Březen 2011

Co se stane během doby, kdy vám matka zabíjí kytku...

20. března 2011 v 10:42 | Tuleň |  můj život
Tuleň už nějakou dobu prochází pubertou, kde velkou část představuje poznávání sebe sama. Poznává, poznává, každý den zjišťuje překvapující nové věci a nestačí se divit. Po dlouhém těšení a trochu strachu přišel očekávaný lyžařský výcvik, který Tuleň absolvovala se svou novou třídou II. A.

Tuleň zjistila, že je úžasné být společenský, pořád se s někým bavit, plácat kraviny, ale také zjistila, že je to strašně namáhavé a že někdy je krátký oddech od lidí potřeba. Zjistila, že nezvládá zůstat vzhůru potom, co spala, a potvrdila si, že usne při jakékoli příležitosti a v jakékoli pozici. Poprvé si nasadila páteřák a připadala si o 10 kilo tlustší. Jezdila na snowboardu s letními motivy a zjistila, že nejezdí tak hrozně, ale rozhodně to ještě profesionální není. Poprvé v životě jela na běžkách a i přes to, že měla boty asi o 5 čísel menší, byla to strašná sranda a hrozně ji to bavilo. Také jsem si po pěti letech zkusila lyže, sjela jsem kopec, strašně se bála a strašně se smála. Jakákoli aktivita, která se provozuje hodně v nějakém časovém období, způsobuje to, že když zavřete oči, JE TAM, pronásleduje vás všude. Co jsem si uvědomila dál? Divní lidé jsou ti nejlepší na světě! A má třída je plná divných mentálů...¨

Hrozně mě baví zvláštní věci, zvláštní lidi, nějaká paslova, zvláštní uspořádání vět, mimika, speciální gestikulace, upřímnost, drobná extravagance... Všechno, co je na hranici s normálem. To, když někdo neřekne jako výhružku "Shodím tě z lanovky", ale "Napletu ti žvýkačku do vlasů". Když někdo mlátí bačkorou ostatní a přiběhne na pomoc slabé dívce až z přízemí do třetího patra. Když je někdo furt hrozně akční, má dobrou náladu a způsobuje strašlivé až nebezpečné výbuchy smíchu. Když někdo na celodeňáku na běžkách najednou zařve "Do zkurvený psí prdele!!!!". Když je někdo nejvíc pubertální, všechno překrucuje na dvojsmysly, kterým už se skoro nikdo kromě vás a jeho nesměje. Nebo když někdo vypadá, že vůbec nevnímá a je úplně mimo, ale z ničeho nic vyhrkne, že by mohli z mého jména udělat jednotku smradu. To, že je někdo strašně slušný, má všechny rád (nebo tak alespoň vypadá) a přemýšlí o tom, že venku je najednou strašný vítr, že tam hrozně prší; prostě o tom, jaký je to venku strašný fofr, který snad ani není možný, i když jsme se před pár minutami z toho fofru vrátili. Když mě někdo osloví "Skunku". Když je někdo nabitý endorfiny tak, že se z ní stane agresivní člověk, kterého zkrotí jen psi. Když má někdo obrovskou potřebu vlézt si do skříně a pak se zeptá "Tak Andreo, jak to máš s těma prsama?". Když má naše učitelka snowboard s vysmátýma kočkama. To miluju, to mě baví, to mě přivádí do dobré nálady.

Být normální je nuda. Ale myslím, že asi každý, koho trochu víc poznáte a není vám u zadku, je něčím zvláštní. A baví vás. Jste s ním rádi. A máte ho rádi.

Jsem tedy zvrácená z lyžáku. Mám miliony modřin, hromadu špinavého prádla, jednu mrtvou kytku, kterou moje matka nechala umřít v mém pokoji, mám hezké vzpomínky, nové poznatky a názory, mám doma uklizeno, včera jsem spala nepřetržitě od 3 hodin odpoledne, vím, že se dokážu protáhnout ramínkem, vím, že nikdy nebudu mít žádnou funkci v městečku Palermu a že je lepší jezdit v zimě než ve vedru. Fakt jsem si to užila.


Jak? Proč?

1. března 2011 v 21:57 | Tuleň |  má rodina
V pondělí ve škole jsem na hodině francouzštiny dostala z ničeho nic neuvěřitelnou obrovskou extrémní intenzivní strašnou a moc velkou chuť na zmrzlinu. Napsala jsem matce "Zmrzlina!!!". Během dne se slina vzdálila a já zapomněla. Tu však přijdu domů, zasednu k Big Bangu a po chvíli běžím za lednicí. V záchvatu žravosti skočím i na mrazák. A TAM TŘI POLÁRKOVÉ DORTY, straciatella, čokoládová a s ořechama. Vezmu nejdřív straciatellu a trochu jí ujím. Pak se vrhnu na čokoládovou. V úterý přijdu po zátahu školy domů. Maličko zase ujím z čokoládové. Sestra také. Najednou vidím, že v koši leží prázdná krabička od ořechové. Za chvíli leží v jiném koši i ta straciatella! Čokoládová se zatím celkem drží. Takhle mizí všechno. Matka nakoupí obrovský nákup, který musíme vynést nahoru do bytu na 3x a za 2 dny už zase není co jíst. Jak je tohle možné?!