Duben 2012

Populista či úplatkář?

24. dubna 2012 v 20:32 | Tuleň |  porůznu
Před pár měsíci politici odhlasovali přímou volbu prezidenta, což znamená, že my - čerstvě plnoletí - si užijeme první volbu v plné parádě.

Tato změna ústavy byla postavena na tlaku veřejnosti, která si již dávno přála volit si svého prezidenta sama. Chápu to. Lidem se nelíbí věci, co se poslední době v politice dějí. A já se rozhodně nedivím. Jeden fluše na druhého, každý druhý je obviněn z korupce, slibují hory doly a ve své funkci se drží zuby nehty. "Tak si aspoň toho prezidenta zvolíme sami! Ať se k tomu také my - ubozí malí lidé - můžeme vyjádřit.", říká si mnoho lidí.

Ráda bych ale upozornila na to, že jsme to právě my, kdo si tyto funkcionáře vybíráme, také volbami. Stejně tak, jako si budeme vybírat prezidenta.

Druhá věc, která někdy bývá dost opomínaná, je ta, že vše, co se dozvídáme, jsou zprávy od novinářů, kteří si s těmi informacemi můžou dělat, co chtějí, a ačkoli by tyto informace měly být objektivní, dost často jsou nějak zabarvené, něco je opomenuto nebo naopak nadzdvihnuto, překrouceno či úplně pozměněno. Takže prostý člověk se všechno dění z Pražského hradu, které už tak je prošpikované tajnostmi, dozvídá z takovýchto zpráv z médií.

Pak najednou máme volit Velkou Hlavu Státu. Nedělám si naděje, že by se alespoň 50% obyvatel České republiky zajímalo o politiku. Předpokládám, že před volbami se bude většina lidí řídit billboardy, krátkými televizními spoty a kandidátovým vzhledem. Pár lidí si přečte něco o jejich názorech, o jejich minulosti a o plánech do budoucnosti, ale masová většina se rozhodne podle mega-gigantických kampaní, které za chvilku přijdou a které budou samozřejmě placeny státem, což je v době krize moc fajn. Volby vyhraje ten s nejpopulističtějším úsměvem a stejně si zase budeme stěžovat.

Senátoři a poslanci toho o politice vědí více než my. Žijí v tom každý den, pracují v tom a tak by měli asi vědět, jak co funguje a kdo by byl nejlepším kandidátem. Na druhou stranu - jak to podle medií - u nich řádí korupce, taktiky na dosáhnutí silnějšího postavení a další nekalé praktiky. Není moc pravděpodobné, že by si nějaký kandidát, velká firma či jiná vlivná osoba, podplatili 10 milionů obyvatel.

Otázka tedy nezní, jestli chceme přímou či nepřímou volbu, ale jestli chceme prezidenta populistu či úplatkáře (popř. loutku).

Miluji hodiny zeměpisu

19. dubna 2012 v 21:19 | Tuleň |  můj život
O Češích se říká, že jsme chorobní stěžovatelé. Furt nám není nic dost dobré, pořád máme na něco kecy, stále nejsme s něčím spokojeni. Tak dnes tuto tezi potvrdím.

Již dlouho chodím do školy. Vlastně většinu mého života jsem strávila právě tam. Už jsem poznala studenty házící filé do várnice na čaj, díru místo okna, učitele, kteří si odkládali prsa na stůl a čas od času si jimi vylili kafe. Poznala jsem učitelé, kteří naučí, poznala jsem učitelé, kteří dělají hovno, kterým je skákáno po hlavě, kteří nemají žádný respekt, ty, kteří si myslí, že jejich předmět je to nejdůležitější na světě, ty, kteří nenávidí ženské pokolení a ty, kteří se snaží výuku dělat, co nejzajímavější.


Dnes vám povyprávím o hodinách zeměpisu, které mi jsou dávány již třetím rokem. Bohužel.

V září 2008 v prvním ročníku na gymnáziu na první hodině zeměpisu přišel učitel. Vysoký, statný, červené konce končetin. Přišel, tvářil se přísně a dal nám 2 testy na celou hodinu, při čemž třída byla rozdělena do skupin na A,B,C a D.

Když hodina skončila, všichni byli naštvaní. Někteří se rozhodli, že se budou zeměpis učit, protože to asi u tohoto profesora bude těžké, někteří si vytvořili nenávist k profesorovi a k zeměpisu obecně. Testy jsme již nikdy neviděli.

Všichni jsme si na profesorův popud pořídili učebnici Zeměpis 1 a zapisovali si do linkovaných sešitů A4, protože jiné neodpovídali jeho přání (na laboratorní práce z chemie mám do teď sešit A5 nadepsaný "Zeměprava").

Když jsem po návratu z Mexika otevřela svůj linkovaný sešit A4, našla jsem prvních pár (slovy 2) stránkách úhledně popsaných věcmi o zemské kůře a atmosféře. Dále pár stránek s elipsami po celé stránce (i tam, kde rozhodně být neměly), dále hromadu obrázků, konverzací s nejblíže sedícími spolužáky, jednu stranu kompletně vybarvenou modrou propiskou, jednou je tam jen půlka stránky, další stránky jsou dost pomačkané, proděravělé a comulumbus byste tam našli těžko. Ach, jsem já to hrozný student, že si nedělám poznámky! Proč si je ale dělat? Profesor dá do testu stejně něco, co jsme si v životě neříkali, o čem jsme nemluvili ani jsme to nezmínili (což říkají hlavně ti, kteří si psali a učili se, jichž časem rapidně ubývalo).

Ty testy z látky, kterou nás neučil, nám opravil asi jednou. Měla jsem test naprosto stejný, jako kamarádka vedle (rozhodně náhoda); ona měla 3, já 1. Hodiny zeměpisu byly naprosto zbytečné.

Vrátila jsem se z Mexika a třída, kam jsem propadla, dostala tohoto profesora. Probrečela jsem noci, ale smála jsem se ostatním spolužákům, kteří neznali jeho styl výuky. Byli zoufalí, nasraní, učili se a já se smála. Brzy přišli ke stejnému názoru jako já.

Profesor ale za ten rok, co jsem nebyla přítomna, výuku v mnohém vylepšil! Test (z kterého byli všichni překvapeni a který jsme nikdy neviděli) byl až druhou hodinu, další hodinu nám možná vyprávěl kus látky a většinu zbylých vyučovacích hodin jsme se koukali na filmy. Brali jsme svět, takže jsme koukali na dokumenty o Africe, Americe, Asii, každém státu z Evropy atd. Další procento hodin jsme psali testy (slepé mapy, info o zemích atd), které většina třídy odevzdávala prázdné, čas od času někdo nakreslil nějaký pěkný obrázek nebo napsal nějakou pěknou odpověď.

Často jsme také zabíjeli hodiny zkoušením. Student šel k tabuli a uslyšel "Namaluj si Afriku". Namaloval vejce. "Ukaž mi Nil" a student udělal čáru do vejce.

Začínal od lehčích a když člověk věděl, říkal mu to, co neměl šanci vědět. Kor když se to neučil. Za hodinu dal tři pětky; za sešit, za zkoušení a za mapky, které jsme měli mít vyplněné a popsané. Pětky, které se nám nikdy nikde neobjevily.

Před čtvrtletím a před vysvědčením se nám záhadně objevily známky na internetu. A nakonec jsme dostali nějakou známku (př: já minulé pololetí - známky - 4, 4, 2 a dostala jsem na konci roku jedničku). Někdo ale má štěstí trochu méně. Celý rok se snaží, na vysvědčení jen jedničky a dvojky a do toho trojka ze zeměpisu. To asi nasere. Stejně tak jako když to jako jediný umíte (učíte se, baví vás to, máte ty znalosti ze základní školy) a máte 1 stejně jako ten, kdo se na to v životě nekoukl a ani pořádně neví, kde je Kyrgyzstán, ani jak se píše.

Pane profesore? Neměli jsme brát Českou republiku?
Tu už jsme přece brali!
Ne, nebrali...
Ale jo... určitě...
Ne, nebrali.
...takže vývoj člověka-
A budeme ji brát?
...australopithecus afarencis...

Naprosto zabitých 120 hodin života. Většinou máme zeměpis v odpoledních hodinách. V prváku jsem vždycky koukávala v zimě z okna, pozorovala západ slunce a přála si být doma. Nebo kdekoli jinde.

Přišel problém. Zjistila jsem, že by mě zeměpis celkem i bavil. Kdybychom se normálně učili to, co se učit máme, měli jsme z toho normální testy a nestrávili hodiny koukáním na filmy nebo sledováním, jak si profesor zvyšuje ego na bezbranných studentech, něco bych uměla, bavilo by mě to a necítila bych se, že jsem ve škole zbytečně.

Před týdnem (když se nablížilo čtvrtletí) jsme psali test z vývoje člověka, což je látka, kterou jsme měli vykoukat z filmů, které nám pouštěl. Testy patrně četl. Dokonce je i opravil a rozdal nám je! Řekl, že to dopadlo katastrofálně a rozhodl se, že nás něco naučí a za týden si napíšeme test nový.

Tu hodinu nám vykládal látku. Sedl si za stůl a četl: "Nadepiště si Homolid", začal "odrážka... evoluce začala v miocénu závorka 25 až 5 miliónů let čárka třetihory. Odrážka.."
"Cože?"
"No, jako další odrážka, další věc. Odrážka, ranný miocén byl teplejší než dnes...", pokračoval.

Učitel to celou dobu četl asi ze svého sešitu ze školy nebo co. Já tam seděla a přemýšlela, jestli jsem si nespletla nějaké období. Jsem na střední škole? Je mi 19? A také jsem přemýšlela, jak se tohle může stát.

Příští týden jsme psali tedy ten opravný test. Stejné otázky, všichni jsme dostali 1, testy nikdo neviděl. V jiné třídě dostali jednou na vysvěčení jedničku první 3 v abecedě, dvojku další tři, trojku další tři a tak to šlo dále.

Pan profesor je na škole snad už od jejího založení. Jsou na něj stížnosti, ředitel jistě ví, co se děje, ale pak profesor zůstává dál.

Já ho jako člověka neznám a nerada bych ho soudila. Třeba je v jádru dobrý muž, kdo ví. Chci ale poukázat na ten systém. Ten učitel je na škole roky, nenaučil v životě nic a nikoho, nic tam nedělá, dostává obří plat (drby od učitelů i žáků)...

Za prvé: Co je to za nespravedlnost? Člověk, co nepracuje, si žije super-lehce. Žádný stres, žádná práce. Celý život nepracuje a žije si jak král. Já se tady stresuju, že musím mít 20 vysokých škol, musím se umět vyjadřovat, nepsat gramatické chyby, být lepší než ostatní, abych uživila sebe a své tři děti (do budoucna).

Za druhé: Studenti něco studující by měli něco umět. Nebo aspoň ti, které by to bavilo (nemůžu totiž říci, že bych si něco odnesla za ty 3 roky chemie). Škola by měla mít učitele kvalitní a morální. Učitel by měl něco naučit, ukázat studentům něco ze svého oboru, co normálně třeba neví. Měl by se jim věnovat. A něco je naučit.

Tohle je opravdu neuvěřitelné.

Stejně jako věčně ožralá učitelka, učitelka informatiky, kterou nikdo neposlouchá (a asi ani nechce, aby ji někdo poslouchal), učitelky jazyků, u kterých studenti za 4 roky neumí vyčasovat sloveso být...

Říkám, třeba to jsou dobří lidé. ALE PROČ CHODÍ, KURVA, UČIT, KDYŽ TO NEUMÍ?!

Škola dělá lidi aneb Jak jsme všichni stejní!

16. dubna 2012 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Dělat dobrovolníka není super jen kvůli tomu, že si potom můžete říct "Jak jsem hodný!" a týden žít s dobrým pocitem. Také si tam zvýšíte ego, protože vás tam všichni pořád chválí, což se v normální práci - bohužel - stává zřídka. Nejlepší na tom ale je, že si zkusíte zajímavé věci, dostanete se do míst, kam se váš vrstevník dostane těžko a poznáváte věci. Po tom, co jsem navštívila asi 6 středních škol v rámci této dobrovolné práce, jsem si všimla velmi zajímavé věci: Každá škola má všechny studenty stejné.

Už když přijdete do té školy a vidíte studenty postávající na chodbě, je vám jasné, o co půjde, a přemýšlíte, že kdybyste to věděli, oblékli byste se jinak.

Například Střední škola knižní kultury. Na první pohled se všichni snažili být originální a zajímaví. Takové to umělecko-přírodní oblečení, hodně mluvili, říkali vlastní názory atd. Předpokládám, že neposlouchají pop.

Českolipská a my (obě na Proseku) jsme si podle mě celkem podobní. Takoví ti divní, po většině poslouchající rock, zvláštní věci, co je jim celkem jedno, jak se oblékají (prostě na sebe něco hodím a konec). Koukáme na Big bang theory nebo podobné seriály. K tomu máme ještě šampoňáckou třetinu, kde můžeme najít nagelované muže a gelové nehty, hromadu popu a frajerství. A to nám tam spolu kamarádí.

Arabská je plná lidí, kteří hodně dbají na to, jak vypadají, na nějakou svou image, rádi se baví, poslouchali by Evropu 2.

Na Karlínském gymnáziu jsou všichni nejdrsnější a nejnamachrovanější, oblékají se nažehleně a dokonale, písničky na Evropě 2 a koukají na Gossip girls.

V pátek jsem byla na Štěpánské. Všichni hezky elegantně oblečení v neagresivních barvách, nikdo se skloněnou hlavou.

Samozřejmě existují výjimky. Na SSKK byl kluk, který nemluvil, nekoukal se do očí, lidí se bál a při pohledu na jeho vlasy jsem myslela na smažený kuřecí řízek. Také slečna na KG by se spíš hodila na Štepánskou. A tak dále.

Škola prostě dělá lidi. Oblékáme se tak, jak vypadá naše okolí, což pro většinu studentů znamená škola. Děláme podobné věci. Ne proto, že bychom chtěli, ale o čem bychom se bavili? A proč nezkusit seriál, na který kouká kamarádka a pořád o něm básní? Tímto článkem rozhodně nechci nic kritizovat. Tak to prostě je a těžko se s tím něco bude dělat (a proč taky?). Stejně za čtyři roky každý vyletí z tohoto hnízda, bude v okruhu jiných lidí a trochu se zase změní.

PS: Tento článek patří mezi mé nejporvchnější. Samozřejmě není možné hodit všechny do jedné ilegalitky, při devadesátiminutové návštěvě je nemám šanci poznat všechny a také je mi jasné, že si všimnu jen těch výraznějších postav... ale... kdybyste to viděli... Šest set stejných puberťáků!!

Neklidná noc

13. dubna 2012 v 20:12 | Tuleň |  můj život
Zaklapla knihu, hodila ji na noční stolek, zhasla světlo a uvelebila se ve své krátké posteli ve svém malém pokojíčku.

Po chvíli zjistila, že už celkem dlouho nemůže usnout. K tomu zjistila, že jí rychle bije srdce a také má zrychlený dech. Co je?!, říkala si v duchu, ale nakonec usnula.

Zdálo se jí, že se převrací. Pořád. Že spí a furt se převrací, že se něco děje. Trochu se vzbudila. Všimla si, že převrací nohy v prapodivných křečích ze strany na stranu. Dolní polovina těla se dost klepala. Ale byla to jen ta dolní polovina a za chvilku byla zase relativně v klidu. Usnula.

Zdálo se jí, že se klepe. Tentokrát ji probudil svůj vlastní výkřik. Spíš takový pokus o výkřik, protože to nešlo. Už se klepala celá. Po chvíli se zase uklidnila, zavřela oči a usnula. To zase netrvalo dlouho, protože se vzbudila výkřikem druhým. Snažila se, aby ji někdo uslyšel. Aby ji slyšela matka spící ve vedlejším pokoji a přišla ji zachránit.

Z úst ale zase vyšel jen divný skřek. Zkusila to ještě jednou, ale celé tělo bylo v hrozné křeči a nepřestávalo se klepat. Byla strašná tma. Chtěla rozsvítit. Natáhla ruku k lampičce, ale nešlo to. Nedosáhla tam. Byla v křeči, nešla dát dál. V pokoji byla strašná tma a ona viděla něco v bílém. Chtěla světlo, chtěla vidět, co se děje, nechtěla se už víc klepat. Ale nešlo to. Pořád jen ty divné skřeky, pořád se klepala.

Nakonec jako by ji někdo z ničeho nic uvolnil oči. Ona uviděla pokoj prolitý světlem, ve kterém nikdo nebyl. Pokoj byl prosvětlený jako vždycky, i v noci kvůli pouličním lampám svítícím do něj. Dívka se trochu uklidnila, nechala tělo, ať se doklepe. Znovu zavřela oči, ale hned jak to udělala, cítila, jak se tělo začíná klepat. Oči zase otevřela a rychle šla spát k matce, kde asi hodinu strachem nemohla usnout.

Ráno se na svou vlastní postel koukala s trochou strachu. A večer - když zapadlo slunce - zjistila, že do pokoje tolik světla nejde. Asi se jí v noci lampičku podařilo rozsvítit. Což ani necítila.

Poopilecký těhotenský stav

10. dubna 2012 v 22:20 | Tuleň |  můj život
Známe to. Každý se čas od času ožere jako prase. A kdo ne, na toho taky jednou dojde. Bude mu 25, zeblije, co uvidí a měsíc se nebude moci kouknout nikomu do očí. Radím dobře, dělejte kraviny, dokud se můžete vymluvit na pubertu! Nicméně, dnes tu nejsme kvůli radám do života.

K alkoholu neodmyslitelně patří dvě zvířata: Opice a kočka. Podle toho, jestli jsme prožili večer s makakem či gorilou, se odvíjí velikost kocoviny. Ta je však u všech individuální. Někdo protancuje noc s párem gigantických goril a ráno potom vylétne z postele jako silný losos. Druhý pokecá s kočkodanem a poblije strop.

Moje kocovina většinou není moc hrozná. Častokdy mě jen malinko bolí hlavička, což se ztratí, když začnu vyvíjet nějakou aktivitu. Jsou také dny, kdy mě kocovina navštíví, přinese si s sebou i všechna zavazadla, dělá doma bordel, hraje si s chuťovými pohárky a odmítá odejít. Většinou to probíhá stejně.

Ve slovníku spisovné češtiny jsem našla pojem "Poopilecký těhotenský stav". Vyznačuje se tím stav, kdy má postižený chutě, které se vyskytují u těhotných žen. Pořád se mění a jsou velmi silné.

Probudím se s žízní, jakou nemám nikdy. Strašná chuť na mléko. Dobelhám se k lednici, drapnu krabici s mlékem a piju. Sklenička nepotřebná. Po pár locích najednou zjistím, že je to hnusný, že už mléko nechci a krabici odhazuji. Vrhnu se na skleničku vody. Hltem vypiji půlku a pak mi zase přijde nechutná. Už nevím, co dělat. Je tu něco jiného? Pořádně si prohlédnu lednici, najednu očina na alkohol a s oklepáním zrak hned odvrátím. Bleh. Co ale teď? KAPUČÍNO! Vyndám si nejkrásnější hrnek od Gaudího, nasypu do něj směs v prášku, přidám cukr a postavím vodu na kapučíno. Mezi tím zapnu televizi a dostanu chuť na kakao. K tomu si do obýváku dám další skleničku s vodou. Ulehnu a upíjím. Od všeho.

Kolem jedenácté/dvanácté hodiny začnu mít hlad. Fuj, něco jako studená snídaně NEPŘIPADÁ v úvahu! Nezaplnilo by mě to, neuspokojilo by to můj žaludek, chuťové pohárky ani hlavu a ...ble!

Jediné, co může zahnat to obrovské prázdno, které se z vteřiny na vteřinu projevilo, je obrovské, teplé a nejlépe mastné jídlo! Prostě... aby to vypadalo jako jídlo. Velký hlavní jídlo. Ke snídaňo-obědu. Nic jinýho tady nefunguje. Nejde to. Nedává to smysl. Musí to být tohle. Prostě MUSÍ!

Takže když doma nic není uvařeného (hahahahaha), musím to buď udělat sama (což je dost těžké vzhledem k mých kuchařským dovednostem), nebo něco koupit. Takže se stává, že se najednou obléknu a letím přes půl Prahy, abych si koupila pořádnou fast-foodovou čínu. Před tím ještě obvolávám všechny kamarády a známé bydlící u Čerňáku, jestli náhodou neví, kde tady nějaká čína v okolí je.
Nebo si udělám domácí hranolky (hodit do vody na 20 minut, pak na pečící papír a na 40 minut do trouby), ale protože jsem nedočkavá a musím je mít HNED, do vody je nedám a pak jsou nepoživatelný. Ještě k tomu ten prožitek není takový, jaký mohl být, a chuť na pořádné jídlo nezaniká.

Od skutečnosti, zda jsem ústa naplnila tím, čím jsem chtěla, se odvíjí má nálada na celý den. Kdy se dobře nenajím, pořád mě všechno bolí, je mi špatně a všechny vás nesnáším. Pokud se najím dobře, jsem nesmrtelná, můžu dělat cokoli a mám vás ráda.