Říjen 2010

Tuleň má nový kabát

31. října 2010 v 17:44 | Tuleň |  můj život
Můj tuleň bude za půl roku a pár měsíců slavit páté narozeniny. Tyto půlkulatiny samozřejmě již plnoletá majitelka řádně oslaví. Než se ale tak stane, měli bychom si ujasnit, že se toho možná tuleň nedožije. Je klidně možné, že má nenávist k blog.cz vyvrcholí a nebo si najdu nějakého muže a budu se zabývat jím a ne blogem. A nebo že přijdu o obě ruce. A nohy. Pusu. I hlavu. Nebo se toho nedožijete vy. Autobusy jsou zrádné.

V každém případě teď jsme všichni tady a ptáme se sami sebe Kde asi za půl roku budeme, ale musíme řešit věci, které nás tíží v tuto chvíli. Nedodělaný projekt na češtinu, test z češtiny, zkoušky ze španělštiny, zkoušení z chemie, šaty do tanečních, bolavé břicho, kabát, který nemám a tulení kabát, který je dosti neaktuální.

Již 4. července, kdy jsem se vrátila z letiště, mi bylo jasné, že mexický design se musí změnit. Sice jsem v Mexiku byla, vzpomínám na něj každý den a miluji ho, ale aktualita se počítá. Přemýšlela jsem dlouho a dlouho jsem nemohla na nic přijít. Koukávala jsem na ostatní blogy a snažila se z nich inspirovat, našla jsem www.foundshit.com, našla jsem puzzle, ptala jsem se na názory, zkoušela a nakonec našla a vymyslela! Blog.cz mě vyhodí z autorského klubu, protože jsem ke kočce s parukou neuvedla zdroj, což je hrubé porušení pravidel! Ale já jsem na svou kočku pyšná! použil jsem obrázky, photoshop a malování! Dělala jsem se s tím tak týden. Pokud se vám to nelíbí, neříkejte to moc nápadně.

Tímto tedy zahajuji další - v pořadí již šesté - tuleňovité období! Škoda, že tam s tou parukou nebyl taky tuleň...

Nepoznáš hrnek na kafe od hrnku na čaj?!

29. října 2010 v 12:38 | Tuleň |  má rodina
Každá průměrná rodina má nějaké své mouchy, tajemtsví, priority, svůj slovník, zvláštnosti, charakretistická gesta a pravidla. My jsme podle tohoto měřítka nejprůměrnější rodina na světě a máme těchto věcí hromady hromad. Mezi naše největší úchylky patří hrnečkový problém. 

Nejenže já s matkou musíme v obchodech vždy projít strašně rychle kolem regálů s hrníčky, abychom tam neutratily celou výplatu, ale dokonce i v restauracích, v kavárnách, hospodách, ve starbucksech, bufetech nebo na besedách evropské unie krademe (někdy se i zeptáme) krásné skleničky či hrníčky, takže doma nemáme žádnou sadu stejného nádobí a máme toho plnou kuchyň. To by bylo ale ještě akceptovatelné a normální. Někdo nakupuje boty, někdo elektronické spotřebiče a někdo se vyžívá v hrnečcích. Problém je jejich užívání.

Už skládání do police něco o hrnečku říká. Úplně v levo jsou vysoké na čaj, vedle vzadu jsou ty s krávou, které se musí mít v ruce, takže je moc nepoužíváme a jsou jen na mléko, před nimi jsou oválné a tlusté na kafe, kapučíno a možná i kakao, vedle jsou oválné tenké, které nikdo nemá rád a dají se použít v nejhorším i na čaj. Před nimi jsou 2 kulaté skleněné hrnečky, při čemž jeden je od Pickwicku (přirozeně na čaj) a druhý je MŮJ na kapučíno a kafe se zmrzlinou, který byl koupen přesně na tyto příležitosti. Dále tekné se zářivými obrázky, nahoře rozevřené na čaj a před nimi ten vélký ze Starbucksu. V předpředposlední řadě je jeden s tvarem jako na kakao, ale s obrázkem na čaj (sporný hrnek, takže ho nepoužíváme), maličkatý bílý a tenký ze summitu evropské unie, který kvůli malému vzrůstu, bílé barvě na mléko a tenkosti na čaj také nemá jednoznačné použití a poslední zelený tenký jednoznačně na čaj. Předposlední řadu tvoří jasné hrnky na kakao se sněhuláky a kakaovým tvarem (nahoře se zšiřuje), kde jim velí matčin hrnek na urologický čaj stejného tvaru, ale s kostičkami.  A jako poslední máme sadu hrnků na čaj s ovocnými vzory!

anetka a hrneček
A skleničky mají také svůj řád. Na začátku postává sada sloních noh, které dostaly svoje jméno kvůli svému zajímavému prohnutí, kvůli kterému se z nich nedá dobří pít. Sklenice na pudingy, které také bývávávávávaly v sadě, ale bohužel už jsem jich více než půlku vymlátili. Dále vázy; obrovské hranaté těžké a tlusté sklenice, ze kterých se také dá pít jen obtížně. Prostřední řadu tvoří 2 dlouhé tenké sklenice, které slouží jen v létě a to na džus s ledem, jedna sklenice od hořčice a půl litr od Kofoly, na který jsem velmi hrdá, ačkoli je také obrovský a těžký, takže dosti nepraktický. Další řadu obsahují různodruhé sklenice; krásná malá roztomilá sklenička od Mattoni (summit EU), zajímavá modrá snad od Magnesie, velká od Radegastu a modrá tlustá a velká také od nějaké vody. V poslední řadě se tyčí objemná matčina na spaní, rodinná nemocniční, kterou jsem dostala od kamarádek a dlouho jsem nevěděla, jak ji použít až jsem přišla na to, že je lehká, s prasátkem a má úžasný tvar, takže se používá při nemocech. Úplně vzadu je jedna mexická, která je sice moc hezká, ale také nepraktická.

Možná to vypadá, že je to konec a že toho více snad už být nemůže! Může! Máme ještě hrnky na vaření, které jsou v jiné polici a rozdělené na vajíčka, mouku atd a pak ještě nemocniční hrnečky, což jsou hrnečky s pokličkou a obličejem, které musíte mít v období nejhorší nemoci spolu s nemocniční skleničkou.

Na to, že se má sestra tyto jednoduchá pravidla umístění není schopná naučit, jsme si už zvykly, ale když přijde nějaká návštěva, řekne "Udělám si čaj" a vyndá hrnek na kakao?! To je vrchol! Jak může být někdo tak nevzdělaný, že nepozná hrnek na čaj od hrnku na kakao proboha?! A co kdyby si chtěl vzít nemocniční?! To už by to se mnou opravdu asi šlehnlo a naše přátelství by rázem skončilo...

Omlouvám se, ale doma by měla být domácí pohoda. Ta je udělaná věcmi, které domů patří; domácí obleček, nohy na stole, otevřené dveře na záchod, chuchvalce prachu pod postelí a správně použitý hrnek!

I měsíc už šel spát...

26. října 2010 v 4:57 | Tuleň |  můj život
Jak jste si správně všimli, tuleň prochází krizí. Přišel podzim, přišel stres se zkoušek a ze školy, přišel kamarád, který mi řekl, že píšu sračky, přišli vzpomínky a starosti. A to všechno způsobilo, že je teď 4:32 ráno a já neležím ve své postýlce povlečené barevným povlečením s nevypratelnými kapkami od fixy, jak by asi všichni čekali, ale sedím u mého psacího stolu u zírám do notebooku.

Nedívám se na měsíc, protože už dávno odplul po obloze někam, kam mé oko z okna v pokoji nedohlédne. Tiše mi tu hraje rádio. Upíjím čaj, který jsem vyměnila místo kafe s mlékem, cukrem a kakaem (nový vynález), které už jsem měla dneska asi 5x. Lítám v pravidelných intervalech na záchod, což znamená, že můj trávicí systém funguje správně a potvrzuje, že čaje i kafe mají opravdu močopudné účinky. Pálím si ruku na horkém notebooku. Je totiž celý rozpálený a jak píšu, tak mám na něm položené zápěstí a čekám, kdy se mi přepálí žíly a já umřu zajímavou smrtí a už dneska ráno o mně bude reportáž ve Snídani s Novou.

Je mi zima. Mám na sobě pyžamo s kobrou, které moje sestra odmítla nosit kvůli fobii z hadů. K tomu růžovobílé papuče, které má každý člen naší domácnosti a kvůli strašné zimě jsem teď na sebe hodila i pončo, které nám ušila babička. Už nemám, co dělat.

Ale spát jít nechci. Bojím se totiž, že bych se neprobudila v ten čas, ve který se probudit potřebuju. A nebo bych se vzbudila ve velice špatné náladě a s obřími kruhy pod očima. Patrně většina z vás má zítra ředitelské volno. My ne. Ale máme projektové dny, takže by mi stačilo vzbudit se v 7 a ne v normální čas, kdy chodím do školy tj. 6:11. Čeká mě náročný den. Začnu ho školní návštěvou knihovny, dále budu s kamarádkami a potom rovnou zamířím na taneční. Třeba ale kvůli únavě den uběhne rychleji.

Nejraději bych čas zastavila, anebo ho posunula o měsíc dopředu. Nechci začít ten dnešní/zítřejší den. Nechci začít žádný. Chci, aby tato noc trvala déle. To proto nejdu spát. Spánkem se vše urychlí.

Yummy, mám rád jídlo!

17. října 2010 v 19:37 | Tuleň |  mé úvahy
Poslední dobou mi úvahy o jídle rozhodně nejsou nijak vzdálené. Uvažuji o tom, co budu jíst, uvažuji o tom, kdy budu jíst, uvažuji o tom, jestli mám dost jídla na den, kdybych neměla, kde bych si opatřila víc, kolik hodin či minut mi do jídla zbývá, na kolik procent se může stát, že si sním vlastní uši a teď se objevila i myšlenka, odkud se jídlo vzalo.

Když nám paní učitelka na základní škole řekla v hodině chemie, z čeho jsou párky, věřila sem jí jen na půl, protože po nějakých letech s ní už jsem si zvykla, že nekteré věci trochu zveličuje. Vyprávěla nám, že v párcích jsou vlastně jen odřezky a zbytky z masa, rozemlété kosti, barviva, sádlo, sůl, soja, kořeníčko, škrob atd. Od této doby jím párky pořád, ale rozhodně ne v takové kvantitě a s takovou chutí.

Teď mě sestra upozornila na článek na novinkách.cz Pokrm z rychlého občerstvení ani po 137 dnech nenapadla plíseň, jehož název situaci dost vystihuje. Abych nezapomněla, rychlým občerstevním je myšlený McDonald's. 

Paní si koupila Happy Meal (slyšíte tam tu radost) a 137 dní se toho ani nedotkla. Píše "Po této době jsou hranolky jako čerstvé, žemle trošku ovadlá a maso jen trochu seschlo. O plísních a rozpadu tohoto "biologického" materiálu nemůže být ani řeč. Každý jiný organický materiál položený volně na vzduchu by přitom po tolika dnech byl jen hromádkou hnědočerné mazlavé hmoty obalené různými druhy plísní." 

Toto prostě znamená, že to neobsahuje ani zbla něčeho normálního a přírodního a že chápu, že chápu, proč Američané umírají tak mladí a Dr. House má pořád tolik zajímavých případů!

Už se to ale ví, že jsou to sračky a že výživná hodnota tohodle se rovná výživové hodnotě postarší igelitové tašky z Lidlu. Ale stále to jíme. Jíme ty chutné párečky, zahřešíme si jednou týdně u Meca, dáme si ta neuvěřitelně obrovská rudá krásná jablka, tu polívku z pytlíku, kterou máme doma už 2 roky a smlsneme si nad Kolou, ve které vypijeme 36 kostek cukru na litr.

No, tak dobrou chuť. Z čeho asi bude to gigantické grilované kuře, které si teď dám k večeři?

Dětská zkreslení aneb creciendo como nubes en el cielo

13. října 2010 v 22:31 | Tuleň |  můj život
Na začátku je vajíčko a spermie. Potom přijde oplozené vajíčko, které pomaličku roste, zrodí se ruce, nohy, hlava, dítě vyleze, řve a vylučuje, batolí se, sedí, chodí na záchod, jde do školky, jde do školy - na první stupeň, na druhý, na střední... a během celého tohoto procesu se rozvíjí jeho osobnost, vznikají traumata, úplně bezdůvodně máte chuť vyrvat oči tomu, kdo vám říká kazisvěte, zažíváte zklamání i radosti, což si z poloviny vaše vědomí nepamatuje, ale v podvědomí je to navždy. Tu polovinu, co si pamatujete máte zkreslenou a nebo si ji pamatujete špatně. Po dvou letech jsem navštívila základku.

Byla jsem překvapená z nové barvy stěn, nových plakátů, starých plakátů ještě po sestře (nejméně 9 let), nových účesů, starých účesů, vykáceného pralesa... ale tak to jsou naprosto normální věci, že. Člověk se podiví, ale to se prostě stává. Tyto věci se mění pravidelně a zcela běžně. Problém byl ale v tom, že se začaly dost zásadně měnit i věci, které by se podle normálních fyzikálních zákonů moc měnit neměly. Kromě výšky učitelů, kteří se všichni zmenšili, se také zmenšili předměty ba i celé třídy.

Třída, kde jsme měli chemii a matiku byla vždycky obrovská. Seděli jsme za velkými stoly po čtyřech, naproti nám stál na stupínku obrovský stůl, na němž byly nejrůznější lektvary, baňky, zkumavky, krychle a ve prostřed měl dvojité velké umyvadlo. Za stolem byla obrovská dvoukřídlá tabule, kde nás paní učitelka mučila. My jsme byli v devítce již skoro dospělí, vysocí, uvědomělí a s mužnými rysy.

Přišla jsem tam teď.  A myslela jsem, že vyměnili stoly. A žila jsem v tomto přesvědčení až do okamžiku, kdy mě učitelka vyvedla z omylu tím, že tam jsou ty stoly asi 30 let. Stolečky maličkaté, stůl malý a nízký, vraždící tabule drobná a neškodná?! Děti sedící v lavicích taky malý, drobný, živý až přeaktivnělý a dětskýí.

"My jsme byli taky tak malí?", prý ano. Jakto? Kdy? Proč?

A za pár let se budu divit a pak smát sama sobě, že už jsem si při psaní tohoto článku myslela, že se víc už nijak extrémně nezměním a že mentálně už jsem dospěla. Ach

Tuleň v tančírně

4. října 2010 v 21:15 | Tuleň |  můj život
Článek psaný v pondělí 4.10.10
V minulém článku jsem vás navnadila, že uslyšíte, co se mi stalo v celém tom na hlavu padlém týdnu. Nakonec se to zvrhlo v povídání o Guettovi a na ostatní jsem už opravdu neměla náladu. Tu nemám ani teď, takže se dozvíte jen druhou velkou věc.

Stejně jako na Guettovi, toto byla událost, na kterou jsem čekala hrozně dlouho a najednou ze dne na den přišla. Když jsem to zjistila, vytřeštila jsem oči a museli mě křísit. Už zítra? Vždyť nemám boty!

Dobří luštitelé zjistili: Tuleň (já) v (předložka) tančírně (6. pád, místnost, kde se tančí tančních). I když mi za chvíli bude osumnáct (skoro už už už!) a všichni moji kamarádi mají již taneční za sebou, chodím na ně teď. Bailat mě vždycky bavilo a i když mi to nikdy nějak extra nejde, dokážu tancovat bez přestávky hodiny. Jen škoda, že to se mnou nikdo nevydrží. Tak se nedivte, že jsem na ty taneční byla tam nadržená. Ještě k tomu jsem myslela na to, že zase po dlouhé době vytáhnu ze skříně šaty a poprvé je ukážu Česku. Těšila jsem se, jak se naučím něco ze salsy a jiných latinskoamerických tanců a tak až zase navštívím mé México (Porque yo soy mexicana de corazon!), nebudou se mi už smát, že neumím tancovat.

V pondělí jsem zjistila, že je to už zítra! Proboha! A já neměla boty. Plán na státní svátek a svátek Václavův a hlavně svátek svatého Václava vypadal následovně:

  • Ráno - probuzení, pouklizení, nasnídání
  • Dopoledne - udělání ze sebe člověka, výlet s matkou za botama na taneční
  • Vyzvednutí kamaráda, udělat nelegální Windows7 legálním
  • Taneční
Na jeden den a na slečnu, která musí mít půl dne na to, aby si uklidila v pokoji, to byl neuvěřitelný plán, který se musí organizovat a pokud nevyjde jedna věc, zhoutí se všechno. I slečna.

Ale slečna si z Méxica přivezla věčný optimismus a slovo "nevadí".

Co se nestalo? Vše vyšlo přesně podle plánu! Probudil mě budík, nasnídala jsem se, poklidila v pokoji, vyzvedla mě matka, kupování bot nám zabralo snad asi jen hodinu a to jsme se v tom stihly i najíst! Vzaly jsme hned ty první, které jsme viděly: Průměrný podpatek, hezká barva, stříbrná kytka, pěkná cena. Co víc si mohu přát?!

Odjezd trochu zkomplikovalo, že jsme se asi 15x ztratily při vyzvedávání kamaráda doma. Nakonec jsme ho vyzvedly, přijeli domů, během tří vteřin a jednoho restartování počítače jsem měla legální sedmičky, pokecali jsme, rozloučili se a mě začalo zkrášlování. Které jsem zahájila tím, že jsem se umyla.

Zjistila jsem, že je sice moc hezké, že má pleť více připomíná Mexikánce než Čechy, ale pro silonky je to velice ošklivá situace, protože ve všech mé nohy vypadají jako nohy babiček, co nosí takové ty nejvíce tlusté a odporné punčocho-silonky. Nahá jsem ale jít nemohla, takže jsem pokrčila rameny, hodila na silonky bobek, později i boty, navlíkla šaty, netopýra (netopýr se stává důležitou součástí mého života, také bych vás měla seznámit), kabát, namalovala se, učesala, vyčistila si chrup a nervózně pošlapávala. Vynořila se matka a jely jsme. Je hezké, že se jezdí s rodiči. Poslední dobou se děti s rodiči moc nevidí.

Chodím k Vavruškovi, v úterý, na Karlovo náměstí. Se sestřenicí. Která tam přijela také se svou matkou. Mou tetou. Matčinu sestrou. Ach.

Obhlížely jsme spolutanečníky, kteří tam také čekali již dlouhou dobu. Všichni byli nesympatičtí a neměli mě rádi a proto já je taky ne! Takový ten normální pocit z nových lidí, ne?

Nějací 2 postarší mladí lidé tam začali otevírat dveře, stavět takový malý stoleček a my pochopily, že to bude asi pro nás. Šly jsme úplně první a já se úplně krásně ztrapnila, protože mi nebylo rozumět, jak se jmenuji, což u sedumnáctileté slečny, která za svůj život řekla své jméno už asi milionkrát, je trochu trapné. Nevadí.

Pán nám dal obálku s naším jménem, kde byl rozpis lekcí a plesů a jedna elektronická vstupenka pro mě a jedna pro mou gardematku. Dále jsme pokračovaly po schodech dolů, kam jsme odhodily kabáty, matky si šly sednout ke stolečkům pro matky a otce a my jsme se odebraly na toalety a obhlídnout sál a jeho příslušenství.

Začalo se nám to plnit. Vypadalo to, že tam přichází jen páry nebo kamarádi, kteří se již znají a my jsme tam jako 2 pičky, které budou jistě bez partnera.

Začala hrát hudba a pán s paní začali mluvit do mikrofonu, že se máme řadit na lajně. Dámy blíž k šatnám a pánové blíže k baru. Všichni se stoupli a začali se nervózně hihňat a pozorovat pány před sebou. No... všichni... to jsem špatně použila slovo. Patrně spíše všechny. Nevím, jak to bylo na druhé straně, ale již zmíněný kamarád mi vykládal, že když on byl na tanečních a poprvé stáli v lajně, všichni spíš nešťastně pošeptávali "Kurva, co tu dělám! Proč?!". Kdo ví, jak to bylo teď.

Začal se úvod. Představení, co nás budou učit, že vždycky se máme takhle postavit, když zazní znělka a že na začátku bude pánská volenka, která bude vypadat tak, že pánové pomalu půjdou před sebe a čapnou nějakou slečnu a ve druhé půlce půjdou slečny pomalu a čapnou nějakého pána. Pomalu proto, aby jim to uprostřed ladného běhu neuklouzlo a oni se ladně nevymlátili.

Stalo se. Pokecali jsme s Jardou, začali jsme se učit základní kroky Blues a vzhledem k tomu, že to byly základní kroky, dávali jsme si to hezky. Tak nějak všechno. Byla mazurka, při které jsem vždy zapomínala postavil se na špičky a byla jsem nalepená na páru před námi, protože to tam bylo krásně narvané, disco domino, při čemž jsme se rozhodně všichni dost zasmáli a ještě jeden myslím, jehož jméno jsem viditělně zapomněla.

Shrnutí: Zamilovala jsem se do toho! Strašně se mi to líbilo a doufám, že to nebudu zatahovat. Líbí se mi ze sebe alespoň jednou týdně dělat dámu. Tedy, to se mi zas tak nedaří, ale alespoň jednou týdně tak z dálky vypadám (než nezačnu pít ze skleněné flašky, mluvit jako dlaždič a tahat si silonky nahoru). Líbí se mi, že můžu jednou týdně tančit a poznávat nové lidi. Neuvěřitelně mě to ohromilo, bavilo, nadchlo a předčilo očekávání! Doufejme, že si první dojem zítra zase nezkazím.

Pokud vám bylo divné, proč je ten odstavec o tom, že tam půjdeme s našimi matkami tak dramatický, hned vám to vysvětlím. Matky se tam totiž celé ty 2 hodiny a půl nebo kolik to má neuvěřitelně a nezastavitelně tlemily. Daly přezdívky jako Jitrnice, Apač nebo Vlas našim spoutanečníkům a naprosto všechny důkladně pomluvily. Ach. Člověk by řekl, že jsou to dospělé osoby, které se umí chovat. A člověk by se mýlil.

Tuleň poprvé použit své ploutvičky ke společenským tancům. A zítra zase!

Pan Guetta

3. října 2010 v 11:33 | Tuleň |  můj život
Článek jsem si po sobě nečetla. Jsem líná. Omluvte tudíž některé dramaticky gramatické chyby a slohové chyby. Někdy si to prostě budete muset přečíst několikrát a zapojit hodně fantazii, abyste to pochopili.


Jak čas běží, stávájí se věci. V mém věku se stává hromada věcí. Člověk je unaven, vystresován a ve volném času si přeje jen spát nebo hrát spidera na compu. Tak se nedivte, že píšu na blog s takovým krásným zpožděním.

Tento týden byl pln událostí! Událostí, na které jsem čekala strašlivě dlouhou dobu a nakonec nemohla uvěřit, že už je to tady.

Abych vás uvedla do situace. V Mexiku se poslouchal hodně takový ten styl popu, který se u nás poslouchá v létě, španělské sprosté písničky, ale také ty diskotékové, mezi které patřil také David Guetta. Já si ale většinou ničeho moc nevšimnu, písničky neřeším a jména si nepamatuju. Guettu jsem si ale zapamatovala krásně, protože mnoho mých kamarádů bylo na jeho koncertě a to v D.F. i v Méridě. Šli tam, já jim záviděla a hltala každé slovo, které o koncertě řekli a tak se nemůžete divit, že když jem se dozvěděla, že Guetta přijede i k nám, tak jsem neváhala ani vteřinu; skočila jsem na internet, všechno ohlídla, zvážila svých 980 korun, zjistila, jestli by tam se mnou někdo šel a lístek na druhý pokus zakoupila! Dvacátého pátého září to mělo vypuknout! Pořád to bylo za dlouho, pořád, pořád a pořád a najednou jsem se koukla na datum a vyděšeně vykřikla UŽ ZÍTRA!?!?!?!

Přifařila jsem se k sestřenici a její kamarádce, která shodou okolností chodí se mnou na školu. Sešli jsme se někdy kolem deváté hodiny večerní a mašírovali si to za deště do Tesla Areny. Já krátce po krátké nemoci jsem na sobě měla kabát, netopýra a triko zatímco ostatní tam byli někdy i jen v tričku.

Vystoupily jsme z tramvaje, vešly vchodem na pouť, kde nás zvali na autodrom. Jako správné ovce jsme šli za chumlem. Jak se to ale tak někdy stává, chumel šel špatně, což sme někdy v půlce zjistily a vracely se zpět. Po dlouhé rozpačité chvíli jsme našly vchod, kde na nás řvali "lístky za litrrr na stááánííí". Byla tam hromada postávajících lidí a tak jsme nevěděly, co máme udělat proto, abychom se dostaly dovnitř. Nakonec jsme zjistily, že ty postávající lidé opravdu jen postávají a nečekají žádnou frontu, takže jsme prošly kolem mladého pána v oranžové forforeskující barvě, kterému jsme řekly, že v kabelkách nic nemáme, ke slečně ve stejné vestě, které měla v ruce elekrtonický přístroj, kterým si ověřovala pravost lístku. Venku bylo celkem prázdníčko, ale za to jsme si to vykompenzovaly ve vnitř, kde bylo lidí hromada. Ta kamarádka tam poznávala milión lidí ze školy, z nichž jsem nepoznala ani jediného, ale za to jsem tam potkala 2 kamarády z mé nové třídy!

Procpaly jsme se tam, kam nám ukázala jiná slečna v oranžové vestě, které jsem vykla, protože jsem nevěděla, že je jí možná méně než mně. Šatna byla venku z Tesla Areny. Vyběhly jsme na déšť, za 30kč odhodily kabáty a slyšely, jak obsluha nešťastně říká "Já nevím, jak to dát, aby to všechno nezmoklo, tyvole!". Hned máte lepší pocit.

Plán hraní:
20:00 - 21:00 DJ I-One 
21:00 - 22:30 Braňo Dj & Carlo
22:30 - 00:00 Muzzaik 
00.00 - 03:00 David Guetta
03:00 - 05:00 Lucca

Což znamená, že jsme nějak musely přečkat 3 hodiny, které zbývaly do Guetty. Jak víte, jsem tak trochu ujetá na hokej a to, že jsem se ještě nikdy nebyla kouknout na žádný hokejový zápas, mi trošičku kazí život. Teď jsem byla v Tesla Areně, kde byly všude plakáty hokejové Sparty a stálo se na tom, kde hokejisti normálně hokej hraní. Byla jsem z toho naprosto mimo! Hihihihi

Prohlížely jsme si Tesla Arenu, zjistili jsme, že jsou tam dole klece pro polonahé paní, které se tam kroutili, že tam jsou bary 2 obrazovky, které ukazovaly program, neznámí hrající DJ, pár opilých lidí, pár lidí, co přijeli až z Ostravy a mají s sebou velký baťoh, pár starších lidí, pár nepříjemných lidí a slečen, kterým jsme nejen mohli vidět číslo podrpsenky, barvu, vzor i tvar, ale také, že jednou rodila císařským řezem a vyndavali jí slepé střevo.

Také tam byly stánky Lemondu, kde dávali panáky Becherovky, o kterých jsem se dozvěděla od kamaráda až den potom. Paní, co to rozdávaly, byly krásné nohaté modelky a měli na hlavě citron takže vypadaly jako Clif z Futuramy. Také tam stanovali z Axe, kteří rozdávali slečnám takový zámeček a pánům klíček. Hra spočívala v tom, že pán měl najít co nejvíce slečen, kterým by se - po zasunutí klíčku do zámečku - zámeček rozsvítil, patrně vyhrát něco většího a po každé, když se zaregistrovali, dostávali slečny potítko a pánové deodorant. Takový menší potom i rozdávala jiná značně nasraná paní.

Byla tam hromada lidí a tak dostat se z místa A na místo B bylo prakticky nemožné a nebo to zabíralo celou věčnost, při které jste byli naplácnuti na lidi před vámi a posouváni po proudu.

Ještě bych se zmínila o tom, jak jsem záviděla paním a pánům pracujících u baru. Vidí koncert z úžasných míst, někdy za čas tam udělají někomu pití a ještě za to dostanou zaplaceno, můj sen!

Půl hodiny před tím jsme si řekly, že už bychom měli jít na místo setkání s pár ostatními. Úplně u stage pod pravou obrazovkou. Já jsem malá lekavá se slečna a tak jsem šla poslední z hadovi zatímco odvážná sestřenice prorážela lidi, abychom se dostaly dopředu. Bylo tam husto. A to doslova.

Nakonec jsme přišly, potkaly se a čekaly. Už jen půl hodiny. Dav začal vypískával pána před Guettou a řev "Guetta, Guetta!" se určitě dostal až k němu. Politovala jsem si ho, ale taky jsem se přidala do řevu. Byla to nejdelší půl hodina mého života. Třicet minut, dvacet šest minut, dvacet jedna minut, sedmnáct minut, patnáct minut, deset minut, 9 MINUT, 7 MINUT! 6 MINUT! 4 INUTY! 2 MINUTY!!! JÉÉÉDENÁÁ! UŽUŽUŽUŽU!

Mínus jedna minuta. Mínus 2 minuty... Minus 5 minut? MÍNUS 20 MINUT?!?!?!?

Čekání bylo dost překvapivé a musím uznat, že mě to vůbec neudělalo šťastnou. Nakonec ale pan Guetta přišel. Celou halu naplnit strašný řev! Začal nám něco vyprávět svojí francouzskou angličtinou, takže nemohu říci, že bych mu rozuměla naprosto všechno. Zeptal se nás, jestli jsme připraveni, že jsme skvělí a začalo to.

Behěm začátku se kamarádce udělalo blbě. Držela se držela, ale nakonec jsme si to mašírovaly dozadu, kde nebyl takový hluk a kde bylo trochu více kyslíku a místa. Lidé byli moc příjemní, samozřejmě. Venku - tam, kde nebylo na Guettu vidět - postávalo nebo posedávalo pár lidí, kteří nevypadali nijak nadšeně. Tak jsme k nim krásně zapadly. Hihi. Šly jsme na záchod a pak jakože se vrátíme. Já bych zůstala někde v zadu a z koncertu bych měla +- prd. My se ale musely dostat k sestřenčinému kamarádovi, který byl na tribuně úplně ve předu. Procházely jsme kolem lidí stojících na sedadlech až úplně ve předu. V tom vidíme, že bychom se tamtudy mohly dostat zase dolů pod stage. Sestřenice zůstala nahoře s kamarádem a my jsme nenápadně seskočily dolů a procpávaly se. Já jsem šla zase druhá.

Byly tam místa, kde bylo nedýchatelno a nehýbatelno, ale taé byly místa, kde bylo trochu místa a někdy se tam mohlo i dýchat. Po dlouhé stresující době plné nasraných xichtů jsme se dostaly tam, kde jsme byly nazačátku. A tam jsme už zůstaly až dokonce.

V průbehu se k nám přidala i sestřenice, která měla svou cestu mnohem dobrodružnější, ale to už bychom tu byly měsíc.

Za Guettou, před Guettou (tam si na ně počíháme) svítili obří tabule, kde se rytmicky pohybovaly věci za ním. Hromada světla, hromada blikajících věcí, hromada hluku. Člověk s epilepsií by si tam dlouho nepobyl.

Pan Guetta pouštěl písničky známe i neznámé, což lidé i noviny odsoudili, ale jestli někdo čekal, že tam celé 2 hodiny a půl bude pouštět těch 5 písniček, co známe z rádia, tak bych dost pochybovala o jeho duševním zdraví.

Na pana Guettu jsme mohly ještě koukat z těch dvou obřích tabulí. Komunikoval s námi. Koukal se na nás, ukazoval, co máme dělat s rukama, a nebo ať vytáhneme mobily a strčíme je nad sebe. Dlouho jsem nechápala, co tím sleduje. Jestli nám jako chce číst na dálku sms nebo chtěl zjistit jaký typ mobilu máme. Nakonec jsem zjistila, že je to nádhera, jak v celé hale je zhasnuto a svítí jen ty mobily.

Dva krát jsme viděli svítící pány na chůdách. Dělali show s ohněm a laserama. Óóóó!

Vše to zkrátím, už mě to psaní začíná lézt na hrb. Končili jsme o půl hodiny později, prodělala jsem během toho několik křečí v chodidle, natelka mi lítka, pán se rozloučil, řekl, že nás miluje a že za rok zase přijede, sedly jsme si na nějakou dobu na tribuny a odpočívaly, vydaly se pro kabát, kde jsme na dešti čekaly frontu a samozřejmě naše věci byly mokré, jely jsme metrem na Nám. Republiky, nestíhaly vlak, vylezly na druhém východu, běžely triskem ke druhému, seděly ve vlaku, zjistily, že jede až za 40 minut, spaly ve vlaku, byly seřvány od průvodčí, že si nemáme strkat nohy na sedadlo, viděly kamaráda Vojtu, který dělal, že mě nezná, konečně se rozjely, vystoupily za ranního světélka v půl sedmé z vlaku, došly s pepřákem do domu, snědly čísnkou polévku, šly spát, vzbudily se, jela jsem domů, bylo hnusně, mně bylo krásně a za 2 krásné dny jsem dohormady naspala 9 hodin.

Nakonec mé videjko: