Srpen 2010

Zítrá jé škólá!!!!!!

31. srpna 2010 v 11:07 | Tuleň |  můj život
Vzhledem k tomu, že sem klasický student s klasickým blogem,musím mít v těchto dnech článek o začátku školy. Všichni moji kamarádi z ostatních zemí už se musí válet celé dny v knihách a začali je stresovat testy a zase se viděli se svými kamarády a když se mě ptali, jestli už jsem také ve škole, vždycky jsem mávla rukou a řekla, že mi ještě chybí aspoň měsíc. Tento pátek na mě někdo vybafl s tím, že už za 4 dny ta škola začíná. A já jsem zjistila, že mi nekecá.

A tak se vídám s lidmi a zjišťuji, jak to mají s touto - asi hned po Vánocích - největší událostí v životě studenta do dvaceti let. A zjišťuji něco, co již všichni vědí, ale jak to tak bývá s naprosto jasnými věcmi, dělají se automaticky a nikdo nijak nepřemýšlí, že nejsou sami, co to dělají a že je to takhle automatické, každoroční nebo i každopříležitostní. Vzhled.

Přijde poslední prázdninový týden a všichni usilovně přemýšlíme, co si vezmeme na sebe. Musíme udělat, co nejlepší dojem, protože naše spolužáky vidíme po dlouhé době a musíme být nejkrásnější! Musíme si umýt hlavu, načesat se, vyškubat obočí, vám již známý odbeďarovávač použít 2x, přemalovat oči, ale už hlavně týden dopředu přemýšlíme, co si vezmeme na sebe. Řveme na matku, že nemáme nic na sebe a že nám musí HNED vyprat ty nový nejhezčí jeany s červeným knoflíkem, co není vidět. Dlouho předtím nosíme ven nejhnusnější věci, co máme, abychom si do školy neumazali to pěkné, v čem budeme nejkrásnější a budeme dělat nejlepší dojem, všichni se s námi budou chtít zase bavit a pokud kolektiv neznáme, všichni s námi budou chtít být kamarádi.

Většinou to pak v realitě vypadá úplně jinak, než jsme si představovali, protože se načešeme až moc, přemalujeme oči, nové jeany nám nesedí a do školy nejdeme tak, jak jsme zvyklí a necítíme se dobře a jsme ještě nervóznější.

Tak to jde prvních pár dnů. Postupem času přechází nezvozita na stereotyp a do školy se pomalu ani nemejeme a je nám tak nějak jedno, jestli má mikina na sobě flek od předtýdne nebo jen odevčera.

Zítra už přijdu do jiné třídy. O rok níž než jsou moji bývalí spolužáci. Podle toho, co jsem slyšela, je ta třída prý strašná, ale to se říká vždycky o jiných třídách než je ta vaše. Hlavní je, nechodit tam s předsudky a poznat je. A hlavně boty s kočkou, šála a jeany s červeným knoflíkem, co není vidět to jistí. Ještě musím vymyslet, co si vezmu na horní část těla, protože kdybych tam přišla jenom v šále, asi by se hodně divili.

Nejzajímavější vlastnost člověka

28. srpna 2010 v 16:12 | Tuleň |  mé úvahy
Člověk je velmi komplikovaný mechanismus, který je tak spletitý, že by se mohl klidně považovat za zázrak a v několika seti náboženstvích se také za zázrak považuje. Nejdříve je jedno malé vajíčko a ještě menší spermijka, poté rosteme v břichu, vylezeme, umejou nás, zapláčeme, batolíme se, chodíme, dostaneme neštovice, mluvíme, zjistíme, že život není pohádka, rosteme dále, lámeme si ruce, myslíme čím dál tím víc, píšeme, vynalézáme různé věci, motáme se z alkoholu, máme obrovskou touhu jít domů z jiných drog, stavíme domy, letadla, zaděláváme na další zázraky, stárneme, dokážeme neuvěřitelné veci, smrskáváme se a umřeme.

Život. Co dodat. Každý člověk je jiný, každý má jiné schopnosti, každý žije jinak, každý má jiné vzpomínky, jiné zážitky, jiné zkušenosti a jiné názory a určitě všechno toto je strašně zajívaé. Co je ale to nezajímavější? Nejužitečnější? Nejnepochopitelnější z lidských schopností? Proces proměny.

Přesná definice procesu proměny ve slovníku Kubínové zní Proces, který přetransformuje zrůdičku tak, že se z ní stane normální osoba. Pro ty méně bystřejší uvedu příklad:

Osoba A se vzbudí po čtyřech nedostačujících hodinách  spánku a po velmi bujné noci. Během jedné hodiny musí vyrazit do práce mezi lidi. Probudí se celá smrdící od kouře a alkoholu, s několika uhry na tváři, s kruhy pod očima, chlupatými nohami a podpažím a napůl vytrhaným obočím (párty ze včera byla normální domácí chlastačka, takže se na ni osoba A nijak nepřipravovala ani nečistila), hnusným pyžamem s Kačerem Donaldem, otelkýma nohama od tancování na podpatcích a mastnými vlasy, napůl nalakovanými nehty, s tváří s vytlačeným vzorem polštářei a totálně propocená kvůli tomu horku, co teď v létě je.

Vzbudí se. Zamíří k zrcadlu, strašně se lekne, dá postavit vodu na čas, vysprchuje se, umyje si vlasy, oholí všechno, co jde, vyčistí zuby, vyfouká vlasy, odlakuje a n alakuje nehty, vezme obličej odbeďarovávačem, přetře to makeupem, čímž zakryje i kruhy pod o čima, vymění ručník za modrobílou sukni, bílé triko, modrý svetr, bílou šálu a bílé boty, vezme k tomu kabelku, napije se čaje, sní chleba s řetkvičkou, ještě jednou si vyčistí zuby a když zamíří k zrcadlu teď, spokojeně se usměje a zkonstatuje, že by se dnes klidně mohla vidět s prezidentem.

Kdyby ji někdo vyfotil před a po, nikdo by ji nepoznal a vsadil by klidně všechny boty na to, že ta zrůdná odporná příšera rozhodně není ta krásná a civilizovaná dáma. Že zrození je zázrak? Pche! V porovnání s Procesem proměny je to jen dětská hra...

Pan Kocour

25. srpna 2010 v 14:12 | Tuleň |  má rodina
Mikeš s námi žije již 12 let. Našli jsme ho na chalupě v keři ještě se svým bratrem Černouškem, který bohužel v těchto dnech nepřežil zápas se psem. Mikeše jsme nechali prohlédnout lékařem, vykastrovat, u čehož málem zemřel, a když jsme ho na chalupě na vesnici neudali, matka svolila, aby u nás byl na chvilku doma a až se uzdraví z kastrace a zesilní, vrátíme ho zpátky do divočiny. Mikeš s námi již žije dvanáct let.

Když spíme a náhodou vystrčíme nohu z postele, velmi rychle se probudíme s řevem, strašnou bolestí a krvavou nohou. Když ho hladíme a hladíme ho víc, než by si přál, jdeme příští den do školy a všichni se nás ptají, jestli jsme si včera nepodřezaly žíly. Někdy se stane, že když někdo vchází či vychází z bytu, nenápadně proklouzne a pak za zběsilého mňoukání trčí za dveřmi, a když se soused vrací domů z hospody, vezme jejich černou kočku, co mňouká u nás před dveřmi sebou do bytu a ráno se diví, jakto že pořád vidí 2x. V kocouřím raném dětství jsme zjistili, že pro něj rozhodně není nejlepší jíst granule pro kočky, protože se potom nevykadí a my musíme platit drahé čípky při drahých návštěvách zvěrolékaře a ještě k tomu je přitom kočka nervózní a ani nás neškrábe. Již jsme ji zvykly na kocouří zvracení a tak nás poblitý domácí úkol plný chlupů, mrkve a Kitkatu nijak nerozhází. Když spíme, šlape nám tenkými packami po prsou a lehne si nám na obličej. Asi jsem mu za ten rok moc chyběla, protože začal strašně línat a táhne mu z kotle tak, že nejdřív přijde smrad a pak dlouho dlouho za ním až kocour. Chlupy máme všude. Na podlaze, v koši, na stolech, na křeslech, na židlích, postelích, taškách, kabelkách, v talířích, v jídle, v puse, v nose, v uších a dokonce i na takových místech, kde byste je rozhodně nečekali (oblečení, heh). Když si sedne kocour na židli, nemůžete ho vyhodit a musíte prostě postát. Když na učení, nemůžete se učit, když na klávesnici musíte psát lafns,dfjeinaldíáýžřčšřžýáíiouztgf\hvbn svým kamarádům, když na postel, musíte si velmi opatrně lehnout vedle, abyste ho nevzbudili. Teď je to ale ještě horší, protože i přes tu obrovskou autoritu, co kočka má, má i vlastního bodyguarda. Když si na vás kočka z ničeho nic lehne, přijde sestra a nakáže Vyhladit! a vy musíte poslechnout a hladit, hladit a hladit, jinak vás čeká velice tvrdý trest!

Mít doma kočku je radost. 

Hace un año

22. srpna 2010 v 13:18 | Tuleň |  mi México
Včera to byl přesně rok, co jsem odjela do Mexika. Byla jsem zmatená a plná očekávání. Dnes touto dobou jsem již spala v Méxicu dole palandě v pokoji s asi 50 dalšíma holkama z různých států, které taky neuměli španělsky a také nevěděli, co mají čekat.

Už je to rok. A já už jsem zpátky doma v Čechách. Už to mám za sebou. Už to skončilo a já si to pořád nedokážu uvědomit. Nechápu to, jak to mohlo uběhnout tak rychle. Že už skončilo chození na UVM i na Tec, že už nikdy nebudu mít do školy uniformu, že už nebudu mluvit celé dny mexicky (prasečí španělština), jezdit všude autem, mít zaracha od rodičů, pít aqua de naranja a jako nejnormálnější věc pít tequilu bez jakýchkoli výčitek, že jsem utratila TOLIK za jednu blbou flašku. Dělat si čaj v mikrovlnce (fůj!), jíst čili papričky k housce s avokádem a šuknou, vymlouvat se, že jsem nerozuměla, perdon, chodit každou chvíli do Starbucks, už asi neuslyším, že jsem bílá, nebudu poslouchat španělské písničky, nebudu koukat každý den v 5 na mexickou telenovelu La rosa de Guadalupe...

México mi připomínají jen ty miliony zážitků, miliony vzpomínek, miliony fotek, had v brýlemi, kterého používám jako boa, penál, na který se mi podepsali kamarádi z Meridy, deníček, foťák, opice, co mi dala sestra ze Chiapasu, kondom s aroma a barvou, gumičky na vlasy, obrazy, pohledy, kartičky do školy, panáky, knížky, věci, co jsem ukradla, boty, kalhoty, trička, tričko s I <3 MX, obraz s I <3 México s obrácenými barvami vlajky, fotky, které nosím v peněžnce... VŠECHNO! Připomíná mi to všechno, protože se na to zapomenout nedá! Bylo to neuvěřitelných 10 měsíců a 13 dnů plných úžasných zážitků, úžasných lidí, radosti a zvláštností. Poznala jsem hromadu osobností, z nichž jsem si vzala hodně. Také jsem se stačila z některých poučit, zjistit, že svět není tak dokonalý a překročit některé klacky, které mi byly házeny pod nohy.

Před rokem…

PS: Na počest mého méxického pobytu jsem si koupila za obří peníz lístek na koncert Davida Guetty. Byl v Méridě i v D.F. Já jsem na něm nebyla a tak půjdu teď! Doufám, že tam neproliji moc slz. Připadala bych si trapně.

V Čechách se dějí zvláštní věci

13. srpna 2010 v 22:58 | Tuleň |  můj život
Já jsem jeden z lidí, který se snaží být k lidem, které nezná, vždy alespoň usměvavá, aby si nezkazila první dojem a někomu zbytečně třeba nekazila den. Jinak to však chodí k lidem, která už znám a to potom zaujmu antisociální postoj. Nikdy ale nedělám držky, neodsekávám, když o nic nejde a většinou aspoň trošku pohnu koutky nahoru. (To si o sobě myslím, pokud máte jiný názor a já žiji v mylné představě, nebudu ráda, ale budu ráda, když mi to řeknete, třeba bych to mohla ještě změnit; puberta - doba poznávání)

Tak si takhle jednou jdu Prahou. Jsem polomrtvá, přes nudle, které si v mém nosu pěkně užívají a množí se, nemohu dýchat, a proto musím mít otevřenou pusu, což nesnáším, protože mi to táhne oči dolů a pak mám nepřítomný pohled. Mám zalehlé uši a tak nic neslyším, jsem unavená, mám pěkné slušivé kružnice pod očima, vedro se střídá s chladem, potím se jako prase, mé vlasy již nemají takovou úpravu, jakou měly, když jsem se vzhlédla naposledy doma v zrcadle, mám těžkou tašku, mokré boty, vypadám jako feťák a bolí mě v krku. Naštvaná, že vůbec musím opouštět můj pěkný byteček, kde podle libosti a návalech tepla a zimy ze sebe můžu rvát domácí obleček a pak si ho zase nandat.

Jdu s kyselým a dosti naštvaným výrazem. Vlezu do metra (v metru je vždycky největší zábava) a tam je sám jeden pán v růžové košili, který sedí na sedačce a klepe nohou do neviditelného rytmu (neviděla jsem žádná sluchátka), kouká na všechny strany a na všechny strany se také usmívá. Tak na něho tak koukám a srdce mi poskočí! Vylezu z metra, jdu k zubaři a po cestě vidím nějaký pár manželů s dítětem v kočárku a dítě úplně vysmátý. U zubaře jako vždy sympatičtí, vylezu z Vinohradské nemocnice a plížím se metrem směrem Flora pro můj twistroidní B-Smart, na který jsem se těšila asi týden. Vzhledem ke včerejšímu stresu jsem mohla sníst jen půlku* a tak sem si to nesla v ruce v té krásné krabičce, která už mi stojí na knihovně. Při chůzi do španělského institutu jsem se asi 5x ztratila a v institutu byly obě dvě paní takové odměřené, což jsem si takhle nepředstavovala. Jedu domů a cestou se stavím na poště. S paními na poště se to má tak, že ani jedna není sympatická, všechny řvou, všechny odsekávaj, všechny jsou nervózní a nebaví se s vámi. Teď jsem přišla na svou neoblíbenou pobočku na Černém mostě a překvapme se! Paní nebyla sympatická... byla TAK sympatická, že mi až vypadlo číslo pinu mé karty a musela jsem na něj asi minutu vzpomínat. A paní mě podporovala! Tak mě dostala, že jsem až musela říct nakonec "Nashledanou, hezký zbytek dne!". Ale tímto ještě nekončí! Jdu užaslá pro kolu (ne
colu) do Alberta nebo Billy nebo Penny, kde to vždycky také zrovna není pravé místo na pozvednutí nálady a prostě se stalo něco neuvěřitelného. I ta prodavačka se na mě usmívala! Náhoda nebo jsem vypadala tak hrozně, že všem připadalo akutní podpořit mě aspoň úsměvem? To se dozvíte na konci pořadu... Věřte nevěřte!

V celku to byl tedy moc hezký den. Ačkoli s nudlemi a nedýcháním, tak mě mnoho lidí překvapilo (a když do toho ještě vmetu sympatického policistu z jiného dne?!), řekla jsem to, co mě včera tak dostalo kamarádkám a matce a oni řekly "No a co?" a nakoupila jsem si něco, abych tu neumřela hlady, když je sestra a matka pryč. Jsem ráda, že jsem žena. I když musím týden v kuse hostit tetu Irmu, můžu se svěřit s čímkoli mým kamarádkám, kamarádům nebo rodině. Chlapy to v sobě dusí a třeba z toho dělají ještě většího velblouda, než je. Což ale neznamená, že bych na tu odpornou osobu od včera změnila názor.

*Vždy, když prožívám nějaké stresy nebo mám problémy, tak už od Mexika nemám průjem (to jste rádi, že to víte), ale nejím. Není divu, že si mnoho lidí myslí, že jsem anorektička. A jestli to takhle bude pokračovat, tak ze mě budou jen kosti!

PS: Teď tak na to koukám a je pátek 13.! Kdo by to byl řekl?!

<>

12. srpna 2010 v 22:34 | Tuleň
Může mi laskavě někdo říct, proč vždycky z těch nejhodnějších lidech všichni dělaj největší svině? A ti, co to z nich udělají vyjdou svatí a přitom jsou to mnohem MNOHEM větší hajzlové než ti, kteří nikdy neudělali žádnej podraz ani nic, co by se mohla považovat za chyba v charakteru? Proč to doprdele dělají?! mají z toho nějakou zvrácenou útechu? A nejhorší je, že nikdy se nikdo nedozví pravdu, protože, aby ten čůrák, který udělal z "hodného" na "zlého" (ve světě pohádek) zůstal "hodným" a s čistou duší, ta píča vypráví věci, přikrášuje je a z vás udělá to nejhorší, co může být. Ale vy - hodní - , no, patrně ne všichni, jí to ani nemůžete oplatit, protože vám to prostě příjde jako moc velká hnusárna, ačkoli to, co ona udělala vám, je mnohem MNOHEM horší.

Útěchou nám aspoň může být, že teď se jasně prokázalo, že ti "zlí" jsou duševně nevyrovnaní lidé a škodění jiným jim léči mindráky a zvyšuje sebevědomí. A vy víte, že tohleto pro svou radost a pro své ego dělat nemusíte a že můžete mít +- (protože každý dělá chyby a puberta je hold puberta) čistý rejsřík a čisté svědomí.

I když samozřejmě, když jste člověk "dobrý", máte výčitky po všem. Těm zmrdům je to u prdele.

Závěr: psala jsem to v prudké emoci, omlouvám se za sprostá slova, ale úplně mi připadaj, že do toho patří. za nespisovný jazyk taky a jestli je něco nepochopitelný, teď je mi to u prdele, číst znova si to nebudu a jestli tam mám gramatický chyby, tak dělejte, jakože je nevidíte

Jak jsem rodila

6. srpna 2010 v 12:51 | Tuleň |  můj život
Šla jsem se svým devítiměsíčním břichem do nemocnice, kam mě doprovodila matka. Měla jsem hezký barevný pokoj, svojí vlastní skříň a tak ani jsem se nemyla a zalehla. V tom v noci mě budí sestřička, že už je čas. Tak překvapeně vyběhnu z pokoje bez žádných bolestí a jdu za sestřičkou. Ještě na chodbě se zastavím a ptám se matky "Mami, mně je sedmnáct a mám dítě?" a ona mi odpoví, že je to v pohodě, že mi 17 není a já jsem spokojená, že nejsem jako některá z mých kamarádek.

Přijdu na porodní sál. Tam je to také hezké a barevné a taková domácí. Lehnu si na podložku a povídám si s ostatními, co tam jsou. Pak se u mě zastaví doktorka a říká, že už je tedy čas a že se do toho musíme dát. Nějakým záhadným způsobem už nemám kalhoty ani kalhotky a jsem již výše, než jsem byla na začátku. Já říkám té doktorce "Ale není zvláštní, že jsem ještě neměla žádné kontrakce?". Najednou se z hodné bílé české doktorky stane ta tlustá černá z Chirurgů, udělá na mě ten svůj ironický výraz, ukáže mi tužkou s gumou na beďar, co mám na nose a řiká "Žádný kontrakce?!" a tak ztichnu a v duchu se bojím, že nebudu moct tlačit a že mé krásné tělo bude zohaveno jizvou po císařském řezu. Už nastoupil celý doktorčin tým, i ten nadřízený, také černý a také pořád nasraný a vedle - pokud jsem si ji v tom stresu nevymyslela - byla Robin z Himym nebo někdo jí velmi podobný.

A pak jsem se probudila, zdálo se mi, že jsem ve škole a pak že v nějakém zábavním domě a nakonec kluk ze skoro Mexika, co se mi trochu líbil tam chodil s jednou holkou a pak všichni se tam spárovali a já nemohla jít do jiného patra a pak jsem byla zase v té škole v utíkala jsem odtamtud pryč domů, protože jsem o tom chtěla napsat článek, jenže pak jsem se musela vrátit pro výsledky testu, což vůbec nebyly výsledky testu, že nějaký kvíz ke komu do třídy se hodíš.

Nakonec jsem se probudila, zapnula televizi, šla si přiohřát včera dělaný štrůdl, udělala si kakajíčko a celou tu bodu přemýšlela, co mám z těch snů vyvozovat.

Závěr: Frustrovaná ze seriálů, na které pořád koukám, Frustrovaná z nemětí novia (2. pád od novio) a myslící na všechny slečny se základním vzděláním a dítětem na krku (a bez táty!) a že i ve snech jsem racionální.

Závěr 2: Krásné probuzení do krásného dne!

Račanovic výlet plavat...

3. srpna 2010 v 18:22 | Tuleň |  můj život
Jednoho krásného letního dne se tři kamarádky rozhodly jít plavat. Dvě z nich - sestřenice - bydlí od sebe 10 minut autobusem a tak se rozhodly, že pojedou s sebou. Plán byl - sraz všech tří na Letňanech v 14 hodin. Od sestřenice ke mně jede autobus, který jede až do Letňan a tak jsme se dohodly, že pojedeme tím, co od sestřenice jede ve 13:10 a ode mne v 13:22 a dojedeme ještě s pořádným předstihem.

Poprvé od svého návratu z Mexika jsem z bytu odcházela včas a byla jsem na sebe hrdá! Ale najednou při obouvání pravé boty slyším "kap, kap... KAP, KAP!" a tak zvednu mobil a tam sestřenice, že hledala mobil a že přesně před minutou jí to ujelo. Tak jsme se usnesly, že počkáme na další autobus, který jel až za půl hodiny a přijedeme do Letňan ve 14:06.

Tak si tak sedím, koukám na seriály (každý den maraton Mash, Mash, Reba, Zoufalé manželky) a najednou zjistím, že už je zase čas. Tak mám ale pořád dost času, vybavuju se s matkou, dávám najíst kocourovi, zkouším, která šála se mi víc hodí, nasazuji botičky, otevírám a zavírám všechny dveře, jedu výtahem, na ulici se zastavuji, píšu smsky a kochám se přírodou. V půlce trasy, co trvá mou normální chůzí (skoroběh) 13 minut, se líně kouknu na hodiny a koukám, že je 47 a mně to jelo v 52. Snažím se běžet, ale to víte, má fyzička rozhodně nikdy nebyla na nějaké větší běhy a po roce válení se v Mexiku tuplem ne, a tak běžím takový indiáncko-mexický běh (10 kromů během, 100 chůzí). Koukám na hodinky, už tam skoro budu, z posledních sil vyběhnu na kopec (mírné zvýšení chodníku) přesně tak, abych viděla na zastávku a tudíž na přijíždějící autobus. Vběhnu na něj a vidím mou 110, jak zavírá dveře a projíždí kolem mě. Sestřenice v něm koukající na mě s ironickým úsměvem a mobilem u ucha. Kap, kap... KAP, KAP!

(funění)
"...ty vole!"
"Pěkný!"
"To až ti budu vyprávět, to se nasměješ"
"Hehe, věřím."
"Tak co budem dělat?"
"Nevim! Hahaha!"
chvíle ticha a mého funění
"Tak jeď metrem na Hloubětín a tam se sejdem, protože ten bus tam jede taky a pak uvidíme."

Tak jsem jela. Vystoupila jsem za jednu zastávku na Hloubětíně a volám sestřenici. Ta mi oznamuje, že to na Hloubětíně nezná a jak na sto desítce nejsou ty tabule, co ukazují kam jede a jsou tam asi 3 zastávky podobně znějící (Sídliště Hloubětín, Hloubětín, Nový Hloubětín), že si nevšimla, kde vystupuje a vystoupila stanici před Hloubětínem, ale že jí za chvíli jede autobus, který ji tam odveze.

Já jsem mezi tím chtěla zjistit, jestli neexistuje nějaký další autobus, který by nás dovezl tam, kam potřebujeme. Neexistoval a k tomu jako bonus jsem neviděla žádný autobus, který by měl jet od Sídliště Hloubětín a přivézt sestřenici. Naštěstí Hloubětín je velký a zastávka tam byla, jen v ulici, kde jsem nemyslela, že by nějaká autobusová zastávka mohla být.

Uviděly jsme se, když jsem byla na tramvajovém ostrůvku uprostřed silnice a ona v zahýbajícím busu. Vystoupila, uviděly jsme se a já jí šla tunelem naproti. V tunelu jsem se strašlivě lekla nějakého pána, takže jsem na něj zařvala své
JÉŽIŠ!
a pokračovala dál. Vyšla jsem z tunelu a tam nikdo. Pak na mě ale někdo zavolal "Já už myslela, že jsi mi zase zmizela! Jsem tě viděla a najednou projelo auto a ty nikde! To bylo jako v těch hororech!".

Zjistily jsme, že nejlepší cesta bude asi metrem, autobusem a pak zase metrem. V metru jsme byly tak rozrušené, že jsme jely a najednou stojíme na nějaké zastávce. A sestřenice říká "Ty jo, není ona to Vysočanská?", došla k zavřeným dveřím, koukla okýnkem ven, váhavě zmáčkla tlačítko na otevření, vykoukla hlavou a zařvala "Ježiši je to ona!!" a za skoro zavírajících se dveří vyběháváme z metra ven.

Mezi tímto naše třetí kamarádka čekala celou dobu již v Letňanech. Říkaly jsme si, že nás patrně už asi zabije a doufaly, že si alespoň přinesla nějakou tlustou knihu na čtení.

Vyběhly jsme z metra ven a já říkám "Já tudy vždycky jezdím do školy, musíme sem", ale sestřenice kouká i na další stojany s jinými autobusy a zrovna přijíždí 151 a tak na mě volá, že jede až do Letňan a tak v záchvatu paniky vletíme do té 151, a když se zavřou dveře, hlasitě o tom diskutujeme a já "Ona jede do Letňan, ale přes nějaký prdele strašný!" a v tom se otočí nějaké dvě slečny a ta jedna říká "No, to jede... no".

Jely jsme Ke klíčovu, Pod Krocínku, přes Klíčov, Klíčovskou a Krocínku a už jsme byly na Proseku.

Od této chvíle již všechno proběhlo v pořádku. Dojely jsme se skoro hodinovým zpožděním, kamarádka nás naštěstí svým čtvrtým dílem Harryho Pottera neumlátila a nakonec z toho byl docela pěkný výlet a rozhodně vtipná storka...