Březen 2012

Na co cestovat do zahraničí, když zahraničí může přijít k vám?

28. března 2012 v 20:20 | Tuleň |  mi México
Chtěli byste vycestovat za hranice? Chtěli byste poznat jinou kulturu? Maličko si vybočit ze svého stereotypního života? Ano? Ale nemáte peníze, čas nebo máte povinnosti, od kterých nemůžete jen tak odběhnout? Proč - proboha - nenecháte, aby zahraničí přišlo k vám?

Můžete si sedět v papučích pěkně v teple, v Česku, ve vašem zaprděném domově, se svou rodinou a kočkou a absorbovat jiné krajiny. O čem to ten Tuleň mluví? Pořady o Norsku? Cestopisy z Turecka? Informace z wikipedie? PFFF! Hostitelské rodiny!

Nevím, proč se o tomhle nepanuje všeobecné povědomí. Vždyť je to tak úžasná věc! Celé to spočívá v tom, že přijede student ze zahraničí, studuje zde na místní střední škole a bydlí v české rodině. To, že bydlí v rodině, je pro nás teď stěžejní. Bydlí totiž v již zmiňované hostitelské rodině (protože studenta hostí, heh). Tou se může stát jakákoli, která má doma postel a hostila by ráda.

Zkušenosti hostitelských rodin jasně ukazují, že rodiče začnou na chování svých vlastních dětí nahlížet trochu z jiného úhlu - když vidí jiné dítě z úplně jiné země chovat se jinak - a děti se zase naučí tolerance vůči jiným kulturám a odlišnostem obecně.

Mimo to si pravděpodobně zlepší svou angličtinu, protože - co si budeme povídat - čeština není zrovna nejlehčí jazyk. Když se do toho ale student opře, může česky rozumět za tři měsíce.

Co je na tom ale nejlepší? Hora přijde k Mohamedovi a koza zůstane celá, což v praxi znamená, že u rodinného krbu poznáte více než za týdenní výlet do Španělska. Když totiž jedete po památkách, je to fajn; Vyfotíte si architekturu v centru Madridu, budete se smát Španělům, že mají v poledne zavřeno, vyspíte se v drahém hotelu, poslechnete si něco o historii místa a jedete domů. Nemáte šanci zjistit, jak ji žijí normální Španělé na předměstí, nedozvíte se, že siesty mají kvůli tomu vedru a že jedí hrozně pozdě a chodí spát v dobách, kdy my už chrápeme dávno. Pokud to máte ale doma, dozvíte se to, ať chcete, nebo nechcete. Prostě to přijde.

Nevím, jak to mají jiné organizace, ale AFS je s hostitelskými rodinami pořád v kontaktu, a cokoli se kdykoli děje, ihned pomůže. Pokud už pomoci nejde, nebo si to student nebo rodina vyžádají, rodinu studentovi změní.

Kdo by si nebyl jistý, jestli by hoštění zvládl, může si to vyzkoušet na tzv. welcome familly, což je rodina, kterou student dostane po příjezdu do země na 3 týdny, a po této době rodinu buď změní, nebo se rodina rozhodne, že si studenta nechá po celou dobu jeho pobytu (10 měsíců, 3 měsíce nebo 6 měsíců).

Hezké také je, že AFS pořádá různá setkání pro hostitelské rodiny, takže můžete potkat rodiny, které jsou na tom podobně jako vy; porovnat zkušenosti, něco se přiučit, poznat nové lidi s podobnými zájmy.

Jak jsem zapomněla zmínit, AFS je nezisková dobrovolná organizace, což znamená, že rodiny za hoštění nedostávají žádnou finanční odměnu. Na tomto systému to funguje již přes 90 let a má to tu výhodu, že rodiny v zahraničním studentovi nevidí peníze, ale dobrodružství a zkušenost, a dělají to ze své vlastní vůle, protože chtějí.

Já - mít tu možnost - hostím TEĎ HNED. Takhle si budu muset vystačit s dobrovolničením (dělání prezentací na školách, kontaktní osoba Bruna z Mexika, který je tu na rok, připravování různých akcí pro studenty, rodiny… teď např. ples a další věci) a se svou zkušeností z ročního pobytu v Mexiku.

Více informací o hoštění, výjezdu do zahraničí (máme 4 poslední stipendia a 18 volných míst za plnou částku!) nebo dobrovolnictví (dobrovolníkem může být každý - skvělá příležitost pro získání zahraničních přátel či zlepšení jazyku) najdete na stránkách www.afs.cz nebo se nebojte zeptat mě. Myslím, že je to výborná věc a měla by se využít!

Z Tuleně bude opravdový tuleň!

24. března 2012 v 15:15 | Tuleň |  můj život
Začalo to nenápadně. Všimla jsem si, že už mi není většina podprsenek, přišla jsem do školy a kamarádka na mě se slovy "Ty kozy!" vyvalila oči, čas od času jsem měla i 54 kg, zjistila jsem, že mé břicho už není jen sval. Co se to děje? Dneska jsem si zkoušela v obchodě nějaká trička, instinktivně jsem sáhla po S a XS a v tom jsem na to přišla; Tuleň nám poprvé v životě tloustne! Co jiného by to mohlo být?

Celý život jsem byla ta malá, drobná a štíhlá. Na mé jediné lekci roztleskávaček, na které jsem byla, mě hned hodili nahoru do pyramidy. Vždycky se mě týkala velikost S až XS a jediné, co bylo velké, byly nohy (39-40) a vlasy. Nezažila jsem, co to je, když někde leze špek. Abych vůbec nějaké špíčky našla, musela jsem si vytahovat kůži. Nemohla jsem darovat plazmu, protože mám jen 53 kg a tam je nutné míti 55 kg. Nikdy jsem moc necvičila ani nedělala víc nějaký sport. Jedla jsem cokoli a kdykoli a tělu to bylo jedno. Všichni nechápavě koukali na to, jak dojídám oběd po třech kamarádech. A nic se nedělo.

Poslední dobou ale začínám zjišťovat, že mám úplně normální ženskou výšku. To, že možná už nebudu ani drobná a štíhlá, by mě nenapadlo.

Vždycky jsem si říkala, že mám holt dobrý metabolismus a chodím; Do školy, ze školy, po škole, po centru, po vyřizovaní, v práci, po schodech... I když... vlastně nevím, jestli se to chozením dá nazvat, protože chodím tak rychle, že mi někdy nestačí ani auta.

S touto chůzí jsem se rozhodla před nějakou dobu přestat, protože můj lýtkový dvojhlavý sval dorostl do obřích rozměrů a já už nechtěla, aby se mi děti na hřišti smály. Druhým důvodem byl můj psychický stav. Nežiji zrovna doma na gauči, takže stresu si užiju až-až a to, že pořád někam běhám, stres akorát zhoršuje. Takhle si v klídku jdu, koukám po lidech kolem sebe, přijdu do cíle a normálně řeknu "Ahoj", místo toho, abych přiběhla, hodinu se rozdýchávala a dodala k tomu "psdjalfkjdslfjkalahojldskfjdss". Dokonce mi Conversky ani nedevastují nohu a někdy v nich můžu být i půl dne!

Že by to tedy bylo tím, že už nechodím? Nebo prožívám nějakou druhou fázi puberty?

Prsa se zvětšují, lýtka se zmenšují, břicho mi vyrostlo, mám super-namakané bicepsy... co přijde dál? Budu vás informovat! Z Tuleně bude pravý tuleň!

Pro vlídnost na bídu

21. března 2012 v 20:20 | Tuleň |  můj život
Je vidět, že ustálené lidové výroky, které vyjadřují - zpravidla obrazně - nějaké obecné poznatky, se nedají nahradit synonymy. "Pro dobrotu na žebrotu" vlídností a bídou nenahradíš...

Šťastnou náhodou jsem nebyla vyhozena z práce, takže pořád dělám v jedné nejmenované fastfood-pekárno-kavárně. Když zavíráme krám, vyhazuje se všechno pečivo, již pár dní prošlé poživatiny a potraviny tak tvrdé, že by se jimi mohla umlátit postarší velryba.

Když jsem tam byla nová, vzala jsem si domů pár věcí, které jsem během druhého dne snědla, a vše ostatní se vyhodilo. Měla jsem v plánu napsat článek o tom, proč to, co se neprodá, nedávají někam bezdomovcům, chudým nebo dalším. Asi 2 týdny po tom, co jsem nastoupila, si jeden z brigádníků vyžádal, aby mu zbylé pečivo bylo schováváno, protože to dává zvířátkům. V zoo, myslím.

Já byla v nové práci moc spokojena. Většinou jsem si odnesla jídlo, jehož hodnota byla přibližně stejná, jako peníze, které jsem si za ten den vydělala (což ale vzhledem cenám potravin není zrovna těžké). Co zbylo, vzala jsem do školy, kde se o to spolužáci rvali a ostýchavě se ptali, jestli si opravdu mohou vzít CELOU tvarohovou taštičku. Za nedlouho už se mě nikdo neptal a rovnou si brali.

Protože jsem často chodila do práce v neděli, kdy jsem hned potom běžela na trampolínu, rozdávala jsem jídlo i tam. Pan Trenér mi proto nadržoval a já mohla mít 4 skoky, i když všichni ostatní mohli mít jen 3.

Časem se ozvala chudá sestra-student starající se o své vlastní bydlení. Dny, kdy jsem pracovala, se již nevyhazovalo nic. Odcházela jsem se třemi taškami a sestra si brala dvě třetiny.

Sestra si tedy brala většinu výslužky, pak jsem měsíc nebyla v práci a postoj mého okolí se začal měnit.

Ve škole si stěžovali, že toho nosím málo a slýchávala jsem "Fůj, tvarohová taška! Nemáš tam něco jinýho? Nemáš? Ffff... tak já si ji teda vezmu, no...".

Sestra mě urgovala smskama, abych jí řekla, kdy jdu zase do práce, že si včera museli KOUPIT pečivo?!.

A nejhorší jsem to měla na tréninku. To, že mi spoluskokani poroučeli, co jim mám přinést a dělali xichty, když jsem s lítostí oznámila, že dnes nemám žádný salát, to bych vydržela. Horší bylo, že mě začal terorizovat Pan Trenér. Vyhrožoval mi, že budu mít jen 2 skoky, pokud mu ihned nepřinesu něco k jídlu. K mému překvapení to myslel vážně a po druhém skoku mě násilím odtáhl z trampolíny. Spoluskokanka jdoucí po mně mě nechala si ještě jednou skočit. Čímž jsem patrně přiložila do ohně, protože když jsem přišla zase na řadu, nařídil mi, ať skočím barany (salto s půlvrutem), což neumím. Potom mi dal vybrat ještě mezi dalšími skoky, které byly ještě trošku drsnější, a neřekl mi k tomu žádnou teorii. Vyděrač.

Je hrozné, jak si člověk na něco zvykne, bere to jako samozřejmost a chce víc, chce to lepší. Měla jsem si to od začátku škudlit doma a nikomu nic nedat! Nevděčníci, nevděční, nikdo vás nemá rád! Zase budu sedávat o přestávkách v koutě. A to i s jídlem...

Všechny postavy a události jsou vymyšlené, jakákoli podobnost je čistě náhodná.

V devatenácti letech zjistila, že život není pohádka

14. března 2012 v 20:20 | Tuleň |  mé úvahy
I když jsem si plánovala, že můj článek bude začínat "Vždycky jsem byla počestná a upřímná", článek tak začínat nebude, protože jsem si uvědomila, že to není pravda. Pamatuji si, jak jsem si vymýšlela a lhala. A dokonce i jak jsem kradla drobnosti v Pemi a ovoce u Vietnamců. Jednou chytli mě, jednou kamarádku. Nepříjemné. Byla jsem prostě takové normální dítě. Ne?

Jenže někdy přišel zlom. Nelíbilo se mi dělat protizákonné věci, neviděla jsem v tom smysl a začala jsem chodit na zelenou. Dokonce si pamatuji, jak jsme šly jednou s matkou někde po přechodu, kde byla hrozně dlouho červená a matka mě přemlouvala, ať na ni jdu. Nechtěla jsem. Proč? Není to legální. A zákony tu nejsou od toho, aby se porušovaly. To bylo někdy na druhém stupni základní školy, taková osmá, devátá třída.

Netěšila jsem se, až mi bude patnáct, nechtěla jsem být dospělá ani tak vypadat, ani řešit problémy, ani pít, řídit, přemýšlet. Nenáviděla jsem alkohol. Do patnácti let. Ale ani potom jsem se můj postoj tolik nezměnil. Snažila jsem se vycházet zákonům - dávajícím mi smysl - vstříc.

Pak jsem odjela do Mexika, kde se postoj ještě zradikalizoval, když jsem viděla tu povrchnost Mexičanů. Nevím, jestli je to tady stejné a jen jsem si toho všimla v Mexiku, nebo jestli jsem byla ve skupině neupřímných lidí, anebo jestli jsou prostě takoví. V každém případě jsem tam začala ještě víc nenávidět lži. Dokonce i milosrdné lži. Neviděla jsem v nich pointu. Proč nejsou lidé upřímní? Vždyť by všechno bylo tak lehčí. Nemuseli bychom trávit hodiny přemýšlením o tom, co je pravda a co ne. Jestli to jídlo je doopravdy čerstvé, jestli je se mnou, protože mě má rád nebo z nadrženosti, jestli nám ti lidé v televizi něco neskrývají, jestli to řekl proto, že to tak cítil nebo mě jemu bylo líto… Kdyby se říkalo všechno hned a na rovinu, nebyl by život krásnější?

Tato teorie mi vydržela asi 2 roky. Najednou však přišel zlom. Kamarádka patrně razila dost podobnou teorii jako já, akorát ji praktikovala trošku brutálněji. Možná až někdy hnusně a úsečně. Brala jsem to jako nutné zlo, bylo mi to celkem jedno. Tu ale přišla druhá kamarádka a rozčilovala se "Sakra tak ať si to nechá pro sebe! Mně je u prdele, co si myslí. Proč mi to pořád nutí?" A najednou mě to osvítilo. Mmm, má pravdu, ta žena. Proč by se mělo říkat vše, co se myslí? Ještě k tomu, když se názory pořád mění. Ještě k tomu přeci někdy ten člověk potřebuje slyšet nějakou lež, která ho uchlácholí, uklidní. Taková utopie by vůbec nedávala smysl, i když se to tak na první pohled může zdát. Neměli bychom žádné dobrodružství, city by přešly do ústraní a politika by byla plná lidí, kteří plní sliby (ó?!).

V Mexiku jsem také začala nenávidět estetiku. Musí to být hezké. Nemůžeš mu to odevzdat takhle. Musí to být ve dvou sloupečcích, nahoře jméno, pod tím datum, logo školy do druhého rohu! Já jsem byla přesvědčená, že i když odevzdám práci na toaletním papíru, tak můžu dostat jedničku. I když jídlo vypadá hnusně, může to být dobré. Že "Fuj, tahle z venku je to fakt vodporný, ale vevnitř to máte pěkný!" znamená to samé jako "No né! Máte to tu nádherné! Ty hodiny, ten jelen! Tady to vypadá úplně jinak než zvenčí.". Že by se mělo kakao posuzovat podle toho, jak chutná, a ne podle toho, jak vypadá. Za tohle jsem Mexičany nenáviděla. Vždy jen aby všechno vypadalo hezky, včetně jich samých.

Bohužel. Časem jsem zjistila, že pokud něco není hezké nebo to tak aspoň na první pohled nevypadá, nemá to šanci. Když jsem přistihla, jak na to dám také, upustila jsem i od této teorie a začala dbát také na estetičnost. Ať ve škole, u jídla, v dárcích nebo i u sebe samé.

Nenávidím tento svět. Plný lží, intrik, Potěmkinových vesnic, povrchnosti, pochybné krásy, zmutovaných gigantických jahod a zmrdství.

Uvítala bych, kdyby lidé byli trošku morální i v době krize. Více bych uvítala, aby obrovské firmy nemyslely jen na peníze a na sebe samé, ale aby trošku mysleli i na své zaměstnance (popř. zaměstnané děti). Uvítala bych, kdyby se lži používaly k dobrým účelům, estetika nebyla všechno a my byli aspoň trochu dlouhodobě šťastní.

Takže, dámy a pánové, je mi skoro 19 let a zjišťuji, že život není jako v pohádce.

Svoboda pohybu

11. března 2012 v 19:19 | Tuleň |  můj život
Včera jsem jela z afterparty. Bylo to kolem páté v ráno. Nešla jsem ani na tramvaj. Chtěla jsem se projít. Praha nádherně svítila, všude opilí cizinci i Češi vracející se domů. Já jsem si prohlížela plakát na budově a pak zjišťovala, co to za budovu vlastně je. Asi jsem vypadala divně. Přišel ke mně nějaký kluk a koukal na mě ještě divněji. "Všechno v pohodě?", zeptala jsem se. Nic. "Jó? Dobrý?", ptala jsem se ještě jednou. A on na to "Once again?". Takže jsem šla na metro doprovázena nějakým klukem z USA, co tu byl za turistickými účely. Cestou jsem potkala kamarády, kteří se také vraceli z after a bloumali ulicemi. Patrně. U metra jsem se s Američanem rozloučila. Skvělé načasování, jelo mi to asi za minutu. Vyhlídla jsem si místo, dala si tašku na klín, rukama ji obejmula a během vteřiny usnula. Měla jsem pocit, že nespím moc tvrdě, protože jsem se celkem pravidelně budila. Najednou mi zvonil telefon. Maminka. Zvedla jsem to, zjistila jsem, že mi asi před půl hodinou psala, omluvila se, signál byl utnut a já usnula ještě jednou. Tu jsem najednou cítila nějaké dotyky a hlas "Slečno, jste na konečné!". Sympatický pán mě vzbudil na Čerňáku. No, normálně vystupuji o zastávku dříve, ale co se dá dělat. Aspoň, že jsem nejela zpátky. Vyšla jsem z metra na tubus. Bylo nádherně. Slunce pomaličku vycházelo. Všude klid. A já kráčela domů. Bez starostí. Bez stresu. V pohodě. Sama. Užívajíc si krásu ospalého města.
Asi to zmiňuji často, ale poslední dobou se mi stává, že to lidi neví, a pak jsou zmatení a kladou divné otázky. Takže; před nějakou dobou jsem byla na studijním pobytu v Mexiku. Bydlela jsem ve dvou městech; jedno - Merida - asi 700 000 tisíc obyvatel a Mexiko city (D.F.), jehož počet obyvatel je neznámý, ale pohybuje se okolo 10 až 25 milionů.

Byla jsem tam rok. Občas se mi zastesklo po rodině, pravidelně se mi stýskalo po naší kočce, stýskalo se mi po jídle. Ale co mi chybělo nejvíc? Na co jsem se nejvíc těšila? Z čeho jsem byla na nervy? Volnost. Svoboda pohybu.

Všude se jezdilo auty, vždycky jsem musela mít odvoz, nemohla jsem u nikoho přespávat, všechno, co dělám, jsem musela říkat rodičům. Když jsem si chtěla koupit něco na sebe, byla to velká akce a musela jsem o tom informovat všechny skoro všechny z rodiny, aby se to nějak udělalo a aby mě tam někdo odvezl a zase přivezl. Večer bylo nemyslitelné, že bych vyšla z domu, během dne jsem nesměla chodit sama. V autobusech by nás prý zabili. V D.F. jsem nemohla chodit ani 100 metrů od školního autobusu domů. V taxících by nás zabili také. A o metru nemluvě! Když už jsme tam jednou šli, děti byly buď zhnusené, nebo vystrašené a všichni si pečlivě drželi své batožiny, ve kterých ale stejně skoro nic nebylo, aby se zas tak moc nestalo, kdyby jim je někdo ukradl. Nikdo si nečetl, nikdo neposlouchal MP3. Asi z opatrnosti. Představa spánku tam byla opravdu komická. Já - Evropanka s evropským xichtem - jsem tohle dlouho vydržet nemohla. Lhala jsem rodičům o tom, že si mě někdo vyzvedne, a šla sama ven. Procházela se nebezpečným městem, jela dokonce i autobusem, pravidelně jezdívala pouličními polorozpadlými taxíky a svou českou mexičtinou jsem se z řidičů snažila dostat něco o tom, kolik si tak vydělají a jak žijí.

Tady? Tady?? V Česku? V Praze? Člověk může dělat cokoli. Naprosto cokoli se mu zlíbí. Kdykoli a kdekoli, když to srovnám s Mexikem. Myslím, že většina z Vás si ani neuvědomuje, jaké máte neuvěřitelné štěstí. Miluju to. Je to to nejlepší na světě. Nejsem na nikom závislá. Když si rozmyslím, že chci Twister, během minuty se převléknu, vylezu z domu a jdu do Billy. Když chci zajít ke kamarádce, dojdu na bus a jsem tam. Když se chci jít ve 4 ráno projít, nazuji boty a jdu. Můžu sedět v parku, můžu si jít nakoupit oblečení, můžu ze školy jet sama domů, anebo někam jinam. V MHD stačí, když si budu plus mínus držet tašku a můžu u toho spát, číst si, poslouchat cokoli, dělat věci na laptopu, jíst nebo se učit. Neumíte si představit, jak Vás ta "závislost na někom" omezuje. A není to jenom to. Praha je krásné město! Noční a ranní Praha je ještě krásnější. Procházení je něco úplně jiného než jet kolem autem. Slyšíte ty zvuky města, slyšíte lidi, vidíte tu krásu, můžete se zastavit, otáčet se, přebíhat z jedné strany mostu na druhou… Cokoli!

U většiny věcí, po kterých se stýská, to dopadá tak, že ji dostanete, přejíte se jí a potom už vás tolik nezajímá. Vidíte, 2 roky od Mexika a má láska k svobodě pohybu snad ještě narůstá.

Umělec jde do vězení

8. března 2012 v 20:16 | Tuleň |  mé úvahy
Titulek jsem opsala z MF Dnes, doufám, že mě nezažalují.

Jistě jste všichni již slyšeli o tom, že umělec Týc půjde do vězení, protože nezaplatil pokutu za tento trestný čin. Je to všude. Zakládají se skupiny na Facebooku typu "Bábovka pro Týce", ve zprávách je každý druhý den a všichni jsou rozhořčení, jak je možné, že jde do vězení umělec za svoje dílo a že tolik hajzlů si běhá po svobodě. Je to tak. Ale jak to asi vidí Týc?

Skupina Ztohoven se proslavila již několika skutky. Vsadím se, o co chcete, že všichni z vás si vzpomenete na atomový výbuch na čt2 v pořadu Panorama. Také překryli srdce na Hradě tak, aby vznikl otazník. Je to skupina plna zajímavých nápadů, jistě i zajímavých lidí, kteří se snaží poukázat na nějaké skutečnosti, které normální lidé neřeší. Například jejich projekt Občan K, kdy si pořídili falešné občanky a normálně je používali.

Roman Týc se v roce 2002 snažil proplout při povodních Prahu na kusu dřeva. Bral policistům čepice. A chvíli poté vymyslel ten - podle mě - geniální nápad se semafory, za které byl v pátek poslán do vězení. Co si myslím já?

Týc má teď popularitu, kterou by jinak asi nenabral. Je brán skoro až za mučedníka, každý o něm mluví - a to je v této branži to nejdůležitější. Vězení bych taky nebrala tak tragicky. Je to jen měsíc, nemůže ztratit žádné zaměstnání, protože je na volné noze a je to umělec a těm je povoleno být ve vězení. Ještě k tomu si myslím, že jeden hloupej měsíc se dá vydržet kdekoli - pokud to přežiju. Bude v nějaké nejmírnější věznici pro prvotrestané, takže tam bude mít plus mínus pohodičku, za měsíc vyjde pryč a bude mít tolik inspirace z tohoto prostředí, že si ani nesedne, jak moc bude tvořit.

Takhle to vidím aspoň já ze svého spisovatelského pohledu. Kdybych to byla já a neměla žádné povinnosti, letím do vězení hned teď (a to jsem v pyžamu!) a pak z toho čerpám celý život!

Všichni tedy pláčeme pro Týce. Ale vlastně bychom měli být rádi. Pěkně si to užije, vrátí se ještě s větší popularitou a my se můžeme těšit na nové hovadinky. A v případě, že to radní Prahy Udženije vyjde, budeme se moct těšit na čůrající panáčky po celé Praze.

Močení versus brečení

3. března 2012 v 19:19 | Tuleň |  mé úvahy
Klukům rozhodně závidím a už jsem si pár krát říkala, že bych si to s nimi vyměnila. Moc nepřemýšlí, jejich zábava není tak akční, říkají hodně věcí na rovinu, nemůžou otěhotnět, nenavštěvuje je Teta Irma a můžou močit kde chtějí, kdy chtějí a za jakýchkoli příležitostí.

Jako holčička mám ale taky pár dobrých vlastností. Můžu jezdit v metru v kabině, můžu nosit sukně, šaty, ale i kalhoty. Mám 300 druhů bot, ze kterých si můžu vybrat. Když jsem malá, můžu nosit podpatky. Můžu s kamarádkami řešit hodiny jeden a ten samý problém a - na což chci upozornit - můžu si brečet kdy chci a kde chci a nikdy to nevypadá tak divně.

Umíte si představit kluka, který brečí při zkoušení z chemie? Neříkám, že kluci nemají city a že pláč je u nich něco špatného, ale přeci jenom naše kultura to pořád ještě tak samozřejmě nebere… Slzy při filmech se povolují, při jiných smutných situacích také. Já se tu však snažím upozornit na opravdový pláč. Kdy se vám zkřiví obličej, cuká vám brada, teče vám z nosu, ústa ohnutá do půlkruhu, vychází z vás divné skřeky. Teď když o tom tak přemýšlím, tak ani u holčiček to nevypadá zrovna nejlépe, věřím v to. Ale rozhodně je to hezčí u padesáti tříkilové dívky měřící 166 centimetrů, než u stokilového muže měřicího dva metry.

V každém případě mi to poslední dobou nedělá žádný problém. Od doby, co jsem ztratila peněženku, poplakávám pravidelně na poště, úřadech či cestou z pošty v různých dopravních prostředcích, na zastávkách atd. Autoškola mi také často způsobuje tyto problémy v unikání tekutin z těla. Chudák pan instruktor.

Asi je to tím, že se nedokážu nasrat a na někoho zařvat. Měla bych se to už konečně naučit, abych neumřela ve čtyřiceti letech na nervy. Ať je to tak, nebo není, je strašně super být dívka, protože pláč nikoho moc nepřekvapí ani nezhnusí…

A když budu moc smutná z toho, že si musím k čůrání sednout, můžu si poplakat.

To už je vrchol!

1. března 2012 v 18:18 | Tuleň |  můj život
"To už je vrchol" začala jsem sms. Mám totiž O2 cool, což znamená, že trávím dny psaní hloupých jednoslovných sms kamarádům či rodině s O2. Když se mi něco podaří, když se mi něco nedaří, když se nudím, když jsem nervózní, když mám hlad, když vidím myš…

Dneska jsem měla chuť, aby se mi moji O2cooloví kamarádi vysmáli. Nakonec jsem sms ukončila v půlce a rozhodla se, že lepší bude článek. O co šlo?

23. února 2012

Ve škole nám odpadla poslední hodina, já musela být v půl sedmé za Opatovem a do té doby jsem se musela stavit s kamarádkou v Michelské (Václavák) do Popocafepetlu, který otevíral v 17 hodin. Zdálo se mi, že mám milion času. Pomaličku jsem se táhla nakoupit hladovějící kočce jídlo do Krysího Alberta (kde našli před nějakou dobou několik tun mrtvých i živách myší). I přes tento fakt tam bylo narváno. Probojovala jsem se ke košíku, naplnila ho po okraj konzervami a vzala k tomu jedno Pikao.

Když jsem čekala v nekonečné frontě, řekla jsem si, že se Albertu a celému jeho marketingu pomstím a tak jsem zahodila Pikao (18kč) a vzala si Papitu (4kč), která byla ve slevě a koukala na mě z těch poliček pro čekající lidi ve frontě. Nadšená mou vychytralostí jsem dávala věci na pás a Papitu jsem tam frajersky prohodila nad ramenem. Aby všichni viděli, jak jsem drsná. Sušenka však minula určené místo a letěla pod nohy paní, co stála přede mnou. Paní mi ji zvedla a já jsem s obličejem takhle přesně jsem to myslela pokračovala ve stání fronty.

Deset minut jsem čekala na autobus, který mě dovezl až úplně domů. Pěšky by mi to trvalo asi stejně.

Přišla jsem domů, kde jsem matce pečlivě vyprávěla všechno, co se toho dne událo. Pak jsem se šla kouknout, co se děje na netu, a zjistila jsem, že už je půl páté a jestli to chci stihnout, tak musím vyrazit TEĎ. Byla jsem tak zmatená z faktu, že už není žádný čas (když jsem ho přeci měla milion), že jsem rychle vzala vařící kafe a snažila se ho dopít. V tom jsem zjistila, že potřebuju na záchod, takže jsem si vzala bonbón z bonboniery, kafe a šla na záchod. Matka na mě koukala divně.

Vzala jsem si tu nejmenší kabelku, co mám (kromě psaníčka na plesy), dala si do ní můj obrovský diář, o kterém si všichni myslí, že je to bible, a chtěla tam vložit papíry na au-pair, protože je potřebuju vyplnit. Pak jsem si to ale rozmyslela, že bych na to neměla dostatek prostoru a vzala si do kabelčičky Harry Potter and the Order of the Phoenix, který má 800 stran. Osm set tlustých stran. Spolu se šálou jsem to hodila na tašku, vzala klíče do ruky, zavolala Ahoj a zavřela dveře. Do druhé ruky boty, třetí rukou jsem odemykala chodbu a letěla k výtahu. Zmáčkla čudlík, zapínala si kabát a stihla jsem si nazout pravou botu. Levou jsem dala ve výtahu. Ještě, že bydlíme tak vysoko, stihla jsem si nandat i šálu.

S otevřenou taškou, ze které čouhala kniha stejně velká, jako kabelka jsem běžela blátem i po chodníku, schody na jeden skok a v 18:37 na zastávce. Autobus měl jet v 18:37 a mně bylo jasné, že mi právě ujel vzhledem k lidem odcházejícím od zastávky. Neujel. Přijel o pár chvil později.

A **rva. Brýle. Zapomněla jsem si brýle. Bez těch se řídí těžko. Už jsem to jednou zkusila a skončilo to brekem. Mým. No, teď už to nestihnu, budu se muset obrnit a připravit na nejhorší. Obrňovacího času budu mít dost.

V autobuse jsem napsala kamarádce, že přijedu v 17:01, na což mi bleskově odpověděla "To se teda máš!", což mě maličko vyvedlo z kolejí. Byly jsme teda dohodnuty?

Metro mi poskytlo pohled, který mě překvapil. Stály mi na hlavě všechny vlasy. Tak jsem si je ale po dobu třech zastávek upravovala. Když už jsem se sama sebe nelekla, uznala jsem, že to stačí a chtěla se začít do mé tlusté knihy. Nějak to nešlo. Všechno jsem četla 3x a pořád jsem myslela na jiné věci.

Dojela jsem na Můstek, a protože jsem jela pozdě, vyběhla jsem všechny tři eskalátory. Pff.

Nahoře u New Yorkeru mě čekala hromada turistů a čekající lidi. Dobu čekání jsem využila na vměstnání knihy se všemi dalšími věcmi do kabelky. Kdybych měla nehty, tak bych si je určitě všechny zlámala. Práce to byla těžká, ale nakonec jsem to tam vtěsnala. I když jsem ji nemohla zavřít.

Kamarádka přišla, našly jsme Popocafepetl na jiném místě, než bychom ho čekaly, zaplatily zálohu v desetikorunách a šly k Náměstí republiky, kde jsem se odpojila a měla namířeno na Háje. Při loučení jsem kamarádce vnutila můj diář a tak jsem mohla knihu vložit do kabelky již s menšími obtížemi. Kamarádka měla taštičku menší než já. Ale to nevadí!

Čekala mě jedna zastávka na Florenc, kde bych přestoupila na C a dojela na Háje.

Nastoupila jsem ve správném směru!

Ve vagónu jsem se zabydlela. Vyndala si sluchátka, i tu knihu zase a všimla si plakátu s darováním plazmy. Již dlouho si přeji ji darovat, ale nejsem na to dostatečně tlustá. Chtěla jsem tam už dlouho zavolat a zeptat se, jaký je to problém, když mám o pár (slovy pár) kilo méně. Opsala jsem si tedy se zájmem telefonní číslo.

Lalala, pojedu ještě dlouho, až na konečnou, tak si sednu, ne? A vidím volné místo, tak jdu k němu. Chytám se tyče, pokládám hýždě, když tu najednou slyším přes sluchátka "Invalidovna". Nechám zadek tam, kde je, a přemýšlím. Mm… JELA JSEM NA DRUHOU STRANU! Ne… Jela jsem na správ…PROBOHA! Vždyť já zapomněla vystoupit!

To už ale vlak zase jel. Zvedla jsem se z polosedu a zase se přesunula ke dveřím. Na Invalidovně jsem vystoupila jakoby nic a šourala se k protějšímu ostrůvku tak, aby nikdo netušil, co se právě stalo…

Při čekání jsem zavolala na plazmu. Hned, jak se pán představil, viděla jsem přijíždět metro a tak jsem to vzala rychle a jasně "Dobrý den, tady Karolína Kubínová, hrozně bych chtěla darovat plazmu, ale nemám těch 55kg, které požadujete. Mám asi 53kg, je to velký problém?" a odpověď neuvěřitelně super! "To žádný problém není.", řekl pán v telefonu a tak jsem si začala oddychovat. V tom ale pokračoval "Tohle totiž fakt není žádná plazma, to je soukromý číslo!" zařval na mě. Tak jsem se lekla, típla telefon, nakráčela do právě přijíždějícího metra a snažila se dělat, jako bych právě prožila normální telefonát. Metru jsem začala psát sms o tom, jaké jsem střevo a dávala si obrovský pozor, abych zastávku zase nepřejela.

Doufala jsem, že pro dnešek už to stačilo. Nepřejela jsem, ale rozhodla se teda nepsat sms, ale napsat článek. Ze sms jsem udělala tahák, kde jsem si psala všechny věci, o kterých se chci zmínit, jak se staly, v jakém pořadí a tak; znáte to. Vydrželo mi to snad až na Pražského povstání. Pak jsem mobil vypnula, otevřela svou tlustou knihu a najednou přišel nějaký kluk, sedl si vedle mě a vytáhl ultra malou a tenkou čtečku!!!!! V tu ránu ještě slyším "Tento vlak končí ve stanici Kačerov".

Pořád v dobré náladě. Ach!