Srpen 2011

Všichni budou mít děti, práci a manžela, a já pořád na střední

31. srpna 2011 v 11:52 | Tuleň |  můj život
Začalo to samozřejmě v Mexiku. V patnácti, čtrnácti jdou na střední, kde jsou 3 roky a úderem plnoletosti se již hlásí na vysoké školy nebo začínají pracovat. Já jsem přišla na střední v patnácti, jsem tam 4 roky, z toho jednou propadnu, takže 5 a budu končit ve dvaceti letech, kdy už všichni moji kamarádi budou dávno zajetý na VŠ a samostatní. Samozřejmě kvůli tomu, že jsem propadla, jdou všichni moji spolužáci teď do čtvrťáku. Na maturitu a smějou se mi, že jsem malá...

Zkusila jsem se na problém kouknout jinak. A došla jsem k názoru, že není zas taková výhra být tak rychle pryč. Jak se říká, já si prodlužuji mládí. Střední je sranda, není tam ještě tolik problémů, nemusíte tam nic moc dělat, všechno za vás obstarávají učitelé nebo rodiče, chovají se k vám jako k malým dětem, takže nemáte proč se chovat jako dospělí. Nemusíte myslet na to, co přijde v budoucnu a pro mě, co ještě pořád nevím, co právě v budoucnu budu dělat, je to nejlepší řešení toho, jak rozhodnutí oddálit. Třeba se něco změní a já se v něčem najdu.

Vidím, že se mi smějí, že jsem teprve ten třeťáček, že jsem o rok níž. Já se jim za to směju, kvůli maturitě a tomu stresíku, který mě v blízké budoucnosti nečeká. Zjistila jsem totiž, že tohle bude můj poslední klidný rok. Takže si ho musím pořádně užít! Krom toho se v mém okolí budou slavit osmnácté (pro osnnáctiletého Vojtu: osnnácté) narozeniny. Nechápu kretény, kteří ve skupině na facebooku "Jdeme do třeťáku" píšou nějaké sračky o tom, jak to bude debilní. Ať tam nelezou a jdou dělat security.

Takže zítra HURÁ DO TŘEŤÁKU a hurá se třeťákem do Franice!

*PS: V komentářích se objevily jisté nejasnosti. Tento článek nepíšu proto, že bych si stěžovala na to, že jsem teď neudělala reparát a propadla. To "propadnutí", o kterém píšu, spočívá v ročním pobytu v Mexiku. Nelitujte mě! Hehe

Jak tulení matka a Tuleň letěly do Turecka

26. srpna 2011 v 19:42 | Tuleň |  můj život
I Tuleň má rodinu. Má i tulení matku i tulení sestru, která se teď nachází v New Yorku a proto nemohla jet se mnou a matkou na dovolenou. Matka tedy použila elektroniku a své ploutve a napsala sestře e-mail o naší krásné dovolené.

Jak jsme s Karolínkou letěly do Turecka a jak se nám tam líbilo.

Před měsícem jsme se s Kájou dohodly, že si nutně musíme vyhřát staré kosti - hlavně Kája - a rozhodly jsme se odletět do teplých krajin. I usedla jsem k ntb a věnovala hledání adekvátní dovolené přes internet celý den a nešla ani na hodinu lymfodrenáže, kterou jsem měla zaplacenou. Dala jsem si základní parametry vyhledáváni (all inclusiv, hotel u pláže, destinace, kde bude 100% parno, lehátka i na pláži, bar na pláži aj....) a zvolila server, který se již osvědčil a přes který jsme již cestovali.

Trvalo to hodiny, než jsem vybrala asi 6 favoritů a přešla k druhé části volby - hledala jsem reference na jednotlivé hotely a vyřadila ty s přítomností ruských hostů a nepřítomností světla na pokoji... K večeru už jsem byla tak zblblá, že to vypadalo, že pojedeme na kole do Oděsy.

Nakonec jsem vybrala Turecko s bufetem na pláži a pláží jen přes cestu a objednala tento skvost. Požádala jsem do práce o fakturu, aby mi mohla přispět má odborová organizace z FKSP a těšila se na věci příští.

Faktura došla a paní referentka u nás v práci na mě asi hodinu řvala, že mám krátkou splatnost. Nerozplakala jsem se jen proto, že jsen silná osobnost a pro to, že i přes to vše zdárně zaplatili a paní referentka se mi druhý den omluvila, že nebyla ve své kůži.

Vše bylo na nejlepší cestě, půjčily jsme si od Maňuly kufr, protože ten náš je v USA a velice se těšily. Trošku to zkazilo to, že Kája tři dny před odjezden zjistila, že má propadlý pas, ale za mrzký peníz jí udělali provizorní, tak co.

Vrálila jsem se den před odletem z Kalicha (tábor, kde matka byla) a začaly jsme balit, odvezly jsme Mikeše k Praradovejm (kamarádi hlídající nám kočku) a v den odletu ráno se začaly mýt a dělat zkrášlovací práce. Začaly jsme brzo ráno, odlet byl v 19.40, tak aby jsme to stihly!!!

Kolem desáté volal nějaký pán z cestovky, že to se někdy stane, že se rozbije letadlo a že odlet až v neděli a přílet taky v neděli. Vysvětlila jsem mu, že to nepůjde, že musíme být v pátek večer doma (Kristýnka odlétá na půl roku do Kanady) a on navhl odlet zítra v pět ráno a vrácení peněz za neuskutečněný den. Souhlasila jsem, ale na Kájince už byla vidět první stopa zklamání. Objednala jsem parkovné pro Frice (matčino auto) na týden a šla spát, Kája na mejdan s Kristýnkou, který by normálně nestihla (všimni si, jak zraju, dřív by mě z takové nezodpovědnosti, že není před odletem doma, ranila mrtvice!!) a ve dvě hodiny ráno jsme se plazily z postelí, snídaly a vlekly kufry do Frice.

Cesta na letiště supr, jely jsme trochu pozdě, možná časem dojdou ještě nějaké vtipné fotografie od policie, to by mě dobilo. Hlídané objednané parkoviště jsme našly na třetí doptání a už nás vezli z parkoviště na letiště. Dosud vše v podstatě standardní, bezchybné...

Na letišti jsme nenašly odbavení naší cestovky, ale na můj nezvózní dotaz v informacích odvětili, že to je v pohodě, že nás odbaví na pas. Uklidnila jsem se, ale byl to poslední klid tohoto rána... Když na nás při odbavení došla řada, nebyly jsme na seznamu cestujících a letadlo bylo plné. Volali, sháněli, ptali se, ale my nikde. Letadlo, o kterém pán v telefonu tvrdil, že je rozbité a neodletí, normálně odletělo. Kájinka poplakávala, já jsem volala neustále na telefon, který jsme dostali pro případ nouze. Nejdřív nikdo nezvedal, po hodině někdo zvedl, ale když jsem se představila, položil. V pět odlétalo letadlo a my odjížděly domů...

Kája šla spát, já jsem volala a rozepisovala mejly a sms na všecha možná i nemožná místa a zároveň hledala něco jiného.

Abych to zkrátila, uznali chybu ale ještě se s nima hádáme o zbytek peněz, ale to se vyřeší. Jsme v Jeseníkách, polopenze, bazén, sauna, whirpool, dnes návštěva jeskyní, v pátek se vracíme.

Turecku zdar, NAZDAR!!!! i

Jedna bizarnost na blog.cz

21. srpna 2011 v 19:29 | Tuleň |  porůznu
Blog.cz používají dvanáctileté holčičky, které tam kopírují články o Jonas Brothers, někdy ho mají mladí teplí kluci, někdy ho mají lidé v cizině a někdy se stane, že ho má někdo dívka, které je před 16 let, takže si myslím, že zaplatit si zde reklamu na erekci se rozhodně vyplatí!


Dvě bizarnosti v MHD

17. srpna 2011 v 0:57 | Tuleň |  mé MHD
Jsou dvě ženy, jedna druhou nezná. První jede z práce, sedne si v autobuse na přední dvojsedadlo, které je celé volné. Sedne si blíže k oknu, přečte si sms, odpoví na jinou, vyndá si krabičku s jablkem a Miňonkami, začne telefonovat. Je uvolněná, těší se tam, jak jede. Během telefonování ukusuje jablko.

Po chvíli si všimne, že místo vedle ní je již obsazené. Sedí tam žena mezi 25 - 30 lety. Telefon odložíte a dojídáte jablko mezitím, co ona také telefonuje a při tom smrká a natahuje. První žena - nohu přes nohu, klepe si nohou do rytmu - poslouchá telefonát. Druhá žena říká, že to dneska nepůjde, že je hrozně nemocná, což pořád doprovází popotahováním, mluvením jako šmoula a hlasitým dýcháním pusou.

Dotelefonuje. První žena již vytahuje MP3, ale v tu chvíli ji spadne svačinová krabička z klína o metr dál na zem. První po ní hned skáče, ale druhá žena ji zvedá rychleji. První žena je zcela udivená, že ta na smrt nemocná žena je tak hodná, že i vzhledem ke svému stavu, pomáhá ostatním. První žena poděkuje, podotkne něco o její nemoci. Po chvíli jí nabídne zbytek Miňonek. Na druhé pobídnutí si je vezme. První žena podotkne, že by byla sranda, kdyby v nich byly nějaké drogy a vzhledem k tomu, že se druhá žena tomuto vtipu zasměje, přidá: "A nebo projímadlo.", což již takovou slávu rozhodně nesklidí.

Druhá žena mluvila s ucpaným nosem a zvláštně. První žena si nebyla jistá, jestli druhá žena vůbec chce vést nějaký rozhovor, protože vždycky, když něco podotkla, ta druhá jen mlčela, nebo udělala znavené "ahm". První ji nechala být, ale po chvíli ticha přišla druhá žena s nějakou otázkou. První odpověděla, a když viděla, jak se láduje těmi Miňonkami, nabídla jí i pití. Žena se nenechala 2x pobízet. A to doslova. První žena jí pobaveně dala termosku s vodou a přemýšlela, jestli má vyřknout svou obvyklou pochybu o tom, zda-li flaška náhodou nezapáchá. Vzpomněla si na vtip s projímadlem a radši to nechala plavat.

Ženy udržely pochybnou a z jedné strany dost unavenou, z druhé dost vysmívající se konverzaci až dokonce. Druhá vystoupila a šla za svou sestrou. První jela dál a vystoupila o několik zastávek později.

Bojíte se? Ne? TAK ZAČNĚTE!

4. srpna 2011 v 12:35 | Tuleň |  mé úvahy
V této době nás straší duchové, vrazi, atentátníci, šílenci, únosci, lupiči a zloději. Mě ale straší poslední dobou další věc a to jsou lidé, kteří se objevují v mé blízkosti.

Všichni podvědomě nějak škalutkujeme lidi. Protože je psychologie složitá a ještě neprozkoumaná věda, na kterou má každý vědec jiný názor, není divu, že si ještě nikdo toho škatulkování nevšiml. Podle mě si každý škatulkuje lidi podle svého; podle svých zkušeností a toho, co mu připadá v životě "nejdůležitější" a s čím se nejvíce setkával nebo s čím měl největší problémy (hodný-zlý, chytrý-hloupý). Já všechny seřazuji podle stupně "tichosti".
  • tichý
  • střed
  • extrovert
Dále jsou ještě přeběhlíci, které znám v několika podobách (ke kterým se hlásím). Jsou to lidé, kteří se mění podle společnosti, ve které jsou. V každém případě se můžete bát i přeběhlíků a to v případech, kdy zrovna přeběhli k tichým nebo k extrovertům. Obě tyto skupiny jsou nesmírně nebezpečné a každý by se měl u nich držet na pozoru.

Jak to? Vždyť přeci extroverti jsou většinou strašně sympatičtí fajn lidi, a když jsou to takoví ti "party extroverti", tak dělají pořád nějakou show a hromada lidí je má ráda? A ti tišší přeci nedělají nic, takže ani nic nemůžou zkazit!? A jak můžu tyto 2 extrémy házet do jednoho pytle? JEDNODUŠE! Každý vyhrocený extrém je problémový a v celku stejný. Ať jsou to pravicoví extrémisti či levicoví, dělají nakonec úplně stejný bordel.

Problém: Nikdy nevíte, co si extrovertní nebo tichá osoba myslí. To je to nejnebezpečnější. Tišší to neřeknou, protože to nemají za potřebí, nevadí jim mlčet, rádi poslouchají nebo jsou rádi v nějakém svém světě mimo realitu. Takže nemáte tušení, co se jim v těch hlavách děje.

Extroverti vypadají, že řeknou všechno, umí se bavit o všem a jsou nejotevřenější na světě, ale když o tom tak popřemýšlíte, oni si vytvářejí to, o čem bude celá konverzace, a když se jim o něčem mluvit nechce, bravurně a s humorem to obejdou tak, že si nikdo ani nevšimne, že na téma nebylo řádně odpovězeno. Takové osoby si nerady stěžují, nerady se otevírají a svěřují ostatním.

To jsou moji extrémisté, kterých se bojím. Jsou to lidé, se kterými všichni vycházejí na povrchu dobře, ale nikdo jim nevidí do hlavy a při bližším ohledání se zjistí, že jim v hlavě sídlí sakra super velký a nečekaný kostlivec, o kterém vědí jen ti nejbližší. Nikdy nevíte, co se jim zrovna honí hlavou a jestli vám říká, že vás má rád jen proto, že si to žádala chvíle, ale při tom k vám žádný extra cit nechová. Nebo jestli ho hra, kterou hrál, bavila nebo ne, protože se při ní tvářil hrozně nešťastně, ale potom přišel a řekl, že ho bavila strašně. Nikdy nevíte nic. Najednou na vás vystřelí věc, kterou byste v životě nečekali. Skočí na vás a vy zůstanete s otevřenou pusou a nevěřícným pohledem.

Že by to střed nedělal? Dělá. Ale na něm jsou vidět nějaké emoce. Extrémisti vypadají, že žádné emoce nemají, ale najednou se objeví. A vy třeba zjistíte, že jste tu osobu před dlouuuuhouuu dobou moc ranil, ale vy jste nevěděl nic. Nebo že vás má již dlouho rád. Nebo že vás právě moc v lásce nemá.

Bojím se jich. Chovám k nim strašný respekt a snažím se s nimi nestýkat! BOJTE SE TAKÉ, máte proč...