Červenec 2011

Záchodový index opilosti

24. července 2011 v 15:20 | Tuleň |  můj život
Krásné ráno přeji mým čtenářům. Přemýšlím a přemýšlím, tak mám hromadu teorií. O lidech, o zvířatech, o typech osobností i o neživých předmětech. Přišla jsem s další, která je již známá těm, kteří se se mnou v poslední době setkali.

Určitě znáte všelijaké alcoholtestery, sahání si na nos, chození po čáře nebo rododendron. Nic však nefunguje tak dobře a spolehlivě k zjišťování míry opilosti jako záchodový index. O co přesně jde?

Jste v klubu/hospě/na privátu/v baru. Pijete, cítíte se pěkně a už vám váš močový měchýř naznačuje, že ještě chvíli a nevydrží ten nápor močopudných tekutin. Jdete na záchod. Tam jste sami, takže vaše chování není ovlivňováno předváděcími, stydícími či jinými faktory.

Typy:

a) Střízlivý - přijdete na záchod, stáhnete co se dá, sednete, vykonáte potřebu, najdete toaletní papír a odcházíte.

b) Chappy - i po čtvrt hodině stání ve frontě máte pořád dobrou náladu. Přijdete do kabinky, s úsměvem a drobnými tanečními kreacemi vykonáváte potřebu, při čemž si přehráváte všechny pěkné chvíle večera, k čemuž používáte hojně i mimické svaly - nesmí chybět zakloněná hlava s otevřenou smějící se pusou, dělání ksichtů na dveře a laškovné zvedání obočí. Věci se různě a nesmyslně hýbou. Zapomenete na to, že jste zamknuli, takže stisknete kliku na prázdno a potom otočíte klíč a kráčíte s úsměvem dál.

c) Opiloučký - S drobnými problémi se dostanete ke frontě na záchod, kde již bez problémů mluvíte s ostatními účastníky fronty, ačkoli oni s vámi mluvit nechtějí. Zavřete se v kabince. Tancem se fláknete hlavou o zeď, na pátý pokus zamknete kabinku, chvíli přemýšlíte, jestli si na prkýnko sednou nebo nikoli a pokud není toaletní papír, kterým by se dalo obalit prkýnko, s žuchnutím spadnete na mísu a během vykonávání potřeby koukáte tupě před sebe na dveře, které se maličko pohybují nebo se opřete o zeď, o kterou jste se před chvíli flákli, ačkoli si to již nepamatujete.

d) Opilý - Přijdete na záchod s mírně předkloněnou hlavou a obličejem typu "Vůbec nejsem opilý". Nahlas dýcháte a chůze vám dělá drobný problém. Zavřete se, s jistou námahou někdy i zamknete, sundáte si kalhoty, při čemž se musíte nejvíc soustředit, ale i přes to vaše špatná koordinace způsobí to, že se několikrát opřete až bouchnete o několik zdí. Pak s obrovským žuchnutím spadnete na mísu, která se neustále hýbe a je vám jedno, jak je očůraná nebo jestli tam chybí kus prkýnka, hlavně když dosednete. Při sezení občas klimbnete a bez ostychu se opřete o zeď. Dokončíte, s obtížemi se oblečete a bez kontroly toho, jestli vám náhodou někde něco nečouhá se vypotácíte z kabinky.

e) Doga - Vlítnete do fronty, nemůžete se udržet na nohou, s ostatními se už ani nebavíte jen pokud by byl ve frontě na dívčí záchody nějaký pěkný kluk. Dopotácíte se na záchod, fláknete se o dveře, o zdi, o nosič na toaleťák, pokusíte se stáhnout si kalhoty, na sedmnáctý pokus se vám to povede, sednete si vedle mísy, takže se musíte zvednout ze země a zkusit to ještě jednou s tím, že už si pamatujete, že je mísa zrádná a sama uhybá! Když už se to povede, zasednete, povolíte všechny svěrače a na chvíli usnete. Když se budete zvedat z mísy, fláknete se hlavou o kliku a přemýšlíte, jestli se smát. Nandáte si kalhoty a s naražením do zdi se vybelháte z kabinky, při čemž nabouráte do několika vámi znechucených dívek. Druhý den si to nepamatujete.

Výjimky: Mexická restaurace ve Staré Huti u Dobříše - oranžové dveře a svítivě zelený nápis, který způsoboval to, že jsem si po chvilce čtení připadala aspoň na Opiloučkou a to i přes to, že jsem měla jen Kofolu.

Někdy napíši knihu o všech mých teoriích a zjištění. Pro teď si aspoň pamatujte, že až budete chtít vědět, jak jste na tom s opilostí, stačí si zajít na záchod. Nebo doplazit.


Náročný návrat

22. července 2011 v 11:43 | Tuleň |  můj život
Strávila jsem 20 dní bez internetu, skoro bez mobilu, bez elektriky, bez kamenného obydlí a starající se o děti. Nadešel čtvrtek, o kterém jsem byla skálopevně přesvědčená, že je úterý, a my se vraceli domů. Unavení, špinaví a odporní.

Můj plán byl, že přijedeme na místo příježdiště z táboru, vyneseme poslední věci, matka si mě nabere z Chodova, já umřu v autě a matka mě bude muset vynést do sedmého patra i s taškami těžkými jako tucet obézních jelenů. Byla jsem odporná; Ne každý den jsem se myla a když už, tak v potoku, kde pitná ani teplá voda zrovna netekla. Vlasy jsem si myla každý třetí/čtvrtý den a mastnotu jsem řešila tak, že jsem si dala všechny vlasy v culík a ofinu připlácla k hlavě. Oblečení s fleky od trávy, jídla, hlíny a kdo ví čeho ještě mi nedělalo žádné problémy a boty měly několik otvorů pro větrání, které asi výrobci zamýšleny nebyly. Moc jsem přemýšlela, jestli si mám převléci na dojezd své kalhoty, které mám již tak od svých deseti let, mají několik děr a měla jsem je na stavbě, kde jsem se válela po mokrých prknech v dvoumetrové výšce. Nakonec jsem si je převlékla a na jejich místo dosedly špinavé tříčtvrťáky. No, řeknu vám, byla jsem kočka!

Začali jsme s autem sjíždět na dálnici a za chvíli jsme byli v Praze. Auta! 136ka! Taxíky! Domy?! A také ten smrad smogu a Prahy samé, který jsem necítila už sakra moc dlouho, protože - jak všichni víme - nejsme psi a na smrady si rychle zvykneme.

Při příjezdu do Prahy jsem napsala matce, ať již vyjede. Když jsme dovykládali věci z tátovy stoleté Avie, matce jsem i zavolala. Sms nedostala a tak teprve vyjížděla. Všichni se již loučili a z Čerňáku na Chodov je to dlouuuhá cesta. Za chvíli mi volala znovu matka, že je ve strašné koloně a že to tam stojí. A stojí a stojí a že se to rozhodně nehodlá jen tak posunout.

Musí se metrem. Taška vážila aspoň 300kg a k tomu jsem měla ještě batoh a obří spacák a neměla jsem dobitou Opencard. Táta že mě hodí k metru aspoň. Avií. Jak jsem se již zmínila, Avii je již asi 500 let a také podle toho vypadá. Mimo to, že jí byla minulý rok urván půlka střechy kvůli jízdě lesem, také nemá kliku na okýnko, pásy v době výroby neznal nikdo, hodiny ukazují stáje 12:42, lak je bílo-flekato-světle-modro-červený, to, že fungují stěrače je jen náhoda a když se Avie rozjede (což je sám o sobě zázrak), tak vydává strašlivé zvuky. V tomto jsem tedy jela a musím uznat, že když mě vyhodil na autobusové zastávce plné lidí, už jsem se ani nestyděla, protože kdybych se styděla, tak tolik, že bych se musela studem aspoň propadnout nebo se všem začít omlouvat a s mastnými vlasy vysvětlovat, že nejsem z vidlákova a že takhle normálně nevypadám.

Slezla jsem z autobusové zastávky dolů do metra a nejvíc trapně jsem si musela koupit lístek. Věděla jsem, že se ceny zvýšily, ale nevěděla jsem na kolik, takže jsem se musela zeptat. Říkala jsem si "No jasný, prostě mám normálně Opencard a prostě lístky neznám", ale pak mě napadlo, že s mým zjevem vypadám jako někdo, kdo je takový vidlák, že ani neví, jaké jsou lístky!! Potupně jsem si ho štípla a rychle zandala do peněženky. Čekala jsem na Chodově na metro a najednou takový pěkný muž přešel! A já si uvědomila, že s tímhle zjevem nejsem hodna ani se na něj kouknout. Tak strašný pocit to byl! Myslela jsem jen na to, jak přijedu domů a umřu tam! Vrchol ovšem byl, když jsem vytáhla svou 3310...

Cestou jsem viděla paní s vytisknutou mapou. Jak je najednou tak strašně lehké komunikovat s někým přes internet nebo zjistit jakoukoli informaci, což bylo tam na louce zcela nemožné a museli se střádat plány a speciálně vybrat čas, na to, když se někdo chtěl dostat na internet nebo do civilizace obecně.

Přijela jsem na Florenc a uvědomila si, že mě čeká přestup. Hromada schodů a kroků. Ash. Každou chvíli jsem se zastavovala, přehazovala si tašku, odpočívala, funěla a litovala se. Po prvních eskalátorech jsem zase hodila tašku na zem a poté jsem se s ní belhala dál. Tu najednou slyším nějaký hluk. Otočím se a vidím, jak na mě nějaký černoch mluví. Vyndám jedno sluchátko a ptám se "Cože?". Něco zopakuje a já vyndám druhé sluchátko a ptám se "What?". Odrozumím něco, jako že to vypadá těžce, tak jestli nechci pomoct. Odpovím, že ne, že děkuji moc a tak jsme si začali povídat. S mou únavou se má angličtina ještě zhoršila, ale pán byl chápavý. Po tom, co mi to spadlo po třetí a mrdla jsem s taškou o eskalátory tak, že jsem málem spadla já sama, se mě zeptal už po několikáté, jestli OPRAVDU nechci pomoct a tak jsem si řekla, že mi to asi neukradne, a i kdyby, tak se s tím aspoň nebudu muset tahat. Pán byl z New Jersey, ale teď bydlel v Londýně a byl se kouknout po Evropě. Poradila jsem mu, jak se dostat na Nám. Republiky (jak měl napsáno na papírku, k čemuž dodal, že čeština je strašně těžký jazyk), on mi snesl tašku a já se složila na lavičku čekajíc na další metro.

Nahrnula jsem se tam, sedla, zavřela oči, ale nemohla jsem pořádně zabrat. Asi jsem se bála, že bych opravdu usnula a hlavně na mě pořád koukaly ty děti z tábora, protože něco chtěly, nebo jsem skládala stany, přitloukala nebo odendávala hřebíky, běhala po táboře nebo nakládala stany. Furt jsem to měla před očima. Když nepomohla ani MP3 ani nic jiného, začala jsem pozorovat lidi v metru a byla jsem znechucena a překvapena. Asi jsem si po dvou týdnech na louce přikrášla Pražáky. Myslela jsem, že mají aspoň nějaký styl, jsou hezcí, mají pěkně nabarvené vlasy, ale když jsem viděla ty lidi v metru, byla jsem pohoršena. Všichni vypadali jako já, akorát že já k tomu měla důvod, nelíbilo se mi to a takhle normálně nevypadám.

Přišla moje stanice a já už jsem ze zastávky viděla matčino auto, aby mě mohlo dovést ten kilometr domů. Dobelhala jsem se k ní se strašnými problémy. Matka mi zabrzdila blíže a já se složila na přední sedadlo a skopla vůni z větráku.

Dojely jsme. Vzala jsem si batůžek, spacáček, nějaký matčiny papíry. Matka tu mou tašku a šly jsme.

Nešla horká voda. Matka ji začala vařit v hrncích a rychlovarných konvicích. Nalila to do vany a než se uvařila další, voda z vany vytekla špuntem, který špatně těsnil. Já si mezi tím vyndávala tašku. Smrad a hromada trávy. Tráva všude. VŠUDE.

Poté jsem se tedy umyla v kousku horké vody, která rázem změnila barvu. A trávou a kytkami jsem skoro zacpala odpad. Sedla jsem si k televizi, něco malého pojedla a usnula až pozdě v noci, protože mě pořád strašily děti, stany, centrály, hrníčky, kuchyně...

Pár mých fotek z tábotu na karkulce.

Těžký život velkého dítěte

1. července 2011 v 11:36 | Tuleň |  má rodina
Jak všichni víte, je mi osmnáct, jsem polomenší štíhlé postavy a vyznačuji se druhou největší adolestsensou vlastností; přemýšlením. O sobě samé, o životě, o životě těch druhých, o Zemi a určitě v dohledné době přijde na řadu i vesmír, u kterého se buď zblázním anebo dospěji.

Teď jsem si psala na facebooku s kamarádem mezi tím, co jsem se přesvědčovala, že si balím věci na tábor, a najednou mě chytla strašná touha pomazlit se s matkou. Takový ten pocit, který jste měli, když jste seděli rodičovi na klíně a on vás celou svou váhou a velikostí choval a hladil. Ten pocit bezpečí, pohody a lásky. A tento pocit jsem musela mít. Napsala jsem kamarádovi, že se jdu mazlit s matkou a odešla jsem do obýváku. Matka právě vstávala z gauče, tak jsem jí nakázala, ať si znovu sedne a sedla jsem si jí na klín a objala ji kolem krku.

Matka byla chvíli vyděšená a nevěděla, co se děje, a když se dostala z tranzu, začala křičet, že mám špičatý zadek a že ji to hrozně bolí. Já jsem taky nebyla spokojena. Pocit bezpečí a pohody se někam ztratil. Matka byla malá a mlátily jsme o sebe kostmi. Rozhodně jsem si spíš připadala komicky než hezky. A to jsem ještě malá a drobná! Představa, že bych byla velká a měla 100kg mě děsí ještě víc.

Tak, přišlo to... Musím si prostě uvědomit, že už nejsem malá a že bohužel nějaké věci provozovat nemůžu. Na druhou stranu... některé zase dělat můžu a člověk si musí užívat to, co je teď a ne myslet na minulost nebo budoucnost, že, Karo! Nebudu se mazlit s matkou, ale zase s ní můžu skákat padákem! A to se vyplatí!