Září je pro mě vždy hektické. Po dlouhých prázdninách je tady zase namáhání mozku, testy, úkoly, každodenní vstávání v 6:20 a běhání do školy vygradované strachem ze třetího pozdního příchodu a třídní dutky. Teď si představte, že jste prázniny měli místo dvou měsíců rok. Ty prázdniny byly plné nových věcí, ale také se vám stýskalo po pár věcech, které tam nebyly. Vrátili jste se zpět ke starým dobrým věcem, zase jste je ochutnali, zažili jste si s nimi pár orgasmů a stali se na těchto věcech závislými. Pomáhali vám překonat těžké chvíle, zpříjemnit lepší chvíle, odreagovat se, uvolnit se a stali se vašimi nejblížšími kamarády, kterým můžete svěřit naprosto vše.
Ale vzhledem k tomu, že svět je neuvěřitelně krutý a ten nahoře mě z nějakých nepochopitelných důvodů nemá rád, stala se ta nejhorší věc na světě. Moje závislosti se ze dne na den vypařili z povrchu zemského. Je to v pořádku. Bydlím v jedenácti patrovém paneláku a již jsem si naplánovala krátký let ze střechy.
Opravdu někdo chce, abych trpěla a ze života neměla nic. Hned potom, jak jsem založila na facebooku skupinu We love chocolate with peppermint, peprmintová čokoláda zmizela. A spolu s ní i peprmintky. Pobrečela jsem si, ale uklidňovala jsem se tím, že mám pořád aspoň oříšky ve wasabi. UŽ NEMÁM! Hledala jsem je všude, ale našla jsem jen chabé napodobeniny, které vůbec nepálí, jsou divné a nesnáším je.
Jen čekám, kdy se z prodeje vypaří i Coca-cola cherry a z reklam v metru zmizí ten nádhernej kluk. To už prostě bude konec. Bude to na mě moc. Nevydržím to a zbaběle spáchám sebevraždu! Abych zachovala tradici našeho domu, vyskočím z vedlejšího vchodu a ne ze střechy, ale z okna a pak tam bude ještě hrozně dlouho krev a máma uvidí, jak mi příkrývají nohy.
Všichni teď povinně minutu ticha za peprmintovou čokoládu a oříšky ve wasabi! Budete nám chybět...
