Listopad 2010

Milý Ježíšku

29. listopadu 2010 v 18:09 | Tuleň |  můj život
pan Kristus Ježíš
Kdekoli, kde se nachází
Zemské nebe
201 12/010


Drahý Ježíšku,
minulé Vánoce jsem strávila s Tvým největším sokem Santa Clausem. Ačkoli dům byl zatopen soby a červenobílými věcmi a ačkoli jsem Ti nepsala dopis, nepřestala jsem na Tebe myslet a mezi severními póly jsem si Tě připomínala také několika sty modely Betlému kolem roku nula, protože Vánoce jsou přeci svátky Tvého narození a my ti za to děkujeme. Je úžasné prožít alespoň jeden týden v roce v pohodě, klidu a míru, s pohádkami a s rodinou.
    Nebudu psát, že bych si Tvé dary zasloužila, protože za prvé je to naprosto jasné a za druhé nechápu, celou tu věc s dárky. Ty máš přeci narozeniny a tak bys je měl obdržet ty, ne? Nemůžu však říci, že bych s tím měla nějaký extrémní problém.
    Protože jsem nejúžasnější, přála bych si vélkou láhev fráncovky. Ta má, co ji mám již od narození, záhadně došla. Proto bych Tě prosila, zda-li bys mi ji nemohl znovu navrátit. Umíš si představit, jak bych bez ní trpěla, kdyby mi třeba rostla noha? Pokud by nebyla k sehnání ta velká, spokojila bych se i s několika malými, které bych přelila.
    Protože jsem nejzávistivější, přála bych si ten náhrdelník s přívěskem K, jak koupila matka mexickým sestrám. Je strašně pěkný a je to K, které říká, že jsem Karolína. I že jsem Kubínová. A že ho mám od tebe, od Krista. Myslím, že tento dar je výhodný pro obě strany.
    Protože jsem nejchlupatější a nejnebojácnější, přála bych si depilátor, který - na rozdíl od našeho nynějšího - depiluje. Ačkoli mi z té představy vstávají všechny chlupy hrůzou.
    Protože jsem matfyzák, přála bych si pravítko s ryskou s různými obrázky, aby mi ho všichni záviděli a já se na matfyz dostala.
    Protože jsem nejpraktičtější, přála bych si rozdvojku na sluchátka, abych mohla zapojit ty sluchátka, u kterých mi jde jen jedno. Samozřejmě ale nemám tušení, kolik by to tak mohlo stát, takže jestli Ti to bude připadat jako kravina, tak to nevyžaduji.
    Protože jsem nejkrásnější, přála bych si dlouhé náušnice (dlouhé a tenké), bych si je mohla protáhnout všemi dírkami v uchu, případně i jinými.
    Protože jsem nejkreativnější, přála bych si fixy, abych měla ve škole čím podtrhávat důležité věci v sešitě, protože jinak nemám šanci se v mých zápiscích vyznat.
    A doposlednice; protože jsem nejlabužničtější, přála bych CELÉ RODINĚ jakoukoli věc na mixování, protože CELÁ RODINA po ní MOCNĚ touží.

    Děkuji Ti za všechno z celého srdce. Hlavně za to, že z Tvého narození udělali takovou fantazii, že i 2 000 let po té události se na Tebe vzpomíná.
Za rok zase nashledanou!

Tvá oddaná
Karolína
Kubínová


I když dopis Ježíškovi považuji za dosti osobní věc, tentokrát jsem se rozhodla s vámi tuto intimní záležitost sdílet. Sestře je 21 a také stále píše dopisy. Každý rok si vezmeme čistý list papíru, napíšeme dopis, nakreslíme obrázky a dáme za okno. Bohužel tento rok načapala sestra matku, jak mi dopis ukradla, takže mi Ježíšek naprdí. Snad si to přečte alespoň tady...

Všichni jste hnusní a smrdíte a nikdo vás nemá rád!

25. listopadu 2010 v 19:29 | Tuleň |  můj život
Jak stres odběhl, užívám si ty krásné a  nenáročné dny ve škole. Zase začínám řešit lidské vztahy a stávám se sociálnější. S tím také ale přišly problémy.

Já jsem se vždycky považovala za takovou tichou dívku. Nevím, jestli je to jen nějaký můj divný a zkreslený pohled na sebe samu, nebo jsem se opravdu nějak změnila, ale jisté je to, že mi připadám trochu změněná. Už  se nebojím TOLIK nových věcí, poznávání nových lidí a dokonce se i bojím míň těch starých, které už dávno znám, také už mi nedělá takový problém měnění plánů, organizování (to jsem ještě moc nevypilovala), rozhodování, ptaní se cizích lidí, kde je záchod a dokážu uprostřed roku změnit předmět ve škole. Také na mě skočil přístup k životu, který bych popsala jako velmi pozitivní a užitečný, realistický, plný, dobrý a ještě k tomu pak usínám bez výčitek a stejně tak se i probouzím. No není to sen každého z nás?

Abych se ale dostala konečně k tomu problému, který nazvu Sociální Problém (dále SP). Problém spočívá v tom, že naše škola je malá odporná krychle. To sem ale nepatří. V této krychli se znám s mou třídou (2. A), ve které jsem teď, s mou minulou třídou, ze které jsem propadla (3. A), s kusem 3. C, kam chodí kamarád už ze základky a s jednou holkou (Kravička) o 2 roky nebo o jeden mladší (nikdy si to nezapamatuju), se kterou se znám kvůli mé sestřenici, která nás představila. Toto znamená, že tam mám ráda moc lidí a chci se všemi trávit mnoho času. S mým debilně zasraným rozvrhem nejhorším na škole (ověřeno profesorkou třídní) trávím ve škole rozhodně mnoho času, ale ani to nestačí.

Rozhodla jsem se to řešit tak, že budu nejvíce s mou současnou třídou, protože je to nejpraktičtější a že budu všechny hezky poctivě zdravit a že s nimi prohodím slovo. Na problém se můžete kouknout v následujícím příkladu: Tuleň jde pro učebnici do skříňky doprovázena kamarádkou z 2.A. Cestou potká Kravičku, udělá na ní nějaký ksicht a doběhne kamarádku z 2. A. Najednou vidí kamarádku ze 3.A, na kterou také udělá ksicht a přihodí slovo, čímž se rozběhne konverzace a kamarádka z 2. A se ztrácí ve změti lidí a já už nemám šanci ji doběhnout a tak rychle ukončím konverzaci s kamarádkou ze 3. A a běžím za kamarádkou z 2. A. Konec: Kamarádka z 2. A je nasraná, že jsem ji opustila a kamarádka ze 3. A je nasraná, že se s ní nebavím.

Řešení:  1) Zaměřit se na jednu skupinu lidí (NE - nasrání ostatních skupinek a ztracení cenných kamarádů)
2) V pondělí jedna, v úterý druhá, ve středu třetí, ve čtvrtek čtvrtá a v pátek by bylo velké losování o to, kdo mě bude mít ( NE - nasrání všech)
3) Zastavit čas (NE - nereálnost)
4) Nebavit se s nikým (NE - zkažení života na střední škole a nasrání všech)
5) Všechny skamarádit (NE - nedostatek koulí)

Já už fakt nevím! Všichni si stěžujou, že na ně seru, ale to není pravda! Nejlepší řešení by asi bylo všechny je skamarádit, ale už jste slyšeli o mých organizačních schopnostech, já na to prostě nemám takový koule a ještě k tomu je jich strašně moc a nevím, jak bych to promíchala. V každém případě mám na to ještě rok a půl a budu to muset nějak zkoušet. 

SP se nevztahuje samozřejmě jen na školu, tuto strašnou věc pak mimo školní výuku zhoršuje ještě to, že mám také ráda svou rodinu, spolužáky ze základky, lidi z tábora, teď i chodím do práce atd. Všichni si stěžujou, že se o ně nezajímám. Někdy prostě ani pozitivní způsob života nemůže překonat všechny hory! Opravdu mě to strašně mrzí, ale nestíhám to!

Strašně mi to připomíná jiný můj SP, který je jen takovým zvětšeným obrazem SP zmíněného výše a to v poměru 2:5. Totiž SP mezi Mexikem  a Českem. Když sem byla v Mexiku, slyšela jsem pořád stížnosti, že neodpovídám na maily, nepíšu na blog, nejsem na icq a že prostě na vás seru. Teď naprosto to samé slyším z mexické strany! A k tomu ještě kamarádka odjela také na rok do USA a vidím úplně to samé, že taky na nás sere. To je prostě normální sakra! A neosočujte mě z toho! Jak jsem tam sakra měla žít normální život, kdybych pořád byla na compu (což jsem bohužel někdy byla a do teď toho silně lituju)?! A jak bych teď mohla žít zase normální život tady, kdybych byla jenom na počítači a povídala si s Mexikem, tady na vás srala ještě víc?

Než začnete někoho osočovat, představte si sebe v jeho situaci. Pro tohle všechno vám říkám, že jste hnusní, smrdíte a nikdo vás nemá rád!

Kde se vzal, tu se vzal, objevil se Pumčeloud

23. listopadu 2010 v 20:12 | Tuleň |  můj život
Vzpomínám si, jak jsem před dvěma lety četla článek na jednom blogu o nějaké stránce, o které teď najednou všichni mluví a že je hrozně výborná a já nevím co. Jmenovalo se to facebook nebo tak nějak.

Teď už snad i můj děda ví, oč jde. Facebook dostal mnoho přezdívek, neustále se o něm mluví, jsou na něho připojené různé internetové stránky, funguje na znovunalezení starých přátel a udržení kontaktu s nimi, poznávání lidí, se kterými jsme se viděli 5 minut, zabíjení času, chatování, organizování akcí atd. Je prostě součástí každodenního života většiny mladých lidí. A tak jako všechno má i facebook své vlny cool věcí. Všichni tomu podlehnou, zabavují se, vzrušeně o tom diskutují a za nějakou dobu na to zapomenou a to ať je to polštářová válka, lízání lízátka, kvíz, farma, šťouchání, "co si o mně myslíš" obrázky, označování přátel jako matku, dávání si vtipných přezdívek a jmen (že, Karolo), poker, stalkerská statistika, "vsadím se" skupina, "když... tak" skupina (nikdy by mě nenapadlo, že toho opravdu může být tolik! facebook je neuvěřitelný!) ,pravdivé otázky, umrtí Jacsona, nahrávání co největšího počtu fotek, 100 věcí o mně, které asi ještě nevíte... I já jsem se nechala některými poznamenat. Řekla jsem si, že do té poslední vlny, kterou jsem stihla zaznamenat, se už nepustím.

Dej si na foto v profilu svou oblíbenou pohádkovou postavičku a připomeň si, jak to bylo krásné koukat se v televizi na pohádky. Tyto zprávy - někdy trochu obměněné (jú! lidičky! dejte si jako profilovku nějakou pohádkovou postavišku, co jste měli rádiiiii!!!!) - se u mých přátel objevovaly čím dál tím více a Vílu Amálku jsem s Rákosníčkem jsem začala potkávat víc a víc. Říkám si prohoba, tak k tomuhle se teda fakt už nesnížím!. To si říkám nějakou dobu a najednou na mě kouká Pat a Mat, které od doby, co pamatuji, nesnáším, Bob a Bobek, Ája od Fíka i Kačer Donald. Dosti často dávám oči vsloup.

Ale najednou to přijde! VČELÍ MEDDÍDCI! Říkám si nee, nee, nesnížím se. Ale pak zase včelí meddídci... ... chvátám chvátám, nemám chvíli klid... neee! ...Čmelda ...NÉ ...napolíčku v jetelíčku ...jen to ne ... ...ANÓ...

V hlavě jsem zase začala vzpomínat na všechny ty okamžiky, co jsme spolu prožili, na ty písničky, na Duha duhovám jak vždycky začínal jeden díl, na to, jaké si žili živůtky, jak jsem při nich usínala, na jejich televizní zpracování.... A bylo to jasné. Ihned jsem zanechala pokeru a chatování, vrhla jsem se na google a hledala to, o čem jsem věděla, že se za to nebudu muset stydět. Pučmelouda. Obrázky byly jen malé, tak jsem našla video, zmáčla PrtSc, upravila v malování a místo Karolínky už byl Pučmeloud. Zaklapla jsem notebook, přendala kazety, zapnula rádio, zmáčkla to vražedné tlačítlo play, zhasla a s brundibáry usínala.

Zase jsem se nechala oblbnout. Zase jsem in. Ano, jsem snadlo ovlivnitelná osoba a prostě nemám takové koule, abych vlnám utekla. Ještě k tomu jsem poslední dobou celá taková rozplývavá. Tuhle jsem si vzpomněla, že budou Vánoce a málem mi usměvem utrhla tvář. Ty pohádky jsou strašně krásné a Vánoce budu trávit krásně s rodinou. A s Pučmeloudem, protože ten tam aspoň do Štědrého dne zůstane!

Pučmeloud je totiž čmeláčí strašidlo. A je to jediný Pučmeloud na světě!

Noviembre de 2010

21. listopadu 2010 v 17:17 | Tuleň |  můj život
Po dlouhé době se vracím zpět k mému kočkovitému tuleni. Za tu dobu se stačilo změnit mnoho věcí; konečně mám za sebou zkoušku DELE ze španělštiny, jejíž výsledky se dozvím za 3 měsíce, začala jem otevřeně nenávidět svou práci, začala se zase učit do školy, přiznala jsem si, že můj notebook již nebude nejmladší, zjistila, že tuleni jsou strašně vtipná a dementní zvířata (pamatujte si to, až mi budete kupovat něco na Vánoce), že Vavruška dělá nejlepší taneční na světě a že nekteří lidi jsou odporní a nikdy se nezmění. Přiznala jsem si, že hodinky jsou úžasné věci. Doložila, že miluji čenobílé české filmy. Se strašnou bolestí na srdci jsem zjistila, že si musím mýt ofinu každý den a že prostě nemám koule na to, abych si depilovala nohy depilátorem. Začala jsem zase luštit sudoku, rozhodla se ve škole chodit i na francouzšinu, prodala svou první peněženku z krabiček od cigaret a začala nový rok novým diářem.

Poslední dobu jsem trávila trošku jinak, než ostatní. Chodila sem do školy zřídka, místo češtiny měla španělštinu, dozvěděla se drby od učitelů o ostatních učitelích, slunečné dny jsem zůstávala doma a ty neslunečné také. Před testy nabiologii si opakovala, co znamená arrastrar, trhala si vlasy a koukala na nejlepší mexickou telenovelu na světě. Ty zkoušky daly mé psychice zabrat. Není v tom jen těch 2060 korun, které jsem měla za zkoušku zaplatit, ale teď se v tom testu zobrazí celé mé zakončení nad Mexikem. Poznám, jestli můžu nosit beztrestněv hlavě kytky a mašle, psát si do životopisu, že jsem na španělštinu expert, radit kamarádům na hodinách španělštiny a když mi moji kamarádi na msn řeknou, že jsem místo albánští politici by si neměli dobírat egyptské malobchodníky, protože by se mohlo stát, že jednoho dne zhynou bolestinou smrtí napsala můj pes smrděl tak, že jsem myslela, že všichni zemřeme bolestivou smrtí, tak si řeknu, že to byla chyba z nepozornosti a že jinak španělsky umím. Když to neudělám, přejdu do nálady Všechno je ztracený a skočí na mě zase to, že jsem úplně vypatlaná.

Ne, není to jen o tom papíru (který si zarámuju a v den, kdy ho budu mít - pokud - tak si ho přidělám před jméno na facebooku), je to o tom pocitu. Tak mi hlavně nezapomeňte držet palce. A za chvilku tu budou Vánoce. Už mi v pokoji svítí svíčka a v MP3 mi jedou koledy. Hih