Takhle jednou v pondělí končím ve škole. Zase jsem špatně vypočítala čas a zjistila jsem, že místo "Přijedu do autoškoly tak, že to budu mít o prsa" bylo "Mám asi hodinu času... co budu dělat?". Venku zima, metro plné smradlavých lidí, na nějaké větší zajížďky jsem neměla zase tolik času. Nakoupila jsem si teda knížky v bývalé práci, pokecala a jela na Háje. Tam bych normálně vystoupila buď na Opatově, nebo na Hájích a jela autobusem číslo 165 na zastávku u autoškoly. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla ještě asi půl hodiny času, řekla jsem si, že se trošku projedu a zbylého času využiji čistě k výzkumným účelům.
Jak všichni jistě víme, Háje jsou konečná stanice metra C. Všichni známe "Háje, konečná zastávka. Prosíme, vystupte. Terminal station, please exit the train", ale všichni také známe historky tipu Ty vole... jsem byl vožralej a v noci jsem se vracel domů metrem... Nastoupil jsem na Vltavský a hádej, kde jsem se probudil! Zase na Vltavský, hahahaha. Už dávno jsem si všimla, že metro-zaměstnanci to nijak moc neřeší, a tak už jsem se dlouho chtěla kouknout tam, kde se vlaky otáčí. Jak to tam asi vypadá? Jak se to tam otáčí? Budu tam moct být? Ale nikdy jsem na to neměla koule. Ten den jsem však koule našla, měla jsem i čas, a tak jediné, co mě trápilo, byl můj vybitý mobil. A to, abych se tam vůbec dostala.
Řekla jsem si, že je pod mou úroveň schovávat se pod sedačky, a tak jsem na Opatově (zastávku před konečnou) tvrdě usnula. Srdce začalo trošku bít. Jela jsem, jela, metro začalo brzdit. Měla jsem poslední chvíli na rozmyšlení. Otevřu oko? Neotevřu oko? Zastavili jsme, slyšela jsem oznámení, srdce buch buch... Najednou jsem něco ucítila.
Někdo mi strkal do ramena. Otevřela jsem oči a uviděla jsem nějakého sympatického pána, který mě budil. Teď jsem ho ale rozhodně za sympatického nepovažovala. S předstíraným díky jsem vylezla z metra a přemýšlela, co teď. Vrátit se? Jet už do autoškoly? Jet jinak? Procházet se v té odporně nechutné zimě? Zůstat v metru? Pomaličko jsem přešla ostrůvek na druhou stranu a jela směrem na druhou stranu. O zastávku dál jsem vystoupila, přeběhla ostrůvek, vyhlídla si vagón, kde bylo nejméně lidí a tvrdě usnula. Srdce tentokrát bilo mnohem intenzivněji. Přišlo brždění, terminal station a metro stálo. Metro stálo, větřík pofukoval, srdce tlouklo, ústa by se chtěla usmívat, oči divoce běhaly pod víčky a já čekala. Čekala a nehýbala se. Opravdu dlouho. A pak to najednou slyším...
Ten zvuk zavírajících se dveří. Dveře se zavřely, metro sebou trhlo a jelo. Otevřela jsem oči, koukala na lidi na ostrůvku a pak to zajelo do temné chodby. Mmm, jak to tak u meter bývá, he. Metro pořád svítilo, nikde nikdo nebyl a pak se zastavilo. Zvedla jsem se a přemýšlela, jestli v tom metru není nějaké pohybové čidlo. Kdo ví. Koukala jsem tam na 2 zdi tunelu. Byly popraskané a dole byl chodníček.
Po chvíli už jsem moc nevěděla, co dělat. Koukala jsem ven, doufala, že se někdy rozjede, a byla jsem trošku zklamaná. Nakonec se tedy rozjel, přejel na druhou kolej, která vedla na druhou stranu ostrůvku. Přijela jsem na zastávku, vystoupila, když všichni nastoupili, pak jsem si řekla, že radši pojedu na Opatov, a potom odtamtud autobusem, tak jsem tam zase nastoupila. Pokud někdo sledoval mé počínání v této půl hodině, tak si o mně musí myslet, že jsem kretén.
Co z toho plyne? Nejezděte tam... Nestojí to za to. Čekala jsem větší vzrůšo. Radši jeďte v kabině řidiče...
Zde hledá 
Mýma očima viděno jseš dobrá,že jsi sebrala odvahu. Sice jsi byla zklamaná, ale odvážila ses a to se počítá.