Ráno se probudím do krásného dne. Během dělání snídaně najdu jeden douhý na ruce. Při nandavání si kalhot najdu různě dlouhé rovnoběžky na stehně. Když sedím v autobusu a prohlížím si ten na ruce, najdu sérii drobných i na ruce druhé. Pár hodin na to si zkouším oblečení a v kabince na zádech k mému překvapení vidím další dva.
Zvykla jsem si, že mám celé tělo od jizev. Od škrábanců i kousanců. Také vím, že musím cizí lidi upozorňovat, že neholduji sebepoškozování.
Ach... Pamatuji si ty doby, kdy jsem bolestí brečívala a kočky se velmi bála. Utíkala jsem před ní s polštářem u kotníků a strachem v očích. Teď? Po strachu ani památky... Vidím kočku se sklopenýma ušima ve startovní pozici a ani to se mnou nehne. Kočka vystartuje, zakousne se, já ji nohou odhodím, řeknu něco o prdeli a pokračuju v rozdělané práci.
První odstavec vypovídá o přakvapivých momentech, když nalézám škrábance, o kterých jsem neměla tušení a které se udály v noci. Já totiž s kočkou spím. Už jsem přemýšlela, že bych si zavírala dveře. Ale kočka je super. A škrábala by na dveře, takže bych jí stejně musela otevřít.
Když jsem se probouzela poškrábaná a pokousaná první noci, byla jsem vyděšená. Teď už si den bez překvapení nedokážu představit! Co bych dělala během nudných hodin mého života?
Kočky jsou super!
Svůj první deníček jsem si začala psát ve čtvrté třídě. Každé zápis byl v průměru stejný. A dost nezajímavý. "Ráno sem vstala, nasnídala se, vyčistila si zuby a šla do školi. Ve škole jako dycky. |Pak jsem šla na keramiku kde to bylo dobrý. Byl to fajn den". Takhle nějak bych charakterizovala každý zápis.
To, že je to plné pubertálních výlevů, se dá možná říci také, i když se tam čas od času najde kus kvalitní literatury.
Všichni umíme česky, všichni ovládáme jakž takž angličtinu, hodně z nás umí i jiný jazyk a pár lidí se domluví i více jazyky. Většinou jsou to jazyky, které najdete v Evropě, a které mají vždy podobná pravidla. Po naučení dvou jazyků pochopíte princip těch ostatních a najednou zjistíte, že je všechno stejné a za chvíli mluvíte jako kniha. Cizojazyčná kniha. Tu ale přijde hromada Asiatů a vy jste v prdeli. Nerozumíte nic. Ale naprosto nic. Ani z tónu hlasu nemůžete nic rozpoznat. Co je otázka? Co je odpověď? Kdy se hádají? Kdy si naopak říkají pěkné věci? Děs!
"Jak se píše ,Ben'?" zeptala jsem se. Xin [Šin] nevěděla a tak se podívala do mobilu na sms. Napsala normálně latinkou ben a na displeji se jí objevilo několik znaků, ze kterých si měla vybrat ten pro ten význam, který měla na mysli. Takhle to funguje i na klávesnici na počítači. Napíšou tam začátek slova s normálními písmenky a pak si vyberou znak.
Počítání na prstech je taky jiné. Když si Xin chtěla objednat 8 kousků pečiva, přinesli jí jen 2, ačkoli jasně ukazovala na prstech jedné ruky osm. Později pochopila, že my to takto nechápeme a vytáčela oči do neuvěřitelných úhlů, když zjistila, že na ukázání musí použít prsy na obou rukách.
Poprvé jsem si toho všimla v Mexiku, když profesorovi starající se o zahraniční studenty na střední škole, se vždy objevoval v oku tik, když jsem s ním mluvila. Nejdříve mě to zaskočilo, pak jsem si řekla, že to budu raději ignorovat a nebudu se tím zatěžovat. Prostě španělsky nemluvím moc dobře a lidé se musí soustředit, když se mnou mluví. Snaha o ignoraci byla, ale své podvědomí jsem nepřelstila. Potom, co jsem profesora poznala, jsem si začala všímat ostatních lidí. Také se soustředili; Obočí u sebe, svraštěné čelo a mozek zapnut na plné obrátky jsem vnímala mnohem intenzivněji. Tak jsem mluvila španělsky a uvědomovala si, že dokonalé to rozhodně není. Nu což. Ještě mám češtinu. V Mexiku jsem však mluvit česky pozapomněla a dělalo mi to velké problémy. Když se mě ptali, kolika jazyky mluvím, obyčejně odpovídala jsem, že již žádným.
Teď otázka, jestli jsem to měla takhle vždycky, akorát jsem si toho nevšímala, nebo jestli to na mě přišlo teď a strachem z toho, že to zase poseru, se to stále zhoršuje. Nechávám už vyprávět historky jiné osoby, snažím se již snad ani moc nemluvit a nejlepší storky - při kterých nebyl nikdo, kdo by je mohl říct - si nechávám buď pro sebe nebo pro blog, protože mě děsí představa, že by mi historku někdo zkazil tím, že na ni adekvátně nereagoval (smích, popř. udivení, pláč...). Už si asi umíte představit, proč tolik miluji psaní...