Leden 2011

První český článek o cardiopieskopii

27. ledna 2011 v 10:46 | Tuleň |  můj život
O cardiopieskopii se toho ještě moc neví. Jediné informace, které jsem o této nové léčbě na internetu našla, byly ve španělštině a tak sem vypíšu takové shrnutí, což bude úplně první článek týkající se cardiopieskopie.

Laurinatace srdce se stává mladým lidem, když hodně kouří a pijí a žijí dost nespořádaný život. Ucpe se u srdce pár kanálků a z ničeho nic naprosto zdravý člověk sebou šlehne a může ho znovuoživit jen již zmiňovaná cardiopieskopie.

Cardiopieskopií se vyčistí srdeční kanálky, což by nebyl žádný problém. Bohužel se to však nesmí dělat normální metodou (přes hrudník) a ani před záda a dokonce asi přes ramena, jak se to dělá běžně. Aby se kanálky nezničily a tak se cardiopieskopie dělá přes konečky prstů u nohy. Protáhnou se takové hadičky až k lopatce, 2x se to obtočí kolem ní, vezme se to kolem kosti u ramene a odtamtud už rovnou do srdce, kde se musí každý kanálek zvlášť vyčistit a pak už se to jen vytáhne a vás probudí z anestezie.

To jenom, abyste věděli, proč tak kulhám. Cardio - pie - skopie. Hah

Ach ta úžasná zima...

23. ledna 2011 v 12:38 | Tuleň |  mé úvahy
Dobré ráno. Pokud článek bude postrádat pointu, čárky, interpunkci, slova nebo i celé věty, omluvte mne prosím, protože jsem ve vysokém psychickém vypětí. Spala jsem jen 2 hodiny, jsem strašně unavená, měla bych se učit, chtěla bych spát, ale nejde to a chtěla bych sníst matčiny koláče, které napekla, ale myslím, že bych je asi nespořádala a tak čekám na vepřovou kotletu. Chápete, že to nemám lehké.

Jako malé mi lidé dávali často otázku, které roční období mám nejradši. Všichni vždycky říkali léto, někdo, že zimu a moje maminka říkávala jaro. Já, protože jsem si nebyla jistá, jsem někdy říkala, zimu, někdy léto a když jsem si spletla léto s jarem, tak sem někdy řekla i jaro. Moje důvody pro výběr léta byly: Můžu se koupat, je teplo. A pro zimu: Napadne sníh a můžu jezdit na lyžích/snb. Dnes už jsem starší a po roce v Mexiku jsem zjistila, o co tady jde.

Každý na Zemi nemůže mít stejný názor, protože pojmy "teplo" a "zima" jsou v každé části Země brány jinak. Když jsem byla v Mexiku, všichni byli zvyklí na 40°C a zima pro ně byla kolem nuly, takže všichni měli radši rádi zimu. U nás je to tak, že teplo je teplota kolem 30°C a zima je -10°C, takže po našich zkušenostech mají všichni radši léto. Do této skupiny patřím po této zimě i já.

malý tulen na snb
Sníh je nádherná a kouzelná věc. Neznám lepší sport než jezdění na snowboardu. Bruslení také rozhodně není k zahození. ALE když žijete ve městě, tak se z krásného romantického snížku stane odporná černá břečka, která buď zmrzne a vy se na ni dost neelegantně vymáznete, nebo břečkou zůstane a vy pak přicházíte na jakékoli místo s mokrýma nohama. Kromě toho sůl na posyp se vždy udrží na vašich botách a vy pak vypadáte, jako kdybyste nosili na botách trolí nudli. Pokud bydlíte někde na horách, zapadáváte pořád do závějí a 15x za den vás musí někdo vytahovat z příkopu. A nakonec všechno roztaje a přijdou záplavy, které přicházejí znovu a znovu, protože sněžit jen tak nepřestane.

Další roztomilou věcí je ta odporná zima, ve které se prostě nemůžete jen tak procházet v parku a povídat si s kamarády. Ne, ne. Musí se někam zalézt, protože když jste chvíli venku, nejenže vám mrznou všechny části těla, ale ani vaše mluvící schopnosti nejsou nijak dobré vzhledem k znemožnění artikulace kvůli zmrzlým obličejovým svalům. Kromě toho neexistuje, že byste vyběhli z domu v triku a kalhotách odnést odpadky. Ne, i na odpadky musíte mít 3 mikiny, tlusté boty, kalhoty, šálu, čepici a rukavice, což si navlékáte kolem 10 minut, takže místo vyhození odpadků - 5 minut, je vyhazujete 25 minut a ještě k tomu se před domem vymáznete a přijdete zmrzlí.


A pak se stane, že v tomto nasraném zmrzlém rozpoložení mluvím s kamarády z Mexika, kteří pořádají nějakou akci venku z domu a mají tam 18°C.

Já už chci chodit po parcích. Chci už chodit venku nahá. Chci se potit a mluvit o tom, jak je strašný vedro. Chci, aby do mě slunce nastrkalo všechnu svou energii. Chci se probouzet za světla a chodit domů za světla! Teď hned chci lyžák a potom hned teplo! Prosím!

Ježiši, ona brečí!

10. ledna 2011 v 23:55 | Tuleň |  má rodina
Vše, co zde napíši, je pouze teorie, na kterou jsem přišla na základě zkušeností a vyprávění mých zletilých známých a kamarádů. Vzhledem k tomu, že mi ještě není 18 let, tak myslet si, že bych se kdy dotkla alkoholu, je skoro zločin. Ideozločin.

Všichni již určitě známe chvíle, kdy se sejdou lidé, otevřou se nějaké flašky, pije se a je hezky. Někdy je míň hezky, někdy více hezky. Záleží na tom, který z problémových faktorů party přijde na svět. Nevíte, co tím myslím?

  • Hiperactivo - jak název napovídá, osoba je dosti hyperaktivní a všichni o ní mají strach. Aby nevyskočila z okna, nehodila backflip na postelích a nerozsekla si hlavu, neřvala v panelákovém bytě a nevzbudila sousedy atd.
  • Mamado - osoba zeblila vše, co viděla a i to, co neviděla (tento stav se pojí s hiperaktivo)
  • Caliente - hledá cokoli druhého pohlaví (po chvíli může přejít i na stejné) na ukojení svých tuh
  • Triste - nemluví, smutně kouká, nebaví se, je nasraná
  • Llorante - většinou je to druhá fáze triste a je oblíbená hlavně u žen. Osoba začne usedavě plakat.

Už chápete, o čem mluvím? Poznali jste se v některých? Někdy si z nich děláme srandu a ty osoby nedělají žádné velké potíže, ale někdy je to naopak a my mám chuť, vrazit jim kaktus do zadku a poté do očí (nejhorší je to, když zmiňovaná osoba projde všemi fázemi, některými i několikrát). Ráda bych se o celém tomto problému rozepsala víc, ale dnes mám v plánu jen poslední bod; llorante [jorante]

Buď jste byli přímo ti brečící, nebo jste alespoň někoho brečícího utěšovali, anebo jste aspoň někoho brečet viděli. Alkoholem se všechny emoce vygradují a najednou ze sebemenšího problému je globální problém, který se musí vyřešit hned. Ale on se nemůže vyřešit hned, protože je to problém, který už se táhne delší dobu a vypadá, že je neřešitelný a nikdo ho už kromě mě řešit nechce, nikdo nemá tu snahu, jen já, kráva, se tady pořád angažuju, ale to nikoho nezajímá, protože mě nikdo nemá rád! Proč mě sakra nikdo nemá rád?!?!?!?!?! Proč jsem tak hnusná?! Proč nemám větší prsa?! Proč mi matka zrovna dneska vyprala to černý triko, když jsem si ho chtěla vzít?! Proč dneska prší?! Proč jsem se musela vrátit z Mexika?! Proč jsem odjela do Mexika?! Proč mi nefunguje mobil?! Proč mi kočka sere do koupelny?!

Důvodů na brečení je najednou tolik! A je tu tolik lidí, co mě můžou utěšovat! Není to krásný pocit? Všem řeknu, co mě tíží, protože to normálně nikomu to nevykládám, protože jsem silná holka, ale teď jsem opilá a mluvit můžu! Juchů! Jsem středem pozornosti! A určitě vypadám tak sladce a bezbranně! Ale stejně mě nikdo nemá rád!

Můj názor je, že brečet pod vlivem alkoholu, je to největší slabošství a největší egoismus. Když se ta osoba utěšuje, tak jen brečí dál a dýl. Měla by se nechat anebo by měl přijít někdo a říct jí: "Krávo, laskavě tady neřvi, uklidni se, začni se bavit, nekaz nám to tu a sama si to užívej.". Měl by se jim vyrvat jejich mobil z ruky a někam pečlivě uschovat, aby nemohli psát svým milým, svým ex-milým nebo maminkám; proplesknout a hotovo.

Supy se mohou samozřejmě těšit na chudinku, která teď brečí a za chvíli bude chtít ulehnout do náruče svého utěšitele. To je ale hnus, děti! Chudák chudinka.

Já jsem llorante specialista. Takže až mě někdy opilou (až mi bude 18!) uvidíte brečet, buď mi dejte pár facek anebo mě nechte na pokoji. Nerada bych marnila váš čas a vykecala to, co nechci, ani to necítím a říkám to jen proto, abych na sebe strhla více pozornosti. Děkuji!

Transformwomen

3. ledna 2011 v 22:40 | Tuleň |  můj život
Čtyři ženy na chalupě. Dva muži zpravující světlo na téže chalupě v jiném patře. Ženy se chtějí kouknout na televizi, leč nenachází již několikátý den ovladač. Rozběhne se obrovské pátrání. Každá z žen hledá v krabicích, po parapetech, ve stolcích, v šuplíkách, v peci, na zemi, na stropě. Soustředěně a neohroženě se každá vrhá všude, kde by mohl být schovaný a v zoufalosti se koukají na místa, na kterých již každá z nich byla alespoň 3x.

Nejstarší z nich najednou zakřičí "Co je v týhle krabici?", a začne ji rozbalovat. Papírová krychle objemu cca. 15 centimetrů krychlových je pečlivě uzavřena. Žena ji otevře, podívá se dovnitř a zaječí "Cukroví!". Během pikosekundy jsou všechny 4 v malé kuchyni a zkoumají, o co jde. Vteřinu na to koukají a pak do toho bez okolků začnou hrabat rukama, všechno ochutnávat a mlaskat.

"Koukněte se na to, jak je to krásný!"
"Jé! Vosí hnízda! Dej mi jedno!"
"Ááá, no to je orgasmus! Už jste zkusily tohleto s marmeládou?"
"Má to i čepičku! Vidíte tu čepičku?"
"IŠELSKÝ! Dej mi ochutnat!"
"Odkud se to tu vzalo?"
"Vidíte ty rohlíčky? Takhle mají vypadat rohlíčky! Ne ty naše loupáky!"
"Nemluv a dej to sem... Ty se úplně rozpadaj na jazyku!"
"No a kdo to přinesl?"
"Je tam ještě jedno s tím ořechem?"
"A nebyl to někdo ze známých tady a nenechal nám to?"
"Chce někdo ochutnat to linecký?"
"Kdo by to tady nechával?"
"To hnízdo má náplň úplně až do středu!"
"A nenechali si to tady ty pánové řemeslníci?", na chvilku  se vyděsily.
"Teď už jim to stejně nemůžeme dát poloprázdný!", a strčila si slepovanec do pusy.
"Je tam ještě jeden?"
"A to jako přijdou a bmhbmhbhmbhmbh eh eh?"
"Buď mluv, nebo jez!"
"To jako budou odcházet a řeknou 'Máme tady někde tu krabici s tím vynikajícím cukrovím, co jsme vezli až z Adžmahu, aby jím obdarovali prezidenta USA?' a my jim ho dáme poloprázdný?"
"MARCIPÁN!"
"Ne! Dej ho sem!"
"No tak teď už je pozdě, poloprázdný jim to fakt dát nemůžeme..."
"Marcipánový stromeček! Kdo chce kus? Áaaaa..."
"Udělat marcipán je strašně težký! Jednou jsem ehehchlemdach... jednou jsem o tom četla!"
"Já se jich jdu zeptat!"
"Co když to bude jejich?"
"Ten salám má vevnitř tokový to bílý"
"Mmm! A jak je to tam zakroucený?"

Během patnácti minut do sebe ženy narvaly 3/4 krabice s cukrovím a dále nepokračovaly jen proto, že začalo hrozit, že cukroví bude znovu venku, ale rozhodně ne tak dekorativní. Bez jakékoli výčitky či zamyšlení, jestli to patří jim nebo jestli si to zde jen nějaký chudák nechal. Nějaký chudák, který netušil, že v domě nepobývají 4 spořádané ženy, ale 4 prasata, které sežerou všechno, co vidí.

Bohužel pro zajímavost tohoto příběhu, ale probuhík pro ty ženy, krabice patřila chaplupě a cukroví snědly zcela legálně. Přinesl ji jeden z řemeslníků a ony mu po zbytek jeho návštěvy líbaly ruce a posílaly tisíce pozdravů mamince, která toho napekla ještě 16 kilo.