Duben 2011

Modrý čtvrtek

29. dubna 2011 v 0:35 | Tuleň |  můj život
Po dlouhé době jsme měli nakázáno jíti do školy. Vstala jsem doprovázena hroznými sny, na které si již bohužel či naštěstí nepamatuji. Během ranního spěchu jsem si psala s kamarádkou, které odpadla první hodina, ale stejně již šla pozdě. Odešla jsem z bytu nádherně přesně, kvůli psaní sms mi ujet autobus a tak jsem čekala na další, který měl přijet za 2 minuty. Po deseti minutách marného čekání jsem se rozhodla jít pěšky.

Ve škole jsme psali pár testů, mlátili do zkumavek, zabíjeli aligátory, předbíhali se v tom, kdo propadá z více předmětů, zjistilo se, že mám modré podpaží a že čína s masem z konzervy není moc dobrá.

Kolem 16 hodiny jsme si to kráčeli na metro a poté jsem doprovázela kamarádku do Palladia, aby vyměnila dar, co měla pro svého muže. Nebyla tam ale správná velikost. Pamatujte si: NA FLOŘE NENÍ H&M! ...zbytečně jsem ukradla kamarádce asi hodinu života, kterou mohla věnovat hledání jiných obchodů nebo jízdy domů.

Když jsem přestupovala na Můstku z A na B, asi 5x za cestu jsem vytřeštila oči a nechápala, co dělám na A a panikařila až do chvíle, kdy jsem si přehrála celý den, zjistila, že jdu dobře a hlídala si žluté šipky na B. Došla jsem! A asi mě to rozhodilo natolik, že jsem svou zastávku přejela o 3 stanice. Rezignovaně jsem v metře rozhodila ruce a mumla jsem si pár sprostých slov protočíc několikrát panenky. Trapně jsem vystoupila a šla rovnou na druhou stranu k protějšímu metru, které právě odjíždělo.

Dojela jsem včas. Z gigantické budovy se jako vždy ozývala popová hudba. S postaršími a špatně tvarovanými botami jsem se dobelhala do chodby, přes schody, minula jsem záchody, kam jsem si na poslední chvíli rozmyslela vstup a s plným močovým měchýřem jsem sešla schody a pak jich zase pár vyšla, než jsem narazila na dívčí šatnu. Převlíkla jsem se, udělala si s vlasy něco, aby se hýbaly co nejméně a abych vypadala jen jako poloviční kretén, vzala batoh na rameno a seběhla další schody míříc rovnou na jiný záchod. Pak rozcvičit, ujistit se, že nejsem sama z naší skupiny, prohodit pár slov s bývalými spoluskokankami a začínáme.

Doufala jsem, že přijde ještě někdo. Minule jsme tam byly jen dvě a vzhledem k tomu, že jsem zvyklá, že je nás tam šest a vždycky 5 minut skáčeme a pak 20 sedíme, chladneme a oddechujeme, tak to byl hrůzostrašný zážitek! Nakonec přišla aspoň třetí skokanka.

Nepochopila jsem, jak se dělá leh na záda s půlvrutem, nejsem schopna zůstat na jednom místě při sedu do sedu, strašlivě jsem se rozmlátila při něčem, na co už si nevzpomínám, dále jsem také zase zanechala svou krev z loktů na trampolíně (Myslíte, že to někdo myje? Nebo alespoň omývá? Přejede hadrem? Prachovkou?), sedřela si i bradu, křupla si se žebírky a nakonec skákala salto (SKÁKALA SALTO) a krásným způsobem spadla tak, že jsem se prohla v zádech a jsem si jistá, že jsem se hlavou dotkla zadku. Všechno v zádech se zablokovalo a vypadalo to na krásnou smrt. Nakonec jsem se s debilním úsměvem odplazila a poté skákala na trampolíně hvězdy a přemety. Spoluskokanka mi poté sdělila, že vypadám jako sebevrah. Ale i přesto mi bylo od slečny trenérky oznámeno, že se na leh vzad bojím. Děkuji matce a otci, že mi vyrobili tak silné kosti, které zatím pěkně drží. A děkuji štěstí, že při mě tolik stojí. A byla bych ráda, kdybys mi, matko, i po tomto článku dovolila kurz skákání na trampolíně navštěvovat. Aspoň navštěvovat.

Šla jsem se převléct, otřela se trikem, udělala si na hlavě něco jiného, při čemž když jsem se zeptala spoluskokanky, jestli vypadám jako človek, koukla se na mě, udělala grimasu schovávající smích a vážně řekla, že ano. Na Andělu jsem si vlezla do nacpaného metra a začalo dilema, co dělat. První zastávka - úprava vlasů, druhá zastávka - vyndání MP3, třetí zastávka - upravení MP3 a naladění správné hudby, čtvrtá zastávka - myšlenky na jablko, pátá zastávka - vyndání knihy, šestá zastávka - nerušené čtení za pravidelného pousmívání se, sedmá zastávka - nerušené čtení doprovázené úsměvy a neskrývaným smíchem, osmá zastávka - čtení a přemýšlení o chladnu (byla jsem jen v triku), jablku a chlebu s nutelou, který mi ještě zbyl od svačiny, desátá zastávka - pozorování za jak dlouho končí rozečtená kapitola, jedenáctá zastávka - rychlé čtení, HLOUBĚTÍN?!?! - dočtení kapitoly, odhození do tašky, oblečení mé nové sexy modré barvící a chlupy pouštící mikiny, nakousnutí jablka, drsného obrácení ke dveřím, zapomenutí za bolavé nohy a rázným vykročením z metra. Jsem krutá a v uších mi jede mexická dechovka, eej, koukejte se na mě!

Jdu si, kráčím si a tuť ejhle, blesk o velikost sloní ruky třítisíckrát zvětšené! Zastavím se uprostřed chodníku a s otevřenou pusou a nevěřícným pohledem koukám na oblohu. Odhodím jedno sluchátko a zpomalím krok, "Třeba ještě stihnu déšť!", říkám si. Kráčela jsem již pomalu (což mé chodidla jistě ocenila), koukajíc nad sebe. Dále přede mnou bylo šedivo a blesky s hromy se střídaly! Cítila jsem tu vůni bouřky, bouřky na jaře, oči se mi rozzářily a já jsem byla zase v tranzu. K tomu mi hrála houslová skladba a já jsem s úžasem pořád zírala na oblohu. Není moc krásnějších věcí, než se rozmlátit a pak si to léčit nádhernou bouřkou.

Operace prsu. Jednoho.

18. dubna 2011 v 14:35 | Tuleň |  můj život
Tentokrát jsem k zubaři přijela autem a měla s sebou sešit z chemie a jinou knížku. Zmatená zdravotní sestra mě poslala na druhé oddělení pro mou kartu, kvůli které mě sestřička z druhého oddělení seřvala, že si pro ni nemůžu chodit sama. Když jsem zjišťovala, jaké zvířátko z Farmy zvířat má autobiografické prvky, slyšela jsem z ordinace své jméno. Přišla jsem a viděla naší známou zubařku, která mě uložila na křeslo. Pan docent, který mě měl mít na starosti, se nejdřív kouknul na uzdičku dole, pak mu řekli, že je to spíš ta nahoře. On to odsouhlasil a mně dali bryndák a uložili na křeslo. Začali si povídat o mé operaci. Trošku mě to vyděsilo, ale říkala jsem si "Bude zábava!", protože se zubaři vždy je. Paní doktorka tam byla s jiným mladým pohledným doktorem, který ji zaučoval. Na mně se učí všechno. Dohodli se na tom, kam mi strčí injekci a doktorka mě varovala, že to píchne a pak to bude tlačit. Píchlo to a tlačilo to extrémně! Přestala jsem se smát a dokonce i usmívat a místo toho jsem přeměnila radostný obličej na skrčené čelo a pevně zavřené oči, které se začali maličko zaplňovat slanou vodou. Voda za zavřenýma očima zůstala a já se neztrapnila!


Tlak a bolest ustoupil, ustoupili také doktoři a nadešlo asi 10 minut, kdy mi doktorka masírovala ret, abych z něj necítila nic a zbylou dobu čekala, než zmatená sestřička najde všechny nástroje, které jsou k mé operaci potřeba (sestra: Tohle je klablach pinzeta? Ta s těmi kuličkami?; doktorka: Ano, ano, to je ona.; doktor: Ne, to je ta s mřížkou.). Se zájmem, divoce rozevřenýma očima, strachem, úsměvem, který uděláte, když se usmíváte jen dolní částí pusy, jsem sledovala náčiní, doktory a poslouchala jejich rozhovory, ve kterých mluvili o řezání, nůžkách, skalpelu a krvi. Přísahám vám, že teď jsem se opravdu začala bát!

Je to neuvěřitelné, ale konečně už měli všechny nástroje a začali. Pak doktor mě neustále chytal za nosní dírku a já necítila nic. Tedy až na tu zvláštní bolest, která se mi zdála, že je působena na mém dolním rtu, kde ale vůbec být neměla. Chvíli jsem si říkala, že se mi to asi jen zdá, ale poté řekla slečna doktorka "Pozor na ten dolní ret..." a pan doktor promluvil na mě "Tak jsme vám to vzali i se rtem!", což se mi rozhodně nezdálo, jako nejlepší omluva za tu tragickou bolest, ale rozhodně jsem se zasmála a pochopila, že mi přicvakl ozubenými nůžkami dolní ret a že to tam budu mít červené aspoň měsíc.

Najednou jsem viděla, jak se ke mně blíží s manikúrními nůžkami. Vytřeštila jsem oči očekávajíce, co přijde. Slyšela jsem zběsilé střihání. Představovala jsem si, jak tam masí mou uzdičku, kolik tam asi bude krve, kolik toho tam asi zbyde. Přitom jsem jsem se strašlivě smála tomu, že můj pohled je naprosto stejný, jako znáte z amerických filmů, když omdlíte, otevřete oči a najednou tam vidíte lidi, jak na vás z blízka podivně koukají. Viděla jsem jejich hlavy a soustředěné koukání za zvuku klapání nůžek ještě strašidelnější. Cítila jsem, že mi do pusy dávají tampónky. Které potom vytahovali krvavé.

Dokončili stříhání a nejednou že je to prý na dva stehy. Doktorka vytáhla malou zakulacenou roztomilou jehličku (čímž naprosto překopala mé představy o zašívání pacientů normálními pěti centimetrovými a na šířku tří milimetrovými jehlami na textil) a asi dvoumetrovou nit, která vypadala jako vlasec na korálky, akorát fialový a asi 2x tlustší. Zašívání skončili slovy "Uzlíček pěkně na slinivku" a prý že si můžu vypláchnout. Vypláchla jsem si tak, jak člověk necítící půlku pusy vyplachuje, vyflusla ne moc atraktivní krev a když jsem se obrátila zpátky k doktorce, řekla mi, že vypadám jako kdybych šla od řezníka a trochu mě utřela. Domluvila jsem si rande na úterý v 8 hodin a jela s matkou pro něco tekutého k jídlu, co budu jíst příštích 7 dní.

Doma jsem se koukla do zrcadla. A nebyl to hezký pohled! Přední zuby mám fialové, ze shora mi visí obrovský kus nitě, všude je krev, kterou stále cítím a doufám, že se nestanu upírem, na spodním rtu už se vytvořila červená čára a máma provokativně jí jídlo, které já nemohu!

Turistou ve vlastním městě

16. dubna 2011 v 7:01 | Tuleň |  můj život
Z Mexika jsem se vrátila před skoro deseti měsíci. Neudělala jsem B2, nemluvila jsem mexicky ani španělsky, byla zklamaná z Mexické restaurace, zminimalizovala jsem kontakt s Mexičany a najednou přišel osmý duben a já jsem si běžela na trampolíny pro ztracený mobil a nervózně jela k letišti Ruzyně, při čemž jsem v dopravních prostředcích kreslila nápis "Bienvenida en Rep. Checa, Cris!". Přijela mi kamarádka z D.F., což znamenalo, že jsem totálně přerušila stereotypní život studentky gymnázia v Praze, porušila několik desítek mých životních pravidel, utratila nejvíc peněz a na chvíli se stala turistou ve svém rodném městě.

Cris tu byla jen na 6 dní. Říkala jsem si, že nevím, co s ní budu dělat, ale poté jsem najednou zjistila, že Praha je sice malé městečko, ale je naprosto nádherné a všechny památky se nedají projít za den.


V pátek jsem ji vzala na třídní fiestu, odkud jsme rovnou v sobotu ránu jeli na Pyjamo metro ride (byli jsme i na první straně v Metru!). Sraz byl na Václaváku u koně. "Tohle je asi nejdůležitější místo v Praze", říkám a tvářím se důležitě, "tam na koni je svatý Václav!". A Cris se zeptá: "Hm, a proč je tak slavný?". A já se na ní nevěřícně zadívám, že neví, co udělal svatý Václav. A pak se zamyslím... Mmmm... co vlastně udělal? Proč byl tak slavný? O co tam vůbec šlo? Nebudu vás dlouho napínat... šli jsme si do nejbližšího knihkupectví koupit průvodce. (Kde jsme se stejně nedozvěděli, proč byl Václav takový master; všude jen píší to, co už jsme dávno věděli: zabit bratrem, český král, babička Libuše).

Začalo se tedy chodit po Praze. Objevovat nové cesty, zjišťovat historické souvislosti, divit se u každé druhé informace, červenat se, že nevím to nejdůležitější. U stánků se suvenýry na mě mluvili rovnou španělsky (což - jak jsem potom zjistila - nebylo tím, že bychom vypadaly tak hispánsky, ale tím, že jsem v ruce držela ten průvodce se svítícím nápisem Praga), slýchala jsem nadšené hlasy Italů a Francouzů, vnímala svět úplně jinak, vyhodila oknem milión peněz za jídlo a za kraviny, které dělají svět hezčím, ale v normálním chodu života si řeknete Radši to utratím za něco důležitějšího. Procházet se, dělat kravinky, zpívat nahlas -protože turisté můžou dělat VŠE bez pocitu trapnosti, bez studu, bez jakýchkoli okolků, protože jsou z jiné země, jsou tu na prázdninách a nikdo je zde nezná... Nemají problémy, nejsou ve stresu, nemusí pořád koukat na hodinky, nemusí spěchat... A takhle přesně jsem se cítila já. Zatímco moji spolužáci se probouzeli každý den v 6 hodin, byli ve škole, měli povinnosti atd, já jsem se probudila kolem 8 až 9 ráno, v klídku jsem se nasnídala, v klidu si odkráčela na metro, omylem přejela pár zastávek, až v metru přemýšlela, kam vlastně jít... Každý den byl jiný, plný zajímavostí a neuvěřitelné pohody. Přála bych vám všem to zažít.


Snažily jsme se projít všechno, co šlo, ale naším mexickým tempem toho moc nešlo. Vždycky jsme najednou zjistily, že už je pozdě a všechno je zavřené. Ještě k tomu, když jsem nás vedla já, která neumí trefit ani ze Stalina k Palladiu. A to zrovna ve chvíli, kdy si o rychlou cestu náš močový měchýř dost vážně říkal. Koukala jsem na ty všechny kostely, domy, zahrady, chrámy, rozhledny, ulice a říkala jsem si: "Praha je tak krásná, Čechy jsou nádherné a vy jste kreténi, že si nás nevážíte!".

Včera ale Cris odjela a já se v depresi vracela domů. Do stereotypu. K testu z biologie, ke škole, k z*****ným 700czk pokuty od revizora, k úklidu, depilaci nohou, k běhání na metro, neustálé koukání na hodiny... Ale pak jsem si řekla: Vracím se do stereotypu. Z nestereotypu. Z dovolené. Ke škole, ke kamarádům, k testu z biologie, na který jsem si udělala už před týdnem tahák, k četbě, k blogu, k nakupování, ke trampolíně. Ano, vracím se do stereotypu. A těším se!

Téma zubařské

2. dubna 2011 v 17:55 | Tuleň |  můj život
Dámy a pánové, přišla doba, kdy je váš drahý tuleň každý týden alespoň jednou u zubaře. Tu rovnátka, tu normální zubař, tu dentální hygiena... Už bych tam mohla bydlet a možná i přednášet. Vlastně jsem i o zubařině přemýšlela... je to lukrativní, je jich nedostatek, tak proč ne? Ale asi by mě to nebavilo, i když chemie a biologie rozhodně patří mezi mé nejoblíbenější předměty! Vypadá to, že z biologie možná nepropadnu!

Existují různé pověry o zubařích, hromada příběhů o bolesti, vyprávění o tom,jak to někdo nenávidí, jak mu to vadí a jak se - když byl malý - přilepil lepidlem k posteli, jen proto, aby tam nemusel. Mně to ale nikdy nevadilo. Stejně jako injekce. Vždycky jsem se těšila, jak na očkování, tak k zubaři. Nejsem si však jistá, jestli tento stav pořád trvá.

Jednou jsem šla k zubaři. Nestíhala jsem a přišla jsem v 13:20 místo ve 13:00. Pak jsem ale zjistila, že jsem si to špatně přečetla v diáři a měla jsem tam být až v 13:30. Proklínala jsem se za ten stres a začala se učit angličtinu. Po 40 minutách čekání přišla paní doktorka a řekla, že mám ještě čekat, protože tam mají pohotovost. Řekla jsem si, že to nevadí, je jasné, že kvůli mým zubům, nenechají paní umřít. U učení slovíček jsem se projevila má krutá spací nemoc a já jsem usínala každých 10 minut. Jednou už jsem si tam opravdu pololehla. Přišel nějaký doktor, já se rychle zvedla, aby mě neviděl a on řekl "Dobrý den... dobré jitro... tedy spíš dobrou noc". Čekala jsem, usínala, tloukla si do hlavy kulinářský slovník tak, že bych mohla z fleku pracovat jako anglický kuchař. Přišla doktorka a řekla, že za chvilku už půjdu na řadu.

Přišla jsem. Odhodila jsem batoh a bundu, dopotácela se do křesla a sedla si. Doktorka tam běhala a něco ještě vyřizovala. Bavila se s jiným doktorem a pak se začala věnovat mě, která jsem se tedy musela probudit. Začala sklápět mé zubařské křeslo. Sklopila, otevřela jsem ústa, ona mi strčila prsty do pusy. Měla je tam a najednou přišla sestřička a říká, že je tu nějaká cikánka a že chce objednat i svou matku, tak jestli může. "No, já bych to nedělala, za chvíli tu bude celá rodina. Víte, jak to dopadlo s paní Krtečkovou.", odpověděla jí má zubařka a vyndala mi ruku z pusy.
"Co mám tedy dělat?!", zeptala se sestřička.
"Já nevím...", povídá na to doktorka, "Pan primář říkal, abychom je už nebrali."
"A jak jim to mám jako říct?"
"M... tak já se půjdu zeptat pana primáře", odpověděla na to má doktorka. Sundala si rukavice a odešla se zeptat pana primáře, zatímco tu byl druhý doktor, který nic nedělal a sestra. Se zavřenýma očima jsem protočila panenky a říkala si, že si hlavně nesmím pokazit náladu a usnula jsem.

Asi po sedmi minutách se vrátila a říkala, že matku nebrat. Že je tato nemocnice jen pro doporučené pacienty či co. A ať jí to tedy sestřička vyřídí. Jenže ona začala říkat, že neví, jak jí to říct a že je to hloupé a tak dále. Asi 10 minut o tom debatovali a pak se osmělil pan doktor, že jí to tedy řekne a ruce paní doktorky se vrátili k mým zubům a já se zase vzbudila.

Při normálních zákrocích jsem se vždycky usmívala a smála se v duchu. Ten den to ale bylo jináč. Už jsem to nevydržela a moje myšlenky skákali z jedné vtipné věci na druhou. A když se do toho přidala ještě ta ironcká situace (že jsem tam už asi 2 hodiny, neprofesionalita u doktorů, mé usínání a výhled na hřbitov), stalo se něco strašného, co nešlo jen tak zkrotit.
Paní doktorka měla problémy s jedním úkonem a tak se rozhodla použít nějakou úplně novou metodu, kterou jim ukázali předcházející den. Šlo o velkou plastovou věc, která má veprostřed díru na jazyk. Strkala mi to do pusy asi dalších 10 minut, a když už to konečně bylo, a dokonce jsem i našla tu díru na jazyk, chtěla mi do pusy strčit nástroje, ale zjistila, že se jí tam kvůli tomu aparátu nevejdou. Když to řekla, tak jsem se na křesle už dávno smála tomu, že jí to tam nejde, ale u tohohle jsem se musela hodně držet, abych se nesmála moc nahlas (protože když vám někdo kouká do pusy a vy se mu tam tlemíte do ksichtu - a to doslova - není to nic moc hezkého), předpokládám.

Nakonec to udělali tak, že doktorka poprosila doktora, jestli by mi nemohl držet jazyk. Takže doktor vzal špachtli a jazyk mi tedy držel. Taková malá pusinka a tolik problémů, říkala jsem si, zatímco jsem se již smíchy klepala. Brutální doktor mi zarážel neuvěřitelnou silou špachtli do jazyka a k tomu jsem skoro necítila jemné pohyby doktorky. Jaká souhra, ne?

Pak ale přišlo to nejlepší; něco mi nanesli na zuby a pak to potřebovali vyčistit, což znamená, že mi strčily odsávačku do pusy, vzali hadici a začali mi stříkat proudem vody na zuby. Za prvé to strašně lechtalo, za druhé jsem slyšela, jak proud vody naráží na zuby a jaký mám v puse rybník a za třetí - to bylo to nejhorší - jsem viděla, jak mi ty kapky vylétávají strašnou rychlostí z pusy. Na triko, do očí, do nosu a pak to stékalo po krku. Jako takové ty kapičky potu, které cítíte na krku ve chvíli psychické nebo fyzické námahy. Už jsem to nevydržela a z křečovitého úsměvu, který byl deformován zubařskými nástroji se stal smích. Klepala jsem se tam jako blbá a vydávala jsem zvuky podobné umírajícímu postaršímu muži, který lapá hlasitě po dechu. Doktoři si nejdříve mysleli, že mám nějaký záchvat, ale pak - když vyndali všechny nástroje - jsem jim vysvětlila, že jsem prostě jen taková jednoduší osoba, která se samotná a zdánlivě bez podnětu, dokáže smát klidně i pár hodin.

Zuřivý smích jsem střídala se spánkem a domů jsem odcházela již také plna strachu. Strachu ze zubařů. Protože jsou děsiví. Protože jsem se strašlivě ztrapnila. A vím, že to bude pokračovat takhle i dál. Vzpomínky dokážou moc, jsou mocné. Měli bychom je umět ovládat. A nemyslet na to, že paní zubařka řekla sestřenici "...a neboj se skousnout." a sestřenice skousla. Mocně skousla, bez ohledu na to, že paní zubařka měla ruku stále v její puse. Bojím se. Nechci se smát, když se mi někdo kouká do pusy!