Prosinec 2010

Předvánoční čas

23. prosince 2010 v 14:10 | Tuleň |  můj život
Pondělí jsem prožila ve škole, úterý na školní akademii a stresováním se po dárcích, středu nelegální dvanáctkou v práci, nelegální hodinkou a mužem a gymlit párty a dnes je 23. prosince, den před tím velkým dnem, kdy vrcholí stres a vánoční přípravy. Všichni zmateně běhají po krámech, jsou nasraní, házejí do sebe svařáky jeden za druhým, věsí záclony, dopíkají cukroví a tahají zelňačku. 

Já jsem se probudila, rozlepila oči, rozmluvila se trochu, protože všechny moje dutiny byly obsazeny sympatickými hleny, kde si spolu s bolestí hlavy pořádají vánoční fiesty, vysmrkala jsem se, rozmyslela se, kam šlápnu, abych pošlapala co nejméně věcí, vyhopsala z pokoje jako dost handicapovaná laň, pozdravila matku s kočkou a potácela se do kuchyně.

Udělala jsem si snídani a pokoušela jsem se jí za chodu jíst. Musela jsem při tom napsat sms, zapnout počítač, dát matce věci na vyprání a čelit nebezpečné sestře, která mi chtěla vzít mojí housku s rajčetem a vyměnit ji svojí za housku se šunkou.

Dokoukaly jsme Chobotnice ze II. patra a usoudily, že je to vlastně nudný. Matka začala dělat bramborový salát. A já jsem si měla poklidit pokoj. Přistihla jsem se při koukaní na počítač, do zrcadla a nakonec jsem se vrátila do kuchyně. Na plotně byly 2 hrnce a tak jsem odklopila pokličku a zeptala jsem se udiveně matky "Proč vaříš čočku?". Máma protočila oči a zařvala, že je to uzený a pak ještě přihodila několik pochyb o mé inteligenci a ptala se sama sebe, jak je možné, že její gymnaziální skoro osmnáctiletá dcera nerozezná obrovský flák masa od čočku.

Šla jsem si zase uklízet a po několika minutách jsem se zase vrátila do kuchyně. Vyžadovala jsem přidělení nějaké práce. Bylo mi přiděleno loupání brambor a tak jsem práci slušně odmítla, ale už bylo pozdě. Aby to nebylo sestře líto, šla jí matka vzbudit. Chtěly jsme si pustit slepici Zoru (Cimrman), ale matka neví, kde je a tak jsme zůstaly v tichu. 

Salát dodělán, prsty spálené, matka míchající salát a děti intenzivně ujídající. Matka začala sentimentálně vyprávět, že její maminka vždycky nenáviděla, když jí se sestrou ujídaly pod rukou nedodělané jídlo rovnou z pekáče. Matka ale říkala, že my - jako malé - jsme to nedělaly a tak z toho bývala smutná. Po chvíli to však přehodnotila, protože ze salátu zbyla asi půlka.

Matka dokončila vykostění kapra a ptala se nás, co teď s tím. Když sestra odpověděla, že boty, matka zase protočila panenky a začala říkat, že boty jen z kůže, čímž jsme jí oponovaly, že to by nemělo žádnou podrážku a že matka o podrážkách mluví neustále.

Sestra si dělala kakao a tak jsem chtěla také. Zbylo ale jen na ní a tak jsem si uklidila kakaový hrníček a napsala jsem na nákupový papírek "kakao". Moje bilingvní sestra nakreslila pod obrázek španělské kaka

Sestra mi skočila na záda a držela se tam dlouho. Máma začala telefonovat s dědou a my jsme začaly zpívat koledy v několika jazycích.

Volala mi zoufalá sestřenice, co má koupit sestře a matce.

Mámě volal strýc, co má koupit nám.

Mně volala sestřenice, co má koupit dědovi.

Děda volal mámě, jak to bude zítra.

Mámě volala teta, co nám má koupit.

Máma nechápe pointu vánočního úklidu. Proč ještě dělat tolik zbytečných věcí, když už je tolik jiné práce? Tuto myšlenku jsme hojně podporovaly a snažily jsme se matku přesvědčit, že ani úklid našich pokojíčku není nezbytný. Matka ale argumentovala, že úklid pokoje není vánoční úklid, ale standartní úklid, který by se měl dělat automaticky a pokud si neuklidíme, nebudeme mít vycházky.

Všechny 3 na sobě máme krásný domácí obleček s několika dírami, který už dost smrdí. Nečesaly jsme se a některé ani nemyly.

Předvánoční pohoda!

PS: Celý článek je fikce a jakákoli podobnost se skutečností je čistě náhodná.

O O, <> + VZP

15. prosince 2010 v 21:14 | Tuleň |  můj život
článek jsem si po sobě nečetla; na gramatické chyby, překepy nebo na nesmyslné věci mě prosím upozorněte

Sestřenice do mě pořád hučela, ať si dojdu na oční, že jsem úplně slepá. Když mi to řekl i pan doktor na sedmnáctileté prohlídce, začala jsem hučet do matky, která mě nakonec objednala na dnešek, 15 prosince. Myslela jsem na to dlouho a vzhledem k tomu, že to byla moje první oční prohlídka, byla jsem z toho nervózní a natěšená.

V mém mexicko-českém diáři mám u 15 prosince dvě oči, které vypadají jako značky roztoku (OO s tečkou uprostřed), postupem času jsem si k tomu dodělala <> a vzp a nakonec i antikvariát a dárky s otazníkem. Moje představa tedy byla: oční - od 9 do 11 (v nejhorším), skočit zaplatit třetí dávku očkování a rovnou s tím vzít i tu slevu, kouknout se po Flóře po nějakých dárcích a všechny je koupit a pokud mi zbyde nálada, jít do antikvariátu pro učebnici na angličtinu a pak jít vyměnit jeden dárek k Palladiu a ve 12 se vrátit domů. Tak si uklidit pokoj, sníst něco plnohodnotného, naučit se všechno, co jde, napsat článek a usnout v 10 s krásným pocitem. Někdy ale věci nedopadnou tak, jak jsme si představovali. 

Šla jsem včera spát pozdě, vzbudila jsem se o půl hodiny později a celé ráno vypadalo naprosto jinak, než jsem si ho představovala. Místo rychlé snídaně, obléknutí a vyběhnutí z bytu jsem se probudila se strašnými a nevysvětlitelnými bolestmi břicha, vyplazila jsem se, koukala do blba, něco snědla a ve čtvrt na 10 jsem se potácela zachumlaná v šále z domu. SNĚŽILO?! (Sněžit = obrovské ledové věci mi létají do obličeje, je mi zima na nos, nevidím, mám mokré nohy (nastydnutí), chodím závějí)

Přišla jsem na metro, zasedla, trochu rozmrzla, vylezla z metra, šla do toho obrovského komplexu, hledala na tabuli, kde je oční. Nenašla, zeptala se pána, dozvěděla se, že je to pavilón E a že je dole, šla dolů, tam žádný ukazatel; jen jiné budovy a hromada sněhu, šla ještě dál, uviděla ukazatel na lékárnu, vzpomněla si, že matka něco o lékárně říkala, šla směrem k lékárně, byla ohozena autem, malými rychlými krůčky předbíhala starší spoluobčany a bála se, že se vymázne. Konečně jsem uviděla bílé E na zeleném podkladu. Blížila jsem se k budově a tam nápis dětské oční a šipka nahoru. Tak jdu k těm dveřím a říkám si jé! hurá!. Dveře zamčené. Vrátím se a jdu za tím starším spoluobčanem, kterého jsem před chvílí předběhla. Ten mě navede o pár metrů dál a já vcházím do neuvěřitelně přeplněné čekárny.

Nevěděla jsem, co mám dělat a tak jsem vyčkala za spoluobčanem a když si on vyřídil jeho věci, zeptala jsem se zmateně já paní sestřičky, která měla na jedné straně víc vlasů než na druhé. Nakonec mě pochopila, udělaly jsme mou kartu, ona mě opravila, že Černý most není 189 00, ale 198 00 a měla jsem jít čekat do dětského. Prý nakonci chodby. Bylo to úplně na konci chodby.

Přišla jsem tam a tam asi maminky nebo tatínci s maličkatými dětmi. A já. Sedla jsem si a čekala, až přijde nějaká sestřička nebo tak něco. Začala jsem si číst. Bylo to těžké. Děti tam pobíhaly, řvaly na sebe, smály se, hrály si s hračkami. Hned vedle mě byl takový vláček, který byl mezi dětmi rozhodně dost populární. Jak se točil, vyluzoval neuvěřitelné zvuky a k tomu v pravidelných intervalech pískal. Po pár desítek minut jsem si vzpomněla, že vlastně tady čekám na někoho a tak když slečna přišla, zahodila jsem knížku a běžela jí vysvětlit mou situaci. Prý že ok a že na ní mám počkat a zmizela ve dveřích ordinace. Počkat za dveřmi nebo v čekárně (ordinace a čekárna byly odděleny kusem chodby)? Šla jsem do čekárny a najednou si uvědomila, že možná jsem měla počkat za dveřmi. Dělala jsem tedy jakože jsem si dávala mobil a knihu do tašky a hned jak jsem ji viděla ve dveřích, letěla jsem za ní s taškou, aby mi ji nikdo neukradl.

Šly jsme spolu na druhou stranu, kde jsem měla zaujmout místo nějaké babičky, které bylo již lehce přes 100. Sedla jsem si na židli, podle instrukcí si dala bradu na věc na bradu a opřela čelo o věc na čelo. Koukala jsem na oranžovou tečku v modrém poli, která se různě hýbala. To jsem udělala i s druhým okem. Z přístroje vyjel nějaký papír s červeným pruhem a čísly a zase jsme se vracely. Udala mne do čekárny a tam jsem zase nějakou strašnou dobu čekala. Začala jsem jíst svou čokoládu, koukala na pořad o lidech v poušti a Egyptě, psala zprávy typu "Ukoušu si uši do špičata" lidem s O2 a zkoušela číst. Za nějakou megadlouhou dobu se ozvalo "Kubínová" a já běžela do ordinace. Tentokrát jsem šla do té ordinace. Na pravo v temné malé komůrce na mě čekala bílá židle. Paní mi dala divnou věc na hlavu já měla číst písmena. Obrovské F, menší Z a U, ještě menší, o trošku menší, ještě trochu menší, fleky s nohama. Dala mi pasku přes oko a že prý ještě jednou. Pak mi zkoušela nějaká sklíčka a říkala "je to lepší?" a bylo. Poslala mě do čekárny.

Pár maminek s dětmi už odešlo. Úplně legálně jsem si vzala barevný telefon a začala jsem točit ciferníkem. Když už mě to nebavilo, vyzkoušela jsem plastový vláček. Po dlouhém zkoumání jsem zjistila, že když se zmáčkne nahoře, tak píská. Později jsem držela píst v ruce a celý vláček se kolem toho točil. Udělala jsem to takhle i s koly. Byl to sice vlak, ale měl normální pneumatiky. Přesedla jsem si tak, abych lépe viděla na televizi. Zkoukla jsem nějaké pohádky a to už tam zbývali jen 2 pacienti. "Kubínová" a šli jsme zase do ordinace. Zase nějaký čachry a skončilo to tím, že si pro mě musí přijít rodič, sourozenec nebo aspoň kamarád. Všechny jsem hodila do práce nebo do školy a tak jim stačil matčin souhlas po telefonu, že pokud to neuznám za nutné, můžu jít domů klidně sama. Prý mi budou totiž do očí dávat něco, po čem nebudu vidět.

Buď jsem na to ještě čekala, nebo to šlo rovnou, ale sedla jsem si na židli a byla jsem zakapána něčím, co pálilo. Za 20 minut si mně prý zase zavolají. Seděla jsem v ordinaci, vzala si i leporelo, na kterém se začalo projevovat rozostření. Má sousedka Mařena, chtěla jabka kožená. Při psaní sms jsem na to koukala z cca. pěti metrů a připadala si jako moje matka, která si vždycky všechno oddaluje, pak zkouší jestli dobře zazoomovala, přimhouří oči a pak prohlásí, že to nevidí a že si jde pro brýle. Já brýle neměla. A mít jsem ani nechtěla?!

Když jsem si vyndavala věci z oka a chtěla se kouknout na ruku, co jsem tam měla, neviděla jsem to. Moje prsty byly něco růžového a dost rozmazaného. Seděla jsem tam, mrzly mi nohy a začínala jsem mít hládek. A dokonce i žízeň. Bylo už kolem dvanácté. Po půl hodině přišla sestřička, že teda už. Tak jsme šly zase do té ordinace úplně na druhé straně, kde jsem byla poprvé. Tam udělala úplně to samé jako  předtím, akorát že teď jí došel papír ve stroji a musela ho vyměňovat. Vrátily jsme se do jejich ordinace, oni řekli, že mám na levým jednu a na pravým půl dioptrie a že budu muset mít brýle aspoň na počítač, protože jinak by mě časem bolela hlava. Daly mi recept, já se snažila pochopit, co po mně chtějí a ostřit jak nejvíc to jde. Nepochopila jsem nic a tak jsem šla pryč.

Na sníh. Na sníh, který je zářivě bílý a padal. Očka viděla jsem na půl a nebyla ráda, že je venčím v tak agresivním počasí.

Story s Optikou vynechám. Potom jsem zamířila rovnou k metru, které se nachází nedaleko nemocnice, ale i tak jsem byla vysloveně šťastná, že už tam jsem! Jela jsem 2 zastávky a zase vystoupila na zimu a mokro. Přišla k činžáku, kde nebyly otevřené dveře, jako jsou vždycky a tak mě musela pustit ne moc šťastná vietnamka. Přišla jsem tam, vymáčkla se, dala peníze a šla jsem. Čekala jsem dlouhou proceduru, problémy a kyselé xichty; naneštěstí jsem si mohla zas nandat šálu a jít do VZP, kam jsem musela pěšky. Snííííhhhhhh, ziiiimmmmaaaaa, hlllaaaaaddddd.

Tam: Poměrně rychle vzatá, paní byla milá, podepisovala jsem nějaké papíry, kterým jsem nerozuměla, protože jsem nic neviděla, napsala jsem snad svoje jméno správně a do správné kolonky a nespletla jsem se snad ani v čísle účtu. A nakonec "Vám je 17?" a já odpovídám "Nó, já ještě nejsem plnoletá, je s tím nějaký problém?" a paní mě ujišťuje, že není "jen, že vypadáte tak na 12...". A asi před měsícem mi pan sekuriťák řekl, že vypadám na 14. NO A CO! AŽ MI BUDE 50, BUDU VYPADAT NA 40, heč!

Z VZP na Flóru, jakože pokoupím dárky nebo alespoň naberu inspiraci. Nic. Prohlouben hlad, bolení nohou.

A na přestup na B (ujely mi obě metra před nosem) a na Národní třídu do knihkupectví (zima, mokro, hlad, ale pořízeno), pak na Náměstí republiky (také se vám tyto 2 zastávky tak pletou?), kde jsem také pořídila (HLAD, zima, mokro, vybitá MP3, dokonalé vyčerpání). 

Jela jsem metrem, kde jsem se sesypala na sedadlo a zkoušela jak jsou na tom oči. Hlad. Ujel mi autobus, který mě mohl dovést až domů. Zima, sníh, morko, HLAD.

Nešťastně jsem přišla v 16:13 domů, zahodila boty, šálu, bundu, tašku a vrhla se do kuchyně. Vzala jsem to první, co jsem viděla a tak jsem začala hltat mléko. Tělo se asi překvapilo a pak překvapilo i mě. Najednou se z mléka staly strašně ostré věci, které se mi zabodly do břicha a já se div předklonem neflákla do kuchyňské linky.

Když jsem se probrala, začala jsem si chystat chleby ve vajíčku, jak je vždycky dělávala maminka. Ale já nevím, jak je dělávala maminka. Bylo to nepoživatelné. Ale byl hlad.

Během jídla jsem se prohlédla v zrcadle. Moc jsem toho neviděla, ale když jsem pořádně zaostřila, zjistila jsem, že mé zorničky se staly gigantickými! Skoro ani nebyla přes černotu vidět má normální hnědá barva očí. Vypadala jsem jako kocour. 

Co bych dala za to, kdybych byla dneska v teplé škole a pak šla zase domů a tam zůstala!

Vamos a volar mate?

11. prosince 2010 v 16:12 | Tuleň |  mi México
-Vamos a volar mate?
o No.
- Por?
o No podemos?!

Mexický školský systém je plný nerovností a rozdílů, tak jako celá země. Můžete být ve škole, kde jsou ve třídě 4 lidi, ve škole, kde je vás o trochu víc a každý den koukáte na filmy anebo ve škole, kam chodí 3 000 studentů, musíte se sakra hodně učit a škola má vlastní krámy, vlastní družstvo amerického fotbalu, obří posilovnu a park. Já měla tu čest poznat 2 školy, které zapadaly špíše do třetího typu. Ačkoli jsem strčila UVM v Meridě do skupiny s Tecem z D.F, liší se snad v milionu věcí. Jednu věc ale mají stejnou. A tu jsem poslední dobou začínala strašně postrádat na českých školách.

Každý učitel měl svou třídní knihu, kam si psal absenci u svého předmětu. Dítě nesmělo mít více zameškaných hodin než 30% (?) a něco jako omluvný list vůbec neexistovalo. A tak se stávalo, že se pololegálně zatahovaly hodiny. Nikdy jsem nepochopila, jestli se to teda smí anebo jestli je to v rozporu se školním řádem, ale prostě se to dělá. V každém případě se některé vyučovací hodiny trávily mimo třídu celkem často.

Ze začátku mi to přišlo prostě jen jako ulévání, které je pro lajdáky, kteří se nechtějí učit, a já jsem byla ráda pryč z nudné hodiny, kde jsem jenom seděla a připadala si, jako by na mě mluvili čínsky. Nebo španělsky. Postupem času, lepším rozuměním španělštiny, přestupem na Tec a jednou chytrou větou paní profesorky na DPH [de pe ače] (zsv) jsem ale změnila názor. Všichni učitelé k zatahování zalétávání (volar = létat)
přistupovali jako k hrozné věci, která by se neměla dělat. Tato profesorka to ale schvalovala a říkala, že studenti jsou prostě někdy vyčerpaní a někdy se chtějí třeba učit na důležitější předmět nebo prostě jen nemají náladu na nějakej debilní předmět, kterýho maj plný zuby.

Teď, když už se zase učím a nechodím do školy jen proto, že se doma nudím, tak mi to strašně chybí. Když my chceme udělat něco takového, musíme zatáhnout celý den a k tomu přinést omluvenku. Ten den strávíme doma, nudíme se a pak si musíme dopisovat zápisky z celého dne, ne jen z jedné hodiny.

Česko asi nechápe, že i když jsme ještě maličtí a pubertální, tak máme nějaké problémy, které nás třeba zatěžují a kvůli kterým se nedokážeme na nic soustředit a prospělo by nám, kdybychom si mohli vybrat nějakou jednu hodinu, kdybychom se šli zcela legálně vyvětrat ven, probrat ty problémy s kamarády, vyřešit si je jiným způsobem nebo prostě jen jít někam a tam bez výčitek spát. Když to nejsou problémy, je aspoň možné, že jinak není čas na dodělání referátu, nebo si chcete zopakovat látku na velký test, být dříve doma, nebo prostě jen nesnášíte profesorku matematiky a chcete bez ní trávit, co nejvíce času anebo vám připadá zbytečné být na hodině španělštiny, protože jí nepotřebujete a radši ji strávíte ve společnosti kamarádů z jiné třídy.

My jsme nuceni chodit na všechny hodiny, i když tam děláme bordel, nesoustředíme se, učíme se na jiný předmět, píšeme si sms s ostatními spolužáky, povídáme si,
poslucháme MP3, jsme nasraní a nasraní zůstaneme.

Přísahám vám, že se neuvěřitelně těším na vejšku! Budu studovat věci, které mě většinou budou bavit, budu moct zatahovat a nebudu 3x týdně ve škole od 8 do 16 hodin. Nebudu nucena chodit na výtvarku, kde 2 hodiny koukáme do zdi, ani na chemii, kterou absolutně nechápu a nemám šanci ji pochopit a ani na fyziku, kterou vždy strávíme koukáním na Himym.

Na jedné straně bych si strašně přála, aby to bylo možné, ale na druhé asi rozumím, že teď by to bylo v rozporu se zákonem a ne všichni mají tolik mozku, aby nezalétávali všechny hodiny. Na třetí stranu, pořád nám do hlav vtloukají, že střední škola již není povinná a že jsme tam jen proto, že chceme. Tak ti, co nechtějí, by měli aspoň snazší únik a nemuseli by se tam tak mučit, což by potěšilo nejen je, ale i jejich učitele.

VAMOS A VOLAR LAS CLASES!

Ženy jsou strašné. Ženy jsou strašné?

4. prosince 2010 v 23:17 | Tuleň |  mé úvahy
Toto téma už se v mém okolí probírá nějakou dobu. Jak již o mně víte, jsem strašně ráda s kamarády. Kamarády mužského pohlaví. Jak to asi může teď vypadat? Buď, že jsem děvka, lesba nebo jen divná. Já si myslím, že nejsem ani jedno z toho, ale to posuďte sami. Prostě mám jen ráda klid, pohodu, blbý kecy o ničem a ráda se dozvídám drby z jiného soudku a z jiného pohledu než jsem zvyklá slýchávat.

Ženy, holky, slečny, dívky, paní, děvčata nebo dámy, všechny jsou stejné! Ukecané, mají ječivé hlasy, jsou žárlivé mezi sebou, všechno strašně probírají a to několik set krát a do detailů. Všechny kolem sebe pomlouvají a řeší sebe, vás, rodinu, sebe, lidi, co znají i lidi, co neznají. Jsou strašně akční. Pořád musí něco dělat. Stráví 10 hodin denně před zrcadlem a při výběru oblečení a potom stejne vždycky vypadají tak, jako na začátku, ne-li hůř. Dokáží se bavit 3 dny v kuse o dietách a o tom, co všechno snědly. Píšou vám 500 sms denně, když zrovna nemáte náladu, rozbrečí se kvůli naprosto všemu, soukají z vás věci, které byste si chtěli nechat v danou chvíli pro sebe a mají o vás obavy ve chvílích, kdy je to naprosto zbytečné. Jsou vypočítavé, jízlivé, nevyzpytatelné a v celku jejich charakter je odporný!

Na druhou stranu, být 24 hodin denně obklopena bandou puberťáků, bavících se jen o jejich imaginárním sexu, pornu, počítačích a fotbalu také po chvíli omrzí. Je zajímavé se dozvídat, jak hodnotí ostatní slečny, co je pro ně jak důležité, co si myslí, když má slečna jen jedny šaty do tanečních. Ale zaprvé jsou některé jejich  odpovědi pro nás ženy nepochopitelné a zadruhé muž nikdy nemluví úplnou pravdu, protože jeho image je být drsný a prasácký, takže nám říkají to, jak si to myslí jejich extrojá a ne jejich introjá, \podle kterého nakonec jednají, že.

A na druhou stranu, jsou to ženy, které nás dokáží pochopit a většinou si na nás v době krize udělají čas. Které nás podrží, které se nás po rande ptají "Tak jaké to bylo?", které nás nechají vykecat se, kterým se můžeme svěřit s čímkoli. Řeknou nám "Strašně ti to sluší!", když to potřebujeme slyšet a "To je fakt strašný.", když máme ještě čas se převlíknout před tím, než přijdeme mezi lidi. Rozesmívají nás svými naprosto zbytečnými sms zprávami, můžete se s nimi smát několik hodin bez zjevného důvodu a převlíkat se před nimi bez jediného divného pocitu.

I pro mě překvapivé vyuzlení z téhle situace je, že ženy jsou fajn, jen když je poznáte víc a muži jsou dobří z dálky a pak hodně z blízka. Z mých zkušeností kamarádství s pány vyplývá, že se vždycky nějak po chvíli posere. To s ženou má trvanlivost vyšší. Doufám, že aspoň nějaká kamarádství si udržím na mnoho let. Je mi teprve tři čtvrtě na 18 a tak jsem za těch 17 let nenasbírala tolik zkušeností, které by to potvrzovaly, a tak pořád můžu doufat v to, že vydrží. Když to nevyjde, tak tu aspoň vždycky bude rodina, kterou si na rozdíl od kamarádů nevybíráme, ale zbožňujeme ji. Tedy alespoň ti, co měli štěstí.