Prosinec 2011

Nečekaný výlet po krásách Prahy

22. prosince 2011 v 23:11 | Tuleň |  můj život
Jela jsem z autoškoly z Opatova červeným metrem C na stanici Vltavskou, kde jsem si chtěla zajít do jednoho drobného obchůdku pro věc k dárku k Vánocům. Dojela jsem na Vltavskou a musela jsem se přemístit jednu zastávečku na Strossmayerovo náměstí, což se dá jít normálně pěšky, ale teď se mi moc nechtělo. Vyjela jsem eskalátory nahoru a u výlezu z metra jsem dělala, že nevidím bezdomovce žebrajícího peníze a šla jsem k tramvajové zastávce. Najednou jela Trojka. Koukám se na tu tabuli a z dálky vidím, že nějaké dvě tramvaje jednou rovně a že ta má Trojka zatáčí doleva. Říkám si, že na tom nezáleží, že tady můžou tramvaje zatočit jen až za tou mou zastávkou. Nastoupila jsem. A tramvaj odbočila HNED bůhvíkam, ale rozhodně se neblížila místu, kam jsem chtěla jít já. Několikrát jsem protočila panenky a rezignovaně se koukla kolem. Držela jsem se tyče blízko u hlavy jedné paní, která také nevypadala, že by měla střechu nad hlavou. Také jsme si všimla na obličeji nějakých kožních vad. Bóže, proč jsem jen nešla pěšky. Když tu jsem přes MP3 zaslechla hlas a v periferním vidění viděla hýbající se pusu a oči, které koukaly mým směrem. Otočila jsem se a vyndala sluchátko. Paní mi řekla, že mám hezký kabát. Jako slušná dívka jsem poděkovala a paní pokračovala v hovoru. "A za kolik byste mi ho tak prodala?", zeptala se mě, a když jsem jen vrtěla hlavou, dodala "Tak za 800?". Řekla jsem, že není na prodej. V čem jiném bych chodila? I když by to pro mě bylo celkem výhodné, protože jsem si kabát koupila za 400 korun. Ale na to ho mám až moc ráda. Definitivně jsem se vyjádřila, že kabát není na prodej a prohlížela jsem si Prahu. Ta jedna zastávka trvala asi patnáct minut a byla to ta nejdelší zastávka na světě. Vystoupila jsem na zastávce Těšnov a zjistila, že jsem na Florenci. Tak jsem šla k jízdnímu řádu a již z dálky jsem přečetla, že tu jezdí jen jedna tramvaj. Chtěla jsem se vrátit stejnou tramvají, ale prý by jela až za 15 minut. Tak jsem se rozhlédla a najednou co nevidím. Je to Václav Havel na české vlajce, kterého jsem v pondělí viděla na obrázku v Metru. Běžela jsem si ho vyfotit. Běh, běh, zastavení. Všimla jsem si pána, který si obrázek také fotil, protože na mě kýval a říkal, ať klidně projdu. Já mu vysvětlila, že si to jdu také vyfotit. Udělala jsem si obrázek, posteskla si a šla na Florenc. Přeběhla několik semaforů (na zelenou!), vešla do metra, sešla do metra, nastoupila do metra, jela jednu zastávku a šla zase nahoru. Vyjela jsem eskalátory, prošla kolem bezdomovce žebrajícího peníze a rovnou jsem zahnula doprava, abych mohla rovnou a nerušeně přijít ke krámku. Došla jsem k ulici, kde to mělo být. Přešla jsem celý blok. Poodstoupila jsem si na tramvajovou zastávku, abych si ulici prohlédla z dálky. Krámek zmizel. Ani vidu, ani slechu. Zase jsem použila své nožky a vrátila se na Vltavskou, kde prošla kolem bezdomovce žebrajícího peníze, dolů po eskalátorech, vešla jsem do metra, jela jednu zastávku, vystoupila na Florenci, vyjela eskalátory, vyšla z metra, přešla přes tramvajovou zastávku, skočila si do obchodu pro kutily, po hodině vybírání to koupila a jela do práce.

Co dělá Tuleň po nocích...

19. prosince 2011 v 2:18 | Tuleň |  můj život
Na hodinách na mikrovlnné troubě je právě 01:34. Zděsím se. Pak se ale uklidním, protože si vzpomenu, že je na nich stále letní čas. Avšak ani poznatek, že je půl jedné v noci, není tak uspokojivý. Co se ale dá dělat? Vrátila jsem se utahaná z práce a z trampolíny a šla skoro rovnou spát. Asi kolem půl desáté, super-brzo.

Ale jen co jsem zavřela oči, viděla jsem kesadely, nádobí, stolečky, lidi a dokonce i falešnou knihu nabodnutou na noze stolku, která měla pod tou dírou na nohu kokain. Prostě všechny věci, co dělám do nekonečna v práci. K tomuhle se tam kmitaly události, které buď byly, nebo teprve budou. Stalo se toho strašně moc a strašně moc se toho ještě stane. Od sebeuspokojujícího se bezdomovce, přes muže, vracející se sestřenice z Kanady, interview se studentem od AFS, Václava Havla, až po dualismus a apeirony (úterní test ze zsv). Ještě k tomu mě všechno bolí, protože jsem si natáhla kus těla na trampolínách, mám GIGANTICKÉ modřiny na kolenou od ledních bruslí, spálila jsem si ruku v paninovači (věci, kde se ohřívá jídlo) a to, že mě kočky nenávidí, už je očividné (doslova).

Zkusila jsem všechno. Nejdřív několik poloh na to, abych usnula. Když z ničeho nic zaútočila na mou vykloubenou volněvisící ruku kočka, zkusila jsem zapnout rádio a poslouchala "Zónu lásky" na rádiu CIty. Došla jsem k názoru, že jsem sama jen kvůli Vám. Protože kdybych sama nebyla, z koho byste si dělali prdel? Komu byste říkali calentadora? Koho byste v jednom kuse upozorňovali, že jeho sexualita je homosexuální? Celé noci byste mlátili hlavou o zeď, brečeli a říkali si "Když už i ONA, proč né já?". Když si představíte, že toto byla ta nejplodnější myšlenka noci, tak nechtějte znát ty ostatní... A pořád mi to jelo hlavou. Cokoli. Běhalo to tam jako u králíků doma, když na návštěvu přijde had. K tomu na mě ustavičně šlapala kočka a slyšela jsem tlukot srdce v uchu, k noze, v ruce...

Snažila jsem se unavit psaním si do deníčku. Koukáním na facebook. Koukáním na internet. Hraním debilní hry na mobilu. Snažila jsem se na nic nemyslet. Mýt vymytý mozek. Soustředit se na hudbu, potom na dýchání, na divné zvuky, co jdou z kuchyně... NE! NIC!

Hrozně jsem se těšila, až se vzbudím. Chtěla jsem rychle usnout, ať už se můžu probudit. Tohle se mi často nestává! Ale bůh mi to prostě nechtěl dopřát.

Nasraně jsem tedy odkopla peřinu, rozsvítila lampičku a přemýšlela, co dělat. Jídlo. I když jsem se tomu bránila a zakázala si jíst před spaním, nevyšlo to. Zamířila jsem do lednice a dala si jogurt, který matka dostala v závodní jídelně spolu se třemi kuličkovými antiperspiranty a jedním ve spreji. Jogurt jsem si vzala k televizi a začala se dívat na Otázky Václava Moravce.

Jenže jogurt je malý, drobný. Chtělo to něco většího. Co teď. Kousla jsem do sýru. Plíseň tam nebyla, ale chuť naznačovala, že má nakročíno, takže jsem cokoli se sýrem vypustila z mysli. Co teď. Uřízla jsem si chleba. Jenže jsem chtěla něco slaného, ale v lednici jen sladké. Co teď. Uviděl jsem vajíčka. Vajíčka? Moc sraní... Ale nic jiného není... Ok, udělám to v toustovači. Bude to rychlé, nemusí se to tolik mýt a nebude to prskat. Hodila jsem tam 2 vajíčka a k tomu si nakrájela 2 chleby. To bude ale suchý. Vrhla jsem se na zeleninu. Našla jsem citrón a fialovou kapustu. Otevřela jsem druhé šuple lednice a tam jsem našla jedno rajče a jednu papriku. Paprika vypadala už od pohmatu trošku staře. Za to u rajčete jsem si všimla nastávající plísně, až když jsem ji chtěla krájet. I když plíseň již postihla celé rajče a vím, že je karcinogenní, odkrojila jsem ji steakovým nožem a zbytek krájela na všelijaké tvary.

Nechápu, a nevím, jak se to stalo, ale najednou se prkýnko s rajčaty ocitlo na hraně kuchyňské linky a dost se naklonilo. Jedna třetina rajčat se udržela na prkýnku, druhá třetina spadla na zem a rozprskla se po podlaze a třetí třetina mě studila na nohavicích mého pyžama s žirafou, které nemám ráda. Byla jsem trošku zmatená. Rozhodnutí týkající se rajčat (sníst či vyhodit) bylo těžké, ale nakonec jsem se rozhodla karcinogenní rajče plné kočičích chlupů vyhodit.

Přišla na řadu paprika. Byla postarší, vrásčitá a trochu jsem se jí bála. Uřízla jsem jí polovinu, vyjádřila a nakrájela. A aby to mělo trošku chuť jako ty vajíčka, hodila jsem to na místo prvního vajíčka do toustovače.

Nebudu vás dlouho napínat. Sedla jsem si k televizi, přepnula na Simpsonovi a začala jíst. To jídlo nedávalo žádný smysl a myslím, že mi ani nechutnalo. Teď je 02:39, mám zapnuté Óčko, které mě dost děsí, na ruce mi sedí kočka, přede mnou hoří betlémské světlo a jsem naprosto čilá. Teď už mi jen chybí, aby Arménci začali tahat mrtvoly.

A zuby už si čistit nebudu!

Hájové zklamání

6. prosince 2011 v 17:36 | Tuleň |  můj život
Takhle jednou v pondělí končím ve škole. Zase jsem špatně vypočítala čas a zjistila jsem, že místo "Přijedu do autoškoly tak, že to budu mít o prsa" bylo "Mám asi hodinu času... co budu dělat?". Venku zima, metro plné smradlavých lidí, na nějaké větší zajížďky jsem neměla zase tolik času. Nakoupila jsem si teda knížky v bývalé práci, pokecala a jela na Háje. Tam bych normálně vystoupila buď na Opatově, nebo na Hájích a jela autobusem číslo 165 na zastávku u autoškoly. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla ještě asi půl hodiny času, řekla jsem si, že se trošku projedu a zbylého času využiji čistě k výzkumným účelům.

Jak všichni jistě víme, Háje jsou konečná stanice metra C. Všichni známe "Háje, konečná zastávka. Prosíme, vystupte. Terminal station, please exit the train", ale všichni také známe historky tipu Ty vole... jsem byl vožralej a v noci jsem se vracel domů metrem... Nastoupil jsem na Vltavský a hádej, kde jsem se probudil! Zase na Vltavský, hahahaha. Už dávno jsem si všimla, že metro-zaměstnanci to nijak moc neřeší, a tak už jsem se dlouho chtěla kouknout tam, kde se vlaky otáčí. Jak to tam asi vypadá? Jak se to tam otáčí? Budu tam moct být? Ale nikdy jsem na to neměla koule. Ten den jsem však koule našla, měla jsem i čas, a tak jediné, co mě trápilo, byl můj vybitý mobil. A to, abych se tam vůbec dostala.

Řekla jsem si, že je pod mou úroveň schovávat se pod sedačky, a tak jsem na Opatově (zastávku před konečnou) tvrdě usnula. Srdce začalo trošku bít. Jela jsem, jela, metro začalo brzdit. Měla jsem poslední chvíli na rozmyšlení. Otevřu oko? Neotevřu oko? Zastavili jsme, slyšela jsem oznámení, srdce buch buch... Najednou jsem něco ucítila.

Někdo mi strkal do ramena. Otevřela jsem oči a uviděla jsem nějakého sympatického pána, který mě budil. Teď jsem ho ale rozhodně za sympatického nepovažovala. S předstíraným díky jsem vylezla z metra a přemýšlela, co teď. Vrátit se? Jet už do autoškoly? Jet jinak? Procházet se v té odporně nechutné zimě? Zůstat v metru? Pomaličko jsem přešla ostrůvek na druhou stranu a jela směrem na druhou stranu. O zastávku dál jsem vystoupila, přeběhla ostrůvek, vyhlídla si vagón, kde bylo nejméně lidí a tvrdě usnula. Srdce tentokrát bilo mnohem intenzivněji. Přišlo brždění, terminal station a metro stálo. Metro stálo, větřík pofukoval, srdce tlouklo, ústa by se chtěla usmívat, oči divoce běhaly pod víčky a já čekala. Čekala a nehýbala se. Opravdu dlouho. A pak to najednou slyším...

Ten zvuk zavírajících se dveří. Dveře se zavřely, metro sebou trhlo a jelo. Otevřela jsem oči, koukala na lidi na ostrůvku a pak to zajelo do temné chodby. Mmm, jak to tak u meter bývá, he. Metro pořád svítilo, nikde nikdo nebyl a pak se zastavilo. Zvedla jsem se a přemýšlela, jestli v tom metru není nějaké pohybové čidlo. Kdo ví. Koukala jsem tam na 2 zdi tunelu. Byly popraskané a dole byl chodníček.

Po chvíli už jsem moc nevěděla, co dělat. Koukala jsem ven, doufala, že se někdy rozjede, a byla jsem trošku zklamaná. Nakonec se tedy rozjel, přejel na druhou kolej, která vedla na druhou stranu ostrůvku. Přijela jsem na zastávku, vystoupila, když všichni nastoupili, pak jsem si řekla, že radši pojedu na Opatov, a potom odtamtud autobusem, tak jsem tam zase nastoupila. Pokud někdo sledoval mé počínání v této půl hodině, tak si o mně musí myslet, že jsem kretén.

Co z toho plyne? Nejezděte tam... Nestojí to za to. Čekala jsem větší vzrůšo. Radši jeďte v kabině řidiče...