Leden 2012

Computer skills: Psaní všemi devíti

25. ledna 2012 v 23:48 | Tuleň |  můj život
To jsem zase jednou hned po škole vyrazila do práce. Tam hromada lidí a práce jak na kostele. Pokud jsem někde zase nešidila lidi (což je má oblíbená činnost za kasou), neházela dorty o zem nebo jsem nezůstala stát přimražená vzpomínajíc, co jsem chtěla udělat, přemýšlela jsem. Tak různě. O pičandách, ale někdy jsem přišla i na něco převratnějšího.

Například když jsem šla mýt záchody (dívčí jsou vždycky zaprasenější než chlapecké), napadl mě článek o mytí zadků a o vztahu lidí k odporným pracím.

Častokdy jsem se viděla v zrcadlech či v odrazech skel, což mi vždycky spolehlivě zhoršilo náladu, a kolegyně se dokonce i několikrát podivily, kde se v té tiché dívce objevila taková agresivita. Včera jsem byla u kadeřnice...

Cestou na metro jsem si v hlavě dávala dohromady status na facebook a v metru jsem ho dovedla do dokonalosti "Ahoj, jsem padesátiletá žena z vesnice a dojíždím do práce, kde dělám prodavačku, do velkého města Prahy.", což by naprosto do detailu vystihovalo můj aktuální vzhled.

V metru jsem zjistila, že bych se mohla kouknout do sešitu a něco poučného si přečíst. Proměnila jsem se v supa a číhala na volné místo k sezení. Uvolnilo se brzy. Nikomu jinému jsem nedala šanci a rychlými pohyby jsem se vtěsnala na sedačku doufaje, že není čerstvě poblitá či pomočená.

Začala jsem si pročítat řeckou mytologii. Mytologie nebyla nijak zvlášť zajímavá, ale v každém případě cesta utekla rychle. Už nahoře blikalo "Vystupujte prosím vpravo ve směru jízdy" a tak jsem v záchvatu paniky otevřela tašku, abych si do ní dala své desky, které ale místo zaplutí do přeplněného batohu spadly s gigantickým žuchnutím na zem. Buch. Nechala jsem je tam a dělala si místo v tašce. Najednou ale vidím, že se pán naproti mě zvedá a desky mi podává. Překvapením chvíli ani nevím, co dělat. Desky jsem si s úsměvem vzala, poděkovala jsem a řekla, že to nebylo třeba, že bych si je pak vzala. Vyběhla jsem z metra, hodila si desky do tašky a až potom mi došlo, že to vlastně bylo od pána hrozně milé. A statusy se začaly mlátit. "Ó, jak je hezké potkat gentlemana!" bilo palicí do hlavy Padesátiletou ženu. To jsem ale ještě nevěděla, co se stane pak...

Šla jsem domů, četla si ohlášení, že nemáme v prostorách domu kouřit, vyhazovat odpadky ani vylučovat, pozdravila postarší pár vycházející z výtahu a jela do sedmého patra.

Otevírala jsem dveře do chodbičky. Ve sluchátku (mám jen jedno) mi jela nějaká indická písnička, ke které mám citový vztah a tak jsem se opřela o futra a spomalenými tančivými pohyby jsem si chtěla sundat boty.

Najednou se stalo něco nepochopitelného! Něco úplně změnilo tu chvíli. Něco se dělo a já nevěděla co, ani proč. Za chvíli mi to došlo. Obrovské těžké železné dveře se dost rychle zavíraly a já měla v tom ohybu u futer své prsty. Nejsem si jistá, jestli se dovřely úplně nebo ne. Ale neumíte si představit tu nepříjemnou situaci...

Rychle jsem do nich strčila, aby se zase otevřely. Vyndala jsem prst, který vypadal úplně divně zkrouceně a pomačkaně. Koukala jsem na něj. Fakt to celkem bolelo, byl fialový, ale už nevypadal, že je v pravém úhlu. Probrala jsem se z transu, zjistila, že je matka doma a klíčem 3x zaťukala na dveře. Mezitím jsem druhou rukou zamknula ty velké dveře a zouvala jsem si boty. Z paniky a bolesti jsem také začínala cítit vztek, že se o mě matka nezajímá v tak těžké situaci a nejde otevřít. Konečně otevřela. Rozhodla jsem se poplakat si nad tou strašnou věcí, co mě potkala. Ani jsem slzu neuronila a zjistila jsem, že jako moc nechápu ten důvod, proč bych měl brečet. Tolik to nebolí, zlomeně to nevypadá a matka vypadá vyděšeně, hihihi. Ještě k tomu se o mě určitě postará!

Začala jsem matce vysvětlovat, že mě bolí prst. Nařídila mi, ať ho ohnu. Bála jsem se, ale nakonec jsem prostředníček ohnula a matka si oddychla, že se nemusí česat a vézt mě do nemocnice. Najednou jsem uslyšela něco jako "Fuj! Kapeš!". A zjistila jsem, že mi z toho teče krev, což mě trošku rozesmutnilo, protože jsem myslela, že to za chvilku přestane bolet a stopy po zranění budou jen v mé hlavě. Při běhu do koupelny mi matka držela kapající ruku, ale pořád to nějak kapalo dál. Podržela jsem si ji tedy já a už se dostavila jen jedna kapka a já jsem skončila sedící na vaně s rukou v umyvadle. V kabátu a s taškou na zádech.

Matka se nejdříve postarala o umytí krve z podlahy a pak přišla ke mně. Mezi tím jsem se bavila děláním obrazců krví do umyvadla. Bohužel se ale všechno vždycky rychle rozpilo. Tak jsem nakonec složité obrazce vyměnila za dělání teček, což nakonec vypadalo mnohem lépe. Matka neocenila mé umění, ale za to se mi vysmála, že sedím ve vaně v kabátu a tašce, pak jsem musela ještě jednou ohýbat prst. Ohnula jsem ho, zjistila, že už krev skoro neteče, prohlédla si zranění a nechala si na prostředníček navázat provizorní obvaz.

Svlékla jsem ze sebe šálu o ostatní věci a šla na převaz. Matka vzala podle Francovku, o které minutu před tím prohlašovala, že bych se počůrala, kdyby mi ji na zranění dala. Asi změnila názor.

Omyla mi prst vodou, pak Francovkou, ale ani jedno nepálilo, i když jsem se na to psychicky připravovala a snažila se to sama sobě namluvit. Ještě se matka snažila pochopit jak se mi to stalo a jaktože je pohmožděn jen jeden prst. Nepovedlo se jí to.

Teď tu sedím u počítače. Prostředníček už nepulzuje, ale je trošku teplejší než obvykle. Je obvázán bílým obvazem s mašličkou. A já lituji, že umím psát všemi deseti.

A místo statusu dám článek.

Máš sváču?

19. ledna 2012 v 22:00 | Tuleň
Jako malou mě maminka každý den budila před sedmou hodinou ranní. Rozespalá jsem se přesunula do ložnice a koukala tam na Raníček. Když skončil, plížila jsem se do kuchyně, kde už na mě čekala snídaně. Snědla jsem to, co mi bylo předloženo, šla se obléci, vyčistila jsem si zuby, vzala si od matky připravenou svačinu a odcházela jsem do školy.

Časem začala matka chodit častěji do práce, což znamenalo, že na mě a sestru čekala snídaně pod hadrovou pokličkou, čaj/kakao/bílou kávu jsme si měly najít v konvici/mikrovlnce/kávovaru a svačina byla schovaná do svačinové krabičky ještě s ubrousky (látkovými) připravená na stole vedle našich jídelních míst.

Bohužel jsme začaly růst a lenivět. Stávalo se, že jsme snídat nestíhaly nebo jsme si zapomínaly svačiny. Přicházely jsme tedy po škole domů, kde na nás koukal okoralý chleba s popraskanou tuhou veselou krávou a naštvaná matka. Stále častěji jsme slýchávaly "Já se na to můžu vysrat! Vstávám kvůli tomu v 5 ráno, abyste se mohly nasnídat, a vy to tady pak necháte!" a najednou jsme zjistily, že si musíme dělat svačiny a snídaně samy. No a co. Tak se nenasnídám. Nebo nenasvačím. Je to jedno.

Nojo. Časem jsme ale přišly na to, že snídaně je extrémně výborná věc a super způsob jak začít den. Také se nám začaly natahovat vyučovací hodiny, nechodily jsme ze školy hned domů a musely si platit jídlo samy, takže jsme přišly na to, že jídlo je prostě důležitá věc a musí se s ní něco udělat.

Musím tedy vstávat dříve, abych si mohla udělat plnohodnotnou snídani a při tom myslet na to, jakou velikost by měla mít dnešní svačina, abych se z toho najedla na celý den a nemusela si nic kupovat ani umírat hlavy. Je sice hezké, že hned po ránu musím zapojit mozek i ruce, ale je to nesmírně náročné. A tak každé ráno myslím na to, jaký neuvěřitelný luxus to od matky byl, když nám takhle vše připravovala a nenávidím se za to, že jsem své vzdorovací období naplnila touto nejedící aktivitou, která donutila matku zvyknout si na to, že se o nás ráno nestará. Kdo ví, možná by nám připravovala jídlo do teď...

Vzdorovací období v tomto smyslu proběhlo na druhém stupni základní školy. Kdo měl svačinu, byl out, a kdybych přinesla mezi spolužáky pečlivě zabalené jídlo v krabičce s hadrovým ubrouskem, v životě by se mnou už nikdo nepromluvil.

Všichni jsme se ale přes to přenesli a teď - na střední škole - vládne hlad. Je všudypřítomen a působí neuvěřitelnou silou. Ten, kdo nemá svačinu a kamarády, kteří ji mají a jsou ochotni se o ni podělit, je ztracen. Může si koupit plastické bagety z automatu nebo sušenky, které jeho hlad ještě více popudí.

"Sám mám málo a musí mi to vydržet až do osmi!", zní někdy odpověď od spolužáků. Probíhají vnitřní boje. Buď kamarád nemůže dát, nebo je jídlo malé, že to nezasytí ani jednoho. Myšlenka na to, že budu celý den o hladu, ještě popuzuje zoufalost situace, která zvětšuje pocit hladu. Nakonec překecáváte i cizí lidi a slintáte, když vidíte někoho s tou jeho mega svačinou, kterou si cpe do pusy!

Někdy se stane, že má svačinu každý, a tak toho má člověk tolik, že to buď rozdává, kde se dá, nebo ji přinese domů a použije ji na další dny, zapomene na ni, sní ji v noci nebo ji válí v tašce tak dlouho, než mu vyjde naproti. Jiné dny jsou zase situace, kdy nemá svačinu NIKDO a všichni jen odpočítávají čas do oběda nebo do doby, kdy půjdou domů.

Obecně funguje kolování: když je něco dobrého, když je to nějaký experiment nebo něco, co má být pro více lidí. Každý si jednou kousne a pošle dál. Kdo sní poslední kousek, snědl Černého Petra a prohrál. Znám ale lidi, kterým prohrávat nevadí. Nechápu.

Když člověk ví, že si na druhý den nestihne dělat svačinu, je dobré objednat si ji někde jinde. Prosit všechny kolem, vystopovat si, kdo by byl ochoten udělat si o jednu svačinu navíc a ujistit se, že bude dodána. Mělo by to podléhat písemné smlouvě, protože - jak jsem si dnes ověřila - ty ústní někdy nefungujou, a může se stát, že z ničeho nic zjistíte, že vaši svačinu si chroupe její majitel, který vám ji měl předat. A to, i když mu nechutná!

Svačiny můžete vyměňovat. Hlídejte si, aby pro vás byl obchod výhodný. Nemůžete vyměnit chleba se šunkou, sýrem, rajčaty a salátem za jablko... To je pro vás krajně nevýhodné. Jediná výjimka platí, když jste jablko dlouho neměli a máte na něj takovou chuť, že na 100% víte, že výměny později nebudete litovat.

Po chvíli na střední škole začnete nenávidět ty, kterým dělá svačiny někdo z domácnosti. Ale někde vzadu najdete i pocit pyšnosti, že jste tak samostatní, že si svačinu umíte dělat sami. A můžete se s ostatními smát těm, kterým maminka loupe mandarinky a balí do balící folie.

Rozhodně si dobře volenými a velkými svačinami můžete získat kamarády. (Od té doby, co pracuji ve Skoro-pekárně, už nesedím o přestávkách v koutě.)

Ze svačin se stalo jedno z hlavních a nejdůležitějších témat na středních školách. Kšeftuje se s nimi. Třídí to spolužáky do vrstev. Vybíráte si podle nich kamarády. Není to jen jídlo. Je to moc. Je to zbraň, s kterou se buď naučíte zacházet... nebo ne. To už je jen na vás, protože, jak se říká, každý svého štěstí strůjcem, jak si usteleš, tak si lehneš a jaké si to děláš, takové to máš.

Co dělat, když jsem TAK ŠŤASTNÁ?!

9. ledna 2012 v 16:42 | Tuleň |  můj život
Vzhledem k tomu jaká jsem, trávím hodně času zabýváním se, jestli jsem dlouhodobě dostatečně šťastná, jestli jsem vůbec někdy šťastná, jestli už jsem byla šťastnější, proč jsem šťastná a proč šťastná nejsem, co mám udělat pro to, abych byla více šťastná a jak si zešťastnit život v momentu, kd rozhodně šťastná nejsem sto procentně.

Poslední dobou zjišťuji, že jsem šťastná, když mám co dělat a při tom mám ale aspoň půl dne v týdnu nějaké poflakovací volno, kdy nedělám naprosto nic. Dlouhodobější stres a aktivita bez přestávky mě vyčerpává a jsem nepříjemná. A dlouhodobější neaktivita a nicnedělání mě ubíjí, žere za živa a vypadá to, že si má hlava v těchto případech dokonce snad vymýšlí nemoci. Poslední dobou ale mám co dělat, ale není to tak drsné (nebo jsem si zvykla), všechno tak nějak plus mínus vychází a já můžu s klidným pocitem říct, že jsem dlouhodobě spokojená, což mě naplňuje ještě větším spokojením.

Čas od času se ale stává, že se stane něco super dobrého. Výtečného! Geniálního! A já si na chvilinku připadám nesmrtelně. Jako by se mi nemohlo nic stát, a to ani fyzicky ani psychicky. Co ale s tím? To je můj problém, kterému čelím celý život...

Vemte si, že jste normálně ve svém životě a najednou přijde někdo, kdo se v ten moment usmívá tak, že to vypadá, jako by si měl roztrhnout pusu, tlemí se a má samé pozitivní názory. Připadá vám to divné, třeba na něj divně koukáte, nebo se i snažíte něco k jeho projevu dodat, ale v každém případě se vám většinou nestane, že byste se dostali na úroveň jeho blaženosti. Což znamená, že ten blažený člověk se se svou super-úžasnou náladou může klidně rozloučit, protože nálady se přebírají a ta horší se infikuje většinou mnohem lépe.

Má hlava vymyslela takovou obranu, která ale není zrovna ideální. Vyrovnávám se s tím sama. S tím, že jsem šťastná. Protože se bojím, že by mi mou náladku někdo mohl zkazit. Co to znamená v praxi?

Jsem ve skupince lidí, normálně se bavím, najednou přijde to neskutečné štěstí a já běžím ihned někam se schovat, aby mě nikdo neviděl a neslyšel a tam si říkám, jak je všechno úžasné. Většinou se potřebuju vybít ještě nějak fyzicky, takže se přemisťuji běháním nebo dělám jiné přeaktivní kraviny. Pak se vrátím a vím, že kdybych něco řekla, vyjdou ze mě buď jen skřeky a smích, nebo nesouvislé věty, kde chybí předložky a někdy i slova. Proto radši nic neříkám a sedím potichu v koutě. Lidé kolem mě si začnou šuškat a opatrně se mě ptají, co se stalo, proč jsem tak zamlklá, jestli jsem smutná.

Ale já jsem pořád super-šťastná a je mi to jedno. Je mi jedno všechno, co se děje kolem, vše, co se říká a všichni a všechno je úžasné!

Pak najednou ale jistím, že se se mnou nikdo nebaví. Všichni si totiž řekli "Ta má nějakej problém, véé. Serem na ni!", odešli, nechali mě a já se ocitám sama a panikařím. Samozřejmě nálada je celá v prdeli, nikdo se se mnou nebaví a já jsem smutná a rezignovaně si říkám "Zase...".

Třetího ledna s umytými vlasy!

1. ledna 2012 v 22:02 | Tuleň |  můj život
Vážení a milí pravidelní čtenáři a stejně tak vážení a milí i vy, kteří jste tu poprvé, náhodou, anebo mě čtete neradi, ale toto jste si nemohli nechat ujít!

Zvu Vás na velkolepou celostátní akci, kterou Česká republika a ani jiná země nikdy neviděla! Jde o celorepublikové mytí si vlasů!

Studenti středních i základních škol, kteří mají výuku po-pá, si většinou vlasy myjí v neděli večer (nebo v pondělí ráno, ale abychom to neměli složité, budeme předpokládat, že si je myjeme den před tím). V pondělí to tedy mají nejkrásnější, v úterý se to ještě dá a ve středu už se musí umýt zase. Čtvrtek hezké, pátek už nic moc a teď máte 2 možnosti:
  1. Během víkendu hnijete doma či jedete za rodinou, kde nepotřebujete být krásní, takže si vlasy nemyjete a v neděli jsou podávány řízky, palačinky nebo jiná na oleji-se-vařící jídla
  2. Během víkendu máte party či jiné činnosti, kde se vás nesmí lidi leknout, a tak si je umyjete. V případě nějaké divočejší party je mytí možné i 2x a to před (abyste byli krásní) a po (abyste nesmrděli kouřem/abyste si smyli zvratky)
Takhle to dělá většina obyvatel pracujících nebo studujících všechny pracovní dny, to jsme si vysvětlili.

Ale také existují chvíle, kdy se rozvrh rozhodí. Třeba kvůli nějakému rande! Nebo naopak pro nedostatek času jste na vlasy zapomněli. To je pak problém; člověk je nervózní a pak musí trpět vystrašené pohledy spolužáků/spolupracovníků a posměšky za zády. Někdy i před zády. Doporučuji srovnat to co nejrychleji, abyste se dostali zase do duševní pohody! ZÍTRA MÁTE ŠANCI!

Pak tu máme velké prázdniny. Jako například teď. I když prázdniny nebyly vlastně ani velké, stejně jsme všichni rozhozeni z normálních kolejí. A všichni chceme udělat na spolužáky/spolupracovníky, které jsme neviděli dlouho, úžasný první dojem! Jako bychom se báli, že si kolegové budou myslet, že jsme se za tu dobu změnili. Nebo jako bychom cítili možnost, že na nás kolegové zapomněli, a teď si nás mohou připomenout ještě krásnější (což samozřejmě platí i na mytí hlavy v neděli na VELKÉ pondělí, kde nás všichni znovupoznají). A TO JE ŠANCE PRO VÁS UDĚLAT ZNOVU-DOKONALÝ DOJEM!

Pak tu máme samozřejmě i ty, kteří si vlásky nemyjí nikdy. Ti už nejsou ani středem posměchu. Ti už jsou jen k pláči a strachu. A TOHLE JE PRÁVĚ ŠANCE I PRO VÁS! ZKUSTE TO! TŘEBA SE VÁM TEN POCIT UMYTÝCH VLASŮ BUDE LÍBIT!

Tímto chci říct, že umýt si NA ÚTERÝ 3. LEDNA vlasy je dobré pro Vaši psychiku, pro Vás zevnějšek i pro Vaše okolí! K tomu zase nahodíte starý rytmus a s největší pravděpodobností byste si je stejně zítra myli (z důvodů, které už jsem zdůrazňovala výše). Tak proč ne?

Takže všechny Vás srdečně zvu Novoroční mytí vlasů! Ať jsme všichni krásní! Nevyčnívejte! Pojďte do toho s ostatními! Ať si potvrdíme, že Češi umí držet při sobě!

3. LEDNA 2012

Pokud si chce pokecat o tomto projektu s ostatními nadšenci, přidejte se do nově vzniklé skupiny na facebooku! Sdílejte! Zvěte přátele! Hrajte proti sobě onlinovky jako například od našeho sponzora Head&shoulders Vyber všechny lupy! a nebo se nebojte ponořit do odvšivovacího šampónu a udržet se tam do nejdéle (rekord je 35 minut a 28 vteřin)!

A nakonec trochu faktů:

80% žáků má vlasy čisté každé pondělí
92% žáků má vlasy čisté první den po prízninách či delším volnu
98,7% žáků má vlasy čisté prvního záři

100% žáků si je umyje na 3. ledna 2012