
Svůj první deníček jsem si začala psát ve čtvrté třídě. Každé zápis byl v průměru stejný. A dost nezajímavý. "Ráno sem vstala, nasnídala se, vyčistila si zuby a šla do školi. Ve škole jako dycky. |Pak jsem šla na keramiku kde to bylo dobrý. Byl to fajn den". Takhle nějak bych charakterizovala každý zápis.
Měla jsem psací období, nepsací období, období bez deníku a období s deníkem. Dnes je mi 19 let. Mám svůj osmý deník. Píšu do něj občas. Jak se mi chce. Většinou shrnu události, co se staly, a pak k tomu připíšu, co si o tom myslím, proč se to asi stalo, jak bych chtěla, aby se to vyvíjelo a jak se to pravděpodobně asi vyvíjet bude. Někdy píšu, když jsem znuděná, někdy píšu, když se chci pochlubit (nechci, aby něco bylo zapomenuto), někdy když mám nějaké trápení, když se stalo něco zajímavého, když jsem strašně šťastná a snad skoro vždy, když mě sem přijede navštívit někdo v Mexika (což se dost pojí s tím předposledním bodem).
Pff!!! Je jí 19 a pořád si píše deníček?? Hahaha, píšeš "můj milý deníčku" a máš popsané plné stránky pubertálních výlevů? Svůj poslední deník píšu prakticky jen ve španělštině a každý zápis začíná podravem; většinou Hola. Je to takový rituál, při kterém promýšlím, co napíšu.

To, že je to plné pubertálních výlevů, se dá možná říci také, i když se tam čas od času najde kus
kvalitní literatury.
Proč to ale dělám. Proč to vůbec někdo dělá? Víte... je to super.
První věc, co mě přesvědčí vzít si do ruky propisku, je malinko egoistická: chci, aby po mě něco zbylo. Byla bych strašně nerada, kdyby se po mě nic nedochovalo a já zmizela v zapomnění. Chci dát mnoho materiálů lidem, co mě budou studovat. Znáte to... Jak se vyvíjely její názory? Co mohl být podnět k tomuto činu? a tak dále... Prostě aby se životopisci tolik nenadřeli a aby to informace o mně byly pravdivé a nezkreslené. I když to asi ani možná prostě nejde. Takový normální důvod, který mají všichni... Heheh
Druhá věc - dost podobná té první - je již více o mně. Píšu, abych si mohla přečíst, co jsem dělala. Abych si vzpomněla, jak jsem se měla. Abych se mohla zasmát nad problémy, které jsem řešila a které se teď zdají nejtriviálnější na světě. Chci si zavzpomínat a rozpomenout se.
Na třetí důvod jsem přišla až postupem času. Tento důvod je vlastně i důvod, proč jsem se k tomuto článku uchýlila. Je to takové to "když se chceš vypovídat, můžeš to říct deničku", což jsem nikdy nepochopila. Ačkoli jsem to samozřejmě vždy říkala, protože to říkali všichni ostatní!
Já si tam třídím myšlenky. Jsem taková rozlítaná žena. Nedokážu se moc soustředit na jednu činnost, ráda věci měním, musím mít ve všem pořádek (nemyslím to fyzicky, ale psychicky) a nenávidím, když u něčeho nevím, jak to bude pokračovat nebo co se děje. Naložím si toho milión a pak mám hlavu jako vzducholoď, nevím, co dělat dřív (proto nic nedělám), brečím nad tím, v jak strašné jsem situaci, trápím se tím a prožívám muka. Taková normálka prostě.
Najednou ale přijde deník. Sednu si. Pozdravím a suše a stručně začnu vysvětlovat situaci. Pěkně od začátku se vším, na co si vzpomenu a připadá mi to důležité. Připravuju se na to, že budu při vzpomínání na všechno, co se stalo/co musím udělat, brečet a psychicky se zhroutím, protože je to TAK STRAŠNÁ situace. Najednou v půlce ale zjistím, že to vlastně skoro nic není. Shrnu si pak vše do přehledných pár bodů a jsem nasraná sama na sebe, že jsem se tím takhle trápila a nechala si narušit den. Někdy i dva.
Stručně a abtraktně řečeno: Myšlenky běhají v hlavě jak se jim za chce a leckdy je člověk nemůže pochopit ani nijak uchopit. Není schopen si je rozřadit do nějakých škatulek, kterým by rozuměl. Tím, že se hodí na papír (nebo někomu řekne), najednou dostanou nějakou podobu a už jsou lépe pochopitelné.
Bájo. To, že si musím uvědomit, jaký je princip "vypovídání se z problému" v devatenácti je celkem tragické. Ale nemyslím, že vy byste na tom byli lépe.