Únor 2011

Popelář, uklízečka, prodavačka v Luxoru... ale nikdy security!

16. února 2011 v 20:20 | Tuleň |  můj život
V záchvatu touhy po samostatnosti, lepší budoucnosti a nezávislosti se váš malý Tuleň rozhodl pracovat změnit se ze studenta Tuleně na samostatně vydělávajícího a studujícího Tuleně. Tento statut mě stál v dnešní době vysoké nezaměstnanosti mnoho úsilí a mnoho hledání. Nakonec však našla. A jsem ráda, že jsem ji našla, protože mi dala poznat jiný typ života, než na který jsem zvyklá a ve kterém jsem se obyčejně pohybuji, dala mi mnoho zkušeností, změnila mnoho názorů a připravila mi do života nesčetně zajímavých překvapení a zjištění.

Během usínání, koukání do blba, přemýšlení a snažení se zachovat si pozitivitu jsem přišla na jednu obrovskou a důležitou věc. Všichni securiťáci jsou divní a než pracovat jako securiťák, radši budu dělat popeláře, horníka (i přes to, že to mám od zákonu - jako žena - zakázané), vyžeru se do obezity tak, že dostanu cukrovku, se kterou přijde i invalidní důchod a místo pro invalidy před naším panelákem anebo si vydloubu obě dvě oči a budu si je strkat do míst, kam byste to nečekali.

Když pozoruji ty naše securiťáky, jímá mě hrůza. Představa, že by mě chránil před okradením mě děsí víc, než okradení samotné. A na představu, že honí po celém Hlavním nádraží zloděje, mi má veliká fantazie nestačí. Předpokládám, že jejich fyzička bude patrně i horší než ta moje. I než amerického pětaosmdesátiletého důchodce. Mé předpoklady vycházejí z jejich fyzických proporcí (1. - o něco vyšší než já, velký pivní břich; 2. - vysoký vychrtlý); z jejich výživy nezdravého životního stylu, o kterém mi pořád vyprávějí a rozhodně strašného dětství, které jim zapříčinilo jejich nynější život. Jejich zuby vypadají hůř, než Lidice v červnu roku 1942 patrně důsledkem špatné hygieny a o vlasech ani nemluvě.

Securiťáci jsou rozvedení nebo svobodní. Bydlí tu v malém podnájmu, mají krásně vyzdobený domeček, který mají někde za Prahou, kam jezdí občas. Celá předsíň je zasycená šelmami! Já mám rád všelijaký šelmy... Na zdech mi visí různé hlavy tygrů, jako koberce mám medvědy... krásný to tam mám... a ta koupelna! Celá vykachličkovaná... Do nádherný hnědý! Krásná barva; JSME TO TAM REKONSTRUOVALI. noojoo... A celý jsme to tam udělali dřevěný... a jak to voní! No nádhera... krásný to tam mám... to kdybys viděla! Mmm...PUDING! To je nápad! Hm... je to tady cítit. Hned jak přijdu domů, si ho udělám. Nóó! S ovocem... Takovýto zmrzlý... Lesní směs tomu říkaji... Jo, to přesně si udělám... Puding... to je nápad... Už se na něj těším. Co ty tu? Bylas včera lkdjfkls... No někde! Kam chodíš? Nějaká disko, ne? Ne? Vždyť byla sobota. Co děláš v sobotu? A kam chodíš? Seš mladá prosimtě... No... nějaký místa... Jo? Hm... moje mladá léta...

Securiťáci jsou úchylní. Upřeně se na vás koukají a pak se na vás usmějí. Jak už jsem nahoře naznačila, pořád si chtějí povídat (a pak jste seřváni VY za to, že na pracovišti moc kecáte). A dokonce... v nečekané chvíli vás polochtají. Mám z toho traumata do teď.

Se securiťáky se někdy stane, že jsou půl hodiny na záchodě. Někdy se stane, že přijdou ze záchodu a podají vám ruku se slovy "Ahoj, já jsem Vlado", někdy je musíte zastoupit, protože jim vypadli zuby...

Securiťáci rozhodně nejsou sexy, i když černý trika (košile - aaaa) sexy jsou. Securiťáci ne. Za žádných okolností.

Securiťáci však - a to se jim musí nechat - splňují svůj úkol - jde z nich strach!

Takže dámy a pánové, nejhorším povoláním roku se stává Ochranka! Omlouvám se všem, které jsem urazila.

Dá se tulit s brýlemi?

10. února 2011 v 15:08 | Tuleň |  můj život
Jak jsem již psala, začalo to před dlouhou dobou, kdy jsem zjistila, že jsem slepá. Nevěnovala jsem tomu pozornost, šla jsem na sedmnáctiletou prohlídku, tam mě poslali na oční a k mému překvapení jsem zjistila, že mě paní doktorka posílá s papírkem do optiky. Mám na jednom oku 1 dioptrii a na druhém 0,5 dioptrie. Po pár měsících jsem si do optiky konečně zašla. Vyděsila se, zkoušela si 5000 druhů brýlí, změnila 300x názor a nakonec si vybrala ty, které doporučoval od začátku optik.

Vybírala jsem si mezi nenápadnými, méně nenápadnými, nápadnými, kovovými, plastovými, červenými, modrými, se vzory, bez vzorů, S KAKTUSEM, s obroučkami jen nahoře, v malými obroučkami, s obroučkami jen po stranách, malé, velké, hranaté, méně hranaté... Nakonec mám brýle nepravidelného šestiúhelníku, fialové, větší a výrazné. Jsou na dálku, takže bych je měla nosit co nejvíce a hlavně odpoledne, kdy jsou oči už unavenější. Šla jsem si pro ně a už je mám.

Všechno je najednou jasnější! A čistší! Něco podobného jsem zažila, když jsem si po dlouhé době umyla půlku zrcadla, co mám v pokoji. V jedné půlce jsem viděla paprsky slunce, sebe, všechny své póry, obraz za mnou... a ve druhé jsem matně viděla jen svůj obrys. Úžasný a neuvěřitelně překvapující pocit, který jsem vůbec netušila, že je možné začít! I ten smog je najednou méně výrazný!

Pocity se však začaly měnit, když jsem je měla na sobě poprvé na delší dobu.
  • I hned po nasazení mě oči začnou pálit a bolet, s čímž souvisí i bolest hlavy.
  • Když si je sundám, je bolest větší, všechno rozmazané a já si připadám, že normálně (bez brýlí) nevidím naprosto nic a brýle postrádám.
  • Když s nimi jdu, všechno se houpe.
  • Točí se mi hlava.
  • Špatně odhaduji vzdálenosti, takže vrážím do lidí, šlapu do děr, zakopávám o výčnělky, nevšímám si schodů nebo obrubníků.
  • Musím u všeho hrozně kroutit hlavou, abych nekoukala skrz obroučky nebo pod brýlemi.
  • Celý svět je ohraničený.
  • To, že svět je rozmazaný i s brýlemi znamená, že jsem jedla kuře a pak jsem na brýle sáhla.
  • Když jsem včera otevřela dveře od výtahu, strašně jsem se lekla, že na mě něco ze shora padá. Poté jsem však zjistila, že je to jen odraz světla z výtahu na brýlích.
  • V zrcadle vidím naprosto všechno...
  • Fouká mi tak zvláštně pod oči, že slzí ještě o 40% víc, než normálně.
  • Počítač už nemá klasický obdélníkový tvar, ale tvoří lichoběžník.
  • ...když jsem s nimi šla poprvé delší  tůru, chytla mě strašná panika, protože jsem najednou byla strašně maličká. Jakoby mi někdo uřízl půlku nohou a celou mě srazil do země. Moje krůčky byly strašně maličkaté až mi přišlo, že stojím jen na místě. Pořád jsem zrychlovala a na metro jsem přišla strašně udýchaná a s bolestí v kotníku a tak vyděšená, že jsem brýle schovala do pouzdra a snažila se přestat klepat.
Možná není pro tuleně nejsou brýle to pravé ořechové.

Po mexicku se zavraždit nebo po norsku spáchat sebevraždu?

7. února 2011 v 10:49 | Tuleň |  můj život
Začal únor, Pražákům začaly jarní prázdniny a s tím zcela nečekaně začalo svítit slunce a s trochou štěstí se mohlo vyjít ven jen v mikině a šále.

Karolína se probudila s otevřenou pusou a výjimečně dobrou náladou. Zase se jí potvrdilo, že počasí má obrovský vliv na psychiku a psychika dělá všechno. Nic ji nebolelo, neměla najednou žádné starosti, všechno bylo krásné a po zralé úvaze si i uklidila v pokoji. Byla akční, zařídila si v práci směnu navíc, zařídila si rozhovor pro Bravo (o tom se ještě dozvíte), začala se nehorázně až neuvěřitelně těšit na svou první lekci skoků na trampolíně, dojde si pro brýle (Tuleň má 1 a 0.5 dioptrie!) a vypadá to, že se koukne i na učení.

Jak už jsem 1000x zmiňovala, 500x si stěžovala a 100x psala; zima-mě-ničí! Čím dál tím víc se mi potvrzuje, že jsem ten druh letního tuleně. V Mexiku jsem byla jako tuleň ve vodě a teď už chápu celou tu věc s charakterem lidí ve svých zemích. Mexičani jsou horkokrevní, rádi gestikulují, řvou, jsou akční a během dne spí a v noci dělají všechno ostatní. Norové dělají vše přes den, tolik neječí a mají rádi svůj klid. Proč?

Teplo dává energii. Dobrá nálada. Všechny emoce jsou vygradované, což znamená, že se tam může stát mnohem častěji, že vás tam někdo zabije, než že byste se zabil sám, protože s dobrou náladou se člověk jen tak nezabije. V poledne se leží, protože vedro je neúprosné a neuvěřitelně vyčerpává a tak se všechno dělá spíš po nocích, kdy není takové horko. Vzhledem k optimistickému (slunečnému) pohledu na svět je všechno možné, teoreticky.

Zatím co za zimy je pořád tma, pochmurně. Lidé jsou zimou celí ztuhlí a tak se nemají do žádných větších aktivit, což souvisí také s jejich emocemi. Nemůžou se jet tak potloukat po parku, protože by jim umrzli zadky a tak musí pořád někam chodit. Ještě k tomu alkohol je strašně drahý. Není divu, že vás tam nikdo nezabije, protože se zabijete sám.

Toto je můj zcela zaujatý názor. Neberte ho nijak vážně. Mám jednu kamarádku Norku, kterou nemám ráda. Pak jsem také zaujatá proti Itálii a Španělsku.

V každém případě jsem ale šťastná, že bydlím tady (prozatím). Mám ráda Prahu, mám ráda naše 4 roční období, protože je vždycky na co se těšit, a co nejvíc miluju je, když je teplo a já se můžu sama procházet kdekoli chci. Můžu se sama dostat kamkoli chci a dělat cokoli chci. To bylo v Mexiku zcela nemožné, protože hrozilo nebezpečí, že mi někdo usekne hlavu. A v zimě se takhle procházet nedá, protože bych nerada přišla o končetiny. 

Každé ráno, krásné ráno!

4. února 2011 v 10:18 | Tuleň |  můj život
Ráno znamená začátek nového dne. V normální pracovní den vypadá každé mé ráno následovně: Budík začne řvát v 6:11 a já do něj v pravidelných dvou minutových intervalech mlátím. Až přijde čas - mezi dvacátou a třicátou minutou -, kdy se vzbudím, připravím si tašku, leknu se u zrcadla, obléknu se, nasnídám, se eventuálně si i udělám svačinu, udělám něco s obličejem a vlasy, vyčistím si zuby a v 7:15 vycházím z bytu, abych mohla být v 7:25 na Rajské v metru a srazit se s kamarádkou, která vždycky přichází ve 30, i když sraz je v 25. Jedu poté metrem, na Vysočanské běžím na autobus a do školy se dostanu chvilku před osmou hodinou ranní.

Pondělí; 31.1. 2011: Zvoní budík, je 6:22 a já jsem šťastná, že jsem se vzbudila, že je tu tak krásný den a hlavně, že už konečně začíná jaro, protože už v 6:22 je venku světlo! Byla jsem nejvíc šťastná a nejvíc překvapená. To je vidět už na konci ledna? ÚŽASNÝ! V poklidečku odepisuju kamarádce, která mi napsala a ptám se, jestli jim také budou dávat vysvědčení první hodinu a k tomu dodávám, jak jsem ráda, že mi napsala a jak krásně mi je. Při odeslání se kouknu na mobil. Něco je špatně. 7:25?!? V tom mi volá jiná kamarádka, že je teď na Čerňáku a jestli spolu nepojedeme do školy. Odpovídám, že jsem se právě vzbudila a že to tedy nevidím moc nadějně. Neuvěřitelně nasraně na sebe něco hodím, vezmu si dvacku na koblihy, hodím si věci do tašky, ošplouchnu zuby a v 8:20 se vřítím do třídy, kde mi pí. Profesorka třídní dá vysvědčení a podává mi ruku s tragickým výrazem, ke kterému dodává "No, ty čtyřky tam být nemusely, snad se jich na příště zbavíš", čemuž se v duchu dost ironicky směji. Při tom všem si pořád píšu s kamarádkou, která mi napsala, že jim první hodina odpadla. Vysměju se jí a řeknu, že to byla chyba na internetu a že neodpadá, ale právě mají třídnickou hodinu s vysvědčením. Kamarádka, která byla ve vaně, když už já jsem vyrážela z domu, přišla pozdě i na druhou hodinu.

Úterý; 1. 2. 2011: Zazvoní budík v 6:11, píše mi ta samá kamarádka jako ze včera "Vstaň!". Píšu jí, že vstávám a přitom kouknu na hodiny. 7:13? PROČ! Mlátím do všeho, co vidím, už si nebudu a ani kupovat koblihy. Vezmu si triko, jeany, hupnu do bot a kulhavě běžím na zastávku. Přijdu v 8:10, na chodbě potkám  kamarádku, co mi furt píše, kouknu se, kde máme třídu, otevřu rezignovaně dveře a řeknu naštvaně a zpruzele "Já se omlouvám!" a pí. profesorka na matematiku mi řekne "Z takovouhle náladou jsi měla zůstat radši doma". Všem nadávám, nechápu, jaks e mi mohlo 2x po sobě stát, že vstanu o hodinu a 10 minut později a zařizuji si lidi, kteří mě zítra vzbudí, abych nepřišla pozdě na test z fyziky.

Středa; 2. 2. 2011: V úterý jsem šla spát po půlnoci, protože jsem dělala tahák na chemii a povídala si s kamarádem ze třídy. Zazvonil budík, já vyletěla z postele a než jsem se stačila postavit na nohy, volal kamarád, že mám vstávat, zazvonil druhý budík, šla jsem se převlíkat atd atd, volá kamarádka, ať vstávám. Vstala jsem, přišla jsem na test z fyziky včas a mám ze sebe dobrý pocit.

Čtvrtek; 3. 2. 2011: Odpadly nám první 2 hodiny, třetí jsme měli spojenou s druhou půlkou, čtvrtou suplovanou, pátou angličtinu, pak volnou, základy společenských věd, dějepis a počítače. Rozhodla jsem se přijít do školy až na angličtinu (11:35). Převalovala jsem se v posteli déle, než bylo nutné, probudila se do pěkného dne, osprchovala se, umyla si hlavu, najedla, oblékla a vidím sms od kamarádky ze třídy. Ptá se, jestli přijdu. Vzhledem k tomu, že nemá O2, jsem nucená zapnout počítač a odpovědět jí odtamtud. Píše, ať nechodím, že je jich tam 8 a že je možné, že třídu rozpustí. Že se stejně neučí a že mě tam nikdo nechce. Byla jsem naštvaná, že jsem se myla naprosto zbytečně. Nakonec třídu nerozpustili, protože "již 3 lidi dělají kolektiv".

Pátek; 4. 2. 2011: Jsou pololetní prázdniny, já se probudím za zvuků klasické hudby vycházejících z pokoje mé sestry. Ještě se chvíli převaluju, otevřu oči a vidím na stole kočku, která leží tak, že vypadá jako flák masa. Má vepředu veprostřed hlavu a za ní se jí rýsují 2 svalnaté
nohy. Otočím se a zase otevřu oči a to už kočka na stole stojí a třeští na mě oči.

Zcela objektivně musím uznat, že tento týden byl pro mě extrémně zajímavý. Prožít taková dobrodružství hned po probuzeni se jen tak nestává.

Na co se na svět mračit,babi,
každé ráno, každé ráno,
ke zpěvu, tanci, smíchu vábí,
krásné ráno, krásné ráno.