O O, <> + VZP

15. prosince 2010 v 21:14 | Tuleň |  můj život
článek jsem si po sobě nečetla; na gramatické chyby, překepy nebo na nesmyslné věci mě prosím upozorněte

Sestřenice do mě pořád hučela, ať si dojdu na oční, že jsem úplně slepá. Když mi to řekl i pan doktor na sedmnáctileté prohlídce, začala jsem hučet do matky, která mě nakonec objednala na dnešek, 15 prosince. Myslela jsem na to dlouho a vzhledem k tomu, že to byla moje první oční prohlídka, byla jsem z toho nervózní a natěšená.

V mém mexicko-českém diáři mám u 15 prosince dvě oči, které vypadají jako značky roztoku (OO s tečkou uprostřed), postupem času jsem si k tomu dodělala <> a vzp a nakonec i antikvariát a dárky s otazníkem. Moje představa tedy byla: oční - od 9 do 11 (v nejhorším), skočit zaplatit třetí dávku očkování a rovnou s tím vzít i tu slevu, kouknout se po Flóře po nějakých dárcích a všechny je koupit a pokud mi zbyde nálada, jít do antikvariátu pro učebnici na angličtinu a pak jít vyměnit jeden dárek k Palladiu a ve 12 se vrátit domů. Tak si uklidit pokoj, sníst něco plnohodnotného, naučit se všechno, co jde, napsat článek a usnout v 10 s krásným pocitem. Někdy ale věci nedopadnou tak, jak jsme si představovali. 

Šla jsem včera spát pozdě, vzbudila jsem se o půl hodiny později a celé ráno vypadalo naprosto jinak, než jsem si ho představovala. Místo rychlé snídaně, obléknutí a vyběhnutí z bytu jsem se probudila se strašnými a nevysvětlitelnými bolestmi břicha, vyplazila jsem se, koukala do blba, něco snědla a ve čtvrt na 10 jsem se potácela zachumlaná v šále z domu. SNĚŽILO?! (Sněžit = obrovské ledové věci mi létají do obličeje, je mi zima na nos, nevidím, mám mokré nohy (nastydnutí), chodím závějí)

Přišla jsem na metro, zasedla, trochu rozmrzla, vylezla z metra, šla do toho obrovského komplexu, hledala na tabuli, kde je oční. Nenašla, zeptala se pána, dozvěděla se, že je to pavilón E a že je dole, šla dolů, tam žádný ukazatel; jen jiné budovy a hromada sněhu, šla ještě dál, uviděla ukazatel na lékárnu, vzpomněla si, že matka něco o lékárně říkala, šla směrem k lékárně, byla ohozena autem, malými rychlými krůčky předbíhala starší spoluobčany a bála se, že se vymázne. Konečně jsem uviděla bílé E na zeleném podkladu. Blížila jsem se k budově a tam nápis dětské oční a šipka nahoru. Tak jdu k těm dveřím a říkám si jé! hurá!. Dveře zamčené. Vrátím se a jdu za tím starším spoluobčanem, kterého jsem před chvílí předběhla. Ten mě navede o pár metrů dál a já vcházím do neuvěřitelně přeplněné čekárny.

Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem vyčkala za spoluobčanem a když si on vyřídil jeho věci, zeptala jsem se zmateně já paní sestřičky, která měla na jedné straně víc vlasů než na druhé. Nakonec mě pochopila, udělaly jsme mou kartu, ona mě opravila, že Černý most není 189 00, ale 198 00 a měla jsem jít čekat do dětského. Prý nakonci chodby. Bylo to úplně na konci chodby.

Přišla jsem tam a tam asi maminky nebo tatínci s maličkatými dětmi. A já. Sedla jsem si a čekala, až přijde nějaká sestřička nebo tak něco. Začala jsem si číst. Bylo to těžké. Děti tam pobíhaly, řvaly na sebe, smály se, hrály si s hračkami. Hned vedle mě byl takový vláček, který byl mezi dětmi rozhodně dost populární. Jak se točil, vyluzoval neuvěřitelné zvuky a k tomu v pravidelných intervalech pískal. Po pár desítek minut jsem si vzpomněla, že vlastně tady čekám na někoho a tak když slečna přišla, zahodila jsem knížku a běžela jí vysvětlit mou situaci. Prý že ok a že na ní mám počkat a zmizela ve dveřích ordinace. Počkat za dveřmi nebo v čekárně (ordinace a čekárna byly odděleny kusem chodby)? Šla jsem do čekárny a najednou si uvědomila, že možná jsem měla počkat za dveřmi. Dělala jsem tedy jakože jsem si dávala mobil a knihu do tašky a hned jak jsem ji viděla ve dveřích, letěla jsem za ní s taškou, aby mi ji nikdo neukradl.

Šly jsme spolu na druhou stranu, kde jsem měla zaujmout místo nějaké babičky, které bylo již lehce přes 100. Sedla jsem si na židli, podle instrukcí si dala bradu na věc na bradu a opřela čelo o věc na čelo. Koukala jsem na oranžovou tečku v modrém poli, která se různě hýbala. To jsem udělala i s druhým okem. Z přístroje vyjel nějaký papír s červeným pruhem a čísly a zase jsme se vracely. Udala mne do čekárny a tam jsem zase nějakou strašnou dobu čekala. Začala jsem jíst svou čokoládu, koukala na pořad o lidech v poušti a Egyptě, psala zprávy typu "Ukoušu si uši do špičata" lidem s O2 a zkoušela číst. Za nějakou megadlouhou dobu se ozvalo "Kubínová" a já běžela do ordinace. Tentokrát jsem šla do té ordinace. Na pravo v temné malé komůrce na mě čekala bílá židle. Paní mi dala divnou věc na hlavu já měla číst písmena. Obrovské F, menší Z a U, ještě menší, o trošku menší, ještě trochu menší, fleky s nohama. Dala mi pasku přes oko a že prý ještě jednou. Pak mi zkoušela nějaká sklíčka a říkala "je to lepší?" a bylo. Poslala mě do čekárny.

Pár maminek s dětmi už odešlo. Úplně legálně jsem si vzala barevný telefon a začala jsem točit ciferníkem. Když už mě to nebavilo, vyzkoušela jsem plastový vláček. Po dlouhém zkoumání jsem zjistila, že když se zmáčkne nahoře, tak píská. Později jsem držela píst v ruce a celý vláček se kolem toho točil. Udělala jsem to takhle i s koly. Byl to sice vlak, ale měl normální pneumatiky. Přesedla jsem si tak, abych lépe viděla na televizi. Zkoukla jsem nějaké pohádky a to už tam zbývali jen 2 pacienti. "Kubínová" a šli jsme zase do ordinace. Zase nějaký čachry a skončilo to tím, že si pro mě musí přijít rodič, sourozenec nebo aspoň kamarád. Všechny jsem hodila do práce nebo do školy a tak jim stačil matčin souhlas po telefonu, že pokud to neuznám za nutné, můžu jít domů klidně sama. Prý mi budou totiž do očí dávat něco, po čem nebudu vidět.

Buď jsem na to ještě čekala, nebo to šlo rovnou, ale sedla jsem si na židli a byla jsem zakapána něčím, co pálilo. Za 20 minut si mně prý zase zavolají. Seděla jsem v ordinaci, vzala si i leporelo, na kterém se začalo projevovat rozostření. Má sousedka Mařena, chtěla jabka kožená. Při psaní sms jsem na to koukala z cca. pěti metrů a připadala si jako moje matka, která si vždycky všechno oddaluje, pak zkouší jestli dobře zazoomovala, přimhouří oči a pak prohlásí, že to nevidí a že si jde pro brýle. Já brýle neměla. A mít jsem ani nechtěla?!

Když jsem si vyndavala věci z oka a chtěla se kouknout na ruku, co jsem tam měla, neviděla jsem to. Moje prsty byly něco růžového a dost rozmazaného. Seděla jsem tam, mrzly mi nohy a začínala jsem mít hládek. A dokonce i žízeň. Bylo už kolem dvanácté. Po půl hodině přišla sestřička, že teda už. Tak jsme šly zase do té ordinace úplně na druhé straně, kde jsem byla poprvé. Tam udělala úplně to samé jako  předtím, akorát že teď jí došel papír ve stroji a musela ho vyměňovat. Vrátily jsme se do jejich ordinace, oni řekli, že mám na levým jednu a na pravým půl dioptrie a že budu muset mít brýle aspoň na počítač, protože jinak by mě časem bolela hlava. Daly mi recept, já se snažila pochopit, co po mně chtějí a ostřit jak nejvíc to jde. Nepochopila jsem nic a tak jsem šla pryč.

Na sníh. Na sníh, který je zářivě bílý a padal. Očka viděla jsem na půl a nebyla ráda, že je venčím v tak agresivním počasí.

Story s Optikou vynechám. Potom jsem zamířila rovnou k metru, které se nachází nedaleko nemocnice, ale i tak jsem byla vysloveně šťastná, že už tam jsem! Jela jsem 2 zastávky a zase vystoupila na zimu a mokro. Přišla k činžáku, kde nebyly otevřené dveře, jako jsou vždycky a tak mě musela pustit ne moc šťastná vietnamka. Přišla jsem tam, vymáčkla se, dala peníze a šla jsem. Čekala jsem dlouhou proceduru, problémy a kyselé xichty; naneštěstí jsem si mohla zas nandat šálu a jít do VZP, kam jsem musela pěšky. Snííííhhhhhh, ziiiimmmmaaaaa, hlllaaaaaddddd.

Tam: Poměrně rychle vzatá, paní byla milá, podepisovala jsem nějaké papíry, kterým jsem nerozuměla, protože jsem nic neviděla, napsala jsem snad svoje jméno správně a do správné kolonky a nespletla jsem se snad ani v čísle účtu. A nakonec "Vám je 17?" a já odpovídám "Nó, já ještě nejsem plnoletá, je s tím nějaký problém?" a paní mě ujišťuje, že není "jen, že vypadáte tak na 12...". A asi před měsícem mi pan sekuriťák řekl, že vypadám na 14. NO A CO! AŽ MI BUDE 50, BUDU VYPADAT NA 40, heč!

Z VZP na Flóru, jakože pokoupím dárky nebo alespoň naberu inspiraci. Nic. Prohlouben hlad, bolení nohou.

A na přestup na B (ujely mi obě metra před nosem) a na Národní třídu do knihkupectví (zima, mokro, hlad, ale pořízeno), pak na Náměstí republiky (také se vám tyto 2 zastávky tak pletou?), kde jsem také pořídila (HLAD, zima, mokro, vybitá MP3, dokonalé vyčerpání). 

Jela jsem metrem, kde jsem se sesypala na sedadlo a zkoušela jak jsou na tom oči. Hlad. Ujel mi autobus, který mě mohl dovést až domů. Zima, sníh, morko, HLAD.

Nešťastně jsem přišla v 16:13 domů, zahodila boty, šálu, bundu, tašku a vrhla se do kuchyně. Vzala jsem to první, co jsem viděla a tak jsem začala hltat mléko. Tělo se asi překvapilo a pak překvapilo i mě. Najednou se z mléka staly strašně ostré věci, které se mi zabodly do břicha a já se div předklonem neflákla do kuchyňské linky.

Když jsem se probrala, začala jsem si chystat chleby ve vajíčku, jak je vždycky dělávala maminka. Ale já nevím, jak je dělávala maminka. Bylo to nepoživatelné. Ale byl hlad.

Během jídla jsem se prohlédla v zrcadle. Moc jsem toho neviděla, ale když jsem pořádně zaostřila, zjistila jsem, že mé zorničky se staly gigantickými! Skoro ani nebyla přes černotu vidět má normální hnědá barva očí. Vypadala jsem jako kocour. 

Co bych dala za to, kdybych byla dneska v teplé škole a pak šla zase domů a tam zůstala!
 


Komentáře

1 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 15. prosince 2010 v 21:45 | Reagovat

Ty jo, jsem to přečetla až do konce... těžkej den jsi měla..
A hale, slepoto, přijedeš se svojí matičkou zase na Kalich?:)

2 Papučka Papučka | 15. prosince 2010 v 22:47 | Reagovat

nejspíš hloupá otázka, ale k čemu sloužilo to kapání do očí?

3 martyny martyny | Web | 16. prosince 2010 v 0:15 | Reagovat

Teda, pořádně rušný den :) Že ten hlad a zima na tom byly úplně nejhorší? úplně ti rozumím, já taky každou chvíli trpím buď strašnou zimou nebo strašným hladem :D

4 tulen tulen | 16. prosince 2010 v 15:31 | Reagovat

Lucka: No hele. s největší pravděěpodobností nemám tušení xD Ty jo? :D

Papučka: Kdo ví. asi aby mi líp viděli do toho oka ;o)

5 kristyy kristyy | 16. prosince 2010 v 18:43 | Reagovat

To jsme teď brali v tý bižuli.. Dali ti tam Atropin.Často ho používali v Egyptě tenkrát. A taky se používal v 60 letech protože rozčéřené zornice byly IN.. :D wohou. Závidim ti..

6 Honzis Honzis | 16. prosince 2010 v 20:54 | Reagovat

Rozsah skoro jak diplomka :-) Akorát nevím jak dostat chleby do vajíčka. Bacha, s 1dioptrií pak vidíš i bordel v pokoji, já musím vždycky uklízet, když si máti vezme brejle :-)

7 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 17. prosince 2010 v 23:27 | Reagovat

[4]: Jo, já tam budu celej srpen:D a jeden termín nám tam tvoje mamka bude dělat zase zdravotnici, jako letos:)

8 klári klári | Web | 19. prosince 2010 v 18:34 | Reagovat

S rozšířenými zorničkami je člověk pro opačné pohůaví přitažlivější :D

9 vojta vojta | 19. prosince 2010 v 18:58 | Reagovat

[8]: :D:D

10 Capsa™ Capsa™ | E-mail | Web | 21. prosince 2010 v 19:03 | Reagovat

Ahoj máš strašne pekný blog, páči sa mi hlavne ta mačička nemožeš mi dať jej URL? Ako postal obrázok ale poprosila by som aby to nebolo upravené dik. S lásou Capsa ♥

11 Tuleň Tuleň | E-mail | Web | 23. prosince 2010 v 14:14 | Reagovat

Kristy: Jo, byla jsem sexy!

Honzis: Myslím, že i kdybych měla 500 dioptrií, tak bych ten bordel viděla...

Lucka: tak to bych asi přijela no! Uvidim :)

Klári: Určitě to funguje i naopak... Lidi jsou pro člověka přitažlivější, protože je nevidí :D

Capsa: Lásku si vetkni

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama