Jako malou mě maminka každý den budila před sedmou hodinou ranní. Rozespalá jsem se přesunula do ložnice a koukala tam na Raníček. Když skončil, plížila jsem se do kuchyně, kde už na mě čekala snídaně. Snědla jsem to, co mi bylo předloženo, šla se obléci, vyčistila jsem si zuby, vzala si od matky připravenou svačinu a odcházela jsem do školy.
Časem začala matka chodit častěji do práce, což znamenalo, že na mě a sestru čekala snídaně pod hadrovou pokličkou, čaj/kakao/bílou kávu jsme si měly najít v konvici/mikrovlnce/kávovaru a svačina byla schovaná do svačinové krabičky ještě s ubrousky (látkovými) připravená na stole vedle našich jídelních míst.
Bohužel jsme začaly růst a lenivět. Stávalo se, že jsme snídat nestíhaly nebo jsme si zapomínaly svačiny. Přicházely jsme tedy po škole domů, kde na nás koukal okoralý chleba s popraskanou tuhou veselou krávou a naštvaná matka. Stále častěji jsme slýchávaly "Já se na to můžu vysrat! Vstávám kvůli tomu v 5 ráno, abyste se mohly nasnídat, a vy to tady pak necháte!" a najednou jsme zjistily, že si musíme dělat svačiny a snídaně samy. No a co. Tak se nenasnídám. Nebo nenasvačím. Je to jedno.
Nojo. Časem jsme ale přišly na to, že snídaně je extrémně výborná věc a super způsob jak začít den. Také se nám začaly natahovat vyučovací hodiny, nechodily jsme ze školy hned domů a musely si platit jídlo samy, takže jsme přišly na to, že jídlo je prostě důležitá věc a musí se s ní něco udělat.
Musím tedy vstávat dříve, abych si mohla udělat plnohodnotnou snídani a při tom myslet na to, jakou velikost by měla mít dnešní svačina, abych se z toho najedla na celý den a nemusela si nic kupovat ani umírat hlavy. Je sice hezké, že hned po ránu musím zapojit mozek i ruce, ale je to nesmírně náročné. A tak každé ráno myslím na to, jaký neuvěřitelný luxus to od matky byl, když nám takhle vše připravovala a nenávidím se za to, že jsem své vzdorovací období naplnila touto nejedící aktivitou, která donutila matku zvyknout si na to, že se o nás ráno nestará. Kdo ví, možná by nám připravovala jídlo do teď...
Vzdorovací období v tomto smyslu proběhlo na druhém stupni základní školy. Kdo měl svačinu, byl out, a kdybych přinesla mezi spolužáky pečlivě zabalené jídlo v krabičce s hadrovým ubrouskem, v životě by se mnou už nikdo nepromluvil.
Všichni jsme se ale přes to přenesli a teď - na střední škole - vládne hlad. Je všudypřítomen a působí neuvěřitelnou silou. Ten, kdo nemá svačinu a kamarády, kteří ji mají a jsou ochotni se o ni podělit, je ztracen. Může si koupit plastické bagety z automatu nebo sušenky, které jeho hlad ještě více popudí."Sám mám málo a musí mi to vydržet až do osmi!", zní někdy odpověď od spolužáků. Probíhají vnitřní boje. Buď kamarád nemůže dát, nebo je jídlo malé, že to nezasytí ani jednoho. Myšlenka na to, že budu celý den o hladu, ještě popuzuje zoufalost situace, která zvětšuje pocit hladu. Nakonec překecáváte i cizí lidi a slintáte, když vidíte někoho s tou jeho mega svačinou, kterou si cpe do pusy!
Někdy se stane, že má svačinu každý, a tak toho má člověk tolik, že to buď rozdává, kde se dá, nebo ji přinese domů a použije ji na další dny, zapomene na ni, sní ji v noci nebo ji válí v tašce tak dlouho, než mu vyjde naproti. Jiné dny jsou zase situace, kdy nemá svačinu NIKDO a všichni jen odpočítávají čas do oběda nebo do doby, kdy půjdou domů.
Obecně funguje kolování: když je něco dobrého, když je to nějaký experiment nebo něco, co má být pro více lidí. Každý si jednou kousne a pošle dál. Kdo sní poslední kousek, snědl Černého Petra a prohrál. Znám ale lidi, kterým prohrávat nevadí. Nechápu.
Když člověk ví, že si na druhý den nestihne dělat svačinu, je dobré objednat si ji někde jinde. Prosit všechny kolem, vystopovat si, kdo by byl ochoten udělat si o jednu svačinu navíc a ujistit se, že bude dodána. Mělo by to podléhat písemné smlouvě, protože - jak jsem si dnes ověřila - ty ústní někdy nefungujou, a může se stát, že z ničeho nic zjistíte, že vaši svačinu si chroupe její majitel, který vám ji měl předat. A to, i když mu nechutná!
Svačiny můžete vyměňovat. Hlídejte si, aby pro vás byl obchod výhodný. Nemůžete vyměnit chleba se šunkou, sýrem, rajčaty a salátem za jablko... To je pro vás krajně nevýhodné. Jediná výjimka platí, když jste jablko dlouho neměli a máte na něj takovou chuť, že na 100% víte, že výměny později nebudete litovat.
Po chvíli na střední škole začnete nenávidět ty, kterým dělá svačiny někdo z domácnosti. Ale někde vzadu najdete i pocit pyšnosti, že jste tak samostatní, že si svačinu umíte dělat sami. A můžete se s ostatními smát těm, kterým maminka loupe mandarinky a balí do balící folie.Rozhodně si dobře volenými a velkými svačinami můžete získat kamarády. (Od té doby, co pracuji v Panérii, už nesedím o přestávkách v koutě.)
Ze svačin se stalo jedno z hlavních a nejdůležitějších témat na středních školách. Kšeftuje se s nimi. Třídí to spolužáky do vrstev. Vybíráte si podle nich kamarády. Není to jen jídlo. Je to moc. Je to zbraň, s kterou se buď naučíte zacházet... nebo ne. To už je jen na vás, protože, jak se říká, každý svého štěstí strůjcem, jak si usteleš, tak si lehneš a jaké si to děláš, takové to máš.
matička | 19. ledna 2012 v 23:44 | 
Zde hledá 
O té sekci že na druhém stupni byla svačina out.. Hmm něco na tom bude :D ale nejlepší byla první třída kdy o velké přestávce všichni vyndali ty látkové ubrousky položili si to na lavici rozložili chleba ovoce a pití a jedlo se! Nejlepší :)
O chodící svačině radši nemluvme :D Protože t je fakt nechutný! :D