Z Mexika jsem se vrátila před skoro deseti měsíci. Neudělala jsem B2, nemluvila jsem mexicky ani španělsky, byla zklamaná z Mexické restaurace, zminimalizovala jsem kontakt s Mexičany a najednou přišel osmý duben a já jsem si běžela na trampolíny pro ztracený mobil a nervózně jela k letišti Ruzyně, při čemž jsem v dopravních prostředcích kreslila nápis "Bienvenida en Rep. Checa, Cris!". Přijela mi kamarádka z D.F., což znamenalo, že jsem totálně přerušila stereotypní život studentky gymnázia v Praze, porušila několik desítek mých životních pravidel, utratila nejvíc peněz a na chvíli se stala turistou ve svém rodném městě.
Cris tu byla jen na 6 dní. Říkala jsem si, že nevím, co s ní budu dělat, ale poté jsem najednou zjistila, že Praha je sice malé městečko, ale je naprosto nádherné a všechny památky se nedají projít za den.
V pátek jsem ji vzala na třídní fiestu, odkud jsme rovnou v sobotu ránu jeli na Pyjamo metro ride (byli jsme i na první straně v Metru!). Sraz byl na Václaváku u koně. "Tohle je asi nejdůležitější místo v Praze", říkám a tvářím se důležitě, "tam na koni je svatý Václav!". A Cris se zeptá: "Hm, a proč je tak slavný?". A já se na ní nevěřícně zadívám, že neví, co udělal svatý Václav. A pak se zamyslím... Mmmm... co vlastně udělal? Proč byl tak slavný? O co tam vůbec šlo? Nebudu vás dlouho napínat... šli jsme si do nejbližšího knihkupectví koupit průvodce. (Kde jsme se stejně nedozvěděli, proč byl Václav takový master; všude jen píší to, co už jsme dávno věděli: zabit bratrem, český král, babička Libuše).
Začalo se tedy chodit po Praze. Objevovat nové cesty, zjišťovat historické souvislosti, divit se u každé druhé informace, červenat se, že nevím to nejdůležitější. U stánků se suvenýry na mě mluvili rovnou španělsky (což - jak jsem potom zjistila - nebylo tím, že bychom vypadaly tak hispánsky, ale tím, že jsem v ruce držela ten průvodce se svítícím nápisem Praga), slýchala jsem nadšené hlasy Italů a Francouzů, vnímala svět úplně jinak, vyhodila oknem milión peněz za jídlo a za kraviny, které dělají svět hezčím, ale v normálním chodu života si řeknete Radši to utratím za něco důležitějšího. Procházet se, dělat kravinky, zpívat nahlas -protože turisté můžou dělat VŠE bez pocitu trapnosti, bez studu, bez jakýchkoli okolků, protože jsou z jiné země, jsou tu na prázdninách a nikdo je zde nezná... Nemají problémy, nejsou ve stresu, nemusí pořád koukat na hodinky, nemusí spěchat... A takhle přesně jsem se cítila já. Zatímco moji spolužáci se probouzeli každý den v 6 hodin, byli ve škole, měli povinnosti atd, já jsem se probudila kolem 8 až 9 ráno, v klídku jsem se nasnídala, v klidu si odkráčela na metro, omylem přejela pár zastávek, až v metru přemýšlela, kam vlastně jít... Každý den byl jiný, plný zajímavostí a neuvěřitelné pohody. Přála bych vám všem to zažít.
Snažily jsme se projít všechno, co šlo, ale naším mexickým tempem toho moc nešlo. Vždycky jsme najednou zjistily, že už je pozdě a všechno je zavřené. Ještě k tomu, když jsem nás vedla já, která neumí trefit ani ze Stalina k Palladiu. A to zrovna ve chvíli, kdy si o rychlou cestu náš močový měchýř dost vážně říkal. Koukala jsem na ty všechny kostely, domy, zahrady, chrámy, rozhledny, ulice a říkala jsem si: "Praha je tak krásná, Čechy jsou nádherné a vy jste kreténi, že si nás nevážíte!".
Včera ale Cris odjela a já se v depresi vracela domů. Do stereotypu. K testu z biologie, ke škole, k z*****ným 700czk pokuty od revizora, k úklidu, depilaci nohou, k běhání na metro, neustálé koukání na hodiny... Ale pak jsem si řekla: Vracím se do stereotypu. Z nestereotypu. Z dovolené. Ke škole, ke kamarádům, k testu z biologie, na který jsem si udělala už před týdnem tahák, k četbě, k blogu, k nakupování, ke trampolíně. Ano, vracím se do stereotypu. A těším se!
Zde hledá 
moc hezkej článek :) ..závidím ti tu dovolenou