Vzhledem k tomu jaká jsem, trávím hodně času zabýváním se, jestli jsem dlouhodobě dostatečně šťastná, jestli jsem vůbec někdy šťastná, jestli už jsem byla šťastnější, proč jsem šťastná a proč šťastná nejsem, co mám udělat pro to, abych byla více šťastná a jak si zešťastnit život v momentu, kd rozhodně šťastná nejsem sto procentně.
Poslední dobou zjišťuji, že jsem šťastná, když mám co dělat a při tom mám ale aspoň půl dne v týdnu nějaké poflakovací volno, kdy nedělám naprosto nic. Dlouhodobější stres a aktivita bez přestávky mě vyčerpává a jsem nepříjemná. A dlouhodobější neaktivita a nicnedělání mě ubíjí, žere za živa a vypadá to, že si má hlava v těchto případech dokonce snad vymýšlí nemoci. Poslední dobou ale mám co dělat, ale není to tak drsné (nebo jsem si zvykla), všechno tak nějak plus mínus vychází a já můžu s klidným pocitem říct, že jsem dlouhodobě spokojená, což mě naplňuje ještě větším spokojením.
Čas od času se ale stává, že se stane něco super dobrého. Výtečného! Geniálního! A já si na chvilinku připadám nesmrtelně. Jako by se mi nemohlo nic stát, a to ani fyzicky ani psychicky. Co ale s tím? To je můj problém, kterému čelím celý život...
Vemte si, že jste normálně ve svém životě a najednou přijde někdo, kdo se v ten moment usmívá tak, že to vypadá, jako by si měl roztrhnout pusu, tlemí se a má samé pozitivní názory. Připadá vám to divné, třeba na něj divně koukáte, nebo se i snažíte něco k jeho projevu dodat, ale v každém případě se vám většinou nestane, že byste se dostali na úroveň jeho blaženosti. Což znamená, že ten blažený člověk se se svou super-úžasnou náladou může klidně rozloučit, protože nálady se přebírají a ta horší se infikuje většinou mnohem lépe.
Má hlava vymyslela takovou obranu, která ale není zrovna ideální. Vyrovnávám se s tím sama. S tím, že jsem šťastná. Protože se bojím, že by mi mou náladku někdo mohl zkazit. Co to znamená v praxi?
Jsem ve skupince lidí, normálně se bavím, najednou přijde to neskutečné štěstí a já běžím ihned někam se schovat, aby mě nikdo neviděl a neslyšel a tam si říkám, jak je všechno úžasné. Většinou se potřebuju vybít ještě nějak fyzicky, takže se přemisťuji běháním nebo dělám jiné přeaktivní kraviny. Pak se vrátím a vím, že kdybych něco řekla, vyjdou ze mě buď jen skřeky a smích, nebo nesouvislé věty, kde chybí předložky a někdy i slova. Proto radši nic neříkám a sedím potichu v koutě. Lidé kolem mě si začnou šuškat a opatrně se mě ptají, co se stalo, proč jsem tak zamlklá, jestli jsem smutná.
Ale já jsem pořád super-šťastná a je mi to jedno. Je mi jedno všechno, co se děje kolem, vše, co se říká a všichni a všechno je úžasné!
Pak najednou ale jistím, že se se mnou nikdo nebaví. Všichni si totiž řekli "Ta má nějakej problém, véé. Serem na ni!", odešli, nechali mě a já se ocitám sama a panikařím. Samozřejmě nálada je celá v prdeli, nikdo se se mnou nebaví a já jsem smutná a rezignovaně si říkám "Zase...".
matička | 9. ledna 2012 v 21:48 | 
Zde hledá 
Chichi, myslím, že to znám a že není nic hezčího než když je člověk optimistický a blažený... :)