bych je tahat a dělat s nimi kraviny, byla bych ta velká sestra, ale nemusela bych se o ně starat.

Už se tedy dětí moc nebojím. Už se nebojím ani dveří od koupelny, které mi naháněly neuvěřitelný strach! Mají totiž zámek, který vás pustí dovnitř, ale ne zpátky... Takže první dny jsem trávila vždycky půl hodiny v koupelně, když jsem se snažila dveře odemknout. Strašné! Ještě k tomu ten strach, že si toho všimne ta rodina... Což o to; kdyby mi mohli pomoct, tak už o pomoc dávno řvu a mlátím do dveří, ale ono to z té druhé strany nijak nejde, takže jsem musela potichu zkoušet všechny možné metody na otočení té hloupé malé věci!

Pořád tu cítím nějaké divné pachy... Buď je nemůžu identifikovat, anebo jsem je identifikovala jako moč. Moc nevím proč a co to je, ale nelíbí se mi to. A jsem z toho nervózní.

To polomrtvé dítě, o kterém jsem psala, včera přišlo ke mně na postel a chtělo koukat na videa z youtube.com. Začalo to nevinně s písničkama z pláže. Pak už chtěla koukat jen na ty, kde jsou nahý zadky a velký výstřihy. Když jsme koukaly na video Satisfaction, které tu máte možnost vidět vedle, tak jsem si říkala, jestli bych nějak neměla zasáhnout. Ale holčičce se to líbilo a já se bála, že by zase řvala. Matka naštěstí přišla, když jsme koukaly na Madonnu. Což taky nic moc, ale aspoň můžu říct, že je to populární hudba.

Se starším synem se mi stala také velice zábavná věc. Dítě si rádo kreslí. A já jsem z těch žen, které mají všude tampóny. Dítě si prohlíželo můj penál a našlo tampon. Takový ten barevný od Kotex. Ptalo se, na co to je. Tak jsem řekla, že... je to pro dámy a že je to jedno. Za chvilku chtěl gumovat. Tak to zkusil tím tamponem a byl moc překvapen, že to nejde.

Článek bych zakončila odpovědí na dopis matce... Učení rodiny naším zvykům dopadlo tak, že i já čas od času hodím nože k vidličkám, nepoužívám talířky a peru si v ruce. Mám prostě slabou vůli, matko. Promiň.

PS: Pokud vám nejde napsat komentář, tak řvěte na blog.cz :)

Le p'tit transport

19. července 2012 v 13:12 | Tuleň |  ma France
  • Mé městečko La Penne sur Huveaune (už jsem se to naučila psát i vyslovovat) má 6 tisíc obyvatel a nachází se přesně mezi Marseille a Aubagne. Vytváří spolu na mapě takovou nudli.
  • V La Penne a Aubagne je transport zadarmo, jinak do Marseille jsou to 2 eura a 1,50 eura za metro, aby člověk nemusel jít hodinu do centra.
  • Marseille má 2 linky metra a 2 linky tramvají. Když jsem viděla tu mapu, tak jsem myslela, že jsou tam vyznačené jen ty nejhlavnější linky, ale opravdu to takhle asi je!
  • Tramvaje jsou krásné!
  • V metru jsou turnikety a lístky se kupují u takový automatů, které vypadají jako automaty na výběr peněz z karty. Vyčkala jsem si frontičku k automatu a začala jsem tam sahat na obrazovku, která nebyla dotyková. Nakonec jsem tam zmáčkla nějaké čudlíky a zjistila, že mě to bude stát to již zmíněné euro padesát, což je 38 korun. Dokonce jsem si i sama zmáčkla, že ho chci. Vyndala jsem své 2 aura z peněženky a začala je strkat do nějakého otvoru. Nešlo to a pak mě pán za mnou upozornil, že tu minci mám strkat jinam, že tohle je pro platební karty. Poděkovala jsem, vzala lísteček, 50 centů a šla k turniketům, které fungovali stejně jako v Barceloně. Lísteček (super tvrdej a pěknej) jsem přiložila tam, kam ho přikládali ostatní. Nic se nestalo a tak nějaká paní řekla, že to mám dát jinak. Přiložila jsem to jinam, ale pak mi došlo, že to asi nemám přikládat, ale že to mám vsunout do otvoru dole. Vsunula jsem a nic. To už ke mně přibehl jeden z mnoha pánů v modré košili, kteří tam na to dohlíželi. Měla jsem to tam strčit obráceně. Tak jsem to tam strčila a konečně jsem prošla.
  • Napadlo mě, že by možná bylo levnější nepořizovat turnikety a ty super-luxusní-tvrdý kartičky a platit k tomu 6 lidí, kteří dohlížejí na pohodlný chod, ale pořídit jen ty lidi, kteří by to cvakali a normální pohodové papírkové jízdenky. Ale zase by to nebyla taková sranda!
  • V metru měli akvárko.
  • Jinak zastávky celkem špinavé a nic moc. A takoví normální bezdomovci. S kalíškem. Čím byla zastávka blíže ke konečné (novější), tím byla hezčí a čistší!
  • Zatím všude, kde jsem byla, měli příšerně hnusné záchody! Zlatá Prazička v tomhle... Nákupní centrum a na mě šla nauzea...
  • Autobusy jsou prvotřídní!
  • Našla jsem stránku, která funguje jako takový idos. Zadám si tam čas příjezdu/odjezdu a pak ulici/zastávku/město, odkud chci jet, ono mi to dá na výběr z několika možností, ze kterých vyberu to nejlepší, pak to několikrát potvrdím a často se doberu výsledku. Zjistila jsem, že ke mně nejezdí noční busy. Tak jsem moc šťastná.
  • Jediná chyba jízdních řádů je, že na mapě nejsou zakresleny zastávky.
  • Mají strašně malé ulice , že se tam jen tak tak vejdou 2 auta. A po těchto ulicích (bez chodníku) chodí lidi.
  • Jejich ulice také vůbec nedávají smysl. Jsem zvyklá, že všechno je v jakémsi čtverci a každá ulice má nějaký východ a směr, který vidím už od začátku. Tady? NE! Jako kretén sjem chodila 40 minut na odporném sluníčku po kopci, abych zjistila, že NIC nedává absolutně ŽÁDNÝ smysl a že i ta poslední ulice dlouhá asi kilometr je slepá, i když to nikde žádná značka neříká!!!
  • Všude na cedulích je napsáno "Alle" a pak jméno adresy. Když jsem to viděla poprvé, myslela jsem, že je tam napsáno "Calle" (španělsky ulice), ale že někdo urval/sloupl první písmenko. Není tomu tak. Je to Alle od slova aller - chodit.

Les nourrissons sont comme les chats

18. července 2012 v 11:36 | Tuleň |  ma France
Když jsem sem jela, myslela jsem si, že největší problém bude to osmiměsíční mimino. Nakonec se ukázalo, že s miminem je největší sranda! Mimina jsou totiž jako kočky. Akorát že nemají tolik chlupů, jsou větší, nemají drápy, neskáčou na nábytek a nechápou vylužování do písku. Jinak je to to samé.

Můžete je chovat, hladit, ale také je můžete na 10 minut zabavit ubrouskem, igelitovým pytlíkem nebo ustřižkem z pexesa. Další věc je šňůrka, kterou použijete tak, že jeden konec máte nad/před dítětem, za druhý do držíte a dítě sahá na šňůrku a diví se, že se hýbe! Pak je tu další neuvěřitelně úžasná hra jmenující se 2 prsty, na kterou nachytáte kde jakou kočku. Prstama chodíte sem a tam, což dítě/kočka pozoruje a je z toho úplně odvařená! Ruku můžete u kočky i dítěte používat na nabádání, aby přišli k vám. Poklepávání nehtama o podlahu je stoprocentní přilákávač koček!

Stejná je také ta jejich iracionální tvrdohlavost a změny nálad. Jsou celí šťastní, hrajou si/mazlí se, a najednou začnou řvát/podrápou vás! Bez jakékoli příčiny či důvodu!

Přemýšlela jsem, že kdyby se - nedejbože - Mikešovi něco stalo, pořídily bychom si místo další kočky dítě. Ale pak jsem to zavrhla... Je rozdíl, když jednou za čas vyhodíte bobky z písku a když několikrát denně musíte měnit plíny. A... pochybuju, že bychom mohly dítě nechat 3 dny samo doma. Bez jídla.

Vous êtes d'où?

17. července 2012 v 23:06 | Tuleň |  ma France
Nevím, jestli je to tím sluníčkem, ale prostě se mi zdá, že kde je teplo, tam jsou přátelští lidé. V Mexiku byli všichni otevření a každý se tak nějak bavil s každým bez problému. Tady je to to samé. I když když jsem byla v Paříži, tak tam byli neuvěřitelně nepříjemní... a to bylo září!

Francouzská matka se mě pořád ptá, jak jsem se vyspala, co plánuju, jestli ca va a jestli děti moc nezlobí. Lidi si na ulici pomáhají a v autobusech si povídají, i když se neznají. A vždy je u řidiče autobusu někdo, kdo si s ním povídá. A když přijdete do autobusu, řidič se pěkně pozdraví! A všichni s úsměvem! A když pana řidiče znají, tak zařvou při výstupu "Nashle a děkuji!". A pan řidič zastaví na požádání kdekoli. A nabere lidi kdekoli. To ale odbočuji...

Matka dojela autobusem na zastávku a zeptala se postarší paní, jestli tam staví šestka. Nakonec mě na zastávce vyhodila a já si s paní povídala při čekání na bus, v autobusu a pak mi ještě řekla, jestli chci, aby mi ukázala centrum Aubagne. Super paní!

Také mi rozhodně každým dnem stoupá sebevědomí, protože Francouzi jsou z těch, co se rádi na ulici projevují. Takže jsem pořád zdravena, okoukávána, je mi přána dobrá chuť, je se mě ptáno, jestli mi chutná zmrzlina... Dokonce si mě i fotili nějací námořníci! Ale podle klikyhákům na jmenovkách to Francouzi nebyli... Pak ještě nějaký muž ve Starém přístavu. No, co si budem povídat... I když neumím francouzsky a děti mě neposlouchají, mé sebevědomí se tu jen tak nezničí...

Prodavačky si povídají mezi sebou, mísí se do rozhovorů s lidmi, všude je taková fajn atmosféra... To kdyby viděla Panería... Jsem odrovnána!

(Hrodama dalších fotek na Karkulce)

Chère maman...

15. července 2012 v 16:12 | Tuleň |  ma France
Drahá matko,

vše, co zde uveřejňuji, je pravda. I když se ti to bude zdát nemožné...

První věc, která tě rozhodně překvapí, je ta, že tu pořád uklízím. Ano, je to tak; Ráda, hned a bez odmlouvání dávám věci do myčky a z myčky, několikrát denně umývám stůl, mám vždy ustláno a už jsem tu čistila vanu. Dokonce jsem i věšela a sundavala prádlo! A žehlila! Vrcholem byla výměna plen za matčiny nepřítomnosti, která nedopadla zrovna nejlépe, ale jako první pokus to bylo uspokojivé!

To, co považuji za největší úspěch, je má schopnost najít auto na parkovišti! Matka byla úplně ztracená před nákupním centrem, ale já věděla naprosto přesně, kde se auto nachází a dovedla jsem nás k němu! Pak jsem ho našla i v Marseille! Neuvěřitelné, viď?

Nikdo prostě nemůže popřít, že jsem tvoje dcera. Pomalu totiž začínám do rodiny vnášet zvyky, které francouzská rodina nemá (barbaři). Přeskládávám po matce nádobí v myčce (hlavně příbor) a jsem si jistá, že za krátkou dobu přijde i renovace skříní se skleničkami. Také jsem začala používat malé talířky, které se tady nepoužívají. Musím je ještě naučit třídit odpad (všechno - VŠECHNO - do jednoho koše! A ano, vynášejí ho jednou denně) a třídit prádlo na světlemodrou a tmavěmodrou (teď netřídí ani bílé... vrátím se domů s veškerým oblečením šedým!). Mám na to dva měsíce... Věřím si!

Teď bych se tě chtěla na něco zeptat... Myla jsem se ráda? Řvala jsem pořád? Bylo moje chování často úplně iracionální? Když jsem jedla, byl zaprasený celý stůl (umývalas ho 4x denně)? Jedla jsem pořád jen kraviny? Jedla jsem hlavní jídlo? Mívávali jsme dezerty? Co se dělo, když jsem nechtěla jíst hlavní jídlo? Já těm dětem vůbec nerozumím...

Z dětství si pamatuju, že jsem se vždycky strašně bála mé sestry... Bylo to opravdu tak, nebo se vzpomínka s časem změnila? Dovolovala jsem si někdy něco na sestru, nebo jsem s ní nekomunikovala ze strachu s násilí?

Děkuji ti moc, matko, za tvou oporu, za tvé rady a za tvou lásku. Doufám, že věříš těmto - jistě jen dočasným - změnám v mém chování a budu moc ráda, pokud na mé otázky odpovíš.

Tvá mladší dcera

Le début est toujours difficile

14. července 2012 v 14:49 | Tuleň |  ma France
(Pro nováčky: Uplynuly 2 roky od doby, co jsem přijela z ročního pobytu v Mexiku. Teď jsem ve Francii jako au-pair.)

Aktivně spolupracuji s AFS, kde pozoruji zahraniční studenty v Česku a říkám českým studentům, kteří se chystají vyjet do zahraničí, jak se budou cítit, co na ně čeká, že nevadí, když nerozumí, že se mají pořád ptát, ať se nebojí, že to bude v pohodě a tak dále. Také už jsem na jednom pobytu v zahraničí byla. Dalo by se tedy předpokládat, že nějaká blbá au-pair ve Francii mě nevyvede z rovnováhy a že to dám se všemi končetinami v nose, a to i když moje francouzština není na nijak dobré úrovni.

Dámy a pánové, opak je pravdou! Nebýt tak hrdá a nechtít tolik odmaturovat z francouzštiny bez většího učení, už jsem zase doma a visím matce u prsu! Je to hrozný záhul. Nerozumím dětem, protože pěkně neartikulují, děti se vztekají a jsou furt nasrané. Chvíli to vypadalo, že mě nenávidí a že za všechno, co dělají, můžu já. Ale už se to zlepšuje. Nebo si spíš začínám zvykat.

Další problém je, že kulturní šok přišel dříve než jsem očekávala. Teď - 4 dny po příjezdu - mě serou posraný cikády, debilní děti, ten dům, okna, město, to město vedle a to další město vedle, vedro, špína a divný malý domy. Jediný, co mě těší je jídlo (které mám pořád!!) a velikánská postel, na které trávím všechen svůj volný čas.

Strašně moc mi to připomíná začátky v Mexiku. Najednou se mi zjevily vzpomínky, které mě asi traumatizovaly natolik, že jsem je ihned zapomněla, a teď jsem se rozpomenula. To jsem ale byla ještě ustrašenější kuřátko než jsem teď.

O prvních měsíci jsem vždy mluvila, že jsem žila v takovém oblaku. Že jsem nikdy nevěděla, co se bude dít, co mám dělat, co budu dělat, co dělají ostatní... Samozřejmě že mi to říkali. Ale rozuměla jsem vždy jen na půlku a k tomu věta "jdeme na pláž" je sice srozumitelná, ale v Čechách se nepoužívá a já nemám tušení, co se pod ní skrývá. Tak mi to začnou vysvětlovat, a i když se moc a moc oba snažíme, tak toho víc než 53% nepochopím. Teď se zase v oblaku cítím.

Teď už ale vím, o co jde. Zažila jsem to na vlastní kůži i jsem to viděla u studentů v Česku. Takže už se necítím trapně; vezmu si tašku s flaškou vody, peněženku, mobil, mikinu, boty a jdu na pláž. Děj se co děj. Pokud se mi budou smát, vymluvím se na to, že jsem Česka a že jsem nevěděla. Protože neznám zdější kulturu. S touto výmluvou můžu dělat, co chci. Tu mi nikdo vyvrátit nemůže!

Rodina je moc fajn. Táta mi strašně moc připomíná toho mexického tátu, který byl úžasný. Matka hodně mluví, což je super, protože já zásadně nemluvím. Bohužel. Děti jsou super, když chtějí.

V Mexiku se pořád mluvilo o počasí a nejčastější otázka byla "Je ti teplo?". Tady je to otázka "Jsi unavená?". Co by to bylo v Česku? Asi "Máš hlad?", ne?

Když už se mě takhle ale pořád ptají, tak musím odpovídat kladně. Opravdu jsem unavená. Jsem mrtvá! Těším se na své 2 dny volna. Jen škoda, že tu nemám žádné kamarády. Ale já si nějaké najdu! Kontaktovala jsem všechny au-pair stránky a všechny stránky mladých lidí v Marseille!

Když jsem říkala, že jedu do Francie (i do Mexika), tak hodně lidí obdivně koukalo. Říkali., že by do toho nikdy nešli a že mám odvahu. Já jsem odpovídala, že mě to prostě baví a že to není takový masakr. OMYL! Je to kurva těžký a já mám kurva koule, že jsem do toho šla a že to tady přežívám plus mínus ve zdraví! A to bez znalosti francouzštiny, místa pobytu ani dětí. Všichni, kteří dělají tyhle věcí mají u mě obdiv! Jsou na to potřeba velké koule, které ale může mít i drobná slečna jako jsem já.

Omlouvám se za gramatiku i za počet sprostých slov, ale jak nemluvím česky...


Bonjour de La Penne sur Huveaune

11. července 2012 v 18:11 | Tuleň |  ma France
Krásný dobrý den všem! Hlásím se vám z městečka vzdáleného 1 kilometr od Marseille, což je na jinu Francie! Je tu asi tři sta stupňů a člověk tu nikdy nezažije klid kvůli řvoucím cikádám!

Bydlím v drobném řadovém domečku o třech patrech. V nejvyším je koupelna, můj pokoj v velkou postelí (já ji chci prostě domů taky, matko!) skříní, oknem atd., vedle je pokoj rodičů, kde spí i s malým osmiměsíčním spratečkem a poslední pokoj na patře je ten tříroční holčičky, která je stejně velká jako pětiroční chlapeček. To jsou moje děti.

V prvním patře je kuchyň, obývák, koupelna a dveře na malinkou terasu. A dole "ve sklepě" je takový hrací kout pro děti, kde mají asi 3 milióny hraček. Tak k tomu přihodím i ty hračky, co jsem přinesla jako dar.

Čas od času si říkám, jestli se tu něco neropzadne, ale zatím to vypadá dobře. Dneska jsme byly nakupovat prasklé prkýnko na toaletu.

Jak je tu vedro, tak se domy dost podobají Mexiku, takže si spíš připadám v Americe než v Evropě. Takhle to ale prostě je. Jen škoda, že tu nemají místo topení klimatizaci. I když já teplo moc ráda, radši bych si brala do pokojíčku mikinu než tohle.

Moje práce bude spočívat v tom, že ráno vstanu, vzbudím děti, udělám jim snídani, obleču je a matka si je odveze do takové letní školky. V šest přijedou, já si s nimi budu hrát, umyju je a uložím je do postele. Nevypadá to nijak těžce, co? No, doufejme. Děsím se těch začátků. Ale to budu mít rychle za sebou a pak to snad bude fajn. Prý k tomu ještě hodinu týdně žehlení.

Otec mě vezl z letiště (je tedy doma), ale jinak doma přes léto nebývá a pořád někde jezdí s prací (stará se o výlety do zahraničí pro handicapované). Matka vypadá na 20 let, i když je jí 32. Možná lže... Nemá práci, takže by člověk předpokládal, že si buď najme au-pairku, aby si mohla v klidu dojít na pedikúru. Ale všechny děti strčí přes den do těch školek a pak si s nimi mám hrát já... Co ona z těch dětí má? Moc tomu nerozumím.

Dále to vypadá, že budu mít víkendy volné. Ale těžko říct, protože moje schopnost rozumět francouzsky je dost chabá. Včera jsem si na facebooku všem stěžovala, že mi slíbili jen 35 auro na týden, i když mám ve smlouvě 80. Dneska jsem si o tom šla s matkou vážně promluvit; připravila jsem se na to psychicky, připravila jsem si pěkně všechny argumetny a...

"...že mi dáte 35 auro na týden."
"Kdo to řekl?"
"Vy?"
"Kravina! My říkali 80!" (a ukázala osm prstů, což jsem si před tím asi představila jako 3+5 a s francouzskýma skládanýma číslicema jsem se úplně zmátla)

Do francouzštiny se mi pořád cpe španělština. A vůbec se mi to všechno plete!

Dneska jsem se šla projít. V Penne mají všechny autobusy gratuit, což mě moc těší. Nechala jsem se odvézt 4 zastávky do centra a pak jsem se prošla po parčíku a byla jsem asi 10 metrů v Marseille. Pěkný. Já mám prostě radši ty větší města. Ty centra měst.

Všude kolem mě jsou hory. Penne mi připadá jako taková placka mezi horama.

Všude vidím cedulky s přeškrtnutým "LGV". Zeptala jsem se, a prý jsou to všechny rychlé linky (nejen TGV). Lidé je nemají rádi, protože ničí domy.

Být exchange student je mnohem větší legrace, než něco v zahraničí dělat. Ještě k tomu se u mě objevila asi týden před odletem averze vůči Francii. Nevím proč! Při tom je to tu tak pěkné. Možná je to také tím, že mi tu schází něco, co mi ještě nikdy nescházelo.

Francouzi jezdí jak prasata. Nejvíc mě nadchl otec, když řídil, telefonoval, a při tom si na volantu něco poznamenával propiskou na papír.

Na poště nemají pohledy.

U nás na Ruzyni máme na letišti terasu, kde se můžete koukat na letadla, drobné muzejko letiště a kino!

Dneska na vycházce městem se na mě koukali naprosto všichni. Buď jsem měla na zádech hovno, nebo se snad francouzům líbí cikánské krátkovlasé ženy!

Jsou tu lidé všech barev a typů.

Asi tu nikdo nekrade, protože se nechávají auta se staženými okýnky nebo i odemčená.

V krámech mají Coca-Colu s vanilkou! Za nedlouho ji zkusím.

Včera večer to dítě celou dobu řvalo. Prý mu roste zub.

Když jsem se šla projít, naběhla jsem na autobus na druhou stranu a řekla "Je ne suis pas de aquí" (poslední dvě slova španělsky). Když jsem tedy nastoupila na správný autobus, sedla jsem si jakoby za řidiče. Nemohla jsem si dát nohy před sebe a po pár minutách jsem zjistila, že to mé místo nevypadá jako místo ostatních a že na mé místo se asi ani nesedá, jen se tam třeba odkládají tašky nebo tak. Když jsem se vracela, bus mi otevřel přední dveře, ale já - jako správný frajer - jsem chtěla nastoupit těmi druhými a tak jsem šla k těm druhým. Ty se ale neotevíraly a já jsem teda šla k těm předním, které se ale začaly zase zavírat. Nakonec se ale znovu otevřely. Pan řidič mi něco s úsměvem říkal. Já byla zmatená. Sedla jsem si na jiné místo než před tím a cítila se nejtrapněji na světě. Zajímavé bylo, že v autobusu nebyla jediná žena. Chvíli jsem si říkala, jestli to není nějaký speciální autobus pro muže. Nebo jestli to není nějaký gang!

Nikdy nemůžu napsat jméno mého městečka. V mé španělské mysli tomu říkám v překladu "Penis lenocha".

Mám už nějaké drobné fotky, album budu aktualizovat! Pus do Čech!

Praga Mexicana

8. července 2012 v 10:35 | Tuleň |  mi México
Krásné dobré dopoledne všem mým věrným i nevěrným čtenářům. Jsem tu po dlouhé době s dalším článkem. Článkem plný Mexika a Prahy... jak to tak bývá.

Jednou mi jedna slečna řekla: "Já nechápu, jaktože tě to Mexiko tak bere. Kdybys byla v USA nebo tak, tak to chápu, ale Mexiko?". Pff.

Měla už jsem se dávno ve Francii starat o děti, ale kvůli návštěvě jedné z mých mexických kamarádek jsem to o několik dnů posunula. Takže přijela Gaby se svými třemi kamarádkami do hotelu Eurostars David. A já vám přináším pár poznatků, které mě za ty 3 dny, co tu byly, překvapily.

  • Byla jsem z nich nejčernější.
  • Miluji, když mluvím někde v obchodě španělsky a najednou jim řeknu něco česky a oni jsou nervózní a překvapení! Také můžu poslouchat rozhovory, když neví, že jim rozumím. Krása!
  • Nechápu jak mohou prodavači v centru rozeznat, že jsou z Mexika! Už se mi to stalo asi 3x a to jednou můj Mexičan ani nic neřekl.
  • Sice rozeznají Mexičany, ale česky neumí snad žádný centrový suvenýrský prodavač.
  • Na Můstku dole (na Václaváku dole) je obrovský obchod se suvenýry, kde mají všechno.
  • Rozsekám každou ruskou matriošku, kterou uvidím! A každého prodavače říkajícího, že je to česká tradice!
  • Mexičani chodí strašně pomalu a strašně pozdě. Teď si představte tu komunikaci, když nemají mobil... Děs a hrůza! Zlaté Česko...
  • V Čechách je strašně levně, i když si všichni stěžují. Když si vše přepočítám na eura, tak jsme super-levní, a to i v centru Prahy, kde jsem vždy naštvaná, jak je vše drahé. Ne. Koukněte se na ostatní země!
  • Také máme celkem dost zeleně. Až jsem se podivila!
  • Když jsem na děvčata čekala před hotelem, opřela jsem se o zeď a říkala si, jestli nevypadám jako nějaká levná žena. V tom ke mně přišli 3 muži ve středních letech a ptali se mě na nějaké dobré kluby. Tyto muže jsem potkala během následujjících dvou dní ještě 2x.
  • Větší náhoda však byla, když jsme si šli k hotelu a najednou slyšely "Gaby? Gaby!". Kamarádka z Mexico city z TECu jezdila taky po Evropě a úplně náhodou se tu potkaly. Takže místo toho, abych JÁ potkávala lidi, protože tu bydlím, tak je potkala Gaby, která tu turistila.
  • Mexičanky si holí obrázky (čárky, blesky) na genitáliích.
  • Nevěřila jsem, že Češi můžou být tak komunikativní v pět hodin ráno. Když jsme se totiž vraceli ráno domů, slyšela jsem pána říkat něco o lesbičkách a druhý mi říkal "To je metro, to tam neznáte, co?", když jsem hledala nějakou ceduli s jízdním řádem.
  • Hotel byl luxusní a personál byl neuvěřitelný. Když jsem hledala jejich pokoj, pán byl trpělivý a projel se mnou všechny pokoje na 4. a 5. patře, abych zjistila, kde bydlí mé ženy, které zase měly zpoždění. Den poté jsme si chtěly ohřát pizzu. Paní říkala, že kuchyň je otevřená jen když se vaří, a že teď už ne. Ale že prý by nám to mohla hodit jinam. Takže odběhla pryč asi na 10 minut. Při čemž běhěm těchto deseti minut se seskupilo u recepce asi 10 naštvaných lidí. Hodná to paní...
  • Mexičanky mají v angličtině šíleně americký přízvuk.
  • Praha je prostě nádherné město a já jsem šťastná, že tu bydlím.
  • Pokud jste nikdy nebyli nahoře na Orloji, velmi vám to doporučuju. Překrásný výhled!
  • Agentura, s kterou Mexičanky jely, jim poskytla 2 falečné ISIC karty. Na jedné jim bylo 16 let (vstupy do muzeí atd) a na druhé 21 (kluby).
  • Dvě ze čtyř Mexičanek nikdy neviděly porno, a tak je prý návštěva Muzea sexu traumatizovala. Já tuto návštěvu všem doporučuji!
  • Hitler nechtěl, aby bombardovali Židovskou čtvrť. Chtěl to pak využívat jako "Muzeum vymřelé rasy".
  • Jak se říká: Sejde z očí, sejde z mysli. Když ale zase na oči nadejde, vrátí se všechny vzpomínky, člověku se zase stýská. Stěžovala jsem si Gaby, že se mi ani do Mexika moc nechce, pre se všichni moji kamarádi rozprchli po Mexiku nebo do jiných zemí. Ona mi ale řekla, že teď budou skoro všichni studovat na univerzitě ITAM. Moje kamarádka z Čech studující VŠE teď na rok do Mexika jede a bude na ITAMu! Což znamená, že asi Ahoj VŠE a AHOJ MEXIKO!!!!
Teď už mi Mexiko odjelo. Jsem doma a jsem nervózní, protože za 2 dny odlétám do Marseille hlídat 3 děti!