Květen 2011

Zase jedináčkem

28. května 2011 v 19:18 | Tuleň |  má rodina
"Druhorozené děti bývají přizpůsobivé, společenské a soutěživé. Umí vyjednávat a hledat kompromisy. Jsou méně náročné.", říká magazín Minerafit.

Celkové charakteristice člověka nevěřím. Připadá mi to to samé, jako u předpovědi budoucnosti či horoskopů (promiň, sestro), kdy si vyberete jen ty vlastnosti či události, které souhlasí nebo souhlasí alespoň z dálky. A ty, které nesouhlasí, úplně vymažete z paměti a pak říkáte "Ta věštkyně měla pravdu!" a zahrnujete ji miliony komplimenty a miliony peněz. Když se kouknu na sebe jako na druhorozené dítě... a zamyslím se... musím uznat, že bohužel vše souhlasí. A to i přes to, že jsem si připravila řeč o tom, jak jsem jako malá byla stydlivá a s nikým kromě vyhraněných osob, které jsem si vybrala, jsem se nebavila. Ale vždycky jsem měla spoustu kamarádů, nevadilo mi být ve společnosti a byla jsem tam ráda. Moje flegmatická duše nahrává i přizpůsobivosti, kompromisům i náročnosti. A soutěživost je zde také, ačkoli se jí snažím zakrýt a dělat, že nic takového neznám.

Sestra mi pomáhala ve škole, ukazovala mi filmy, které moji spolužáci poznali až za pár let, muziku, jako první ze třídy jsem měla icq a přezdívku Tuleň. Dokonce mi pomohla i s blogem a způsobila to, že tu spamuju blog.cz už 5 let. Prokopala mi cestičky u rodičů, patrně nechtě mi ukázala i to, co bych neměla dělat, dávala mi do postele prkno, zastala se mě před rodiči, opravovala počítač, opravovala internet, řvala na mě, když jsem škrtila kočku. Pomohla mi, když jsem vylila čaj do klávesnice tím, že zamknula místnost s počítačem a rodičům řekla, že děláme překvapení zatímco omývala hadrem klávesnici a nadávala mi. Nakonec jsme udělaly jako překvapení animaci matčiné bouračky s tramvají.

Měla jsem vlastně strašně lehký život. Proplouvala jsem jím bez větších obtíží ve šlépějích své sestry. Najednou ale odjela a já se měla stát na chvíli jedináčkem. Bylo to v osmé třídě. Strašně mi chyběla, ale musím říct, že jsem se díky její absenci naučila strašně moc věcí. Už nebyl nikdo, kdo by mi pomohl a já to prostě nějak zvládnout musela.

Mimo samostatnosti jsem se naučila něco dalšího a pro mou osobu podstatnějšího. Jsem strašně soutěživá. Se sestrou to totiž vypadalo tak, že ona byla hrozný bordelář. A já si hlídala, abych měla vždy o kousek uklizeno, tudíž, abych já nebyla označována za nepořádnou. Najednou však odjela a já neměla s kým soutěžit. Z mého pokoje se stalo smetiště a matka nevěřila svým očím.

Další věc na jedináčkovství byla ta, že najednou pozornost byla upírána na mě. Což jsem si náležitě vychutnávala. Myslím, že jsem nebyla za prohřešky tak tvrdě trestána jako za sestřiny přítomnosti, mohla jsem nosit její oblečení, bylo více ručníků, více jídla a větší klid. Také ale větší ticho a dost často se stávalo, že jsem v bytě bývávala sama.

Na rok to bylo skvělé. Sestra mi ukázala, jak ve světě chodit, pak mě do něj vypustila, já měla prázdniny a pak se zase vrátila. A ještě jsem mohla říkat, že moje sestra byla na rok ve Francii!

Pak jsme se přestěhovaly, vyrostly, odjela jsem já, přijela jsem a teď zase odjíždí sestra. Tentokrát na 4 měsíce.

Před pár dny mě o studijním volnu asi kolem půl osmé probudily hlasy. Naštvaně jsem si říkala, že jsem mohla ještě spát. Pak jsem si ale řekla, že se tam třeba něco děje a tak jsem vystartovala z postele a šla se kouknout do obýváku. Tam sestra s matkou a o něčem si povídaly. Zapojila jsem se do hovoru a po chvíli si uvědomila, že tohle už se moc často stávat nebude. Pochybuju, že by si matka povídala sama se sebou. Už takhle tu skoro nikdy nikdo nebyl. Teď už tuplem. Bude tu ticho, pusto a nikde ani noha. K tomu si sestra odnesla fén a žehličku. Mé nejhezčí ponožky. Kytku. A nikdo mi nebude radit o tom, jak sladit oblečení.

I když bude lednice plnější a já budu moct okupovat její bijou, make-up, kytky, oblečení a matka si se mnou možná někdy bude chtít povídat, bude tu ještě větší nuda než teď . Po čtyřech měsících na chvíli přijede, pak se odstěhuje a já tu zkysnu až do čtyřiceti a to odejdu jen proto, že mě matka vyhodí. Třeba mi to vyjde aspoň s nějakým zahraničním studentem. Btw: Nechcete také?

Být jedináčkem je fajn. Ale být z početné rodiny je sranda. Já budu mít nejméně 3 děti. První bude kluk s ochraňovatelskými sklony. A druhé dvě holčičky, dvojčátka, které budou mezi sebou soutěžit a kout pikle proti velkému bratrovi. Škoda, že si každý nemůže zkusit vlézt si do kůže svého bratra.

Vlasatá story

25. května 2011 v 19:49 | Tuleň |  můj život
Kdo zná mě a mou rodinu, ví, že mám po otci vlasy a po matce barvu očí. Kdo zná jen mě a mou matku, ví, že vlasy jsem po ní nezdělila určitě. Kdo zná jen mě, ví, že mám hnědé a husté vlasy. A kdo mě nezná vůbec, se to teď dozvěděl.

Narodila jsem se jako nejošklivější dítě z nemocnice. Něco černého s obrovskými stojatými vlasy. Když mi byl jeden rok, začala jsem se podobat více ostatním dětem a nakonec myslím, že jsem celkem zapadla do normální společnosti.

Matka mi mé vlasy pěstovala. Měla jsem je dlouhé, a když jsem šla na záchod, musela jsem si je dávat dopředu, abych si je nepočůrala. Matka mi je splétala do gigantických copů, a když měla ranní směnu, tak jsem si nechala copánky z minulého dne a šla jsem do školy rozcuchaná.

Během druhé poloviny sedmé třídy jsem do matky hučela, ať mi vlasy ostříhá. Matka to vždycky nenápadně zametla pod koberec. Den před konečným vysvědčením jsem přišla s umytou hlavou, nůžkami a ručníkem. Matka neodolala a řekla, že mi je tedy ustřihne. Já to chtěla po ramena, matka pod lopatky a vzhledem k tomu, že matka byla vedoucí, tak to byla pod lopatky. Nebo spíš mělo být. Matka mě totiž v záchvatu stříhání zatáhla za vlasy a já zaklonila hlavu. Vše se sestřihlo o pár centimetrů výš než měla matka myšleno a já jsme odcházela s vlasy po ramena. Koukala jsem do zrcadla a nebyla jsem schopna slova. Najednou byl vlas strašně krátký a já zjistila, že se mi lesknou oči a matka si musela tu noc vzít prášek na spaní. Pamatuji se, jak jsem potom řekla "Je to dobrý, ale už nikdy příště to neostříhám.". Byla to totiž praktická změna. Najednou jsem měla hlavu tak o 20 kg lehčí a nebylo s tím takového dělání.

Za rok, dva, to dorostlo a od té doby jsem zastřihávala jen konečky.

V Mexiku jsem přišla ke kadeřnici a ona mi udělala patku. Byla jsem překvapena, po nějaké době jsem si ji ostříhala do patko-ofiny a snažila se na sebe zvyknout a neleknout se vždy, když jsem procházela kolem zrcadla. Ofina už mi zůstala s tím, že vždycky vypadá jinak a to podle toho, jak ji sestřihnu, jak doroste, jak se vyspím, jak ji umyju, jak ji nechám uschnout, jak ji vyžehlím nebo jak mám vlasy předešlý den. Ostatní vlasy jsem si sestříhala ještě jednou v Mexiku v nákupním centru v kadeřnictví pro děti za 60 prsos, poté trochu sestříhat v ČR a nakonec přišlo vedro.

Těšila jsem se celou zimu na to, až přijde teplo. Ne teplo, VEDRO. To odporné vedro, které jsem zažívala v Mexiku. To, kdy se všichni potí, lepí, nemluví o ničem jiném než právě o tom vedru a jsou pořád unavení. Najednou to přišlo a já začala mít k mému neuvěřitelnému překvapení obrovské problémy. Bylo mi strašné vedro, nemohla jsem to vydýchat a nenáviděla jsem to. Důvod pořád nevím, ale prostě to nešlo. A tak jsem si řekla "Ne! Všechno je psychické.", dodala jsem k tomu, že už mi vedro není a nikdy nebude. A abych zlepšila svůj pocit, rozhodla jsem se, že ho podpořím uříznutím vlasů, které zvyšují tělesnou teplotu tak o 300° (i když nejsme poikilotermní) a končeně bude změna.

Bohužel však všechny moje návštěvy kadeřníka končí špatně. Přijdu, oni se překvapeně zatváří stylem tolik vlasů jsem ještě neviděl a zeptají "Co chcete?". Když vyjádřím délku ostřihnutí, vždycky řeknou "A není to škoda?" a já vzhledem ke své rychle se manipulovatelní povaze a s matčiným "Jestli se ostříháš, tak tě zmlátím!" ustoupím a řeknu "Ano, je. Ostříhejte to jen trochu.". Teď jsem si ale řekla, že opravdu vlasy půjdou pryč a že mě nic a nikdo nezastaví. A zase to nedopadlo. Paní se mě zeptala, jestli to není škoda, já jsem pohotově řekla, že není (tak, jak jsem to měla nacvičené) a pak jsem si to během mytí rozmyslela a řekla jsem, že to škoda je. Mám to teď asi o 15 centimetrů kratší, ale pořád jsem nedosáhla vysněné "letní" délky. Jednou to však přijde. Jen ale, aby to nepřešlo pak do fanatického extrémismu a bych nepřišla s čírem. Buď si jistá, matko, že to bude tvoje vina.

Prokrastinuji, tedy jsem

10. května 2011 v 18:18 | Tuleň |  můj život
Tuleň měla psát dnes 2 testy. Včera však zjistila, že je psát nebude, protože jde na oční. Psychicky se připravila na dlouhou dobu strávenou v čekárně a problémy, které vždycky na očním oddělení na FNKV jsou. Měla tam být mezi 9 a 11 hodinou ranní. Vyšla tak, aby tam byla tak v 9, aby se to rychle vyřídilo a ona eventuálně ještě mohla dělat nějaké užitečné věci. Přišla v půl desáté, zeptala se, jestli pořád patří mezi děti, i když již může legálně pít. Patřila a tak se odebrala do čekárny pro děti. Normálně je tam plno. Teď tam bylo asi 2x tak plno. Vytáhla si jedno sluchátko z MP3, aby věděla, kdy se budou ohlašovat lidi a pokračovala ve čtení článků z anglické učebnice. Slyšela, že rodiče nahlašují do elektronického nahlašovátka své děti, vstala a nahlásila i své jméno. Po otázce, jestli je tam ještě někdo dodala, že asi ne a sedla si zase na své místo. Otevřela tentokrát sešit z dějepisu.

Děti řvaly, ječely, vřískaly, křičely, mlátily se, mlátily sebou a hrály si s již jednou zmiňovaným cinkacím vláčkem. Já s dobrou náladou jsem si seděla, učila se, snažila se učit, klimbala si nohou do rytmu, přešla k četbě Saturnina, četla na obrazovce titulek s novinkami, četla o maturitách, viděla díl Opice Žofky i kusu o vodnících, spala, snažila se rozhýbat krk, slyšela o odběru krve na FNKV, rozhodla se konečně ukojit své dlouholeté přání a po očním zajít darovat kus své nuly mínus, musela poslouchat rozhovor mladých maminek o krásných jménech jako Filián, Kilián, Vilemína, Albert a Rozárie, která by mi asi vadila nejméně a dalších nádherných jmen, kterými se chtěly pomstít a nebo pomstily svým nebohým dětem. A bylo 11:30 a moje flegmatická duše vybouchla. Z prázdné čekárny tam zůstaly jen tyto maminky, při čemž jedna tam byla s Mínou a Rózou, protože Mína bodla Rózu vidličkou do oka. Šla jsem do ordinace. NEBYLA JSEM NAHLÁŠENA.

12:16 si mě konečně zavolali. Přečetla jsem L J O P J H M N B O...D! a za 2 minuty, během kterých mi paní doktorka rozmlouvala darování krve, jsem šla domů. Těšila jsem se, že udělám dobrý skutek. Přeběhla jsem celý areál a našla pavilon Y, transfúzní oddělení. Měli do 12:00. Neumíte si představit jak jsem byla nasraná. Zápas CZE-RUS je proti tomu hovno.

Za různých obtíží jsem konečně přijela domů, řvala jsem na matku, hodila jsem čokoládou, kterou jsem pak musela sbírat, převlékla se do domácího oblečku, sežrala půlku čokolády, pak sežrala půlku jiné čokolády, divila se nad tím, jak někomu může chutnat bílá čokoláda a jak někomu nemůže chutnat Studentská pečeť, dala si kapučíno a zakotvila to s matkou u televize snažíc se uklidnit a myslíc na to, že zítra píše z chemie, fyziky a asi i matiky a nemá s kým jít na Staromák na hokej. Měla jsem hodně věcí na práci, tedy. A tak jsem si sedla. Poté lehla. Usnula. Koukala na debilní seriály, vdechla banán, byla na počítači, psala smsky, ale pořád to nevykazovalo nějakou práci. W se rovnalo 0. Možná i -1, protože svou činností jsem přidělávala práci při uklízení, nakupování, vynášení smetí, balení deky atd. Možná to bylo ještě zápornější číslo. Ale já nejsem fyzik, že.

Tak si tak ležím, nenávidím se, jsem přežraná, pořád nasraná, shazuju ze sebe kočku, píchám do kočky, schovávám se před agresivní kočkou, házím hnusný pohledy a stěžuju si, že nic nedělám. Najednou matka říká, jestli znám slovo "prokrastinace". Neznám. Ona ho prý poznala minulý krok, když dodělávala školu. Prokrastinovala na internetu místo učení se a najednou na ni vylezlo toto slovo. Definice na ABZ.cz zní: výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu, rizikový fenomén pro duševní zdraví. Jistě to všichni znáte. Děláte COKOLI jiného než to, co vážně potřebujete udělat. Uděláte si čaj, utřete prach v pokojíčku, v obýváku, v kuchyni, v celém bytě, utřete to i pod nábytkem, kde je to nemožné, nábytek různě přerovnáváte, uděláte si něco hezkého a pracného k jídlu, zkontrolujete maily, promažete je, po tisícáté kouknete na facebook, abyste se ujistili, že se nic nezměnilo, seřadíte si knihy v knihovně podle abecedy, zkoušíte si všechno své oblečení, zkoušíte si všechno sestřino oblečení, dáte kočce najíst, vymyjete jí obě misky, převlíknete postel, promažete si smsky, sháníte nové vyzvánění, nové tóny a nové tapety, měníte tapety, nejde vám vyměnit tapetu, vzdáte práci s telefonem, uděláte si kafe, vypleníte tu jedinou kytku, co máte v pokojíčku, kytku přendáte na jiné místo, kytku přendáte do jiného květináče, kytku přendáte do -jiného- květináče, kytku vrátíte do původního květináče, ale zase na jiné místo. Prohlížíte si fotky, zkontrolujete, jestli máte dobře srovnanou knihovnu, ještě jednou přerovnáte knihovnu, otevřete sešit z matematiky, vzpomenete si, že musíte umýt okno. I zrcadlo, i druhé zrcadlo, jak to asi vypadá na balkóně?... Myslím, že už jste pochopili, co tím myslím... a že to rozhodně musíte znát.

Jsou to takové ty chvíle, kdy přijdete do školy a říkáte smutně: "Já se na to nenaučil!", a všichni: "Néé! Jak to?" a vy odpovíte: "Já neměl vůbec čas!", a oni "Cos dělal?", a vy se zamyslíte... a odpovíte, že jste uklízel... pak vám to přijde divné a uzemníte je tím, že jste pomáhal při hašení sousedčiného bytu hasičům, protože oni se tam nemohli dostat, vynesl jste psa, hořící kočku a nakonec i polomrtvou sousedku a prezident vám chtěl udělit Řád Zlaté Odvahy, ale vy jste to odmítl, že to byla samozřejmost.

Teď už si ale neuvěřitelné historky vymýšlet nemusíte! Nemusíte se stydět za promrhaných 24 hodin! Nejsou promrhané, nýbrž prokrastinované! A přeci pokud na něco existuje diagnóza, znamená to, že je to normálně rozšířené a že tím netrpíte sami. Že je to nemoc. Vážná psychická nemoc. Já jsem na to přišla díky mé matce. Nepropadnu, protože jsem líná, nemožná, hloupá nebo neorganizovaná. Ne, je to kvůli prokrastinaci. A té se nedá bránit... Nedokážu to... Jsem na to moc slabá... Ona je lepší než já... A vždycky to tak bude...
  • Prokrastinuji, tedy jsem.
  • "Prokrastinace je když, odkládáme na pozítří věci, které měly být hotové předevčírem." Napoleon Hill
  • "Odkládání dělá snadnou věc těžkou a těžkou nemožnou." George Horace Lorimer
  • Přemohl jsem touhu udělat své povinnosti