Říjen 2011

Tuleňovi arménští sousedé tahají mrtvolu po linoleu

29. října 2011 v 5:48 | Tuleň |  můj život
Když před pár lety hořel sousedčin byt, myslela jsem si, že toto bude jediná zvláštní věc, co se nám tu může stát (kromě toho sebevraha, co skočil z vedlejšího domu asi týden potom, co jsme se nastěhovaly). Třeba před rokem se odstěhovala sousedka Kateřina a do jejího bytu se nastěhovala arménská rodina, která nemluvila česky. Matka se stiskem leklé ryby, obočnatý otec a 2 děti; holčička a kluk. Holčičku jsme snad viděly jen jednou a chlapeček nerad zdravil. Nic zvláštního.

To bych nesměla v noci vypít kapučíno a pak se koukat Bollywoodský film zanechávajíc vedle sebe hory promočených kapesníků. A tak se tak stalo, že ve 4 hodiny ráno jsem hrála ještě online hry na internetu dokud mi nechcípl notebook a nerozhodla jsem se usnout aspoň na těch pár hodin, co mi zbývaly.

Lehla jsem si do postele, zavřela oči a v hlavě mi běhala angličtina, Aamir Khan, dobrovolnictví a na břichu mi stála kočka, která si nehodlala lehnout. Nějakou dobu jsem se přesvědčovala ke spánku. Nic. A tu slyším rachot z chodby.

Říkám si: Že by šel někdo z práce? Nebo do práce?, ale moc se mi to nezdálo vzhledem k ještě velmi noční hodině. Možná z večírku? A poslouchala jsem, jestli nebude narážet do zdí nebo vydávat zvláštní zvuky. Nic. Zavřely se dveře a v hlavě se to začalo prohánět kolem hindštiny. Za chvíli zase nějaký šrumec na chodbě. Tentokrát i hlasy. Teď už jsem asi usoudila, že půjdou z nějakého večírku. Pak zase chvíli ticho. A zase najednou hlasy a otevírání dveří! To už jsem zbystřila a napadlo mě, že možná mají večírek u Arménců a oni je teď vyprovázejí. Ale proč je nevezmou všechny najednou? Proč je berou po skupinkách?

Tu jsem si najednou vzpomněla, že asi před týdnem jsme se sestrou asi v 9 večer slyšely velmi podezřelé zvuky. Jako by někdo dost intenzivně mlátil do dveří. I do našich? Do venkovních... Že by něco stěhovali? Teď? v noci?! Začala jsem z celého srdce litovat, že nemáme kukátko a také jsem se začala nenávidět, že neznám z Arménštiny ani fň (jak já tuhle bezmoc nesnáším), takže jim nemůžu rozumět ani kdybych si stoupla hned za vchodové dveře. Možná bych si ani nikam nemusela stoupat, protože hlasy nabyly na síle a Arménci očividně sluchoslyšně už zapomněli, že je noc.

Když už to bylo asi po desáté, zjistila jsem, že uplynula skoro tři čtvrtě hodina, co tam začali běhat. Že by takhle v noci třeba pašovali drogy? Nebo něco jiného zakázaného? A pak jsem to uslyšela! Kdo někdy vynášel odpadky, táhl igelitku po bytě, díval se na kriminálky nebo odklízel mrtvolu, zná ten zvuk plného igelitu jedoucí po linoleu. A přesně ten to byl! Akorát že to nevypadalo podle sluchu jako jedna velká mrtvola v jednom pytli, ale jedna mrtvola v několika pytlích. Nebo že by tam měli nějaká zvířata? Ale proč by měli doma mrtvá zvířata? Třeba na nich zkoušeli ty drogy! Ale já od nich nikdy žádný zvířecí zvuk neslyšela?

V každém případě si myslím, že jejich chování bylo nevhodné. Pokud někdo dělá nějakou nekalou věc, při čemž vynášení rozřezané mrtvoly je hodně zkalená věc, tak by to měl dělat v příslušném tichu, nesmát se u toho a měl by nechat děti doma. I když možná Arménci chtějí mít tvrdé děti, které se jen tak nějaké mrtvoly nezaleknou... Kdo ví. Ale jestli se v následujících dnech objeví v parku na Černém mostě kus ruky, já vám to říkala! A pokud najednou zmizím, uvědomte, prosím, policii České republiky, práskněte ty naše Arménce, vezměte lopatku a hledejte na Čerňáku, dokud ještě nemrzne.

Je 5:49 a já se hlásím zatím živá a zdravá z bytu.

Jak si zlámat žebra

15. října 2011 v 17:36 | Tuleň |  můj život
Nepřímá poranění - vznikají zpravidla při zasypání, při sevření hrudníku mezi dvě tělesa, často tyto zlomeniny bývají sdruženy s poraněním kosti klíční, lopatky a páteře. Mezi vzácnější etiologie zlomenin žeber nepřímého mechanismu patří:
  • prudká svalová kontrakce, silný kašel, kýchnutí, smrknutí, nekoordinovaný pohyb hrudníku
  • zlomeniny patologické - vznikají při prudkém kašli v osteoporotických ložiscích rakovinných metastáz, zlomeniny z únavy vznikají při opakovaném, byť i malém násilí

Nikdy v životě mě nenapadlo, že kašel může tak znepříjemnit víkend. Ba někdy i měsíc. Že o něm můžu psát tolik krát na blog, a že se budu křižovat a hodím k tomu i pár modliteb v autobusu, v kině, divadle nebo metru, abych nekašlala. Ze začátku to byla zábava, teď už je to opruz spolčený s pochybou o jeho konci a začátku tubery.

Nejdřív tu byly čaje, pak přišel erdomed (ráno, odpoledne) a teď je tu kodein (večer). K tomu klídek a teplo domova. Zhlédla jsem americké seriály, filmy (Bad teacher), zaznamenala jsem rozdíly mezi mexickými filmy (El Estudiante vs. El Infierno), s radostí se koukla na indické (Rand de basanti, Three idiots), neměcký (Die Welle) a nostalgicky včera i Žhavé výstřely, k tomu jeden díl mexické telenovely. Celou dobu jím. A od úterý jsem si nemyla vlasy. A pan doktor se mě ptal na barvu mých hlenů.

Tyto aktivity provází kašlík. Znáte takový ten suchý. Anebo vlhčí. Když je to suchý, jsem šťastná, když je kašel vlhký, jsem nešťastná. Nikdy mě totiž nenapadlo, že kašlání je tak namáhavý výkon. Po tom měsíci kašlání mě při každém zakašlání bolí záda, cítím, jak se mi utváří svaly na břichu a dost často bolí i hlava. Když už je to takový ten záchvat, kdy je to prostě strašné, tak se nemůžu nadechnout a cítím, jako by mi v krku seděl číňan a prováděl tam akupunkturu. Moje nohy se chtě nechtě přibližují víc k břichu a břicho taky nezůstává pozadu a ihned se předkláním. K tomu pořád kašlu a vykašlávám neskutečné věci neskutečné velikosti. Někdy se mi stane, že poflušu i to, co je za mnou. Jen právě čekám, až si tedy zlomím i nějaké to žebírko. Aspoň bude nějaká změna.

Dobrý den, nechcete přispět na opuštěné pejsky?

12. října 2011 v 17:09 | Tuleň |  mé úvahy
Stála jsem na Jiřího z Poděbrad a prohlížela si reklamu na tabletek. Stála jsem tam před tou reklamou, poslouchala z jednoho ucha MP3 a přemýšlela nad jeho potencionální koupí (Acer w500 vyhrál) a tu najednou slyším nějaký hluk. Otočím se a vidím člověka s košíkem, co na mě mluví. Vyhodím si sluchátko z uší, poplašeně na něho koukám a je mi jasné, že z toho už se nevyvlíknu. "Vwvwpejsciwvvwvw", říká pán. Jsem tak rozrušená, že se nemůžu rozhodnout, co dělat a nemohu vnímat to, co říká. Oči koukají po košíku, kde nalézají samozřejmě drobné plyšové přívěsky na klíče a kasičku, na které spatří to, o co jim konečně šlo. Padesát korun. Když na to přijde vhodná příležitost, řeknu "No, ale já mám asi stejně jenom dvacku...", na což pán pohotově odpoví, že to nevadí, ať dám cokoli. S vědomím, že jestli uvidí ty 4 stovky v peněžence, tak to bude hodně trapné, vytahuji peněženku a k mé smůle v drobných nacházím asi 80 kč. Dám padesát a za stálého "vwvwvpsiwv" si vybírám zvířátko a k mému překvapení zjišťuju, že plyšáci nejsou psi, ale medvědi. Vezmu si ho a konečně mi trošku povolí nervy. Už bych ráda šla, ale pán mi opakuje, že to jde na útulky pro psy, které už nikdo nechce, kteří mají nádory nebo jsou jinak nemocní, tak aby umřeli hezky a vysvětluje mi, jak si můžu dobře zapamatovat internetovou stránku azylrita.cz (azyl jako azyl a Rita... to je normální psí jméno). Abych byla příjemná, prohodím, že to takový problém nebude, že se takhle jmenoval i můj pes a probíhám kolem pána s Novým prostorem, na kterého se jen omluvně usměju a běžím do metra. Jsem zmatená a cítím se zneužita.

Člověk, co občas vychází mezi lidi do velkých měst, to jistě zná, nebo o tom alespoň slyšel. Člověk, který jezdí MHD, to vidí denně. Jde o lidi žádající vás o peníze. V posledních letech vyrostli jak houby po dešti a stala se z toho celkem oblíbená forma vybírání peněz. Nevím, jak to máte vy, ale já se jich bojím. Bojím se jich proto, že vím, že tu jejich "laní tvář" (to, že se tváří jako mučedníci) mají natrénovanou a manipulují s vámi zdrobnělinami a tragickými příběhy. Štve mě, že ti, co tam stojí z toho mají také nějaké procenta, takže pak z mých 50ti korun se na dobrou věc dostane po dalším přerozdělení při největším polovina. A to jen s velkým štěstím, protože taky si z mých 50ti korun může někdo postavit dům nebo udělat prsa. Štve mě, že jsou všude a všude na vás naskakují. Žiju v neskutečném stresu, aby na mě nevyskočili i z okurek! Štve mě, že se vám snaží vnutit pocit viny. Jakoby říkali Jestli nepomůžeš, tak ta velryba umře JEN kvůli tobě!. Nechci dávat všechny svoje peníze každému v metru!

Třeba to vypadá, že jsem hajzl. Že si žiju jako prase v žitě a nechci pomáhat ostatním, ale není to pravda. Pokud pomáhat chci, najdu si způsob, jak pomoci a také toho využívám. Ať už dobrovolnickou prací nebo smskama, které mi nepřipadají tak brutální. Nechci, aby to ze mě mámili na ulici, kde si o tom nemůžu nic zjistit a jsem pod těžkým tlakem jejich naučené manipulace.

Ok, takové otravování života je někdy užitečné. Těšte se příští článek o reklamních letácích!

Ťuk, ťuk, tady ledviny!

9. října 2011 v 16:20 | Tuleň |  můj život
Abych pravdu řekla, příšerně se nudím. Nevím, co dělat, nic mě nebaví a mám dost silné bolesti rukou od ntb a můj ukazováček pravé ruky je celý ohnutý od touchpadu. Musím se učit, neučím. Musím dělat jiné věci, nedělám. Nechci, nebaví mě. Jsem agresivní na lidi.

V pátek jsem byla konečně u doktora. U dospělého doktora. Řekl, že mám levou stranu mandlí velkou, dal mi recept na prášky a řekl, že se mám šetřit a že nemám 14 dní provozovat žádnou aktivitu. Tak jsem hned po doktorovi běžela do antikvariátu s asi 100 kilovou taškou.

Snažím se nevycházet z bytu, nespěchat, moc nemluvit, víc pít, nedusit se, neudusit se a nevyflusnout si orgány. Vypadá to, že mám teda na práci hodně věcí. Ale je to nuda. Nejhorší je, že nemůžu chodit na tělocvik (a to jsem si zrovna měla zaběhnout kilometr) a na trampolínu, na kterou se vždycky těším celý týden.

Nuda, nuda, nuda. Ten článek je taky nuda. Každou neděli není svátek prostě. Taková nuda a nechuť, že jsem po sobě ani ten článek nečetla. Za to jsem na sebe vylila jablečný mošt.

Praha je malá, lidi jsou stejní a život je zvláštní

2. října 2011 v 23:25 | Tuleň |  můj život
Slečna právě jela na svůj pravidelný kurz trampolíny. Minulý týden - když tam byla poprvé - se jí zdálo, že tam viděla svého bývalého. Celý týden přemýšlela, jestli to on byl nebo ne.

Když přijela, zjistila, že je tam zase a jak si ho tak prohlížela, byla si čím dál tím jistější, že je to on. Skákali si tam na vedlejších trampolínách. Najednou se otočila, chvíli ho pozorovala, jak si skáče, a potom zavolala "Martine?". On nic. Zavolala ještě jednou a silněji "Martine!". Konečně zvedl hlavu. Jeho obličej ale vypadal překvapeně a když mu zamávala, vypadal ještě překvapeněji. Slečna se zamyslela Tak buď dělá, že mě nezná a nebo to není on..., stejně si ale byla skoro jistá, že to on je.

Když už skoro končila hodina, najednou slyší "Hele, odkud se známe?". Otočila se a tam ten kluk. Který nebyl její kluk (takhle zblízka). Řekla mu, že si ho asi s někým spletla. Pak se ale zarazila a zeptala se "A ty se jmenuješ Martin?!". Jmenoval se Martin. Slečna byla tak zmatená, že se ho zeptala, kde pracuje, aby eliminovala možnost, že by o byl on a že by se navzájem už nepoznávali. Nebyl.

Ta podoba byla ale velmi zarážející. A když vezmete v úvahu, že slečna špatně vidí a její paměť na obličeje je hodně špatná, tak se není čemu divit, že byla tak zaražená. Praha je malá, lidi jsou stejný a život je plný zajímavých věcí. Jen je objevit a využít. Tak zítra na Bratislavu překládat! Držte palce!