Červen 2011

Není metro jako metro

22. června 2011 v 22:36 | Tuleň |  mé MHD
Nandávám si sukni, hledám triko, snažím se přemluvit vlasy, aby nebyly odporné, aranžuji kytku, dávám si trojčlenku a knihu do kabelky a snažím se úpěnlivými pohledy popohnat ve dveřích stojící a telefonující matku, která asi ještě neví, že mě bude muset obrovskou rychlostí hodit na metro.

Sjedeme výtahem sedm pater a matka konečně pokládá telefon. Venku vedýrko, vypadá to na ukrutný déšť a já lituji, že jsem si přeci jen ten deštník nevzala. Pozdě. Matka se zeptá, kam to bude. Řeknu jí své metrové přání, kde musí být do tří minut a vyjedeme.

Matčino vražedné tempo způsobuje, že mé hodinky, které se mi nehodí k sukni a jdou jen o 12 vteřin pozadu ukazují, že je již 17:28; tj. čas, kdy metro mělo přijet. Matka mě musí vyhodit u přechodu, aby se mohla otočit. Já vybíhám z auta, na drobném podpatečku (mám užasný nový boty!!!) probíhám loužemi, na stanici se dostávám ve skvělém čase myslíc na zítřejší sportovní den a svou výbornou formu, ale když přiběhnu ke dveřím, vidím, že se již dávno ukončil výstup s nástup a dveře se zavírají. Doběhla jsem, došla jsem k metru a najednou, co nevidím! Pohyb uvnitř řidičské kabiny. Říkám si "Asi mě vidí, je mu mě líto a teď dveře ještě otevře", a hloupě mačkám tlačítko na prvních dveřích prvního vagónu, které se ne a ne otevřít. Zase pohyb. Co se to sakra děje? Si ze mě dělá prdel nebo co?, ale než to stačím domyslet, dvéře letí a jsem prý pozvaná, ať jdu k panu řidiči. Myšlenku o znásilnění přebila myšlenka o dobrodrůžu a já jsem byla na začátku v metře a viděla jsem před sebou tu díru.

Aby nebylo ticho, ale také proto, že mě to zajímalo, jsem se ptala na hromadu otázek ohledně metra a této práce, které mě už dávno zajímaly. Mezi tím, co mi odpovídal, ukázal mi sedátko, kam si mám sednout a já se kochala pohledem do tunelu a přemýšlela, kam to vlastně jedu, protože jsem to samým vzrušením zapomněla. Aha, Vysočanská, a už jsem zase poslouchala.
  1. Vlak se zastavuje uprostřed tunelu, protože jede více než 80 km v hodině a řidič neodpoví na upozornění, že se rychlost zvyšuje. Tak se vlak automaticky zastaví a řidič ho musí rozjet.
  2. Dveře otevírají řidiči, a když se náhodou otevírají na druhé straně, musí překliknout páčku. Pokud je otevřou na špatné straně a někdo je bude žalovat, platí pokutu kolem 2 000.
  3. Ženy tam prý nepracují, protože by se pro ně musely zřizovat sociální zařízení atd. Takže prý to není tak, jak mám říkala paní prof. na ZSV, že všechny práce pod zemí jsou pro ženy zakázané. Ale kdo ví. Komu věřit?
  4. Další ženský problém byl prý s tím, že to není zas tak příjemná práce na psychiku. Být celé dny zavřený v tunelu, čemuž rozhodně rozumím. Slunce je taky někdy fajn.
  5. Snad - pokud jsem to dobře pochopila - má každé metro u sebe mapičku, takže ví, kde je a proto se nestane, že by vám hlásilo špatnou stanici. Na metru A to mají ale lépe vymakané, že má mapičku a rovnou to i všechno hlásí. Tady - myslím - musí hlášení spustit.
  6. Musí sledovat ve zpětných zrcátkách, co se děje venku, protože jsou za to zodpovědní.
  7. Stávka prý hezký a že jim snad zvednou platy či co. V tom jsem se radši moc nepárala.
  8. Prý je nelegální si do kabinky zvát lidi, ale že když je tam člověk pořád tak sám, potěší to někdy.
  9. Mají tam speciální mobil, který jim hlásí věci a má signál.
  10. Chtěla jsem se zeptat i na plat, ale to už mi přišlo moc. Příště hahah.
  11. To sedátko, na kterém jsem seděla, bylo odklapovací.
Byla jsem dovezena až na Vysočanskou a nemohla se z toho dost dobře vzpamatovat! Přemýšlela jsem o tom, jak neuvěřitelná je tohle věc pro mě, jako normálního občana, ale jak nudné, stereotypní a stresující to musí být pro řidiče. Také jsem přemýšlela, jestli by se mi tohle stalo, i kdybych neměla prsa (a to že jich moc nemám)...

Myšlenky článku:
  • Ze všeho se dá udělat stereotyp.
  • Je úžasné být žena.
  • JELA JSEM V METRU V KABINĚ U ŘIDIČE!!!

Dis "au revoir"

17. června 2011 v 22:36 | Tuleň |  mé úvahy
Přidala jsem se do skupiny "Nesnáším loučení". Myslím, že vždy po tom, co jsem se s někým musela loučit, jsem se do nějaké podobné skupiny v nějakém jazyku přidala. Nejdřív jsem se držela. Dlouho. Loučit se mi nevadilo a nechtěla jsem být ve stádě, co nesnáší loučení. Však jde čas, dějí se věci a já loučení opravdu nemám v lásce. Z praktických důvodů.

Když vám někdo umře, většinou si připomínáte jeho poslední slova. Co udělal nebo co řekl. Stejně je to tak i u loučení. Vzpomínáte na to, co vám ta osoba řekla, jak se u toho tvářila, jak u toho stála, jak silně vás objala... Je to důležité. Někdy to může potvrdit to, co jste si o vašem vztahu mysleli, někdy vás to překvapí, někdy se dozvíte o té osobě věci, které by vás normálně nenapadly.

Já mám však problém. Nenávidím jakékoli ukončování. Miluji začátky, někdy chvíli i ráda pokračuji, ale strašně nerada něco dokončuji. Ve slohovkách ani na blogu nikdy nemám pořádný závěr, který by vše shrnul a tak to mám asi i v životě. Chtěla bych, aby to vždycky mělo řádný a krásný konec, se kterým budu spokojená. Přemýšlím o něm vždy hrozně dlouho, všechno to mám skoro naplánované, ale možná proto nikdy neřeknu to, co chci. Pak jdu domů, vyčítám si to, jsem smutná a přemýšlím, jak se asi toto rozloučení projevilo na našem vztahu.

Většinou jsem ráda za každou věc, co udělám špatně. Zkušenosti a poučení jsou to nejlepší, co můžeme nabrat, kor v pubertě. Ale když se to stává častěji a pořád nenastává žádná změna k lepšímu, strašně mě to stresuje a tak při loučení myslím jen na to, abych to zase nezkonila.

Připravím si krásné povídání. O tom, co jsem se dozvěděla, co mi řekl, co bylo jen mezi námi, co jsem vypozorovala, co cítím, co jsem cítila a co cítit budu, ale většinou se nedostanu asi na začátek.

...teď jak na to koukám, tak si připadám opravdu směšně. Chci, aby to bylo srdceryvné loučení, kde nebudu brečet jen já (ehm) a nechápu, že to nemusí být vždycky tak extrémní. Jsem naučená držet se hesla "Všechno nebo nic", čehož se musím co nejrychleji zbavit. Také bude problém v druhém hesle "Čím delší, tím lepší", což se také projevuje na článcích i na slohovkách. Když to všichni mají na půl stránky a já už začínám třetí, něco bude špatně.

Dlouhá cesta vede k dokonalosti. Pokud vůbec nějaká je. Však člověk bez chyb je jako fiesta bez opilého kamaráda, který se 30x ptá na jméno černocha lákajícího nás do strip baru. Když už se ho ptá po třicáté první, jste nasraní, ale den potom se tomu všichni smějete. Nebýt jeho, byla by to nuda. Nebýt našich chyb, ukousali bychom si uši do špičata.

Myšlenky, jež způsobují činy

6. června 2011 v 22:44 | Tuleň |  mé úvahy
Myšlenky. Zkoumají se, existuje mnoho teorií o nich, dohadů, hypotéz, posibilit, domněnek, předpokladů a (s odkazem na slovník synonym přihazují ještě) názorů. Pořád je to více méně neprobádané území. Už jsem vám vysvětlovala, že číst myšlenky, jak to vidíme ve filmech či čteme v knihách, je nemožné, protože tok myšlenek je tak rychlý, že někdy mu nerozumíme ani my sami, natož někdo, kdo nepřebývá většinu času v naší hlavě. Určitě si říkám, že je to škoda. Někdy bych chtěla vědět, co se děje v hlavě lidí. A někdy bych možná uvítala, aby lidé kolem mě věděli, o čem zrovna přemýšlím. Zdá se vám to jako odporné zasahování do soukromí? To rozhodně je! Nerada bych, aby - když s někým hovořím - poznal, že ho vůbec neposlouchám a i přes úsměv mám v hlavě jen "Ty jsi ale tupý kretén. Mozek sýrové topinky, ano, anó.". Hodilo by se to však v mnoha situacích!

I když se to totiž nezdá (zvláště u některých), vše, co děláme, má nějaké odůvodnění. Od dýchání, přes stahování lidem kalhoty, po tik v oku. Vše. Problém ale je, že někdy se nepozná ten důvod proč, a proto vznikají tvrzení, že ta osoba, co to udělala, je zvláštní či méně formálně... prostě divná. Pořád se nechytáte? Váš drahý tuleň je tu i pro Vás, pomalejší, a ráda vám to vysvětlím na názorných příkladech doplněných kouskem teorie!

Nejlépe to znázorním v mém oblíbeném MHD. Jedete, a pokud ještě nebo nejste člověk, kterému je okolí úplně u kloaky, jede si se svou MP3, ve svém pédu (z šp. slova "pedo" - prd; ve svém světě, se svými problémy) a neohlížíte se na ostatní, tak jste si asi prohlíželi spolucestující. Během snahy vypadat co nejnenápadněji, jste si všimli právě těch divných lidí, kterých byla všude hromada. Jeden seděl s otevřenou pusou, druhý do rytmu roztahoval nozdry, třetí měl na sobě bílé oblečení, čtvrtý s sebou z ničeho nic trhl a pátý měl ponožky v sandálech. Řeknete si "Co to sakra je?! Proč tu jsem?! Jen Češi jsou tak divní?!", a z panického strachu přestanete jezdit MHD a po sléze i vídat se s lidmi.

Jenže... to MÁ vysvětlení! Otevřenou pusu má proto, že má rýmu a prostě jinak nemůže dýchat, roztahování nozder je cvik na ovládání mimických svalů (třeba je to herec), trhl sebou, protože mu projela nohou křeč (staré zranění z války) bílé oblečení, protože přespával u kamaráda a den potom šel na Sensasion White a čtvrtý je prostě postarší muž, který už má své odsloužíno, chce si vzít sandály, ale prostě je mu zima na nohy!

Mimochodem, už jste někdy viděli sebe? Ten vytřeštěný pohled, když koukáte do blba? Když přemýšlíte o nějakých prasečinách a najednou máte na tváři takový ten šibalský úsměv a pohodíte k tomu pár krát obočím? Když se z ničeho nic začnete smát? Nedejbože nahlas? Nebo když se normálně usmíváte a pak zjistíte, že jste nechali zapnutou žehličku, a z úsměvu se ve vteřině stane na smrt vyděšený výraz, kdy otevřete i tu pusu? Když se rychle skrčíte, protože jste viděli svého ex muže? Když máte stojící ofinu, protože jste prostě neměli čas s ní něco udělat? Když si potichu mluvíte sami se sebou, protože si opakujete slovíčka? Zameťte si pod vlastní rohožkou!

Z dálky to všechno vypadá neuvěřitelně divně, ale když se nad tím člověk zamyslí a zváží všechny možnosti, tak to dává smysl a nic divného na tom není! To, že někomu stáhnu kalhoty znamená, že se nudím, že je k tomu dobrá příležitost a že by se měl naučit používat pásek, jestli se se mnou chce dále stýkat. Nemůžu za to, že někdy plácám kraviny nebo nedokončuji myšlenky, protože to prostě v tu chvíli neumím dobře vysvětlit, už se s tím s*tá nechci a jsem na to fakt líná. Někdy odpovím tak, že nic nedává smysl, ale to má taky své vysvětlení! Buď jsem nepochopila zadání nebo jsem chtěla zmást osobu pokládající ho! Ráda používám neexistující slova, protože mi připadá, že i když neexistují, pasují do mého proslovu víc! Odbíhám od lidí, protože chci být jinde. Neleduji si modřinu, protože ji chci ukázat následující den kamarádům! Vyjdu v ukrutném dešti ven, protože jsem ho již dlouho neviděla a nezažila a mám ho ráda! Měním své obličeje, náladu, chůzi i přístup k lidem podle toho, co mi právě jede v MP3. Ano, mám oblíbené sedadlo hned vedle dveří v metru, kde je asi 7 sedadel naproti sobě, protože se o tu skleněnou stěnu mohu opřít a klidně spát! A prostě nemůžu být v prvním a posledním vagónu metra, protože tam není ta tyč!!!!

Divní lidé vlastně neexistují. Všichni jste divní!

PS: Tento článek je dedikovaný mému drahému spolužákovi Míšovi.

Ecología y México aneb když se učitel zeměpisu zblázní

1. června 2011 v 22:14 | Tuleň |  mi México

Náš učitel na zeměpis je povahy velmi zvláštní, ale i přesto ho máme rádi. Alespoň někdy. Na studijní volno nám dal vypracovat 4 listy A4 o ekologické situaci v nějaké zemi. Mně hned vyplanulo na mysl samozřejmě Mexiko a už jsem neposlouchala zbytek věty; tedy že to má být asijský stát. Nevadí. Něco hezkého jsem sesmolila a vám dám přečíst úvod, který není moc ekologického a ani asi moc vědeckého rázu. Ale psala jsem ho srdíčkem a ze zkušeností. Byla jsem tam jen rok, takže nepředpokládám, že by můj pohled byl nejlepší, nejpravdivější a nejobjektivnější a ani nepředpokládám, že toto bude jeden z mých nejlepších článků, který si budete pochvalovat roky, ale třeba vám trošku mé drahé Mexiko přiblíží tak, jak jsem ho viděla já. Budete seznámeni jen s první částí referátu, protože ta druhá je moc věděcká, z poloviny není moje a můj překlad ze španělštiny není moc pochopitelný. Bude ze mě ale asi druhý Čapek, protože jsem vymyslela pár nových slov!

:

Mexiko je nejníže položeným státem Severní Ameriky. Je 24x větší než Česká republika a má o 87 milionu více obyvatel. Na rozdíl od nás se tam můžeme vykoupat v moři a to na západě i na jihu a můžeme si být jistí, že v zimě rozhodně ve městě neuvidíme sníh. Každý kout Mexika je specifický, můžeme cestou potkat mnoho kultur a mnoho jazyků, všude se uctívá tak zvaná Virgen de Guadalupe (Panna Marie), jistě také se také setkáme s hady, s dost chlupatými a velkými pavouky či jakýmikoli druhy solifug. Mexiko je plné protikladů; na jedné straně můžeme vidět krásné kaňony, gigantické lesy a starodávné pyramidy, na druhé ale stejně tak zahlédneme mrakodrapy, moderní domy, továrny a automobily. V této rozvojové (ale v porovnání s jinými zeměmi Jižní Ameriky nebo východní Evropy spíše již rozvinuté) zemi mají mnoho problémů mezi které významně patří boj s korupcí, se kterou jde ruku v ruce drogový průmysl, chudoba a životní prostředí. Já budu mluvit o tom posledním; životním prostředí.

Jak je známo, Mexiko si nežije nejlépe a chybí mu střední třída. Něco kolem 10% lidí žije pod životním minimem, ostatních 70% to životní minimum mají, 0.01% jsou ti extrémně bohatí a 20% jsou ti bohatí. A každá vrstva ničí vzduch či vodu jiným způsobem. Ale ničí. Ti chudí žijí v plátěných domečcích, kanalizace je u nich nesplnitelný sen a tak všechno padá na ulici. Asi těžko budou třídit odpad a starat se o stromy. Ti, co jsou maličko bohatší (v té chudé vrstvě) a koupí si, zdědí či ukradnou nějaké auto, v něm jezdí a vzhledem k věku a kvalitě se nedá mluvit o neškodných výfukových plynech. Hodně z nich také pracuje jako taxikáři. Na den si pronajmou za 200 pesos smradlavý starý taxík a jezdí s ním po městě dokud neukecají nějakou osobu jdoucí po ulici, aby nasedla nebo na ně někdo nezvedne ruku. Znáte ty americké filmy, kdy jen žena naznačí zvednutí ruky nebo najednou na ulici zařve "taxi" a hned jí jedno zastaví? To není jen filmem. Je to fakt, aspoň v D.F. (Distrito Federal, Ciudad de México). Není práce, nejsou peníze, jsou miliony taxikářů, kteří vyžívají ze dne na den a za směšné ceny vozí lidi z místa na místo, jsou miliony lidí, kteří vám umyjí auto, zatímco čekáte na červenou. Nebo v zácpě. Nebo v zácpě na červenou. A špinavá voda teče proudem po silnici...

Velké procento bohatých by zase mohli třídit, být ekologicky aktivní, ale vláda to nepodporuje tak, jak by se mělo. I když kdo se jim může divit, když tam nevládnou lidi, ale jen ta již jednou zmíněná korupce a už tak mají dost starostí s jinými problémy. A však existovali by lidi, kteří třídí. Ale zase problém, chybí popelnice. V České republice potkáte barevné kontejnery na každém místě, tam byste to však snad museli odvážet do sběrného dvoru a to při těch zácpách na silnici rozhodně nechcete. Ve větších městech můžete jet autem osmiminutový úsek klidně i více než hodinu. V Mexiku můžete řídit od šestnácti let. A když jste bohatí, proč nepořídit svému dítěti autíčko? Protože MHD se v lepších poměrechmoc nenosí. Je to nebezpečné (okradení, znásilnění, zbití, unesení - v metru máte oddělené první dva vagóny jen pro ženy), špinavé a nedá se říct, že by jezdili podle jízdních řádů (možná proto, že někdy ani žádné nemají, už zastávka je vrchol luxusu). Takže svým třem až čtyřem dětem koupí auto. Všichni tedy jezdí v autech, takže doprava se pohybuje od stupně 3 ke 4 a kolem jedničky se vyskytuje jen ve 4 hodiny v noci. Další problém jsou školy, soukromější. Vyučují, dávají studijní materiál a strašně často je to klidně 10 papírů potištěných jen z jedné strany, samozřejmě. Dále studenti píší eseje, píší si poznámky, všechno chtějí mít hezké, takže když to napíší ošklivě, vytrhnou a píšou dál. Po využití vyhodí štos papírů do koše, který jde samozřejmě do směsného.

Ti, co už jsou nejbohatší, těm je většinou všechno jedno.