Listopad 2011

Když koukáte na otáčkoměr místo na tachoměr, nemůžete se divit, že pořád jedete 20...

30. listopadu 2011 v 23:15 | Tuleň |  můj život
Dnes mám za sebou čtvrtou jízdu. Ano, je to tak. Tuleň byl doposud odkázán jen na vlastní ploutve, ale dovršením osmnácti let se rozhodl, že by pohyb po čtyřech kolech také nebyl k zahození. Tedy spíše jen papír na řízení, protože vlastní automobil si asi jen tak nepořídí a šance, že jí ho půjčí matka je mizivější než neviditelný inkoust.

První jízda se uskutečnila na parkovišti. Seřídit si sedadlo, zrcátka, pás. Klíček, světla, spojka, brzda, start, jednička, odtah ruční brzdy, plyn, vypouštět spojku, počkat si, jet, dvojka, spojka, brzda, stát a rozjet se; jednička, spojka, plyn... Zjistila jsem, že největší problém mi dělá udržení se v pruhu a neumím točit volantem. Tyto dvě skutečnosti u mě jsou do teď.

U druhé jízdy na mě čekaly malé uličky bez aut, kde jsem si ještě pořád pletla, co mám kdy pustit a jak se dává jaká rychlost. Jela jsem, jela, nikde nic. A najednou z ničeho nic se vynořilo auto! Byla to divná ulice, já nevěděla, co mám dělat. Brzda, plyn? Volant? Spojka? Jela jsem asi 10. Druhé auto skoro stálo. Projela jsem kolem něho za neuvěřitelného mrskání volantem. Když jsem projela a dostala se na rovnou silnici, srdce bouchalo tak, že mít míň kvalitní tričko, tak by ho prorazilo a mít vyšší tlak, tak mám infarkt. Uklidnila jsem se a učitel mi řekl "Mělas mu dát přednost".

Celou dobu jsem byla na těchto maličkých uličkách bez aut, jednička, dvojka. Poté slyším "doprava", po chvíli přemýšlení, která ruka je pravá, jsem se dala blinkr a jela doprava. Tam na mě kouká velká ulice. Aha, asi si přejedu jednou takhle po tý velký a pak zase zpátky, říkám si. Ale vida, kruhový objezd "Třetím vpravo.", říká učitel. Ach bože! Obří kruhový objezd! Auta! Jak jdou za sebou čísla? Kdy je trojka? To už je třetí? Řekl vůbec číslovku tři? Mám dávat blinkr? Co když do mě něco nabourá? Přežila jsem první kruhový objezd a jeli jsme přes vééélkééé silnice až na Opatov!

Třetí jízdu jsem už začínala na předním sedadle hned u autoškoly. Měla jsem vymotat zaparkované auto z místa. Na to se na mě přišel kouknout pan ředitel autoškoly, se kterým se již dlouhá léta znám, a který si mě pamatuje ještě na nočníku. V půlce mi to chcíplo. Poté jsme jezdili již po větších ulicích. Ne moc často zahýbali vlevo a já se stále nemohla udržet ve svém pruhu, hýbat plynule volantem, někdy jsem si nepřiřadila dobře, zmatkovala, pletla si levou a pravou a seděla v křeči nalepená na volantu s očima divoce rozšířenýma.

Čtvrtá jízda proběhla dnes. Cestou tam jsem viděla, jak autobus narazil do kolisty. Z Opatova jsme jeli kolem žlutých zastávek metra, které jsem v životě neviděla např. Radlická, po Evropské, prožila jsem si první zácpu (příště zkusím Guttalax), projeli jsme malým tunelem, byli jsme v Bubenči, na Letné a zakončili to v Hostivaři. Chtěla jsem se chlubit, že mi to za celou dobu při jízdě nechcíplo, a nechápala jsem, jak to někomu může chcípnout třeba na křižovatce. Hned potom, co jsem namachrovaně dala oči vsloup mi to chcíplo za křižovatkou a hned potom i na křižovatce. Na kolejích (ahoj mami).

Jeli jste někdy za autoškolou? To je horor! Rozjíždí se, kdy nemá! Dělá divný věci! Chcíplo mu to (hihihi)! Já ty autoškoly tak nemám ráda... lituji každého, kdo jede za mnou.

Kromě těchto pár drobností musím ale uznat, že ze sebe mám dobrý pocit. Baví mě to a teď jsem ani nebyla tolik nervózní (neklepala jsem se před tím 2 hodiny zimou). Vždy, když udělám něco špatně a je mi to naznačeno, dělám, že tam nejsem a potichu se směju. Jsem oslovována "Karle" a bojím se, že tam kvůli tomu jednoho dne rozpláču. Ubírám plyn tam, kde ho mám přidávat. Levá a pravá strana jsou neuvěřitelná překážka. Volantem prý cukám pořád, i když to necítím. Jsem spokojená. Baví mě to! Jen tak dál.

PS: Nadpis je vytvořen z mého statusu na facebooku z minulé jízdy. Sklidil neuvěřitelný úspěch. Hádejte proč...

Benvinguda an Barcelona!

25. listopadu 2011 v 11:19 | Tuleň |  můj život
Dobry den,

dneska si to dame bez hacku a carek, s obcasnou vymenou z a y a bez kontroly pravopisu a patrne si to po sobe ani nebudu cist kvuli nedostatku casu.

Jsem ted v Barcelone, neznamo kde, ve skole Tec de Monterrey, kam jsem chodila pul roku v Mexiku. Cris, kterou jsem na skole poznala, me navstivila tento rok nekdy v kvetnu. To studovala na Tecu ve Francii. Ted studuje v Barcelone a mne se konecne podarilo dat sve usetrene penize na neco uzitecnejsiho nez je jidlo.

Po dlouhe dobe mi odpovedela a urcila datum, kdy bych mohla prijit. Hned jsem zacala hledat letenky a nasla jsem let tam a zpet jen za 3000 kc!! Objednala jsem, zrusila si smeny v praci, rozhodla se, ze propadnu z biologie a desila me minula zkusenost s vyletem do zahranici.

Vytiskla jsem si mail, ve kterem psali, ze bych mela jet se spolecnosi Vueling ve ctvrtek v 14:45 a ve ctvrtek rano jsem si zacala balit. Na internetu jsem nasla, ze cislo letu existuje a ze existuje asi i spolecnost. Ale stejne jsem se bala nejakeho podfuku.

Vyjela jsem na letiste asi o 3 hodiny driv. Byla jsem proste nervozni, no! Dostala jsem se na letiste, spravne nasla terminal 2, s hruzou jsem se koukla na tabuli s odletama... BYL TAM! Cas i cislo letu odpovidalo... Neuveritelne! Pry se mam jit odbavit na prepazku 204 a 205. Tak jsem sla. Myslim, ze takovy usmev, co jsem mela na tvari, letiste jeste nevidelo. Stoupla jsem si do fronty a vsude kolem me jen pricmoudli Spanele mluvici spanelsky!!! Neuveritelne! Usmev se jeste zdvojnasobil. Nahle na me dosla rada a usmev se zase premenil na strach. Pochopila jsem to dobre? Staci jen, kdyz tam prijdu s obcankou a vsechno pujde v pohode? Kdyz tak mam ten papir z mailu...

Stacilo to! Dostala jsem letenku, kufr se vesel do rozmeru jako prirucni zavazadlo a neuveritelne se stalo skutkem! Asi se to snad opravdu povede...

Jak jsem tam tak stala a poslouchala tu spanelstinu, najednou jsem zjistila, ze si rikam v duchu jednu podivnou vec "Spanelsko, tam mi budou rozumet", ackoli spanelsky rozhodne na B2 mluvit neumim, i kdyz mam certifikat. Hihihi.

Skocila jsem si prohlednou letiste, premyslela, jestli si chci koupit hranolky za 50kc nebo ne a nakonec jsem skoncila v Bille a nakoupila jsem hromadu sladkosti, ktere jsem chtela dat Cris. (O tom, ze jsem Studentskou pecet a pulku Besipek sezrala se vyjadrovat nebudu).

Hrozne miluju to prostredi letiste. Je to takove nastrojene... Prvni misto, co uvidi cizinec z nasi zeme; predrazene jidlo, predrazene casopisy, suveniry, nalestene podlahy, ciste zachody... A k tomu hromada lidi cekajici az se dostanou odtud nebo sem. Domu nebo do zahranici. Cizinci i Cesi, lide mluvici nekolika recma, lide, co jsou cizinci i Cechy v jednom. V tom vsem jsem ja; devatenactileta holcicka vypadajici na pet let s kytkou ve vlasech, kufrem a sama.

Posedela jsem, snedla jsem Kinder surprise a vydala jsem se pres pasovou kontrolu najit svuj gate D6. Presla jsem pres kontroly, nasla gate a cekala. Koukala jsem na BBC bez zvuku. Prohledla jsem si Sarcozyho, Merkelovou a Montiho, jedla jiz jednou zminene jidlo pro Cris a nechapala, proc lide uz stoji ve fronte do letadla, kdyz nam zbyvala asi jeste ctvrt hodina.

Cekala jsem dal a dal. Najednou jsem se koukla a tam giganticka mlha! Zjistuji, ze uz je 14:25 a je mi jasne, ze se nikam nepojede. Pote mile prekvapeni, kdyz se o mnohem pozdeji oteviraji dvere do tubusu a lide, s krecovymi zilami na prvnich pozicich ve fronte, bezi do letadla.

Kdyz uz ve fronte skoro nikdo nebyl, zaradila jsem se i ja. Fronta byla ale v tubusu, kde byla zima a ja mela svoji bundu uz v tasce a byla jsem lina ji vytahnout. Po dlouhu jsem vkracela do letadla, kde bylo pro zmenu strasne vedro. Jdu si ulickou, cekam az si lide daji svoje zavazadla nahoru a najednou prijde letuska a rika "La maleta ya no cabe", coz znamena, ze si musim dat kufr dopredu, i kdyz sedim na konci letadla na miste 23A. Hodila jsem si kufr nahoru a sla dal na sve misto. Bylo u okna! Nejlepsi. Nejenze mam vyhled, ale muzu si lehnout jak chci a oprit se o co chci.

Let zacal. Pani letusky rikali veci ohledne letadla spanelsky a pak to opakovali necim, cemu jsem nerozumela. Po chvili jsem zjistila, ze je to anglictina! Spanelska anglictina je opravdu neuveritelna! Nasmala jsem se... Pan vedle me usnul uz pri vyjezdu a spal s otevrenou pusou. Ja jsem cekala na jidlo, a kdyz jsem zjistila, ze bych ho musela platit, sla jsem spat.

Meli jsme vyletet ve 14:25, tak jsme vyjizdeli ve 14:55. S letadlem jsem cekali frontu. Kdyz jsem si vzpomnela na frontu v Mexiko city, pousmala jsem se. V D.F. bylo asi 20 letadel a cekaly, kdy budou moc vzletnout. Tady byly 2. Kdyz to sede pred nami vystartovalo, jelo, jelo a vzletlo a najednou bylo ztraceno v bilu. My to meli podobne. Vzlet, vidime normalne a najednou PLESK a vsechno bile. Rikala jsem si, ze si vyhled asi moc neuziju, kdyz tu jsme vyjeli z oblaku a nad nimi neuveritelne krasne a svitilo slunce! Pod nami to vypadalo, jako kdyby tam nekdo vylil smetanu. A v dali se tycil hrib z oblaku... Nebyl nekde nejaky mensi atomovy vybuch? Potom chvili bilo nebylo a ja mohla pozorovat hory. Enormni hory! Tak velke, ze vystupovaly z tech oblaku...

Pak prisel spanek a more! Jak dlouho jsem uz nevidela more... A Barcelona je pristavni mesto... Za chvilku zmizela pevnina a ja videla jen prave to more, na kterem cas od casu byla nejaka lodicka. Z lodicek se staly lode a najednou jsme pristavali. More, lode, nejake tovarny ci co, policka, kytky, sady a najednou letiste a jsme dole!

Pockala jsem, nez vsichni odejdou a pak vybehla ven. Vysla jsem z tubusu a chtela videt ceduli "Salida". Misto ni jsem vsak nalezla "Sortida". Sakra... Barcelona je ve Spanelsku, ne? Specialne jsem se jeste koukala do mapy, kde presne lezi?! Co to sakra je!? Pak jsem si vzpomnela, ze v letadle nakonci take pani rikala neco v nejakem divnem jazyce. Ze by portugalstina? Na co, jezisi?! A najednou me to trklo! Jsem na severu... Katalanstina! Hlavne ze jsem rikala, ze mi tu budou rozumet... Ach.

Vzala jsem to pred vsechny sortidy i pres zachod, ale Cris nikde. Tak jsem pak sla na "Arribades" (prijezdy), ktere byly uplne nekde jinde nez jsem prijela ja... Koukala jsem tam na lidi, ale Cris taky nikde?! Vyndala jsem mobil a premyslela, jestli ji napsat. Kdyz uz jsem ji skoro odeslavala sms, tak mi najednou vola! Zvedla jsem to, pak to hned polozila a skocila ji na zada, protoze jsem ji uvidela!!! Jak jsou ty Mexicani porad mensi a mensi... jak to delaji?

Zaplatily jsme 5,30 euro za bus a vyjely jsme domu. Pak jsme vzaly moc pekne metro! I kdyz byla noc, Barcelona je neuveritelne nadherna! A Cris bydli v dome, ktery je i pamatkou. Nadherny-nadherny! Ukazu fotky!

Bydli u pani Silvie jeste asi se sesti holkama. Kazde dve devcata maji svuj pokoj.

Usadila jsem se a sli jsme do Mexickeho baru za kamaradama od Cris, kteri jsou na stejnem programu jako ona a taky vetsinou Mexikanci. Dali mi vypit panaka tequily a sli jsme se kouknout na Amanecer (ten dil stmivani, ktery je ted v kine). Videla jsem vsechny 3, protoze jsme mely listky zadarmo, ale trpela jsem. Moc se mi to nelibilo. Tenhle fiml me dostal. Strasne predramatictene situace se misi s vtipnymi scenami a absurdnost probiha celym filmem. Nasmala jsem se dosyta! Koupila jsem si popcorn s Colou za 6 euro a listek stal 7. Miluju byt cizincem a budu se nenavidet az prijedu domu.

Behem filmu jsme na sebe pokrikovali, prisli jsme pozde, delali kraviny a vsem to bylo tak nejak u zadku. Lo amo...

Potom jsme se dohadovali kam dal. Zase jsme sli do te mexicke restaurace. Mela jsem Micheladu (zapomnela jsem, ze mi nechutna, takze jsem celou dobu trpela) a mela jsem TACO! Poradny... mexicky... taco de pastor! To-byl-or-gas-mus! Neuveritelne! Neumite si predstavit, jak mi to chybi... Vsechny ty tortily... Ach...

Pak jsme sli domu, protoze dneska maji finalni test z fyziky.

Mimochodem... Beham venku v mikince! Je tu 18 stupnu! Nad-he-ra!

Zadny velky umelecky kus, ale sned se vam clanek libil. Nashle zase nekdy!

Dodatek ze dne 7. 12. 2011 - kdo se chce kouknout na fotky, najde je zde: http://karku.rajce.idnes.cz/Barcelona/. Bylo to úžasné!

Až mi vybouchne hlava...

20. listopadu 2011 v 18:13 | Tuleň |  můj život
Je doba krize. Nejsou peníze, není práce. Hardcore už představuje najít si nějakou normální brigádu v rodné zemi. Teď si představte hledat ji v jiné...

Už dlouho chci vycestovat na prázdniny někam do zahraničí. Trávím hodiny a dny na internetu hledáním něčeho, co by vypadalo aspoň trochu věrohodně. Čtu děsivé příběhy lidí, ze kterých vymlátili 10 000kč a pak se najednou vypařili. Potom zase naopak zázračně výtečné hodnocení. Procházím si pochybné stránky těch agentur, které vypadají hůř než můj blog. Zpracovávám další a další informace, které mi ale v celku nic nedávají.

Ano... ráda bych se vás zeptala na váš názor a zkušenosti, ale vím, že to nemá cenu, protože tyto pochybné agentury si píšou i ta výtečná hodnocení. Mám hlavu jak balón. Mám strašný strach z toho, že zůstanu doma. Chce se mi blít z těch lidí, co takhle podvádějí. K***A

Šok! Tuleň nemá vlasy!

17. listopadu 2011 v 22:34 | Tuleň |  můj život
Už jsem to tu jednou zmínila, ale myslím, že tato historka vás nikdy neomrzí. Když jsem se narodila, nešla jsem vytáhnout kvůli té dece, co už jsem měla na hlavě. Byla jsem černé ošklivé dítě, za kterém se lidé na ulici otáčeli, trnuli hrůzou a některé slabé povahy pak lítostí neudrželi slzy. Když se šel starší pár kouknout na náš byt, když jsme ho prodávali, muž si bytu nevšímal, protože fascinovaně sledoval matčinu náruč, ve které mě držela. Ke konci prohlídky najednou změnil výraz v obličeji a šťastně zakřičel "Jo to jsou vlasy! Já si pořád říkal, proč má to dítě v červnu na hlavě beranici!".

I poté jsem měla život těžký. Mívávala jsem zacuchané culíky, dredy na vlasech, spolužáci mě za ně přivazovali k topení, sestra mi za ně tahala. Kamarádi mě dojili za culíky. Prožila jsem několik let snahou zbavit se vší. Když jsem šla na záchod, musela jsem si vlasy dávat do předu, abych si je nepomočila. Několikrát jsem se nemohla zvednou z postele. Musela jsem si kupovat o 2 čísla větší čepice. Už jsem si nemohla dávat vlasy za uši, protože mi časem tak odstávaly, že jsem při prudším větru vzlétala. Když mi maminka udělala drdol, spala jsem prakticky v sedě. Kamarádi mě pravidelně škrtívali. Když jsem si vlasy umyla, museli mě zezadu podpírat, abych nepřepadla. Moje identifikační znamení bylo celý můj život "Ta s dlouhýma hnědýma vlasama".

Najednou ale přišla puberta, z flegmatika se stal polo-sangvinik, přišla láska ke změnám, nenávist ke všemu dlouhýmu, co všude leze a smrdí! Pak někdo mluvil o prodávání vlasů... přišel nápad, internet, hledání, 20 centimetrů, telefon. Dále přišlo těšení se, strach, zima, čekání na tramvaj, jízda tramvají, hledání kadeřnictví a najednou paní říká "To chcete úplně na krátko?".

No nechtěla jsem. Oči se zalekly a odpovídám, že tak třeba sem a ukazuji do půli krku. Tentokrát protočí panenky kadeřnice a řekne, že udělá, co bude moct. Nakonec konstatuje, že alespoň na mikádo a to mě ještě prý bude šetřit. Pak k tomu vypráví další věci, které bych asi chápala, kdybych věděla, jak přesně mikádo vypadá.

Sedla jsem si, hodily přese mě deku, připravily si nůžky a ŠMIK. Třicet centimetrů v prdeli. Víte, kolik je 30 cm? Je to opravdu hodně. Já ale ještě neviděla, kde to končí, protože to stříhaly vzadu, takže jsem nemohla vidět nic. Jen ty dlouhatatatatatanánské prameny vlasů, které svazovaly gumičkou a dávaly je na stůl vedle mě.

Vtipné bylo, že ve stejné místnosti se mnou byla paní, která si nechávala vlasy prodlužovat.

Šmik, šmik, šmik, chytáš?, šmik, sakra-teď-mi-to-tady-spadlo, šmik, šmik, to-jsou-hustý-vlasy, šmik, šmik, šmik, ták-pěkně, šmik, šmik, ty-jo-teď-už-je-to-krátký, šmik šmik, nevím-jestli-z-toho-něco-bude, šmik, pořád-vás-šetřím-a-nechávám-vám-to-vepředu-pořád-dlouhé, šmik, abyste-se-ještě-nelekala šmik, šmik, a-teď-už-to-uvidíte, šmik.

No doprdele! Mikádo znamená, že je to po konec hlavy. Začátku krku. Jo, takhle krátký jsem to měla naposledy, když jsem byla u matky v břichu. Najednou jsem viděla svůj krk? Měla jsem kulatějši obličej? Vypadala jsem zajímavě? První, co jsem udělala, bylo, že jsem běžela na záchod a vyprázdnila svůj močový měchýř, na což jsem myslela asi už 3 hodiny.

S jasnou hlavou jsem pak mohla řešit otázku peněz a pořádně prohléhnout změnu. Paní mi daly 700kč místo 500ti korun, zavtípkovaly jsme, pokecaly jsme o tom, že mi všichni tykají a byla jsem vypuštěna domů. Cestou jsem zjistila, že si musím nějak lépe zavazovat šálu, protože mi všude táhne. Po pár dnech jsem zjistila, že dlouhá deka také mohla zakrývat to, co nemělo být viděno.

Přežila jsem následující den, který byl plný nervózního usmívání se a říkání "děkuji". Reakce okolí mi NAŠTĚSTÍ potvrdila můj pozitivní dojem. Matka se se mnou už baví a nemusela použít prášek na spaní. Užívám si změnu, házím do vlasů kytky a jsem ráda!! Sto procentní úspěch!

PS: Více fotek není. Ale to přijde. Znáte mě... něktěří.

Vem si uniformu a nediskutuj!

5. listopadu 2011 v 14:16 | Tuleň |  mé úvahy
Miluji naši učebnici angličtiny. V New english file od Oxfordu konečně není pan Prokop s rodinou, už je nám jedno, že blue book is under the chair a už vůbec nemusíme dávát oči vsloup nad monsieur Catastrophe jako na hodině francouzštiny s učebnicí pro kojence. V English file si čteme článek o kulturním šoku, o paní, co žije bez peněz, o nejlevnějším a nerychlejším cestování, posloucháme tam opravdové písničky (Ka-ching!), na poslechu je tam příběh Marka a Allie, kteří jsou ve zkrytém vztahu a lžou si a debatujeme na různá témata jako například: Jakou část těla bychom si změnili, kdyby to šlo, co si myslíme o telefonování v dopravních prostředcích, jestli si myslíme, že jsou češi ješitní a naposledy mě zaujala otázka ohledně školních uniform.

Všichni ve třídě je odmítli. Pokud ale jste moji stálí a pozorní čtenáři nebo mě znáte lépe, víte, že můj postoj k uniformám je velmi kladný. Také víte, že jsem měla možnost uniformu do školy půl roku nosit, takže to mohu porovnat.

FOR

  • Sociální rozdíly: Nejvíce se vyzdvihuje důvod, že uniformy eliminují sociální rozdíly. To se mi rozhodně líbí a vidím to jako nejdůležitější bod celé věci.
  • Dlouhé ráno: K tomu bych přidala jako takovou perličku, že člověk ráno nemusí trávit půl hodiny nad přemýšlením co si vezme na sebe.
  • Cit ke škole : Jako další důvod, který asi nikdo moc nezná, bych vmetla z vlastní zkušenosti. Neumíte si představit, jaký je to úžasný pocit, když jste v nákupním centru a najednou vidíte někoho se stejnou uniformou; připadáte si propojeni, utvoříte si ke škole zvláštní vztah a nějakým způsobem jste pyšní na to, že na té škole jste. Toto bylo v Mexiko hodně běžné. Na facebooku jsou skupiny "Soy Tec", existují náramky, tašky, mikiny... U nás je každému škola u prdele. Prostě někam chodím. Je mi jedno, kdo tam je, je mi jedno, co se s ní bude dít až odejdu, je mi jedno, že učitel na zeměpis si vymýšlí známky, způsobuje otřesy mozku a jeho výuky probíhají formou koukání na filmy.





AGAINST

  • Minulý režim: Samozřejmě je tu to, že budeme všichni stejní, což může evokovat dobu komunismu, která je pro nás Čechy pořád citlivé téma. Také se nemusí líbit, že člověk nemůže být svůj. K tomu bych ale měla jedno opatření. Na UVM, kde jsem byla, jsme měli uniformy jen jako tričko s logem školy (všichni stejné) a pak jakékoli jeany a tenisky. Naše. K tomu se mohli nosit mašle, piercingy, pásky, mohlo se líčit, kytky do vlasů... Takže mohl být každý "svůj", ale sociální rozdíly nebyly markantní.
  • Real life: Další zápor jsem slyšela od našeho profesora na angličtinu: "Sociální rozdíly er... to ano er... ale až vyjdou ze školy na real life, nikdo se s nimi mazlit nebude er... Tam už žádné uniformy nebudou.". A tu se zastavím a přemýšlím. Když to říká, tak to celkem dává smysl. Tento názor jsem ještě nikdy neslyšela, tak to zpracovávám. Ale po pár hodinách mám jasně nesouhlasící názor i pár pěkných argumentů.
--> Samozřejmě že až vylezou ze školy, tak se s nimi nikdo mazlit nebude. Všichni si budou všímat jeho zevnějšku, ale záleží na tom JAK člověk z té školy odejde. Pokud na svět vyjde se vztyčenou hlavou, plný nových nápadů, znalostí a sebevědomí, tak pak bude všem jeho staré tričko od vietnamců jedno. Pokud však vyjde zakomplexovaný, bez kamarádů, bez sebevědomí a ještě k tomu s děravými botami, nemá naprosto žádnou šanci na uplatnění. Je škoda zníčit člověka jen proto, že se mu jeden velký kluk v dětství vysmíval, jedl mu svačinu a poštval proti němu celou třídu, což ho znemožnilo v celé společnosti, protože pro dítě je škola většinou jediný sociální prostředí, kde se vyskytuje, kde má možnost získat zkušensti, kamarády, informace o světě, sebevědomí... je to místo, kde se formuje jeho osobnost, ať chceme nebo nechceme. A i když říkám, že za všechno můžou rodiče, není tomu tak vždycky.

--> Ještě k tomu dítě není jen dítě. Dítě je později i puberťák, který se nevyskytuje jen ve škole, takže rozhodně poznává svět i během školních let. Zjišťuje, že je na tom asi trošku hůř. Ale je rozdíl, pokud to zjišťuje s partou kamarádů za zády nebo sám.

Takže si ihned všichni vemte uniformu a nechoďte mi tady s nějakýma výmluvala!