Září 2010

Život se stává neobyčejně krutým

19. září 2010 v 13:49 | Tuleň |  můj život
Září je pro mě vždy hektické. Po dlouhých prázdninách je tady zase namáhání mozku, testy, úkoly, každodenní vstávání v 6:20 a běhání do školy vygradované strachem ze třetího pozdního příchodu a třídní dutky. Teď si představte, že jste prázniny měli místo dvou měsíců rok. Ty prázdniny byly plné nových věcí, ale také se vám stýskalo po pár věcech, které tam nebyly. Vrátili jste se zpět ke starým dobrým věcem, zase jste je ochutnali, zažili jste si s nimi pár orgasmů a stali se na těchto věcech závislými. Pomáhali vám překonat těžké chvíle, zpříjemnit lepší chvíle, odreagovat se, uvolnit se a stali se vašimi nejblížšími kamarády, kterým můžete svěřit naprosto vše.

Ale vzhledem k tomu, že svět je neuvěřitelně krutý a ten nahoře mě z nějakých nepochopitelných důvodů nemá rád, stala se ta nejhorší věc na světě. Moje závislosti se ze dne na den vypařili z povrchu zemského. Je to v pořádku. Bydlím v jedenácti patrovém paneláku a již jsem si naplánovala krátký let ze střechy. 

Opravdu někdo chce, abych trpěla a ze života neměla nic. Hned potom, jak jsem založila na facebooku skupinu We love chocolate with peppermint, peprmintová čokoláda zmizela. A spolu s ní i peprmintky. Pobrečela jsem si, ale uklidňovala jsem se tím, že mám pořád aspoň oříšky ve wasabi. UŽ NEMÁM! Hledala jsem je všude, ale našla jsem jen chabé napodobeniny, které vůbec nepálí, jsou divné a nesnáším je.

Jen čekám, kdy se z prodeje vypaří i Coca-cola cherry a z reklam v metru zmizí  ten nádhernej kluk. To už prostě bude konec. Bude to na mě moc. Nevydržím to a zbaběle spáchám sebevraždu! Abych zachovala tradici našeho domu, vyskočím z vedlejšího vchodu a ne ze střechy, ale z okna a pak tam bude ještě hrozně dlouho krev a máma uvidí, jak mi příkrývají nohy.

Všichni teď povinně minutu ticha za peprmintovou čokoládu a oříšky ve wasabi! Budete nám chybět...

To není tak, jak to vypadá!

14. září 2010 v 21:13 | Tuleň |  můj život
Pohled 1: Polorozcuchaná dívka v hnusných teplácích a bílém tričku vylézá s dvěma skleničkami. Jednou průhlednou modrou a potom na něm položeným postarším hrnkem bez ouška. Dívka se bezdůvodně divně uculuje. Vychází z paneláku a přechází přes parkoviště, kde ji málem přejede auto. K podivu ale parkoviště nepřechází, nýbrž jde kolem aut. Sehne se za nějaké auto a při bližším zkoumání zjistíme, že do skleniček nalévá vodu z obrovitanananánské kaluže. Dívka se vrací se skleničkami v ruce a směje se ještě zvláštněji. Zalézá zpátky do paneláku a ztrácí se z dohledu.

Pohled 2: Dívka si včera domů přinesla seno a mlátí hlavou o zeď, protože zase zapomněla se cestou ze školy stavit u nedalekého rybníka, aby si z něj mohla nabrat organickou vodu bez chloru a začít tak práci na laboratorní práce z biologie, kterou již měla začít před dvěma týdny. Po dnešní konzultaci s profesorkou se dozvěděla, že to nemůže být ani převařená ani odstátá voda z kohoutku. Že jenom z rybníka, nebo klidně i ze sudu nebo z kaluže. Sud u ní v paneláku asi moc nebude a tak jí nezbude nic jiného, než vzít si nějaké nádobíčko a jít na parkoviště, kde lidi vystupující z aut, které tam parkují, si musí brát na vystupování plavky. Trošku se upraví, pročísne ofinu a vychází na parkoviště obklopené asi sedmdesáti paneláky s mnoha okny a mnoha lidmi. Protože si připadá jako kretén, tak se nešťastně sama sobě úzkostlivě a ironicky směje, na což se soustředí tolik, že se nechá málem přejet autem jedoucím tří kilometrovou rychlostí. Rychle zabočí mezi auta, sehne se ke kaluži, která ji příjemně překvapí svou hloubkou podobnou Máchovu jezeru. Naplní obě skleničky a studem a trapností sklíčená běží zpět domů, kde připraví senný nálev.

Z pohledu 1 se mohlo zdát, že dívka je psychicky narušená a má byt celý zanesený kádinkami s vodou z kaluží, se kterými po nocích praktikuje všelijaké nemravné věci. Přitom ale šlo o normální dívku se zájmem o studium.

Nikdy byste neměli slepě věřit jen svým očím. Nevíte přesné souvislosti, neznáte situaci člověka. Jestli se svět neponaučí, bude to na mě mít značný dopad.

Není devět mnoho?

8. září 2010 v 22:22 | Tuleň |  má rodina
Moji věrní čtenáři, kteří mě již čtou déle, vědí, že moje rodina je maličko zvláštní. Vše se ale přechází s letmým vystrašeným pohledem a rychlým útěkem do bezpečí. Bohužel existuje jedna věc, která se už tak lehce přejít nedá. Nikdo na to ještě příliž neupozorňoval, ale všichni to víme... a já si myslím, že už by se proti tomu mělo něco udělat!

Když jsem byla menší, v našem bytě pobývaly čtyři osoby, kocour a želvy. Měli jsme 4 kartáčky na zuby. Když přijela sestra z Francie, počet osob se nezměnil, ale kartáčků již bylo 5. Když jsem přijela já z Méxica, počet osob v rodině se zmenšil o jednu osobu a o 3 želvy a kartáčků je 9.

Mohl by mi to někdo vysvětlit? Jak se takové věci dějí? Nebo je to úplně normální a každá tříčlená rodina s jedním kocourem má 3x více kartáčků na zuby než by potřebovala? Není na čase odstěhovat se k nějaké normálnější společnosti a začít místo školy tvrdě pracovat, abych měla na nájem?