Jela jsem z autoškoly z Opatova červeným metrem C na stanici Vltavskou, kde jsem si chtěla zajít do jednoho drobného obchůdku pro věc k dárku k Vánocům. Dojela jsem na Vltavskou a musela jsem se přemístit jednu zastávečku na Strossmayerovo náměstí, což se dá jít normálně pěšky, ale teď se mi moc nechtělo. Vyjela jsem eskalátory nahoru a u výlezu z metra jsem dělala, že nevidím bezdomovce žebrajícího peníze a šla jsem k tramvajové zastávce. Najednou jela Trojka. Koukám se na tu tabuli a z dálky vidím, že nějaké dvě tramvaje jednou rovně a že ta má Trojka zatáčí doleva. Říkám si, že na tom nezáleží, že tady můžou tramvaje zatočit jen až za tou mou zastávkou. Nastoupila jsem. A tramvaj odbočila HNED bůhvíkam, ale rozhodně se neblížila místu, kam jsem chtěla jít já. Několikrát jsem protočila panenky a rezignovaně se koukla kolem. Držela jsem se tyče blízko u hlavy jedné paní, která také nevypadala, že by měla střechu nad hlavou. Také jsme si všimla na obličeji nějakých kožních vad. Bóže, proč jsem jen nešla pěšky. Když tu jsem přes MP3 zaslechla hlas a v periferním vidění viděla hýbající se pusu a oči, které koukaly mým směrem. Otočila jsem se a vyndala sluchátko. Paní mi řekla, že mám hezký kabát. Jako slušná dívka jsem poděkovala a paní pokračovala v hovoru. "A za kolik byste mi ho tak prodala?", zeptala se mě, a když jsem jen vrtěla hlavou, dodala "Tak za 800?". Řekla jsem, že není na prodej. V čem jiném bych chodila? I když by to pro mě bylo celkem výhodné, protože jsem si kabát koupila za 400 korun. Ale na to ho mám až moc ráda. Definitivně jsem se vyjádřila, že kabát není na prodej a prohlížela jsem si Prahu. Ta jedna zastávka trvala asi patnáct minut a byla to ta nejdelší zastávka na světě. Vystoupila jsem na zastávce Těšnov a zjistila, že jsem na Florenci. Tak jsem šla k jízdnímu řádu a již z dálky jsem přečetla, že tu jezdí jen jedna tramvaj. Chtěla jsem se vrátit stejnou tramvají, ale prý by jela až za 15 minut. Tak jsem se rozhlédla a najednou co nevidím. Je to Václav Havel na české vlajce, kterého jsem v pondělí viděla na obrázku v Metru. Běžela jsem si ho vyfotit. Běh, běh, zastavení. Všimla jsem si pána, který si obrázek také fotil, protože na mě kýval a říkal, ať klidně projdu. Já mu vysvětlila, že si to jdu také vyfotit. Udělala jsem si obrázek, posteskla si a šla na Florenc. Přeběhla několik semaforů (na zelenou!), vešla do metra, sešla do metra, nastoupila do metra, jela jednu zastávku a šla zase nahoru. Vyjela jsem eskalátory, prošla kolem bezdomovce žebrajícího peníze a rovnou jsem zahnula doprava, abych mohla rovnou a nerušeně přijít ke krámku. Došla jsem k ulici, kde to mělo být. Přešla jsem celý blok. Poodstoupila jsem si na tramvajovou zastávku, abych si ulici prohlédla z dálky. Krámek zmizel. Ani vidu, ani slechu. Zase jsem použila své nožky a vrátila se na Vltavskou, kde prošla kolem bezdomovce žebrajícího peníze, dolů po eskalátorech, vešla jsem do metra, jela jednu zastávku, vystoupila na Florenci, vyjela eskalátory, vyšla z metra, přešla přes tramvajovou zastávku, skočila si do obchodu pro kutily, po hodině vybírání to koupila a jela do práce.
AjaX | 22. prosince 2011 v 23:35 | 
Zde hledá 
Zajímavej zážitek i obrázek :-) Taky znám běhání sem a tam, abych se nakonec dostal tam, kde už jsem (skoro) byl před půl hodinou :D