Nandávám si sukni, hledám triko, snažím se přemluvit vlasy, aby nebyly odporné, aranžuji kytku, dávám si trojčlenku a knihu do kabelky a snažím se úpěnlivými pohledy popohnat ve dveřích stojící a telefonující matku, která asi ještě neví, že mě bude muset obrovskou rychlostí hodit na metro.
Sjedeme výtahem sedm pater a matka konečně pokládá telefon. Venku vedýrko, vypadá to na ukrutný déšť a já lituji, že jsem si přeci jen ten deštník nevzala. Pozdě. Matka se zeptá, kam to bude. Řeknu jí své metrové přání, kde musí být do tří minut a vyjedeme.
Matčino vražedné tempo způsobuje, že mé hodinky, které se mi nehodí k sukni a jdou jen o 12 vteřin pozadu ukazují, že je již 17:28; tj. čas, kdy metro mělo přijet. Matka mě musí vyhodit u přechodu, aby se mohla otočit. Já vybíhám z auta, na drobném podpatečku (mám užasný nový boty!!!) probíhám loužemi, na stanici se dostávám ve skvělém čase myslíc na zítřejší sportovní den a svou výbornou formu, ale když přiběhnu ke dveřím, vidím, že se již dávno ukončil výstup s nástup a dveře se zavírají. Doběhla jsem, došla jsem k metru a najednou, co nevidím! Pohyb uvnitř řidičské kabiny. Říkám si "Asi mě vidí, je mu mě líto a teď dveře ještě otevře", a hloupě mačkám tlačítko na prvních dveřích prvního vagónu, které se ne a ne otevřít. Zase pohyb. Co se to sakra děje? Si ze mě dělá prdel nebo co?, ale než to stačím domyslet, dvéře letí a jsem prý pozvaná, ať jdu k panu řidiči. Myšlenku o znásilnění přebila myšlenka o dobrodrůžu a já jsem byla na začátku v metře a viděla jsem před sebou tu díru.
Aby nebylo ticho, ale také proto, že mě to zajímalo, jsem se ptala na hromadu otázek ohledně metra a této práce, které mě už dávno zajímaly. Mezi tím, co mi odpovídal, ukázal mi sedátko, kam si mám sednout a já se kochala pohledem do tunelu a přemýšlela, kam to vlastně jedu, protože jsem to samým vzrušením zapomněla. Aha, Vysočanská, a už jsem zase poslouchala.
- Vlak se zastavuje uprostřed tunelu, protože jede více než 80 km v hodině a řidič neodpoví na upozornění, že se rychlost zvyšuje. Tak se vlak automaticky zastaví a řidič ho musí rozjet.
- Dveře otevírají řidiči, a když se náhodou otevírají na druhé straně, musí překliknout páčku. Pokud je otevřou na špatné straně a někdo je bude žalovat, platí pokutu kolem 2 000.
- Ženy tam prý nepracují, protože by se pro ně musely zřizovat sociální zařízení atd. Takže prý to není tak, jak mám říkala paní prof. na ZSV, že všechny práce pod zemí jsou pro ženy zakázané. Ale kdo ví. Komu věřit?
- Další ženský problém byl prý s tím, že to není zas tak příjemná práce na psychiku. Být celé dny zavřený v tunelu, čemuž rozhodně rozumím. Slunce je taky někdy fajn.
- Snad - pokud jsem to dobře pochopila - má každé metro u sebe mapičku, takže ví, kde je a proto se nestane, že by vám hlásilo špatnou stanici. Na metru A to mají ale lépe vymakané, že má mapičku a rovnou to i všechno hlásí. Tady - myslím - musí hlášení spustit.
- Musí sledovat ve zpětných zrcátkách, co se děje venku, protože jsou za to zodpovědní.
- Stávka prý hezký a že jim snad zvednou platy či co. V tom jsem se radši moc nepárala.
- Prý je nelegální si do kabinky zvát lidi, ale že když je tam člověk pořád tak sám, potěší to někdy.
- Mají tam speciální mobil, který jim hlásí věci a má signál.
- Chtěla jsem se zeptat i na plat, ale to už mi přišlo moc. Příště hahah.
- To sedátko, na kterém jsem seděla, bylo odklapovací.
Byla jsem dovezena až na Vysočanskou a nemohla se z toho dost dobře vzpamatovat! Přemýšlela jsem o tom, jak neuvěřitelná je tohle věc pro mě, jako normálního občana, ale jak nudné, stereotypní a stresující to musí být pro řidiče. Také jsem přemýšlela, jestli by se mi tohle stalo, i kdybych neměla prsa (a to že jich moc nemám)...
Myšlenky článku:
- Ze všeho se dá udělat stereotyp.
- Je úžasné být žena.
- JELA JSEM V METRU V KABINĚ U ŘIDIČE!!!
Jasmína | 
mydoooom | 
Zde hledá 
dokonalej článek !!:))