Květen 2012

Černej smraďoch

30. května 2012 v 20:39 | Tuleň |  můj život
Ráno se probudím do krásného dne. Během dělání snídaně najdu jeden douhý na ruce. Při nandavání si kalhot najdu různě dlouhé rovnoběžky na stehně. Když sedím v autobusu a prohlížím si ten na ruce, najdu sérii drobných i na ruce druhé. Pár hodin na to si zkouším oblečení a v kabince na zádech k mému překvapení vidím další dva.

Zvykla jsem si, že mám celé tělo od jizev. Od škrábanců i kousanců. Také vím, že musím cizí lidi upozorňovat, že neholduji sebepoškozování.

Ach... Pamatuji si ty doby, kdy jsem bolestí brečívala a kočky se velmi bála. Utíkala jsem před ní s polštářem u kotníků a strachem v očích. Teď? Po strachu ani památky... Vidím kočku se sklopenýma ušima ve startovní pozici a ani to se mnou nehne. Kočka vystartuje, zakousne se, já ji nohou odhodím, řeknu něco o prdeli a pokračuju v rozdělané práci.

První odstavec vypovídá o přakvapivých momentech, když nalézám škrábance, o kterých jsem neměla tušení a které se udály v noci. Já totiž s kočkou spím. Už jsem přemýšlela, že bych si zavírala dveře. Ale kočka je super. A škrábala by na dveře, takže bych jí stejně musela otevřít.

Když jsem se probouzela poškrábaná a pokousaná první noci, byla jsem vyděšená. Teď už si den bez překvapení nedokážu představit! Co bych dělala během nudných hodin mého života?

Kočky jsou super!

Můj milý deníčku

16. května 2012 v 18:08 | Tuleň |  mé úvahy
Svůj první deníček jsem si začala psát ve čtvrté třídě. Každé zápis byl v průměru stejný. A dost nezajímavý. "Ráno sem vstala, nasnídala se, vyčistila si zuby a šla do školi. Ve škole jako dycky. |Pak jsem šla na keramiku kde to bylo dobrý. Byl to fajn den". Takhle nějak bych charakterizovala každý zápis.

Měla jsem psací období, nepsací období, období bez deníku a období s deníkem. Dnes je mi 19 let. Mám svůj osmý deník. Píšu do něj občas. Jak se mi chce. Většinou shrnu události, co se staly, a pak k tomu připíšu, co si o tom myslím, proč se to asi stalo, jak bych chtěla, aby se to vyvíjelo a jak se to pravděpodobně asi vyvíjet bude. Někdy píšu, když jsem znuděná, někdy píšu, když se chci pochlubit (nechci, aby něco bylo zapomenuto), někdy když mám nějaké trápení, když se stalo něco zajímavého, když jsem strašně šťastná a snad skoro vždy, když mě sem přijede navštívit někdo v Mexika (což se dost pojí s tím předposledním bodem).

Pff!!! Je jí 19 a pořád si píše deníček?? Hahaha, píšeš "můj milý deníčku" a máš popsané plné stránky pubertálních výlevů? Svůj poslední deník píšu prakticky jen ve španělštině a každý zápis začíná podravem; většinou Hola. Je to takový rituál, při kterém promýšlím, co napíšu.

To, že je to plné pubertálních výlevů, se dá možná říci také, i když se tam čas od času najde kus kvalitní literatury.

Proč to ale dělám. Proč to vůbec někdo dělá? Víte... je to super.

První věc, co mě přesvědčí vzít si do ruky propisku, je malinko egoistická: chci, aby po mě něco zbylo. Byla bych strašně nerada, kdyby se po mě nic nedochovalo a já zmizela v zapomnění. Chci dát mnoho materiálů lidem, co mě budou studovat. Znáte to... Jak se vyvíjely její názory? Co mohl být podnět k tomuto činu? a tak dále... Prostě aby se životopisci tolik nenadřeli a aby to informace o mně byly pravdivé a nezkreslené. I když to asi ani možná prostě nejde. Takový normální důvod, který mají všichni... Heheh

Druhá věc - dost podobná té první - je již více o mně. Píšu, abych si mohla přečíst, co jsem dělala. Abych si vzpomněla, jak jsem se měla. Abych se mohla zasmát nad problémy, které jsem řešila a které se teď zdají nejtriviálnější na světě. Chci si zavzpomínat a rozpomenout se.

Na třetí důvod jsem přišla až postupem času. Tento důvod je vlastně i důvod, proč jsem se k tomuto článku uchýlila. Je to takové to "když se chceš vypovídat, můžeš to říct deničku", což jsem nikdy nepochopila. Ačkoli jsem to samozřejmě vždy říkala, protože to říkali všichni ostatní!

Já si tam třídím myšlenky. Jsem taková rozlítaná žena. Nedokážu se moc soustředit na jednu činnost, ráda věci měním, musím mít ve všem pořádek (nemyslím to fyzicky, ale psychicky) a nenávidím, když u něčeho nevím, jak to bude pokračovat nebo co se děje. Naložím si toho milión a pak mám hlavu jako vzducholoď, nevím, co dělat dřív (proto nic nedělám), brečím nad tím, v jak strašné jsem situaci, trápím se tím a prožívám muka. Taková normálka prostě.

Najednou ale přijde deník. Sednu si. Pozdravím a suše a stručně začnu vysvětlovat situaci. Pěkně od začátku se vším, na co si vzpomenu a připadá mi to důležité. Připravuju se na to, že budu při vzpomínání na všechno, co se stalo/co musím udělat, brečet a psychicky se zhroutím, protože je to TAK STRAŠNÁ situace. Najednou v půlce ale zjistím, že to vlastně skoro nic není. Shrnu si pak vše do přehledných pár bodů a jsem nasraná sama na sebe, že jsem se tím takhle trápila a nechala si narušit den. Někdy i dva.

Stručně a abtraktně řečeno: Myšlenky běhají v hlavě jak se jim za chce a leckdy je člověk nemůže pochopit ani nijak uchopit. Není schopen si je rozřadit do nějakých škatulek, kterým by rozuměl. Tím, že se hodí na papír (nebo někomu řekne), najednou dostanou nějakou podobu a už jsou lépe pochopitelné.

Bájo. To, že si musím uvědomit, jaký je princip "vypovídání se z problému" v devatenácti je celkem tragické. Ale nemyslím, že vy byste na tom byli lépe.

Ní zěn me yàng? aneb Wazzup, China?

7. května 2012 v 20:36 | Tuleň |  porůznu
Všichni umíme česky, všichni ovládáme jakž takž angličtinu, hodně z nás umí i jiný jazyk a pár lidí se domluví i více jazyky. Většinou jsou to jazyky, které najdete v Evropě, a které mají vždy podobná pravidla. Po naučení dvou jazyků pochopíte princip těch ostatních a najednou zjistíte, že je všechno stejné a za chvíli mluvíte jako kniha. Cizojazyčná kniha. Tu ale přijde hromada Asiatů a vy jste v prdeli. Nerozumíte nic. Ale naprosto nic. Ani z tónu hlasu nemůžete nic rozpoznat. Co je otázka? Co je odpověď? Kdy se hádají? Kdy si naopak říkají pěkné věci? Děs!

K tomu ještě ty jejich tragické komplikované znaky. Taky jste přemýšleli, jak asi píšou sms? Nebo jak sakra může vypadat jejich klávesnice? Mají tam ty znaky? Moje teorie byla, že mají na klávesnici ty čárky a tak píšou ty jejich znaky. Po tomto víkendu ve Vídni mám hromadu nových poznatků o čínštině, Číně a Číňaněch!

Vždy se nám zdá, že Číňané hrozně zpívají, když mluví. Je tomu tak, protože mají 4 tóny nad samohláskami, které se čtou přesně tak, jak se píšou. (hlas nahoru, hlas dolů, hlas stejně/rovně, hlas zhoupnout). Při čemž je výslovnost velmi důležitá, protože když řeknete má a má, jedno může znamenat matka, druhé může znamenat anaserpentní spinóza.

Z intonace nemáte tedy ani možnost zjistit, co by byla otázka, protože neexistuje nic jako zvedání hlasu nebo něco obdobného co by se u otázek používalo. Věta je prostě jako otázka utvořena a končí si jak chce.

"Jak se píše ,Ben'?" zeptala jsem se. Xin [Šin] nevěděla a tak se podívala do mobilu na sms. Napsala normálně latinkou ben a na displeji se jí objevilo několik znaků, ze kterých si měla vybrat ten pro ten význam, který měla na mysli. Takhle to funguje i na klávesnici na počítači. Napíšou tam začátek slova s normálními písmenky a pak si vyberou znak.

"Jak se píše ,Ben'?" zeptala jsem se. Xin nevěděla a tak se podívala do mobilu na sms, po čemž se podivila "To má jenom šest významů?". Normálně jejich slova mají významů mnohem více. S tím, že některé odlišuje ten akcent a některé jsou prostě synonyma. I když to hrozně záleží na větě samé.

Například Ní hǎo (你好 ) [nihau]znamená Ahoj a doslovný překlad je Ty dobrý. Ní hǎo mā? (你好吗?) [nihau má]znamená Jak se máš a Ní hǎo bèn(你好笨 ) [nihau pn]znamená Ty jsi blbeček.

Používají normálně tečky, vykřičníky a otazníky k těm jejich znakům.

Mají strašně moc nářečí, kde i píšou trošku jinak a vyslovují jinak.

Často se obejdou bez sloves. Neskloňují. Nerozlišují muže a ženy. Nečasují; když chtějí říci něco v minulosti, řeknou větu normálně v přítomnosti a dají tam včera nebo před týdnem atd. To samé mají s budoucností.

Počítání na prstech je taky jiné. Když si Xin chtěla objednat 8 kousků pečiva, přinesli jí jen 2, ačkoli jasně ukazovala na prstech jedné ruky osm. Později pochopila, že my to takto nechápeme a vytáčela oči do neuvěřitelných úhlů, když zjistila, že na ukázání musí použít prsy na obou rukách.

Číňané nekývají hlavou ani jako ano, ani jako ne a moc neházejí rukama ani nohama při mluvení. Jak asi víme, jsou velmi klidní, hodně disciplinovaní a striktní.

Používají spíše vložky, i když tampóny jsou normálně dostupné. (Informace hlavně pro muže)

Již jsem věděla, že oni se svým "romantickým" životem rozhodně nezačínají v patnácti jako v Evropě. Věděla jsem také, že dost často začnou na tyto věci myslet klidně až ve 25 letech či později. Teď jsem se k tomu dozvěděla, že mnozí z nich se neberou ani z lásky. Často je to jen "Synu, toto je dobrá slečna, už je ti 30, vem si ji." a syn řekne "Ok, mám na to věk, co jinýho bych teď měl dělat." a za půl roku svatba a dítě.

"A jak se má komunismus u vás?" ptám se.
"My už dlouho nejsme komunistická země." odpovídá mi.

Jednou snad budu umět mluvit

4. května 2012 v 20:20 | Tuleň |  můj život
Poprvé jsem si toho všimla v Mexiku, když profesorovi starající se o zahraniční studenty na střední škole, se vždy objevoval v oku tik, když jsem s ním mluvila. Nejdříve mě to zaskočilo, pak jsem si řekla, že to budu raději ignorovat a nebudu se tím zatěžovat. Prostě španělsky nemluvím moc dobře a lidé se musí soustředit, když se mnou mluví. Snaha o ignoraci byla, ale své podvědomí jsem nepřelstila. Potom, co jsem profesora poznala, jsem si začala všímat ostatních lidí. Také se soustředili; Obočí u sebe, svraštěné čelo a mozek zapnut na plné obrátky jsem vnímala mnohem intenzivněji. Tak jsem mluvila španělsky a uvědomovala si, že dokonalé to rozhodně není. Nu což. Ještě mám češtinu. V Mexiku jsem však mluvit česky pozapomněla a dělalo mi to velké problémy. Když se mě ptali, kolika jazyky mluvím, obyčejně odpovídala jsem, že již žádným.

Přijela jsem do Čech, rozmluvila se, už z češtiny nebyl slyšet ani španělský akcent, a když jsem se nemohla vyjádřit, věděla jsem, že je to proto, že pořád trochu myslím jiným jazykem.

Dnes je to ale druhý rok, co jsem se z Mexika vrátila a pomalu začínám objevovat tiky a soustředěné očekávající obličeje i u Čechů. Když to zpozoruju (už jsem na to expert a vidím to i tam, kde to není), že osoba začíná ve tváři křečovatět, přemýšlím o tom, jak je to celé absurdní; jak jsem dementní, že neumím vyjádřit tak super věc; jak ta osoba očekává nějakou super storku, ale já předem vím, že bude zklamaná, protože moje vyprávění nikdy nezaujme. A s těmito pocity dokončuju historku a říkám si, že třeba se konečně naučím vyjadřovat. Zatím bez úspěchu. Používám svá tři slovesa, která neobměňuji (být, dělat, mít) a k tomu se doprovázím divnými neurčitými citoslovci a "e", když se zaseknu.

Teď otázka, jestli jsem to měla takhle vždycky, akorát jsem si toho nevšímala, nebo jestli to na mě přišlo teď a strachem z toho, že to zase poseru, se to stále zhoršuje. Nechávám už vyprávět historky jiné osoby, snažím se již snad ani moc nemluvit a nejlepší storky - při kterých nebyl nikdo, kdo by je mohl říct - si nechávám buď pro sebe nebo pro blog, protože mě děsí představa, že by mi historku někdo zkazil tím, že na ni adekvátně nereagoval (smích, popř. udivení, pláč...). Už si asi umíte představit, proč tolik miluji psaní...

Zajímavé je, že mi nedělá problémy přednášet před plnou třídou puberťáků, ale když mám něco říct před jedním člověkem, konverzace se strhne v soutěž O nej-tikající oko.

V každém případě budu pracovat na silně behaviorální vlně; budu mluvit, mluvit a mluvit, dokud se to nenaučím! A vy to budete muset vydržet.