Červenec 2010

Co dokáže Un estudiante mexicano

25. července 2010 v 23:19 | Tuleň |  mé úvahy
Těm, co je nám už více, již došlo, že náladu či názor nebo jen myšlenky může změnit naprosto všechno. Ať je to dědovo poučení, sestřenčin smích, pohled člověka na ulici, kamarádův údiv, sestřiny rady, kamarádčina změna chování nebo matčino konstatování. I ačkoli to bagatelizujeme a možná to i za chvíli zapomeneme, v našem podvědomí se vzpomínka uloží a naše budoucí činy se na to budou ohlížet. Aspoň trošku.

Když vidíme v televizi kytaristu, který to dotáhl daleko a vypráví o tom, jak tvrdě trénoval a jak to rozhodně nebyl žádný med, vzpomeneme si na lekce kytary a na to, že leží již dlouho v pokoji, kde se na ni práší a začneme intenzivně hrát. V tu chvíli všichni chceme být kytarista. Následující den slyšíme dědu, jak se pořád ptá, co jste řekli a to je jeho sluch rozhodně ještě dobrý; v tu chvíli slibujeme sami sobě, že konečně začneme tdénovat pořádně r a ř na logopedii a začneme artikulovat. Na začátku školního roku si každý den sedneme k sešitu a zopakujeme si, co jsme ten den ve škole probrali. Po autonehodě kamaráda už nikdy nepřejdeme ulici bez zebry. Po zhlédnutí videa z videacesky.cz "Without arms without legs without troubles" si už nikdy nebudeme stěžovat, po "Úsměvem ke štěstí" budete na vždy šťastni a po krásném mexickém filmu El estudiante si ze začátku filmu hned zítra najdeme kluka, se kterým budeme až po zbytek života a nakonci napíšeme článek na blog.

Ale po pár minutách, po pár hodinách nebo pár dnech, všechno je pěkně uloženo v podvědomí, ale ve vědomí se to již moc neotiskne. Na kytaru se zase začne prášit, tdnenýdky zůstanou jen v notýsku, sednutí lepší k televizi než k sešitu a navzdory usměvavému pánovi v černobílém krátkém filmu se objevíme zase v metru s nasraným pohledem zabíjející lidi. Všechno nás poznamená, to ano, ale rozhodně ne tak, jak jste si mysleli, když jste byly ve fázi poznamenání. Tak to prostě je a tak si na to musíme všichni zvyknout. Já jsem ale teď v poznamenané fázi a patrně z ní již dneska nevyjdu. A doufejme, že ani zítra a že malé účinky to bude mít i nadále.

Po El estudiante - neznámém mexickém filmu, o kterém v češtině není ani zmínka, ale já ho v Mexiku viděla v kině - jsem se rozhodla, že už nikdy nesmím spadnout do té fáze, že bych byla doma, koukala celé dny na filmy, válela se jako prase, jedla všechno jídlo, co jsem našla doma a co se nemuselo vařit, měla problémy s matkou, protože jsem nic neuklidila, nasraný kamarády, protože s nimi nikdy nikam nejdu a moje nejlepší storky by byli "...tak se tam tak válím, jsem na tom gauči a najednou zjistím, že kočka je už třetím dnem na stejný pozici a vůbec s nehejbe! Málem chcípla, protože jsem jí nedala už asi měsíc nažrat...".

poslední oslava 15 narozenin
Proč být doma? Sami? Není lepší zajít si někam ven? Mít zážitky? Mít opravdový život? Ježiš, proč by někdo měl být celé dny doma ve svém stereotypu a nezažívat naprosto nic, když přitom ho čeká tam venku tak úžasný svět, plný úžasných věcí a hlavně úžasných lidí?! Je to strach ze selhání? Ale proč? Samozřejmě, že žádný zážitek se neobejde bez problémů, naštvání, smutku, čekání, zvednutého obočí, ironických výrazů, páry z nosu a křiku. Ale - cituji kamaráda Sharpyho "Lepší, ať se mi něco stane, než aby se mi v životě nestalo nic", což řekl, když jsme se bavili o nebezpečnosti D.F. a o tom, jak ho tam obden přepadávají. Zážitky, za které v momentu, co se nám dějí, nejsme vůbec rádi, jsou ty, co nás obrňují a připravují na další podobné situace, které jistě nastanou a za které bychom měli nejvíce děkovat. Ty, Které nám dávají sílu do budoucna a poučují nás, abychom se tomu příště již radši vyhnuli. Rozhodně hesloCo tě nezabije, to tě posílí funguje.

Svět mimo obvyklý stereotyp  je plný života. Když objevujete věci, když se učíte, když se smějete, udivujete se. Život je od toho, aby se žil. A když už se musí žít, tak proč si ho neužít? Něco bychom si od těch Mechikánců rozhodně vzít měli; nebojí se selhání a nebojí se to potom zkusit znovu a znovu. Jsou nabití energií, láskou a radostí. Proč nehodit komplexy za hlavu a život nepřežívat, ale opravdu žít?

Co může zkazit prázdniny?

22. července 2010 v 16:27 | Tuleň |  můj život
Co může zkazit úžasné prázdniny prožité v domovině, kterou jste dlouho neviděli a s těmi, co máte rádi, když je vám 17, nemáte moc závazků a největší problém je, že si nemůžete vybrat peníze z karty, kvůli týdenním dětskému limitu? Dny strávené aktivitami v neuvěřitelném vedru, dny plné kamarádů a rodiny, smíchu, klidu a nových zážitků ještě bez školy a ponávratovém šoku? Ale také dny klidu, válení se doma u počítače a televize? Co může zkazit tuto idylku? Zjištění, jak je ten život nespravedlivý! Jak dobré věci a dobří lidé nedostávají tolik ocenění jako ti vychcaní! O čem to jen mluvím?

Když jsem to viděla poprvé, zastavila jsem se s talířem před televizí a uvolnila všechny obličejové svaly a jsem ráda, že sem nezapomněla i na ty ostatní, co již v obličeji nejsou. Stála jsem tam asi i tři reklamy potom a pořád tomu nemohla uvěřit. Jak někdo mohl udělat tak DEBILNÍ reklamu, jako je tahle?! Vzhledem k tomu, že sestra ani matka, které byly poblíž, nic neříkaly, nechala jsem si svůj pocit pro sebe a otřeseně odešla hledat tu tequilu, co jsem si přivezla z Mexika, abych na ten hrůzný zážitek zapomněla. Bohužel to nepomohlo a druhý den jsem se probudila s kocovinou doprovázenou zpíváním"Xxx lutz tatatata...".

Předpokládám, že vy všichni se mnou souhlasíte, že tato reklama je nejhorší reklama všech dob a to že má velkou konkurenci! (KoralPenny) Ale samozřejmě - přesně podle očekávání pána, co to vymyslel a těmi, co to odsouhlasili - všichni ji znají, všichni vědí, na co je, všichni si o ní povídají a všichni - aspoň pokud budou bydlet ve vzdálenosti do hodiny nebo až hodiny a půl od krámu a budou zrovna potřebovat křeslo - tam zajdou! Mají to už v paměti, a ačkoli jim reklama leze krkem, všimnou si každého billboardu a vždy, když uslyší někoho střílet jakoukoli pistolí, řeknou manželce "Miláčku, nepotřebuješ novou pračku?".

Já teď tady koukám do mého nového zrcadla z Ikey a jsem ráda, že aspoň Kofola má takový úspěch, který si podle mě díky zábavným a hezkým reklamám zaslouží a vzpomínám na reklamy na Dobrou vodu (tu první), které už si nikdo nepamatuje. Život je nespravedlivý! Úspěchy slaví ti, co to umí s lidmi (Derrena Browna miluje každý) a ti, co jsou dobří a mají dobré výrobky či služby, mají problém, protože to zase neumí s lidmi a tak je nikdo nezná, nemají peníze a krachují. Někdy se najde někdo, kdo to umí i s lidmi a má i dobré věci, to je pak radost pohledět!

Nebudu popírat, že jsem ve věku, kdy je všechno špatně. Ale myslím, že podobné touhy jako pán z videa měl již každý.

Los primeros días en mi país

12. července 2010 v 21:09 | Tuleň |  mi México
Tak si už nějakou pěknou dobu říkám, že už by celkem byl čas na nějaký pěkný článek. Už jsem tady sakra dlouho a výmluvy už by mi možná i mohly dojít. Nedošly! V Mexiku jsem nechtěla psát, protože jsem byla v Mexiku a teď nechci psát, protože jsem tady. Užívající si prázdnin a toho, že jsem zpátky doma. 

Dvacátého devátého června jsem měla svou rozlučku v Meridě, třicátého v 5 hodin ráno (mx času) jsem odlétala z Meridy do D.F, kde nás potom odvezli do Queretara na předodjezdový kemp. Nikomu se tam být nechtělo. Všichni by byly radši už ve svých rodných zemích nebo se svými rodinami a kamarády tady v Mexiku. Kamarádi z Monterrey zjistili, že ten den, co odjeli, se přiřítil do jejich druhé domoviny
hurikán Alex a že tam celkem pěkně řádí.

Hráli jsme nějaké hry, sdělovali jsme si zážitky a strasti (rozhodně nejsem jediná, co měla problémy s rodinou), stěžovali si na mexickou AFS, smáli se a pomlouvali ostatní studenty, jedli poslední mexická jídla a naposledy mluvili celý den španělsky.

Po dvou dnech jsme se odebrali zase do autobusů a na letiště, rozloučili se s ostatními, čekali frontu tak na 3 hodiny a na poslední chvíli zmateně vbíhali do svých letadel. Já jsem to měla o to zábavnější, že mě měla vidět moje mexická starší sestra na letišti, ale byla obrovská zácpa a ona přijela až pozdě, když už jsem byla tam, kam už se bez letenky nikdo nedostane. Neměla jsem kredit a nikdo neměl kredit a tak jsem se zeptala nějaké prodavačky, jestli si od ní můžu zavolat. Vzhledem k tomu, že jsem přes slzy ani nemohla mluvit a asi jsem nevypadala zrovna nejlíp, mi ho hned první paní půjčila. Zavolala jsem, že už nemůžu vylézt a Mariana (sestra) řekla, ať to nějak zkusím ještě. Zeptala jsem se tedy těch lidí, jestli se to může, řekli, že ano a poslali mě někam, kde o tom nic nevěděli a kde mě poslali na informace, kteří mě poslali zase na to první místo. To už jsem neměla nervy ani čas. Vzala jsem batoh, notebook, tašku a Seňor Corazon (Pan Srdíčko) a už na druhé vyzívání vlétla do letadla.

Na Air France mluví francouzky, trochu anglicky a maličko španělsky. A letadlo velké jak kráva a já s mojí slovenskou spolustudentkou sedíme vedle Slováka, který se oženil s Mexičankou a žije v Paříži. Ačkoli letadlo bylo zase to velké a mělo tu televizi s nejnovějšími filmy, seriály, hrami a muzikou, já jsem se najedla a usnula. Z deseti a půl hodin letu jsem spala patrně takových 9. Již ze zvyku jsem nechala mé rovnátka v ubrousku na tácku, který potom samozřejmě odnesli a museli to potom hledat. Naštěstí našli!

Vyšly jsme a na Pařížském letišti čekaly asi 4 hodiny. Už jsme byly v Evropě. Ale bylo tam větší vedro než na letišti v Mexiku.

Shrneme to. Přijely jsme konečně na Ruzyně a já sem čekala s rodinou té Slovenky (jeli s námi až z Mexika, kam ji přišli navštívit) na kufry a tak mě napadlo, že půjdu na záchod trochu se upravit, aby se mě rodina nelekla a nezřekla se mě rovnou na letišti. Přijdu a tam už je jediný můj kufr na pásu. Běžím ke košíku, běžím ke kufru, napnu svaly, zvednu svých 23 a 22 kg na vozík, urovnám, rozjedu vozík, zjistím, kde je východ a jedu tam rychlostí 100km v hodině! Zpomalím, protože u východu jsou nějaký tři pánové v černé uniformě a jeden z nich na mě moc zvláštně kouká. Přiblížím se a slyším, jak říká, divným hlasem "Dobrý den, celní kontrola.". Já jsem mu chtěla říct hola nebo buenos días, ale po asi vteřině přemýšlení o tom, jak zdravíme my, jsem řekla dobrý den. Pán se mi kouknul na cedulky, "Vy jedete z Mexika.?". Podivila jsem se, jak to pán ví a zeptala jsem se ho na to a on ukázal na tu cedulku, co říkala MEX. Udělala jsem uznalé "Áaa".
"Vezete něco tekutého?"
"No, eh, mám ňáky sals.. ehm.. ash.. omáčky? Asi tres.. eh.. tři boFLAŠKY!"
Dlouhé ticho, už jsem se pánovi začala skoro smát, když se ozvalo "Takže vezete jen své svršky."
Nemáte tušení, jakou strašnou chuť jsem měla říct "A spodky taky!". Ale já sem slušně vychovaná a tak jsem se zadržovaným smíchem zakývala a pán mě pustil. Tak jsem zase nabrala rychlost a než jsem se stačila rozhlédnout, už sestra s matkou závodily v běhu na podpatcích. Já odhodila kufry, tašky a dokonce i Seňor Corazon a už jsme blokovaly provoz! Táta na mě čekal s roztaženým transparentem "Bienvenido Karo" s kaktusem.

A už jsem tam byla. Měla jsem problémy mluvit, co se mi nevyléčilo do teď, ale už je to lepší až na to, že někdy si nevzpomenu na nějaká česká slova nebo nechtě řeknu nějaké španělské slovo či větu.

Tento den jsem snědla zelňačku a pak si chtěla povídat, ale všichni už byli unavení a tak jsem tak kolem druhý hodiny ranní musela jít spát.

Všichni nadávali na
to vedro, ale jsem ho necítila. Dneska jsem ho cítila asi poprvé tak moc. Jó, doma bez klimatizace... To je masáž! Ale to nepředbíhejme, že.

A tak jsem první dny odpočívala, četla si o
popříjezdovém šoku, hrála se sestrou Simáky a Starcraft, nemluvila na matku, protože byla strašně nervózní ze svých zkoušek na Bakalářku a spala každý den tak 7 hodin, protože jsem nemohla usnout a pak mě ráno holky vzbudily a během dne jsem usínala na všech místech. A musela si uklidit pokojíček. 

V úterý jsem jela za dědou, ve středu jsem si udělala tramvajenku a viděla se se svými kamarádkami z mé třídy z prváku a ve středu jsem šla na oslavu narozenin kamaráda ze základky, kde jsem přespávala a tento den jsem se jela kouknout na tábor, kde jsem byla až do včera. Dneska budu umírat a léčit si doma nohy, zítra to vidím stejně, potom jedu zase na nějaké dny na tábor a potom mi přijede sestřenice a budu s ní.

A pořád jsem unavená. Nejsem skoro vůbec na compu. Nechci být na facebooku (což se u mě jen tak nevidí!), ani mluvit s mexickými kamarády po msn ani s českými po icq. Nechci nic s nikým, pokud je to přes počítač nebo mobil nebo cokoli elektronického. A jsem neuvěřitelně ráda, že se nemusím učit na rozdílovky!

Jakto že nemusím? Že bych si tak věřila, že bych to dala i bez učení? Nebo mě berou bez zkoušek? Ne, dámy a pánové, já budu opakovat. Někdy v květnu em se totiž začala pídit o co jde a co se musím všechno naučit a oni mi řekli, že bych se musela fyzicky ukázat ve škole už v červnu, což bylo před termínem a toho, co bych se musela naučit, bylo neuvěřitelně moc! A tak jsem si řekla, že proč přijít o pár týdnů v Mexiku, kam nepojedu už kurva dlouho a strávit celé prázdniny, kdy bych si chtěla odpočinout a vidět všechny mé kamarády, v knihách a pak to stejně nedat a jít do druháku? To už se na to vybodnu rovnou a můžu si bez stresu užívat. No ne?

Tak jsem teď po dlouhé době na počítači a na netu. A zase jdu a těším se na to!

PS: Mám od dnes  nový mobil, máma má nové auto, sestra objednala nový notebook, mám nové zrcadlo, větrník, skleničku a obrazy na zdech pokojíčku a hromadu věcí, které se mi na zeď už asi nevejdou. 
PS2: Blogu už jsem čtyři roky a měsíc a já jsem si toho všimla asi před měsícem.
PS3: Už nám skončilo MS ve fotbale.
PS4: Puede pasar que quieran, pero nunca olvidaré este aňo en México. Siempre lo amaré, me regresaré y siempre le estaré fiel! Te extraňo, México!
PS5: Článek jsem si podruhé četla jen do půlky, tak jestli se tam objevují nějaké chyby či nejasnosti, omlouvám se, ale je mi strašné vedro!

La checa ya se ha regresado a su país

6. července 2010 v 13:36 | Tuleň |  mi México
Por la manana la estaba despertando ruidos del lluvia, hasta que le despertó absolutamente...

Dnes ráno mě celé ráno probouzela bouřka. Až mě vylekal mohutný hrom, otevřela jsem oči, kouknula se na hodiny, zjistila, že je 10, což nevím, proč jsem měla na mobilu, protože bylo už 12. Odkryla jsem peřinu, rozlepila oči a přesunula
se do obýváku, kde už byla sestra hrající Starcraft a koukající na reprízu Dobrého rána na čt24. Koukám na problémy Řecka, na Papeže, na tunel Blanka a k tomu snídám rohlík s marmeládou a čajem. Češka už je zpátky ve své zemi.

Ano, zase jsem strávila den v letadle a na letištích a čtvrtého července jsem se vrátila po osmé hodině večer na letiště v Ruzyni, kde na mě naskočila sestra a matka y otec čekal s krásným transparentem "Bienvenido karo!".

Čekalo na mě nové auto, domečky v Praze, silnice, tramvaje, lidi, značky, hnusné paneláky, červené střechy... Česky jsem se znovunaučila za dva dny a chybí mi španělština, chybí mi Mexiko. A sestra už mi říká, že "už jdu" znamená, že UŽ jdu a ne že přijdu až za tři dny. Uklidila jsem si už moje věci a vypadá to, že se nevejdou do pokojíčku. Nechci po icq, msn nebo po facebooku mluvit s nikým. Dneska půjdu k dědovi, zítra s kamarádkami, pozítří s kamarády, popozítří na tábor.

Článek nemá moc smyslu. Jsem zmatená.